Člověče, já bych jedl a jedl

Co vás přivedlo sem na Valašsko?

Víte, můj rodokmen sahá až do roku 1870, kdy jeden z mých pradědů Požírků našel ideální místo pro založení rodu v padlém stoletém smrku na úpatí šumavských hor. Tehdy o nás lidé mluvili s velkou úctou a ani se mi nechce věřit, že o nás psali jako o zlatých broučcích. No jo, přinesli jsme vám zlaťáky, to byly časy. Zrovna dozrály smrky, které jste zasadili místo zničených a vydrancovaných lesů i na nepůvodní stanoviště, a ty s první vichřicí popadaly k zemi jako švestky. Nejdříve se nám dařilo v horách, ale v osmdesátých letech jsme narazili na polomy i ve středních a nižších polohách a někdo je zkrátka musel uklidit. A tak se nám postupně rozšiřoval rajón, podobně jako to bylo u lidí. Taky jste dřív osídlovali pouze koryta řek. A dnes? Dneska jste všude. No a my jsme také všude, včetně Valašska, a musím říct, že se nám tady moc líbí.

Ale jak je možné, že jste doletěli ze Šumavy až sem?

To má více důvodů. Když nefouká a prší, tak nám to moc nelétá. Ale jakmile je teplo a zavane pořádný vítr, stačí se nechat unášet po proudu, a tak sem bez větších problémů můžou doletět i příbuzní ze Šumavy. Sice si musí dát pár zastávek, několik generací se vymění, ale není to nic nemožného. Já už nějaké ty kilometry v křídlech taky mám. No a pak jste nám hodně pomohli vy, lidé. Jeden z mých bratranců říkal, že nemusel ani roztáhnout křídla a místo toho nasedl i s celou rodinou na vlak. Dokonce ani neplatil za jízdenku. Takový luxus dnes máme a k tomu ještě švédský stůl. Někdy se divím, že netrpíme obezitou.

Zmínil jste, že se o vás psalo jako o zlatém broučkovi, ale dnes se spíš setkáte s názvem škůdce. Co na to říkáte?

Podívejte, já chápu, že si to o nás můžete myslet. Přiletíme, smrky ohlodáme až na kost, protože neradi plýtváme potravou, a hned zase letíme dál. Jenže máte slyšet ty smrky, které volají o pomoc. V podstatě schnou zaživa, upalují je chemikálie a kvůli své oslabené imunitě se nedokážou bránit houbám a jiným nemocem. Navíc jsou to padavky. Ale kdybyste se narodili na severu na horách, asi by se vám taky nelíbilo, kdyby vás někdo v péřovce poslal stát jako vojáka pod egyptské slunce. Snad už chápete, proč tak smrky trpí. No a my máme děti, které potřebují jíst, a navíc chceme utrpení našich hostitelů zastavit. V lese o nás smýšlejí jako o takovém kříženci mezi doktorem a uklízečkou, což z vašeho pohledu nemusí dávat smysl. Ale věřte, nebo ne, v lese jsme potřeba. Kdybyste tak nepokazili druhovou skladbu lesa, nikdy bychom neměli tolik práce, jako máme dnes. Takže, kdo je tady škůdce?

Říkáte, že za vaše přemnožení mohou lidé?

Přesně tak. Nedáte si říct a stále opakujete ty stejné chyby. Nás lýkožroutů je dnes opravdu hodně, a abych pravdu řekl, docela rád bych si od práce a od dětí na chvíli odpočinul. Ale to byste lesům museli pomoct. Právě teď tam vládne chaos, a když zrovna neslyším zvuk pil a těžebních strojů, slyším umírání svých bratrů a jejich ratolestí.

Manželé Požírkovi, foto: James K. Lindsey.

Ale jak podle vás máme lesům pomoct?

Tak to bych vám radit neměl. Ještě si zadělám na problémy v práci. Ale… tak dobře. Musíte do přírody navrátit bohatší druhovou skladbu dřevin. Lesy totiž dříve vypadaly naprosto jinak. Většinu tuzemských porostů tvořily smíšené listnaté lesy a smrky se tyčily pouze na vrcholcích Krkonoš, Šumavy a Jeseníků. Místo skřípání lámajících se smrčin jste mohli zaslechnout překrásný šum chvějícího se listí. Ale pak jste tyto lesy vykáceli, a místo nich jste do pasek nasadili věčně v pozoru stojící smrkové vojáky. Jenže přírodě neporučíte, a tak s ní tito vojáci den po dni svou bitvu prohrávají.

V tom hraje roli i změna klimatu. Jak jste ji pocítili vy?

Klima se mění, o tom není pochyb. Srážky se sice nijak výrazně nezměnily, ale zimy jsou teplé a léta ještě teplejší. Průměrná teplota se zvedla asi o jeden a půl stupně, a navíc se otepluje i ve vyšších polohách. Nám přesně takové počasí vyhovuje, doletíme dál a naše družky zvládnou na svět přivést i několik pokolení. To se to pak larvami jen hemží. Ale pro lesy už to taková sláva není.

Jak to myslíte?

Lesy jsou na suchu, a to zejména smrčiny, které jsou na vlhkost velmi citlivé. Smrky na vše rezignovaly. Už se vůbec nebrání, přišly o šťávu a teď přicházejí i o vlasy. Má se to tak: dříve jsme napadli hlavně poškozené nebo nemocné stromy, kterých ve smíšeném lese nikdy nebylo moc. Teď se však musíme postarat i o jedince, kteří by se nám za přirozených okolností bránili a zalévali nás pryskyřicí. Jsou to mladé smrky, které mají být vitální, ale z nejrůznějších důvodů tomu tak není. A že je těch oslabených chudáků v monokulturách požehnaně.

Vypozoroval jste, z jakých dalších důvodů jsou smrčiny tak nestabilní?

Kromě toho, že smrčiny rostou tam, kde nemají, vidím velký problém ve vodě a v půdě. Voda ze srážek se kvůli oteplování rychleji odpařuje, a pokud více zaprší, nevsakuje se správně do půdy, a nedostává se tak ke kořenům stromů. Vsakovací schopnost půdy je totiž narušená nedbalým zemědělským i lesnickým obhospodařováním. To se pak projevuje extrémním suchem nebo povodněmi. Voda navíc odtéká lesními cestami pryč do řek, které jsou opět člověkem tak pozměněny, že neumožňují zadržování vody v krajině. V přírodě je vše citlivě propojeno a změna i těch nejmenších, téměř neviditelných vazeb, se vždy nějakým způsobem projeví. No a smrky jsou právě na takové změny velmi citlivé.

Kalamita v Jeseníkách 2019, foto: Jana K. Kudrnová.

Když mluvíte o nedbalém lesnickém a zemědělském obhospodařování, co tím myslíte?

Kromě zničení druhové skladby lesa myslím například holoseče. Při holosečném kácení je půda vystavena přímému slunci a dochází v ní k nejrůznějším negativním proměnám, včetně degradace humusové složky, zhutnění a narušení přirozených rozkladných procesů. Na takto poškozeném substrátu pak téměř nic neroste nebo se tam vysemení zase jen smrk. Poslední roky je to furt dokola. Pak je tu používání chemikálií, které v lese opravdu nemají co dělat. Neubližujete tím jen nám, ale i sobě. A nejhorší na tom všem je, že o tom moc dobře víte. A pak si ještě stěžujte, že vymírají včely a motýli. No a zemědělství, to je také katastrofa.

Myslíte ta nekonečná pole?

Přesně tak. Párkrát jsem proletěl kolem řepkového pole. To byl panečku smrad, a navíc se mi tam zaletěla děcka a už se nikdy nevrátila. Měl jsem pak doma hodně dní tichou domácnost. Tak rozsáhlé plochy polí snad nemají v Evropě konkurenci. Nejen že nezadržují vodu, ale půda na nich degraduje a ztrácí humus. Dříve se hemžila koloniemi mikroorganismů, teď je ale skoro mrtvá. No a voda z těchto lánů vesele odtéká pryč a s ní i chemie, která se řekami dostává k nám do lesa, ale i k vám do umyvadla.

Slyšel jste o sporu mezi zastánci a odpůrci bezzásahovosti?

Slyšel a musím říct, že jste pro les přichystali neobvyklou podívanou. Každý den se nestává, že by se někdo přivazoval ke stromu. Ale je pravda, že byste do všeho nemuseli strkat nos a aspoň někde mohli les nechat na pokoji. Stejně jako my vadíme vám, tak i lidé vadí lesu, zejména když se v něm neumějí chovat.

Co říkáte na přemnožená lesní zvířata?

Řeknu to tak, z větví se mi na srnky a jeleny dívá hezky. Ale když jejich stavy snížíte, aby dostaly šanci i jiné dřeviny než smrk, rozhodně nic nepokazíte. Teda, aby to nevyznělo špatně, já zase proti zvířatům nic nemám. Ale občas je mi vás opravdu líto. Viděl jsem, jak horlivě sázíte listnáče a s láskou je opečováváte. Pak přišel jelen Standa a všechno sežral. Dokonce padly i nějaké sázky. Upřímně nechápu ty, co sázeli na oplocenku, amatéři. Já vyhrál šťavnatý kus žvance.

Chutnají vám vůbec ještě ty smrky?

To je jako se zeptat pandy, jestli jí chutná bambus. Pravdaže chutnají, ale občas se naskytne i příležitost okusit borovici lesní či vejmutovku a manželka Silvie prý ochutnala i modřín. Každopádně je to výjimečné a z mého pohledu i trochu barbarské.

A co budete dělat, až sežerete poslední smrk?

Nechtějte mě rozesmát. I teď potkávám mladé sazenice, které se pokoušejí o první krůčky a rychle rostou k nebi. Když si představím, jaká pochoutka z nich vyroste… člověče, já bych jedl a jedl! Vy jste prostě nepoučitelní, takže o smrkové zásoby rozhodně strach nemám.

Stanislav Kutáček nedávno navrhl, že byste vy kůrovci měli obdržet Cenu Josefa Vavrouška. Co na to říkáte?

Jsem z toho doslova na větvi! Na ceny si až tak nepotrpíme, ale musím uznat, že nám to imponuje. Tolik tvrdé práce zasluhuje alespoň nějaké to ocenění. Musím se vám omluvit, slečno, žene se k nám přeháňka, tak už bych měl raději letět…

Připravila Heda Greplová. Autorka studuje na Fakultě sociálních studií v Brně. Kontakt: greplova.heda@gmail.com.

Tento text byl vytvořen s finanční podporou TA ČR.