Oaxaca: umění, komunita, ekologie

Francisco Toledo toto léto oslavil 77 let. Rodák z Juchitánu v regionu Istmo na jihu mexického státu Oaxaca je jedním z nejvýznamnějších umělců současné Latinské Ameriky. Kdybyste ho potkali v ulicích hlavního města Oaxaca de Juárez, kde dnes žije, asi byste neřekli, že jde o člověka, který mění podobu města. „Poznáte ho dle dlouhé brady a jednoduchého bílého oblečení. Chodí po městě jako tulák,“ říká taxikář, co mě dovezl do centra.

Toledo, malíř, sochař i grafický umělec v jednom, přišel s nápadem založit v opuštěné budově bývalé továrny prostor pro umění. „Centrum je především škola umění. Realizujeme také programy pro veřejnost a máme zde výrobní prostory, ve kterých pracují designéři, fotografové, malíři,“ jmenuje ředitel Brema. Workshopy i veřejné akce jsou pro veřejnost zadarmo. „Od začátku jsme chtěli udržet vstupné na nule,“ říká Brema.

Centrum umění San Augustín je přímo u lesa. Foto: Noel Rojo.

Francisco Toledo už založil v Oaxace několik uměleckých prostorů. Třeba Institut grafických umění, knihovnu ve středu města s větší sbírkou knih o umění, než mají knihovny v hlavním městě Mexika. Kdokoliv si zde může ve stínu na dvorku v klidu číst bez členství i placení. „Za vstup do uměleckých prostorů se v Mexiku obyčejně platí, Oaxaca je v tomto jedinečná. A je to díky Toledovi,“ potvrzuje Brema.

Ekologické umění

V Centru umění aktuálně vystavují obrazy z Toledovy sbírky. Obrazy Pabla Picassa, Diega  Riveru, Joana Mirá a desítky mexických umělců, které umělec za svůj život sesbíral. Z tmavé výstavní místnosti je slyšet děti, běhající kolem budovy a žadonící o zmrzlinu. Místní paní ji nabízí u vchodu, vyrobila ji doma.

V zahradě žijí desítky rostlin, jaké jsem nikdy neviděla, a všude kolem se rozprostírají hory a lesy. „San Augustín de Etla je jedno z míst, kam přichází z hor nejvíc vody, která jde dále do hlavního města. Jelikož se nacházíme ve středu lesa, bylo důležité, aby centrum nemělo negativní ekologický dopad. Nechtěli jsme se po desítce let podívat zpět a říct si, že jsme udělali hodně pro umění, ale zničili jsme zdroj vody,“ vzpomíná Brema, jak centrum v roce 2000 vznikalo.

Když přišel Toledo s nápadem, začali hledat způsoby, jak dělat umění ekologicky. Umělec sám řekl, že pokud je nenajdou, centrum nevznikne. „V té době ještě hodně lidí nevnímalo, jak toxické umělecké procesy jsou. Třeba analogová fotografie nebo malba pracují s toxickými materiály,“ vysvětluje ředitel centra.

Inspirovali se ve světě i doma. Třeba co se týče malby, našli ekologický workshop v New Yorku. Hledali způsoby, jak barvit přírodními barvivy nebo jak zpracovávat fotografie bez dopadu na životní prostředí. A povedlo se.

Pochote – stromy, z jejichž plodů se vyrábí papír. Foto: Noel Rojo.

„Všechno, co se dnes v centru děje, je ekologické. A nejen co se týče výrobních procesů, ale také třídení odpadu nebo konstrukce a fungování toalet,“ tvrdí Brema o centru, ke vzniku kterého pozval Toleda další umělce, architekty i funkcionáře. Cílem bylo, aby prostor vytvořili ti, kteří ho budou na svou tvorbu i používat – tedy především umělci.

Nejen rodinné fotografie

Francisco Toledo je původem Zapoteka. Tito původní obyvatelé obývali stát Oaxaca před 2500 lety. Na svůj původ je hrdý, i proto v centru organizují aktivity na zachování kultury původních obyvatel. Třeba workshopy pro děti, aby se naučily zapsat partitury původní muziky, která se z generaci na generaci přenášela ústně. „Chceme, aby děti poznaly původ této hudby, aby věděly, odkud tóny pocházejí, aby se hudba nevytratila. Nechceme vychovávat nejlepší hudebníky, co budou umět hrát Bacha, chceme být schopni říct, že jsme zachovali neskutečné hudební bohatství,“ přibližuje Brema.

V centru též probíhají workshopy původních jazyků, během nichž někdy studenti například vytvářejí časopis v daném jazyce.

Ne všechny aktivity se však odehrávají v obrovské budově u lesa. „Organizujeme také bezplatné lekce fotografie přímo ve vesnicích kolem Oaxacy. Ve městě dnes vidíš fotografie všude, ale vyjdeš dvacet kilometrů za město a situace ve vesnicích je jiná. Lidé nemají vědomosti o jiné než rodinné fotografii. Vyhledávame tato místa a děláme v nich workshopy,“ vypráví Brema.

Papír zdobí přírodními materiály. Foto: Noel Rojo.

Kromě okolních vesnic mělo založení centra pozitivní dopad přímo na San Augustín Etla, kde lidé ze dne na den ztratili po zavření fabriky zaměstnání. Dnes zde stojí více restaurací a ubytovacích zařízení a jezdí sem více taxíků z města. A téměř všichni pracovníci centra pocházejí odsud z vesnice.

Organický papír

V lesíku pod centrem se skrývá ještě jeden projekt mistra Toleda: továrna na ruční výrobu organického papíru Papel Arte Vista Hermosa (Nádherný výhled). Vznikla téměř deset let před Centrem umění San Augustín a už dvacátým rokem je soběstačná – na rozdíl od centra, jehož aktivity financuje Toledo, vláda i soukromé nadace.

Sestupujeme dolů podél potůčku, až dojdeme k výrobně. I přes hluk strojů nás zaregistruje pracovník a hned vyjde ven, očistí si mokré ruky a začne aktivně vysvětlovat, z čeho a jak zde papír vyrábějí.

„Používáme vlákna z ovoce, z agáve i z kůry a plodů stromů. Třeba pochote, tam,“ ukáže na strom s desítkami, ba stovkami trnů po celém kmeni. Jde o odrůdu z pobřeží, tam prý rostou mnohem větší. „Plody uvnitř obsahují bavlnu, kterou používáme na výrobu papíru. Ne kdokoliv je však může sesbírat, musíš vědět, jak se dostat nahoru. Ne každý to ale chce dělat, i proto je bavlna z něj hodně drahá,“ směje se Enrique Ramírez Castellano.

Ve fabrice pracují také s korkem: „Kůru korkovníku můžeš sesbírat jenom jednou za pět let, ale stromům to neublíží. Ochrání je tekutina pod kůrou,“ vysvětluje Castellano.

Z papíru na místě vyrábějí i šperky. Foto: Noel Rojo.

Všechny přírodní produkty, se kterými zde pracují, jsou původem z Mexika, většina dokonce z Oaxacy.

Papír dekorují sloupkami z kávových a kakaových zrn, kukuřičnými listy nebo červeným barvivem ze zažívacího traktu červena nopálového. Ale nebojte se, nikdo tento hmyz rostoucí na kaktusech nezabíjí, vždy se čeká, až zemře sám. Pak se sesbírá a vysuší, aby se barvivo mohlo zpracovat.

Obchodovatelný?

Enrique nás zve dovnitř. „Prvotní materiál nejdříve vaříme, jelikož obsahuje hodně tuků nebo je velice tvrdý. Potřebujeme, aby byl měkčí, než jde do stroje. Fermentace by byla lepší než vaření, ale trvala by i více než dva týdny,“ vysvětluje. Čas vaření závisí od materiálu, u kůry je to i týden, každý den kolem osmi hodin vaření.

Pak může jít materiál do stroje, který ho zpracuje na organickou lepkavou pastu. Až z této pasty se vyrábí papír.

Výroba papírových listů z pasty.Foto: Noel Rojo.

Enrique se přesune ke kádi s pastou, u níž má filtry a hliníkové pláty. Na filtr nabere pastu, ze které steče voda a na plátě vytvoří papírový list. Takto na sebe položí asi dvě stě listů a ty pak stlačí v jiném stroji, který zbaví papír další vody. Ze stroje vyjede papír na závěrečné sušení – na dvoře nebo v obchodě s produkty. Na papír zde namíří ventilátory, aby se vysušil rychleji.

„Během období dešťůtrvá sušení někdy i týden, jelikož panenská vlákna absorbují vlhkost z prostředí,“ přibližuje náš průvodce.  Výroba papíru tak může trvat od několika dnů až po několik týdnů nebo měsíců.

Následně již můžete z papíru vyrábět, co jen chcete. Zde vyrábějí především šperky, draky nebo sešity. Aktuálně mají v nabídce všechny výrobky s designem mistra Toleda.  Ten také zve jiné umělce, zpravidla své přátele, aby „darovali“ svůj design na některé výrobky z papíru. „Trh s papírem není ideální, musíme hledat způsoby, jak naše produkty obchodovat. Musíš mít finální produkt, který ukážeš lidem,“ říká Castellano.

Mexičtí turisté dle něj sem sice přicházejí a zajímají se o výrobu papíru, ale nenakupují. A zahraničních turistů v Oaxace ubylo kvůli loňským nepokojům, kdy během protestů učitelů proti školské reformě došlo k násilným střetům s policií s výsledkem mnoha desítek zraněných na obou stranách. „Média zobrazují stát nebezpečnější, než je. Pro nás to má negativní důsledky,“ stěžuje si Castellano a dodává, že bez Toleda by Oaxaca nebyla Oaxacou. „Bez něj by nebylo toho, kdo brání kulturu,“ připomíná, když se loučíme.

Kontakt: magdalenavaculciakova@gmail.com. Fotogalerii k reportáži najdete TADY. Článek vznikl s podporou Literárneho fondu.