Méně hraček — více radosti a kreativity

Dítě mladší pěti let si ze záplavy hraček nedokáže vybrat, hračky rozhází, přehrabuje se v nich. Anebo bere do ruky jednu hračku za druhou, aniž by si s nimi pohrálo dostatečně dlouhou dobu na to, aby se díky hře s ní něco naučilo. Dítě se tak spíše učí povrchnosti, nenaučí se hrát si a rodiče zase trápí nepořádek. V jedné německé školce odebrali dětem na tři týdny všechny hračky. Výsledkem byly děti, které se dokázaly více koncentrovat, lépe se domluvily a hrály nápadité hry. Rodičům se často doporučuje část hraček uschovat a časem je obměňovat. Aby ne, jinak by se do dětských pokojů už děti ani nevešly.

Možná ale není vůbec potřeba jich pořizovat tolik. V roce 2014 utratili našinci za hračky 5,4 miliardy korun. Přitom hračky nejsou environmentálně zcela bez viny. Zatěžují naše prostředí: Materiálem, ze kterého jsou vyrobeny. Odpady a látkami, které při jejich výrobě vznikají. Obaly, ve kterých jsou zabaleny. Cestou, kterou k nám musí doputovat. Svou likvidací.

Za všechno můžou Vánoce

Plných 80 % hraček prodaných kdekoli na světě se vyrobí v Číně. Pracovní podmínky v čínských továrnách jsou asi poměrně známé: dlouhá pracovní doba, mizerné platy, chybějící smlouvy i odbory, nezákonné pokuty, diskriminace, nedostatečná bezpečnost, povinné přesčasy, zadržování mezd. I proto jsou hračky tak levné.

Nejvíce hraček se prodá před Vánoci. Firmy za hračky prodané v sezoně utrží až 60 % svého ročního obratu. A protože chtějí, aby novinky na trh přišly až těsně před svátky, posílají svým dodavatelům objednávky co nejpozději. To znamená veliký tlak na výrobu. V hlavní sezoně, tedy od června do listopadu, pracují dělníci až 400 (ano, čtyři sta) hodin měsíčně bez jediného volného dne. Pro zajímavost: zatímco během roku se prodávají nejvíce hračky za cenu okolo 300 korun, před Vánoci v rozmezí 900—1500 korun.

Plasty s chemickou výstrahou

V hračkářství na nás často čekají přeplněné pestrobarevné regály a všudypřítomný plast. Ten ale není příliš environmentálně příznivý už jen pro svůj původ v ropě. A platí to dvojnásobně, jestliže se jedná o PVC (polyvinylchlorid — na obalu značen číslem 3 v trojúhelníku), jehož výroba je nebezpečná kvůli použití chloru. Další nebezpečné látky vznikají při jeho spalování — a recyklovat jej prakticky nelze. Z měkčeného PVC přitom pocházejí gumové a pískající hračky, plastové knížky, kačenky do vody, ale třeba i rukávky a celé bazénky. K jeho výrobě se využívají změkčovadla, často ftalát (protože je nejlevnější), tedy několik chemických látek, jejichž nebezpečnost se různí. Všechny ale mohou unikat do prostředí, protože nejsou pevně vázané. Ty nebezpečné ovlivňují hormonální a reprodukční systém a jsou v hračkách, výrobcích pro děti a v kosmetice zakázány. Některé se nesmí používat pouze v hračkách přímo určených pro vkládání do úst. Ostatní hračky pro nejmenší určené pro děti od tří let už pak nemusejí splňovat tak přísné normy a ftaláty v nich běžně najdeme.

foto: archiv autorky

Platí to i při celkovém hodnocení zdravotní nezávadnosti hraček. Nejpřísnější limity hlídaných látek mají hračky pro děti do jednoho roku, pro děti starší leží tyto hranice několikanásobně výše. Pokud bychom se plastu z nějakého důvodu nechtěli vzdát, ekologicky i zdravotně šetrnou alternativu představují kompostovatelné plasty z kukuřičného škrobu — dají se sehnat jako chrastítka i kousátka.

Hračky zadarmo a vlastní výroby

Nejlepšími a na ekologickou stopu nejméně náročnými hračkami zejména pro nejmenší děti se zdají být úplně obyčejné věci denní potřeby — láhve, hrnce a vařečky, zavařovací skleničky, krabice… Záleží na naší ochotě tyto věci dětem půjčit.

Řada organizací — u nás například sdružení Tereza s webovými stránkami www.jdeteven.cz, v Británii Woodland Trust se stránkou Nature Detectives — nám pak připomíná jednu důležitou hernu — přírodu. (O důležitosti kontaktu dětí s přírodou se můžete dočíst v hlavních tématech 7.G 1/2010 a 7.G 3/2015.) Ta totiž skýtá spoustu kreativních „hraček“ zadarmo: kameny, písek, klacky, vodu, kaštany a také kaluže. Tyto přírodní „zázraky“ děti neobyčejně baví. Záleží už pak na naší kreativitě, jak je využijeme. Můžeme děti jen tak nechat, anebo se zapojit do hraní. Inspiraci ke hrám nalezneme právě u zmiňovaných organizací. Listí poslouží jako domino, stromy jako prolézačky, květiny jako pastelky. Oblíbené a jednoduché jsou také hry „Najdi…“.

foto: archiv autorky

Další hračky se dají poměrně snadno vyrobit. Domeček pro panenky nebo kuchyňka z kartonu, případně starého kousku nábytku. Dráhu pro auta lze snadno namalovat na papír. Kostky na hraní můžou mít podobu nařezaných různě tlustých koleček z větví. Na internetu koluje spousta receptů na prstové barvy, domácí plastelínu či „kinetický písek“ (zázračný písek do interiéru, co drží pohromadě). Můžete tak ušetřit pár korun a myslím, že se ušetří i nějaké to CO₂, přestože i mouka k vám taky musí docestovat.Budeme-li chtít více recyklovat, můžeme vyrobit třeba kuličkodráhu z ruliček od toaletního papíru.

Můžeme si také sami nakreslit nebo vytisknout jednoduché hry (domino, pexeso, přiřazování barev a podobně) na papír a ten si případně zalaminovat. Takových možných her je nespočet. Laminování ale přináší úskalí — nikdo přesně moc neví, co laminovací fólie obsahují. Poměrně pravděpodobně to však mohou být (opět) i ftaláty, změkčující základní polymer (například PVC). A navíc, najděte laminovací fólie vyrobené jinde než v Číně. Takže raději nelaminovat (ale odolejte tomu…).

Dobré nákupní alternativy

Když už se chystáme přece jen nakupovat, můžeme pořídit kvalitní hračku, která bude rozvíjet, bude vyrobená z přírodního a tedy příjemného materiálu, bude esteticky kvalitní a hlavně déle vydrží. Lidé často na kvalitu hraček nehledí, protože děti „stejně všechno rozbijí“. Není to ale spíše naopak, že děti to tak rychle rozbijí právě proto, že to rozbít lze?

Životní prostředí méně zatěžují dřevo a látka. Zejména dřevěné hračky často splňují i onu estetickou rovinu, a nadto také rozvíjejí materiální zkušenost.

Existují i kukuřičné stavebnice. Přes deklarace o jejich ekologické šetrnosti jsou ovšem pouze na jedno použití, takže složené zvířátko už vám zůstane navždy. Což trochu zamrzí. Poslepovat do různých tvarů můžeme i několikanásobně levnější (i když méně barevné) obyčejné kukuřičné křupky, které potom můžou děti i sníst.

U látkových hraček lze ocenit možnost nákupu certifikovaných výrobků z biobavlny či fair trade. Nebo těch vyrobených v Česku či někde poblíž. Také si je můžeme ušít sami doma třeba z lichých ponožek, děravých triček nebo z plsti.

foto: archiv autorky

U nás vyrábějí hračky také chráněné dílny. Nečekejte jenom hračky látkové, najdete i ty didaktické, domečky pro panenky, divadélka nebo vláčky. Dílna V růžovém sadu vyrábí parádní dřevěná auta i s dráhou, Gerlich Odry nabízí klasické dřevěné kostky z certifikovaného FSC dřeva. Tedy vše, co je oblíbené. Podle agentury STEM/Mark totiž mezi nejoblíbenější hračky patří autíčka a modely (38 % rodičů je vnímá jako nejoblíbenější hračku u svých dětí do patnácti let), dále panenky a domečky (37 %), počítače a televizory (35 %), plyšáci (31 %), stavebnice (31 %), zvířátka (28 %) a společenské hry (25 %).

Zajděte do lekotéky

Ale zpět k alternativám. Další kategorii tvoří environmentálně naučné hračky, vydávané středisky ekologické výchovy (například Lipkou, SEVERem, Rezekvítkem či Paletou), neziskovými organizacemi nebo třeba Správou NP Šumava.

Ekologicky příznivou variantou je i nákup již použitého zboží na dětských bazárcích. Můžeme také popřemýšlet, jestli zároveň nedarovat nějakou z našich hraček. Slyšela jsem o paní, která s kamarádkami o Vánocích vybere nepoužívané hračky, dají je na hromadu a každé z dětí si vybere, co by se mu líbilo. Možná bychom se mohli naučit běžně hračky sdílet, půjčovat si. Zařídit si kartičku do knihovny. Knihovny navíc dnes nepůjčují jen knížky, ale stále častěji zavádějí takzvané lekotéky (hračkotéky, Toy Libraries), ve kterých si můžeme půjčit hračky a didaktické pomůcky. Ty začaly vznikat v 60. letech ve Skandinávii (odtud přejatý švédský výraz lekotek) často jako centra pro děti se specifickými potřebami. Většinou si ale hry může půjčit kdokoli. Stejně tak nemusí lekotéky zakládat jen knihovny, ale třeba i skupiny rodičů.

Místo závěru jdu přebrat hračky, myslím, že většina těch plastových půjde z domu. Nemám ale ráda rady typu „vyhoďte to“, myslím, že lépe uděláme, když cokoli funkčního darujeme. Když už to jednou pojalo tolik energie na výrobu, proč to jen tak spálit? Vážím si práce dělníků, kteří danou věc vyrobili, byť není zdaleka ideální.

Další informace: www.nazemi.cz/cs/hracky, www.veronica.cz. Kontakt na autorku: jeudeudo@gmail.com. Další texty o ekovýchově najdete tady.

Tento seriál byl vytvořen za finanční podpory SFŽP ČR a MŽP.