Není práce (ženská) jako práce (mužská)

Před týdnem si moje známá postěžovala, že musí kvůli bolestem zad chodit na masáže. Pracuje ve skladu, takže mezi její povinnosti patří tahání a chystání těžkých balíků. Došlo mi, že u nich v práci jsou jako skladnice zaměstnané jen samé ženy. „Poslyš, u vás v práci nedávno dělali nábor, proč vlastně nezaměstnali taky nějaké muže-skladníky, kteří by chystali ty nejtěžší balíky?“ zeptala jsem se. Její odpověď byla překvapivá i předvídatelná zároveň: „Na inzerátu stálo, že hledají skladníky i skladnice, a dokonce se nějací muži ozvali, že by měli zájem, ale copak muž bude pracovat za deset tisíc čistýho? Vždyť musí živit rodinu.“ Na rozdíl od žen, které pracují jen pro zábavu a z výdělku si kupují pouze značkové šaty, luxusní boty a drahé šperky. Jako to dělají například matky samoživitelky, které aby skloubily práci i rodinu a doma bylo stále co jíst, vezmou téměř cokoli. Třeba skladnici za deset tisíc.

Pohled na situaci v České republice jen potvrzuje, jak moc jsou výroky o dávno vyhraných bitvách za rovnoprávnost žen vzdáleny realitě. Ženy v českých zemích jsou stále ochotné vzít práci, kterou by muž za tak nízký plat nepřijal. Přiznává to i nedávná tisková zpráva ministerstva práce a sociálních věcí: Česko je zemí s druhou největší nerovností v odměňování žen a mužů v Evropské unii. Rozdíl v odměňování je 22,5 procent, což dělá až 81 tisíc ročně. Jako by ženy oproti mužům pracovaly 82 dní v roce úplně zadarmo.

Problém je tak zásadní, že ministryně Michaela Marksová iniciovala projekt 22 procent k ROVNOSTI, který spolufinancuje Evropský sociální fond. Projekt až do roku 2020 poskytuje služby pro zaměstnance i zaměstnavatele a radí jim, jak získat či poskytnou férovou mzdu. V letošním roce také pořádá konference, poslední se konala 19. září v Liberci. Ta vedle monitoringu současné situace nastínila i dobré praxe evropských zemí, které mohou posloužit jako modelová cesta k rovnosti i v České republice. Ministerstvo práce a sociálních věcí nebylo v tomto směru první, v českém prostředí již proběhly dva ročníky konference Gender Gap nebo osm ročníků konference Ženy sobě.

O rozdílech v platech a pozicích se tedy nejenom dozvídáme, ale (konečně) o nich začíná debatovat i širší veřejnost. Klíčový je ale třetí krok: začít s tím něco dělat. K pokroku nemusí dojít pouze nařízením shora, ale především aktivitou zdola. Proč by měly ženy akceptovat platové podmínky, kterým se muž vysměje? Proč by si i nadále měly myslet, že jejich práce nemá takovou hodnotu, přestože v práci stráví stejný počet hodin jako jejich mužští kolegové na srovnatelných pozicích? Zvláště ženy z nižších sociálních vrstev vědí, jak je pro udržení chodu domácnosti důležitá každá koruna. Tak už jim i sobě přestaňme nalhávat, že platy mužů jsou důležitější.

Kontakt: valentikova@sedmagenerace.cz. Další díly La Lupy najdete ZDE.