Jak na ptačí budky

V naší intenzivně obhospodařované krajině i v zahradách s anglickými trávníky to opeřenci nemají vůbec jednoduché. Jeden problém představuje chudá potravní nabídka a druhý nedostatek přirozených hnízdních možností. Větší pestrost potravy, ale i možnosti k zahnízdění některých druhů lze zajistit dostatkem keřů. Pokud tedy sázíme aleje kolem polních cest, můžeme je doplnit i keři. V našich končinách třeba původním klokočem zpeřeným, jehož plody se využívaly pro výrobu korálů a růženců. Ostýchat se ale nemusíte ani kaliny obecné či jedlého dřínu a hlohu. Dostatek keřů zajistí nejen potravu, ale i úkryt mnoha druhům ptáků a bezobratlým, pro něž je zdejší krajina téměř neprostupná.

Vedle druhů stavících si otevřená hnízda najdeme ve větvích stromů či zmiňovaných keřích i druhy „dutinové“. Mezi ně řadíme šplhavce, sýkory, špačky, šoupálky, některé druhy sov a mnoho dalších. Zatímco šplhavci (mimo jiné datel či strakapoud) si dutiny ve stromech dokážou vytvořit sami, ostatní druhy využívají dutiny buď vyhloubené třeba strakapoudem, nebo osídlují dutiny vzniklé přirozeně po vyhnilé větvi nebo odchlípnuté kůře. Ovšem stromy, které vykazují vady v podobě dutin, nelze ekonomicky tak dobře využít, a tak jich v běžných hospodářských lesích najdeme poskromnu (pokud vůbec). Naší hlavní snahou by tedy mělo být ponechat dostatečný počet doupných stromů pro ptáky a další živočichy, což samozřejmě jde jen ve výjimečných případech.

V hospodářských lesích, městských parcích a v zahradách tudíž tato přirozená hnízdní stanoviště můžeme nahradit ptačími budkami.

Typy budek

Ptačích budek existuje několik typů, charakterizovaných především rozměry a velikostí vletového otvoru. Rozlišujeme sýkorník, lejskovník, špačkovník, kavkovník, sovník a další. Pokud máte chuť budky vyrábět, konkrétní rozměry vyčtete na stránkách České společnosti ornitologické (www.cso.cz). Jmenované typy mají „základní“ kvádrový tvar a jejich velikost se odvíjí od druhu ptáka; zároveň však platí, že neslouží pouze jednomu druhu. Například v sýkorníku může kromě sýkor zahnízdit i lejsek, rehek, brhlík, vrabec či krutihlav.

Vedle zmiňovaných „základních“ typů budek existují i další. Většinou se jedná o speciální budky určené pouze jednomu ptačímu druhu a neodpovídající základnímu kvádrovému tvaru (orientovanému na výšku) s jedním vletovým otvorem uprostřed čelní stěny. Mezi ně patří například šoupálkovník pro šoupálky, kteří obvykle hnízdí za vychlípnutou kůrou, a tak se vletový otvor nachází těsně u kmene stromu a budce chybí zadní stěna. Dále můžeme narazit na podlouhlé rorýsovníky, umisťované ke střechám budov tak, aby nahradily mizející hnízdiště v nezateplených střechách. Také se můžeme setkat se speciálními budkami pro různé druhy sov či kachen.

foto: Derek P.

Běžně vyvěšovanou skupinu ptačích budek tvoří i takzvané polobudky. Jejich vnitřní rozměry činí cca 12—14 cm, přičemž vletový otvor zabírá čtvrtinu až polovinu plochy přední stěny. Polobudky využívají především rehci domácí či lejsci šedí a vyvěšují se na zdi pod střechy budov ve výšce 2—5 metrů nad zemí.

Vlastnoruční výroba

Většinu ptačích budek lze vyrobit z minimálně dva centimentry silných dřevěných desek. V obchodech specializujících se na ptačí budky ovšem můžete narazit i na budky dřevocementové nebo plastové. Plast však do přírody nepatří. Nehledě na to, že může při proměnlivých povětrnostních podmínkách degradovat a uvolňovat jedovaté látky.

Dřevocementové budky také nejsou z materiálu zcela přírodě blízkého a sami si je jen tak lehce nevyrobíme. Ornitologové je však doporučují, jelikož jsou v podstatě nezničitelné a ptáci je využívají stejně rádi jako budky dřevěné. Jejich vyšší cenu pak kompenzuje mnohonásobně delší životnost.

Pokud se ale chystáme na výrobu vlastních ptačích budek, využijeme dřevo. Stačit nám budou jen desky patřičné šířky, které seženeme kdekoliv na pile, ve stavebninách, u truhláře. Vedle dřeva si seženeme spojovací materiál. Na jednu budku potřebujeme 35—40 hřebíků či vrutů. Jejich délka by měla dosahovat dvoj- až trojnásobku tloušťky desky.

Samotná budka (základního typu) se skládá z šesti dílů: střechy, dna, dvou bočních stěn, zadní stěny a přední stěny s vletovým otvorem; zapomenout ale nesmíme ani na antipredační zábranu, případně zadní lištu. Střecha by měla mít určitý přesah, aby bránila dešti vnikat vletovým otvorem dovnitř. Požadovaný vletový otvor lze vyvrtat speciálním vykružovacím nebo plochým vrtákem, případně si lze vystačit s obyčejným spirálovým vrtákem, otvor vrtat naněkolikrát a následně dočistit rašplí. Vnitřní stěny by neměly být hoblované, aby po nich mohla šplhat mláďata; eventuelně do nich lze udělat rýhy.

Ptačí budka musí být především bezpečná pro hnízdící ptáky. Neměla by se tedy viklat, rozpadat a obsahovat trčící hřebíky. Případné škvíry nebo estetické nedostatky však ptákům rozhodně nevadí. Dutiny ve stromech také nejsou pětihvězdičkovými hotely.

Vyrobené budky je vhodné ošetřit nátěrem, který prodlouží jejich životnost. Doporučit lze tmavé odstíny, aby budka v přírodním prostředí „zapadla“. Budky natíráme pouze zvenku a střechu, která degraduje jako první, můžeme ošetřit dvěma nátěry, případně na ni připevnit nějaký nepromokavý materiál. Využít lze například odřezky z přírodního kaučuku, který se využívá při tvorbě zahradních jezírek či zelených střech, nebo můžeme vyrobit budku s dubovou či bukovou střechou.

Brhlík lesní v sýkorníku, foto: Jana K. Kudrnová.

Jako ochranný nátěr používáme na akcích Hnutí Brontosaurus nejčastěji dřevní tér zředěný s lněným olejem v poměru 1:1. Jedná se o čistě přírodní produkt, s jehož pomocí dosáhneme poměrně kvalitní ochrany dřeva. Značnou nevýhodou je delší doba schnutí (tři dny) s nutností větrat (velmi zapáchá).

Antipredační ochrana

Ptáci mají mnoho nepřátel (i pokud pomineme člověka). Především v urbanizovaném prostředí, tedy v zahradách, městských parcích a lesích, se stávají snadnou kořistí koček a kun. Nejjednodušší ochranu představuje malá destička uvnitř budky, upevněná těsně pod vletovým otvorem — kočka či kuna tak nedosáhne až na dno budky. Další varianty antipredačních zábran mají vždy stejný princip — aby predátor nedosáhl na dno budky k mláďatům. Lze tedy konstruovat různé dvojité přední stěny či tunýlky. Výrobci budek však na antipredační zábrany obvykle nemyslí, a tak si je dodatečně k ptačím budkám doděláváme sami. Stačí rozřezat kousek prkýnka a dvěma vruty jej připevnit na vnitřní stranu přední stěny. Velice často ale můžete v obchodech narazit na ptačí budky s bidýlkem. Jedná se o jeden z největších hříchů při sestrojování ptačí budky. Bidýlko totiž pomáhá především predátorům snadněji se dostat k mláďatům, a navíc jej ptáci nepotřebují.

Vyvěšování

Ptačí budky se nejčastěji vyvěšují na stromy do výšky dvou až čtyř metrů. Nejelegantnější a nejšetrnější způsob spočívá v zavěšení budky na větev pomocí drátu. K budce se musí ze strany našroubovat kovová očka, za která se přichytí drát. Musíte k tomu však mít vhodné silné větve. Další variantou je zavěsit budku pomocí drátu za jeden hřebík či háček na kmeni stromu. Velmi jednoduchým a oblíbeným způsobem je dále přitlučení zadní lišty pomocí hřebíků. Jedná se na první pohled o poměrně agresivní způsob, nicméně vniknutí hřebíku do stromu pro něj nepředstavuje vážné zranění. Hřebík naruší pouze jeden malý bod v celém živém pletivu. Strom na tuto situaci dokáže brzy zareagovat a poškozené místo „zakonzervovat“, aby se poranění nerozšiřovalo do dalších částí kmene. Hřebík tlučeme ideálně přes podložku (případně jej nedotloukáme), která zajistí, aby hřebík nezarostl do kmene a budka neupadla.

Pravidelná údržba

Vyvěšením ptačí budky ale vše teprve začíná. Pokud chceme, aby v budkách každý rok někdo zahnízdil, snažíme se o jejich pravidelnou údržbu a čištění, zejména kvůli velkému množství parazitů, které v hnízdě může zůstat po předchozích obyvatelích. Již při konstrukci tak musíme myslet na pravidelné čištění. Existují dva nejčastěji používané způsoby otevírání budek: buď vyklopením přední stěny a vyhozením starého hnízda; v tom případě musí být přední stěna upevněna jedním hřebíkem (či vrutem) z každé strany a zajištěna proti náhodnému otevření obrtlíkem přibližně ve výšce vletového otvoru. Nebo pomocí sundávací střechy, vhodné především u velkých ptačích budek (sovince). V tomto případě není pravidelné čištění tak pohodlné, jelikož se střecha musí jednou rukou odklopit a druhou rukou musíme vybrat staré hnízdo.

Pokud ale k vymetení starého hnízda nedojde, úspěšnost zahnízdění se každoročně snižuje v řádu desítek procent. Zatímco vyvěšovat ptačí budky můžeme v kterékoliv roční době, jejich čištění necháváme na podzim či zimu, kdy už mláďata vylétla a ptáci nehnízdí. S čištěním tedy začínáme obvykle během října a končíme nejpozději v březnu. Máte tudíž ještě trochu času.

Část textu je převzata z autorovy brožury Ptačí budky — výroba, vyvěšování, údržba, vydané Hnutím Brontosaurus v lednu 2017. Další autorovy rady v tomto ohledu najdete ZDE. Kontakt: grohmann@sedmagenerace.cz. Další díly seriálu Šetrnější spotřeba najdete ZDE.