Editorialautor/ka: reidy68 

Editorial



Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

tato dlouhá zasněžená zima jako by potvrzovala, že mráz už nepřichází jen z Kremlu, ale i z Bílého domu. Děti se sice mohly zbláznit radostí, ale my (bohužel) dospělí tušíme své…

Trump Netrump, Putin Neputin, vítám vás ve druhém čtvrtstoletí Sedmé generace. V šestadvacátém ročníku s námi zůstávají loňské reportážní posily Martin Hyťha, Magdaléna Vaculčiaková a Martina Vrtělová, která nově otevírá feministický sloupek La Lupa neboli Vlčice. Pokračujeme též v seriálech Kurz mediální sebeobrany (tentokrát o prolhaných prezidentech), Šetrnější spotřeba (víte, jak vyrobit a udržovat ptačí budky?), Zelené srdce (s úctyhodným biologem Vladimírem Krajinou) a Tradice, v němž se Veronika Kicková zamýšlí nad tím, jestli a jak můžeme navázat na předprůmyslovou zemědělskou robotu. Její článek tvoří jeden z dílů mozaiky hlavního tématu tohoto čísla, ve kterém se ptáme „Jak udržitelně (u)živit lidstvo?“ Pomůže nám v tom syntetické maso z kmenových buněk? Nebo už konečně bezpečné geneticky modifikované plodiny a přípravky na ochranu rostlin? Nebo naopak ekologicky příznivé komunitní zahrady a větší důraz na potravinovou suverenitu? A nemáme se, „zoči voči“ veškerému nesmyslnému zacházení lidí se zemí, ptát jinak, jak přemítá Zbyněk Ulčák?: „Základní otázka možná ani nezní jak lidstvo uživit, ale spíše proč nebo dokonce zda vůbec. Myslíte, že jsem misantrop?“

Závěrečný odstavec se sluší posypat špetkou hřejivé naděje a víry v lepší příští. Nebo aspoň vytmelit moudrým citátem. Žádná taková slova mě ale na sklonku této „post-všechno“ zimy nenapadají…Tak dobrá, vezmu si na pomoc Davida Abrama: „Živá, oduševnělá země kolem nás je daleko rozkošnější než jakékoliv nebe, o němž dokážeme snít.“

Rozchozené zimní spleeny přeje

Vít Kouřil




[21. února 2017]