Desertifikace, plíživá jako šelma

Když jsem si vybírala téma na diplomovou práci, chtěla jsem zkombinovat mezinárodní vztahy a environmentální studia, a proto jsem si vybrala Úmluvu OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD). Článků o této organizaci i o tématu samotném, jež by byly určeny pro společenské vědce, je ve srovnání s články o změně klimatu a biodiverzitě, kterými přetékají akademické databáze, skutečně poskrovnu.

Proč? Nejedná se snad o dostatečně závažný problém, aby se jím zabývali vědci, státníci, organizace a think-tanky? Lze ho ve srovnání se změnou klimatu a ztrátou biodiverzity pominout? Kladla jsem si mnoho otázek a nacházela málo odpovědí. Nakonec se během půlročního výzkumu ukázalo, že desertifikace je natolik neznámý a zároveň závažný fenomén, že považuji za až podivuhodné, jak málo se tímto tématem zabýváme. Ale postupně.

Desertifikace je, když…

Desertifikací rozumíme podle UNCCD „degradaci půdy v oblastech suchých, polosuchých a suchých-méně vlhkých (dry sub-humid), jež je výsledkem různých faktorů včetně klimatických variací a lidských aktivit“. Je zajímavé, že tato definice zcela vylučuje pouště, které již více degradovány být nemohou. Geograficky tedy mluvíme o oblasti pokrývající Afriku (převážně subsaharskou, střední a jižní), Latinskou Ameriku a Karibik, oblast Středomoří, střední a východní Evropy a Asie. S narůstající degradací půdy se její plocha každoročně rozšiřuje. Odhaduje se, že ročně degraduje takové množství půdy, které by pokrylo celé Bulharsko. Degradací půdy myslí UNCCD „redukci či ztrátu biologické nebo ekonomické produktivity a komplexity zavlažovaných půd, pohoří, pastvin a lesů v důsledku využívání půdy či procesů vycházejících z lidských aktivit“. Degradace půdy tedy probíhá celosvětově, zatímco desertifikace zasahuje jenom oblasti suché (tzv. drylands). Jak tomu již v akademických kruzích bývá, na této definici se vědci neshodnou, nicméně od devadesátých let je všeobecně přijímaná. Jelikož každá definice v sobě zahrnuje i politický podtext, desertifikace vymezená těmito pojmy se týká převážně rozvojových zemí.

foto: IFRI images

Desertifikace na okraji

Následkem ukrutných such a hladomorů, které se ve 20. století, hlavně v 70. a 80. letech, objevily v Africe, vyzdvihovaly otázku desertifikace hlavně africké státy. První snahy se objevily v 70. letech, kdy si v boji proti desertifikaci přislíbily pomoc a podepsaly nezávazný Akční plán na boj proti desertifikaci (PACD). Tento pokus však bohužel nevyšel. Za jeho krachem stál nejenom nedostatek financí, ale i zcela banální nezájem států se touto otázkou zabývat. Zástupci zemí celého světa se sešli v roce 1992 na summitu v Riu, aby požehnali třem úmluvám, které měly řešit nejpalčivější environmentální problémy naší doby. Jednalo se o Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu (UNFCCC), Úmluvu o biologické rozmanitosti (CBD) a Úmluvu OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD). Od tohoto významného data se řešení těchto tří provázaných problémů rozběhlo po třech oddělených drahách. (Proč provázaných? Velice zjednodušeně, změna klimatu má vliv na desertifikaci, a ta následně na ztrátu biodiverzity, a opačně). Světová veřejnost je se změnou klimatu obeznámená a mnohé iniciativy, programy a konference se s větší či menší úspěšností snaží tento problém řešit. Ztráta biodiverzity je sice „profláklá“ méně, nicméně jedná se o diskutované téma a i jemu se věnují mnohé projekty (ať už mluvíme třeba o snahách hnutí Slowfood, jež se snaží zachovat potravinovou rozmanitost, či pozoruhodné vyhlášení třinácti národních parků v Gabonu v roce 2002). Na samém okraji pozornosti stojí desertifikace, kterou se zabývá málokdo.

Potenciálně ohrožená miliarda

Desertifikace však rozhodně marginálním problémem není. Vzniká v důsledku klimatických variací (vysoká evaporace, měnící se projevy srážek a nízká vlhkost půdy) či lidských aktivit (nadužívání půdy, spásání pokryvu půdy dobytkem, špatné zavlažovací techniky a kácení lesů). Nese s sebou nejenom environmentální, ale i sociální důsledky. Zemědělci, kterým již degradovaná půda nedává žádné výnosy, ztrácejí obživu, vlastní potravu i domovy a postupně začnou migrovat. V mnohých chudých státech je migrace problematická, neboť stěhování do většího města vede k zabřednutí do chudoby, která vyvolává politickou nestabilitu, a dokonce i ozbrojené konflikty.

foto: Unsplash, CC0 Public Domain

Desertifikaci doprovází narušená potravinová bezpečnost, hladomory a nedostatek vody. Podle odhadů UNCCD má desertifikace přímý dopad na 250 milionů lidí a potenciálně ohrožuje celou miliardu převážně chudých obyvatel rozvojových zemí. Suché oblasti se rozprostírají na 41 % zeměkoule a mají neskutečný potenciál. Tato suchá místa, na první pohled nehostinná, jsou biologicky a ekologicky velice rozmanitá a cenná i z ekonomického hlediska. Nachází se na nich totiž téměř polovina světově obhospodařované půdy a chová se zde rovná polovina veškerého dobytka.

Schůze, konference, publikace…

Proč se tímto závažným problémem tak málo zabýváme? Toť otázka. Pokud by člověk znal odpověď, dokázal by snad najít i efektivní řešení. Během účasti na třídenní konferenci UNCCD (úmluvu reprezentuje organizace téhož jména) v Bonnu jsem byla svědkem neshody dvou táborů, vlastně tří. Rozvinuté versus rozvojové země versus UNCCD. Většina cenného času na konferenci, kam se sjíždějí zástupci ministerstev životního prostředí a zemědělství z celého světa (UNCCD má rekordních 194 členů), aby vedli své země ke spolupráci, se promrhala diskutováním o paragrafech, obviňováním rozvinutých zemí z nezájmu financovat programy a kritikou příliš byrokratické organizace.

zdroj: Millenium Ecosystem Assessment (2005, 23)

Výsledkem byl schválený štos dokumentů, přičemž reálná pomoc lidem ovlivněným desertifikací se rovnala téměř nule. Úmluva, jež vešla v platnost v roce 1996, existuje přesně 20 let. Za celou tu dobu se nepodařilo dosáhnout hlavního cíle, tedy zastavit desertifikaci a degradaci půdy. Objem vysoce degradované půdy dokonce během let 1991 až 2011 vzrostl o 10 % a zvýšil se i počet ohrožených lidí, a to ze 135 milionů v roce 1995 na nynějších 250 milionů. Z tohoto hlediska je UNCCD označována za neefektivní. V tom, aby se stala účinnější, brání nedostatek financí, vědecké spolupráce, nejasné nastavení konvence (definice, závazky, povinnosti), malá propagace problému a pokulhávající spolupráce s dalšími dvěma úmluvami. Organizace UNCCD zároveň trpí tradičním „OSN syndromem“ — hlavní náplní práce jsou schůze, konference a publikace vědeckých studií.

V současné době prochází organizace transformací a snaží se implementovat strategii na roky 2008—2018. Strategie by měla napomoci zlepšit podmínky zasažených populací a ekosystémů, nicméně zatím spíše pouze posílila byrokracii a administrativu. Novinkou je i koncept takzvaného Světa s neutrální degradací půdy (Land-Degradation Neutral World), který by měl do roku 2030 zastavit veškerou degradaci půdy a zajistit obnovu zničené půdy tak, aby došlo k vyrovnání na bod 0. Koncept je to velmi ambiciózní a rétoricky atraktivní, nicméně aby se tyto cíle skutečně naplnily, vyžadovalo by to maximální nasazení, investice a hromadnou spolupráci. A to se neděje.

V roce 2015 došlo ke schválení Cílů udržitelného rozvoje (SDGs), které nahradily Rozvojové cíle tisíciletí (MDGs). Patnáctý cíl tohoto nového plánu přímo odkazuje na desertifikaci a klade si za cíl zcela ji do roku 2020 vymýtit. OSN kypí optimismem, avšak příliš často zůstává jenom u slov. Co se však dá očekávat, je symbiotičtější spolupráce tří úmluv, na níž mají všechny zájem.

Vědět jak

Ačkoliv se řešení tohoto problému může zdát jako olbřímí úkol, je a není tomu tak. Na mezinárodní politické rovině vládne jistá apatie, takže koordinované řešení je komplikované. Na lokální úrovni však existuje mnoho jednoduchých a levných řešení a rovněž hodně lokálních, regionálních a několik mezinárodních organizací, které mají výborný know-how. Belgický profesor botaniky Willem Van Cotthem na svém blogu Desertification každý den zveřejňuje články, nápady a informace o iniciativách se skvělým potenciálem. Ať už se jedná o specifické plodiny, které dobře rostou v suchých oblastech, rostliny, které dokážou regenerovat půdu nebo různé techniky stavění valů proti písečným bouřím.

foto: Steve Hillebrand, U.S. Fish and Wildlife Service.

Zajímavá řešení představují i využívání plastových lahví v zahradách, různé zavlažovací techniky a návrat k tradičnímu zemědělství a chovu dobytka. Velké oblibě a podpoře se těší agrolesnické systémy kombinující hospodaření v lese a pěstování plodin. Však se podívejte sami. Krásným příkladem přeměny degradované oblasti v nyní rajsky úrodný les se může pochlubit iniciativa Agenda Gotsch z Brazílie, která se představila na summitu COP 21 v Paříži roku 2015. Krátké video Life in Synthropy vypráví téměř neskutečný příběh a dodává naději v době, kdy se na nás valí obrázky padajících ledovců a hořících pralesů.

Degradace půdy se netýká jen rozvojových zemí. Nevyhneme se jí ani v našich krajích. Oblast Středozemního moře sice považujeme za malebnou, ve skutečnosti však trpí nedostatkem vody a problémem se zavlažováním. Podobně a ještě hůře jsou na tom některé oblasti v Kalifornii. Čínské písečné bouře mají vliv na zdraví obyvatel v Koreji. „Žijeme na stejné planetě. Neexistuje nic takového jako „NEZASAHUJ DO ZÁLEŽITOSTÍ NAŠÍ ZEMĚ“, pokud se bavíme o životním prostředí,“ moudře poznamenal účastník diskuse na stránkách Greenpeace India. Otázky desertifikace, změny klimatu a ztráty biodiverzity spolu úzce souvisejí, stejně jako stav přírody v každé zemi na světě ovlivňuje i další země. Bylo by dobré, kdybychom i my mohli podpořit iniciativy v zemích, jimž vlády finančně příliš nepřejí. Zbývá popřemýšlet nad způsobem, jak to udělat.

Autorka vystudovala obor Mezinárodních vztahů na FSS v Brně. Její diplomová práce United Nations Convention to Combat Desertification: Challenges and Chances of a Troubled Regimeje volně ke stažení ZDE.