Divočíme!

Ochranou přírody se nakazili u Vlků, tedy Lesoochranářského zoskupenia VLK na Slovensku, s nímž aktivisté Hnutí DUHA Brno trávili v polovině 90. let víkendovky v Čergovských lesích. Tehdy se duhový program Pralesy přerodil v Lesoochranářskou kampaň zaměřenou na ochranu domácích lesů. Malá skupinka z Brna a Blanska od té doby obnovuje les v nejcennější části Chráněné krajinné oblasti Moravský kras. Někdy jich je patnáct, jindy jen tři. Nad Skalním mlýnem a v Suchém žlebu po nich dnes zůstává kus listnatého lesa, který býval monokulturou smrku. V okolí Macochy po sobě zanechali několik divokých oplocenek a smrkové monokultury tam doposud nahrazují smíšeným lesem s patnácti druhy dřevin, v nichž rostou tisy, vzácné bramboříky a čtyři druhy orchidejí.

Vznik divoké skupinky

Nejdříve „duháci“ sbírali semena. Bukvice v chladných údolích Pustého a Suchého žlebu, žaludy na plošině nad žleby, pro další druhy lezli na vápencové skály. Správa CHKO Moravský kras jim poskytla stodolu terénní stanice k přespávání a malou zahrádku k napěstování stromů. Žaludy a bukvice aktivisté vysévali přímo do světlin rozpadajících se smrkových monokultur nad Skalním mlýnem, okolo Macochy a do mezer mezi smrky v Suchém žlebu. Sbírali i vzácné tisy, jeřáby břeky a jilmy. Kolem Skalního mlýna také vzniklo několik partyzánských oplůtků. Oproti Slovensku, kde v lesích žijí velké šelmy, byl vlk, rys a medvěd v Moravském krasu vystřílen již před dvěma sty lety a na stavu lesa to pozná každý, kdo chce přírodě pomoci znovunabýt druhovou diverzitu. Vysazované a vysévané dřeviny totiž narostou jen do výšky sněhu, nad nímž je zvěř okouše; vzácnější druhy neodrostou vůbec — dobré smysly býložravců je k nim neomylně zavedou. Stromky tudíž odrůstají jen na skalních římsách z dosahu srnců a muflonů.

Oplocenka u Macochy.

Skupina tak musela změnit strategii: začala budovat divoké oplocenky, které vzácné stromky chrání před býložravci.

První fáze výprav do Moravského krasu nezůstala bez výsledků. Státní ochraně přírody se povedlo uzavřít žleby před automobilovou dopravou a v centrální části území kolem hlubokých údolí a Punkevních jeskyní začali lesní hospodáři jemnými zásahy měnit smrkové monokultury na přírodě bližší společenstva. Díky dostatku semen buku zvěř postupně přestala zvládat okusovat všechny vzešlé nebo lesníky a aktivisty dosazené dřeviny. Ohroženější druhy se ale vrátit do okolí Skalního mlýna nedařilo, srnčí zvěř je našla a zkousala. Přesto se dnes rozsáhlá část Národní přírodní rezervace Vývěry Punkvy pyšní pestrým listnatým lesem — mezi bukové houští se zapletlo i několik dalších vzácnějších druhů původní flóry Moravského krasu: javory, jeřáby, habry a lípy.

Divočení

Pozorováním vývoje výsadeb a výsevů v okolí Skalního mlýna a Macochy aktivisté přišli na to, že semenáčky mnoha druhů dřevin — dokonce i tak vzácných jako tis, endemické jeřáby nebo jilmy — se objevují i v monokulturách smrku, kam je donesli ptáci a myši. Přemnožená zvěř je ale nenechá odrůst. Kromě příkrých svahů žlebů Moravského krasu, kam se zvěř nedostane, nedorostl tis nebo jeřáb muk nikde. Nepovedlo se napěstovat ani semena ve speciální školce, které duhová skupinka nasbíraná semena předala. Proto se „biodiverzanti“ pustili do partyzánské činnosti, kterou jinak provozují lesníci — stavbě oplocenek a oplůtků jednotlivých vzácnějších stromů.

Zaměřili se na druhé zóny CHKO v blízkosti rezervací, konkrétně na smrčiny, špatně vysazené na vysýchavý vápenec do míst, kde by smrk přirozeně nikdy nerostl. Smrk je druh horského klimatu, jeho mělký kořenový systém v nižších polohách nedosáhne na vodu a trpí. Oslaben je napadán houbami a uhnívá odspodu. Na vápenci nížin a pahorkatin začíná smrk odumírat už v šedesáti letech, kdežto v přirozeném horském prostředí může přežít až půl tisíciletí. Jako vhodné místo pro další rozšiřování přírodě blízkého lesa tedy aktivisté vybrali suchem vzniklé světliny, nacházející se jen pár metrů od Národní přírodní rezervace Vývěry Punkvy.

Týden pro les a divočinu.

Jedlovníky — oplůtky z pletiva, které chrání jednotlivé jedle, javory nebo tisy — se naučili stavět v Muchovicích od sdružení Beskydčan. Ty musí být znehodnoceny pro zloděje a upevněny železnou tyčí do podkladu. Účinnější je ale chránit celý prostor, proto také začaly postupně vznikat divoké oplocenky z klestí. Aktivisté tu napodobují přírodu — tam, kde je v lese popadané roští, zvěř příliš neleze, a tudíž tu dostane šanci odrůst více semenáčků dřevin. Výsadby a ochrana jedlovníků získaly podporu Správy CHKO Moravský kras i lesníků. Mnohem menší nadšení státní ochrany přírody i správců lesů však přineslo oplocení z větví a vršků uschlých smrků. Argumentovali tím, že takové stavby nejsou trvanlivé, estetické a že budou překážet další lesnické činnosti. Aktivisté však budovali divoké oplocenky dál.

Nemůžete totiž svévolně snižovat přemnoženou zvěř, nemůžete polapit a dovléci tolik potřebné predátory, divoké oplocenky ale v lese stavět můžete. Žádný zákon nepřekračujete, podobně jako při jednotlivé ochraně v oplůtcích. I ty lze vyrobit z proutí, což si duhová skupinka vyzkoušela loni. Aby ale měla podobná činnost význam, je třeba ji provozovat dlouhodobě. Až po deseti letech se jim přestali lesníci vysmívat, a společně dokonce vybudovali první (a taky poslední) laťkovou oplocenku. Po patnácti letech už v divoké oplocence rostly vzácné stromy, i ty, co se jinde nedařilo zmladit. Správa CHKO rozšířila území rezervace Vývěry Punkvy i o divokou oplocenku. Jdou-li dnes turisté (ti, kteří nemíří na Macochu lanovkou) po značené cestě z Punkevních jeskyní, mohou zahlédnout divoký plot z větví, který tu už stojí dvacet let a postupně nabývá na šíři i délce.

Klenoty nové divočiny

Minule jsme psali o biokoridorech (viz 7.G 1/2016). Ty mají smysl i v lesním prostředí s převažující smrkovou monokulturou. Za přírodní koridory propojující nejcennější části Moravského krasu můžeme považovat žleby s dočasnými nebo trvalými toky. Voda tu často teče pod zemí, proto místy v údolích zcela chybí. V minulosti vymleté žleby však umožnily přežít vzácným druhům rostlin a živočichů, například tisům. Ty v běžných monokulturách smrku přepásaných srnci zcela chybí. Na jižních svazích žlebů se udržely teplomilnější druhy, na severních ty chladnomilné, některé dokonce jako pozůstatky poslední doby ledové. S postupným přerodem na smíšený les se vracejí i vzácné druhy, třeba ohrožené druhy jeřábů nebo lesní lilie. A to i do dvacetileté a postupně se rozrůstající „duhové“ oplocenky.

Oplocenka Salmovka.

Přestože o kousek dál vznikly před dvěma lety další holoseče (ve druhé zóně CHKO) a na nich mladé smrkové monokultury, přírody druhově bohaté zde přece jen přibývá. Na holosečích však hojně vysemeněné jedle, buky a habry neodrostou — smrčky se totiž zapojí, vytvoří tmavé houští, které ostatní dřeviny nepustí. A nepustí ani semínka vzácných bylin, čekající na svou šanci v okolních žlebech.

Ochrana vzácných bylin nebyla hlavním cílem „divočení“, aktivisté chtěli pouze napomoci přerodu jehličnaté monokultury na přirozený les. Vzácné a ohrožené dřeviny však přišly samy a dělají všem radost. Nejen zmíněný tis a jeřáb muk, dnes zařazovaný do nového endemického druhu, ale i řada drobnějších rostlin včetně šesti chráněných druhů, například orchideje kruštíku tmavočerveného, okrotice bílé a vemeníku dvoulistého. Koncem léta tu vykvétá i vzácný brambořík a další druhy ohrožené květeny lze čekat v budoucnosti.

Přerod lesa z plantáže na dřevo v přírodě blízký les trvá dlouhou dobu, procesu však lze napomoci alespoň ve státních lesích, které mají plnit i jiné než produkční funkce; tam by měl být spíše samozřejmostí. Rozrůzňování monokultur by mělo být ještě samozřejmější v chráněných oblastech, tedy i v Moravském krasu. Ten sice dnes v prvních bezzásahových zónách chrání relativně více přírody než Národní park Šumava (17 %, kdežto Šumava jen 13 %), přesto jeho severní část stále pokrývají monotónní smrky. Zpřírodňování tohoto území obecně napomáhá povinnost vysazovat listnáče, kterou musí lesní hospodáři dodržovat alespoň na části území. Přeměnu směrem k druhové rozmanitosti podporuje i státní správa, svým dílem však může pomoci i občanská společnost. Duhová lesoochranářská skupina má tak před sebou ještě hodně práce.

Autor je lesník a ekolog, působí na Mendelově univerzitě v Brně. Téma tohoto vydání je podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.