Přírodu neumíme uchopit

Řekněte mi o svých začátcích — jak jste se rozhodl založit Sluňákov?

Studium ekologie byla vzpoura. Šel jsem proti tatínkovi, který byl historik a chtěl, abych historii dělal také. Tehdy jsem byl členem Českého svazu ochránců přírody, a tak jsem podal přihlášku na Univerzitu Palackého, obor Ochrana a tvorba životního prostředí. Po studiích jsem pracoval v chemické laboratoři jako podnikový ekolog a následně ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby. Po roce 1989 se na olomoucké radnici zakládal Odbor životního prostředí a tam jsem nastoupil. Měl jsem tehdy představu, že s životním prostředím něco zmůžeme. Místo toho jsem se utápěl v razítkách a úředničině.

Jednou mě zaujala stará studie o kvalitě vod v Olomouci. Začal jsem o ní diskutovat s rybáři a vznikl první veřejný ekologický diskusní večer. Byl o něj zájem a mě napadlo, že spousta zajímavostí zůstává v šuplících a veřejnost o nich neví. Měl jsem dobrého šéfa, který mě nechal s veřejností pracovat. Jak šel čas, začal jsem chodit do škol, mezi lidi a postupně vznikl Sluňákov. Nejprve jsem byl sám, pak se přidávali další, a když už nás bylo na úřadě moc, udělali z nás obecně prospěšnou společnost. Tou jsme doteď. Takže jestli jsem se rozhodl založit Sluňákov? Nevím, prvotní byla vzpoura a teď mám pocit, že bych tu historii dělal možná raději…

Proč myslíte?

Baví mě historické koncepty přírody. Jak byla vnímaná kdysi a jak teď? Ve všech dobách existovaly velice silné osobnosti a myšlenkové proudy, které se k přírodě vyjadřovaly. Zdá se mi však, že základní koncept se nezměnil. Už ve starém Řecku byly napsány věty, které bychom mohli říkat dnes. Už někteří Řekové měli silný vztah k přírodě, přestože tehdy ještě nemohli cítit to, čemu dnes říkáme ekologická krize.

Zvýšila se v České republice od roku 1989 úroveň environmentální gramotnosti?

Nerad používám slovní spojení environmentální gramotnost — zní to, jako kdybychom někoho odsuzovali, že je negramotný. Rád mluvím o vztahu k přírodě, a ten je proměnlivý. Dává možnost, aby se lidé k přírodě vztahovali různě. Znám člověka, který staví dálnice. A staví je s láskou. Říkal mi o svém silném prožitku, jak jde krajinou uprostřed obilí, je ranní rosa, svítí slunko a on hladí obilné klasy rukama a pak si představuje, jak tam povede dálnice a jak je to krásné… I tento pro mnohé naprostý technokrat má velice silný vztah ke krajině. Nemůžeme říct, že je environmentálně negramotný. Bylo by fajn, kdyby lidé na pozicích, které zásadně ovlivňují přírodu a krajinu, k nim měli silný vztah.

Změnilo se tedy od roku 1989 něco?

Mně se zdá, že vůbec nic… Po roce 1989 se dalo daleko snadněji o problémech mluvit a všichni měli chuť se dohodnout. Svitla naděje, že životnímu prostředí a konceptu přírody porozumíme a pustíme se do složitějších témat. Dnes však do společnosti přicházejí z mého pohledu nedemokratické rysy: víc se hádáme, uzavíráme se do svých výkladů světa a přestáváme se navzájem vnímat. A tím nám uniká také příroda. Protože s tím, jak odchází demokratický duch společnosti, uniká i pestrost krajiny. Vědomý vztah k přírodě je upozaděný. Proto se dnešní civilizace hádá o méně podstatných věcech, přitom existují důležitější témata, než je ohrožení islámem. To nemá na naše zdraví takový vliv jako to, že jíme kontaminované potraviny. Svět duše se zmenšuje a s tím i koncept přírody.

Co to znamená?

Smysl pro přírodu je dnes zasutý. O tom jsem přesvědčený. Odkrývání tohoto smyslu je velmi důležité. Myslím si, že nikdy v minulosti nebyli lidé tak vzdělaní jako dnes. Ale co nemáme zažité, je vnímání kontextů a jejich prostřednictvím opravdové porozumění přírodě. Když jsem zvědavý, proč je například málo jedinců nějakého druhu, nemohou mě zajímat jen jedinci tohoto druhu. Ohrožená zvířata jsou vždy nějak utvářená, něco žerou, žijí v předivu komplikovaných vztahů… takže ani expert na daný druh mi nikdy neřekne dokonalou pravdu, protože ji nezná. Pokud chce být úspěšný ve svém oboru, málokdy se stane, že má čas na zkoumání širokých vazeb. Dneska si myslíme, že se k přírodě může vyjadřovat jen vědec. Já si naopak myslím, že když přírodní data vezmeme a vytrhneme je z kontextu, dáme některým z nich prioritu, příroda nám svým způsobem může mizet.

Dá se vůbec přírodě opravdu porozumět?

Myslím, že je dobré se o to neúspěšně snažit. Mě složitost přírody baví. Je to svět, který mě vždycky překvapí. Za sluníčka jdu ven, je třeba dokonalé světlo. Než udělám pár kroků, obloha se zatáhne. A je to k naštvání. Ale právě tato nepředvídatelnost, živelnost, přírody je krásná. Ve světě bez omylů, chyb, změn a pohybu by asi byla nuda. Stále se proměňující živý svět tuto nudu zahání, obohacuje nás a okrašluje naše vnímání. Lidé si někdy představují přírodu jako něco, kam musí dojít, jako les za městem. Přitom všichni máme přírodu hned za humny, na vlastní zahrádce, ve svém obydlí, v sobě. Já beru člověka jako nedílnou součást přírody, vybavenou mozkem a rozumem, a to je veliký dar. Zvláště když je rozum použitý k tomu, aby nám umožnil prožít pocity díky vjemům v přírodě. My často možnosti mozku a rozumu omezujeme tím, že si k sobě nic dalšího nepustíme. A proto je podstatné, aby k nám mohla příroda promlouvat. Nemá náš jazyk, nemluví na nás jasně ani srozumitelně. Tady není příroda pro člověka, ale člověk je v přírodě.

Existují způsoby, jak toto myšlení v člověku probudit?

Myslím si, že je to jednoduché: jakýkoliv kontakt s přírodou — ať už je to květina vypěstovaná v květináči, zelí na zahradě nebo procházka parkem — je vždy dobrý. Je to vidět na dětech. Když je pošlete na dvorek, někam do otevřeného prostoru, krásně na nich vidíte, že příroda je pro ně moc důležitá. My na Sluňákově máme čas na to, aby děti bloudily, aby se mýlily, aby si vytvářely svůj vlastní program, aby zažily svá vlastní dobrodružství. Nakonec máte perfektně připravený program podle osnov, a tu přiskáče žába, s kterou jste ve svém programu vůbec nepočítali, a děti si ji zapamatují nejvíc. S přítelem Tomášem Daňkem jsme jednou došli k tomu, že je krásné vodit děti na místa, kde se něco takového, jako že k vám „příroda“ přiskáče, může stát.

Vzdělání by mělo upozorňovat na to, že jsme součástí světa, který je na nás nezávislý. Podle mě se to spoustě lidí sdělovat daří. Kupodivu často těm, kteří působí mimo ochranu přírody. Když ekolog úmyslně píše ekologické básně, málokdy to dopadne dobře. Ale básník často odhalí krásu světa v jeho komplikovanosti, nevyřčenosti, v náznacích, kráse, s ohromující silou sdělení. Třeba J. H. Krchovský napsal báseň Poslední list. O tom, jak jde kolem řeky a přemýšlí o smrtelnosti své i přírody kolem sebe. A pak umře, ale ty věci kolem něj pořád jsou. A je tam krásná věta: „A vida, jde to i beze mě“. Říká: „budiž, svět není můj; já jeho ale jsem“. Pro mě je to útěšné, i když to na mnohé asi působí hodně pesimisticky.

Co vás na tom uklidňuje?

Mě z nejtěžších životních situací — zmíním třeba úmrtí tatínka — vždy dostala procházka krajinou. Řád složitostí, které se v přírodě dějí. Příroda je něco, co se utváří na základě tolika vazeb a tolika vztahů, že si to ani nedovedu představit. Nikdy ji nebudu moct obejmout. Vždy, když jsem v lužním lese, tak mi unikají hory. Když jsem v buňce, tak mi unikají vztahy mezi organismy. Když jsem ve vesmíru, uniká mi to, co se děje na Zemi. Vždy, když nějakou část přírody osvětluji svým zájmem, plíží se kolem stín ukrývající mnoho jiných podob života. Když na něco ukážu, schovávám ostatní. Těch vrstev je tolik, že je to vlastně neustálé dobrodružství. A vědomí, že je na mě příroda nezávislá, je zvláštně uklidňující a vlévá mi sílu do žil.

Lidé možná v přírodě vyhledávají především dobré emoce, například krásné výhledy. Hnilobě a smrti se spíše vyhýbají.

Ekologické hnutí je vnímáno tak, že ochraňuje život. Ale život je založený na neustálé smrti. Porozumění přírodě se neděje přes mikroskopy, ani přes dalekohledy, ani ve virtuálním prostoru — děje se v přirozeném světě. Příroda je někdy hezká a někdy strašná. Co je život? Smíření se s blížící smrtí. Lidé často smrt vytěsňují. A v důsledku toho má celá civilizace problém s přírodou. Opravdu není špatné vzít přírodu jako konečnou. Představit si, že je možné, aby skončila. V tu chvíli skončí člověk. V opačném případě skončí jenom člověk, a příroda ne. Není dobré být tím zastrašený, ale naopak rozzářený, protože život je takový. A pro jedince krátký. Jen tak příroda trvá. My máme tendenci si lidský život naplnit krátkodobým štěstím. Dlouhodobé štěstí odkládáme — přece kdo by chtěl čekat? Ponoření se do krajiny, přírody, mi přináší něco jako duchovní oporu.

Myslí si většina našinců, že je zdejší životní prostředí v pořádku?

Asi bych nenašel moc těch, kteří by řekli, že je v pořádku. Ale je dost lidí, kteří by řekli, že starost o životní prostředí není velký problém. Domnívám se, že k tomuto pohledu přispěly i naše elity. Řada osobností se často vyjadřovala tak, že ekologické problémy nejsou nebo nejsou tak vážné. Naše civilizace se také čím dál víc uzavírá do umělého a virtuálního prostředí. V něm si nějak odžíváme svou pestrost, hravost a tělesný kontakt s přírodou mizí. Jsem přesvědčen, že se nám tím příroda vzdaluje. Možná podobně je tomu i v případě, že se uzavřu do své experimentální laboratoře, ve které odborně odhaluji s pomocí technologických výdobytků jedno tajemství přírody za druhým, sahám si s pomocí faktů na pravdu o přírodě. A přesto, že o přírodě víme nejvíc, co jsme kdy věděli, ji vlastně stále neumíme uchopit tak, bychom prožili společnou blízkost, často nebezpečnou, nejistou, překvapivou, dokonce někdy beznadějnou.

Myslíte si, že se u nás daří lidi ekologicky vzdělávat?

Jsem přesvědčen, že naše střediska ekologické výchovy jsou ve světě naprostou raritou. Máme obrovskou svobodu v tom, co můžeme školám nabízet. Střediska ekologické výchovy, Domy přírody a návštěvnická centra obecně hrají ve vzdělávání o vztahu k přírodě velkou roli. Děje se tam svým způsobem propagace přírody, která je však hodně důležitá. Na ministerstvu životního prostředí však zrušili odbor, který se tomuto environmentálnímu vzdělání věnoval. Zájem opadl také na ministerstvu školství. Zdá se nyní, že za Richarda Brabce se ekologická výchova pomalu obnovuje. Snad bude tento proces pokračovat.

Zároveň s tím se mi však zdá, že se společnost uzavírá. Cítím velké napětí ve veřejném prostoru, agresivitu, i v běžných rozhovorech, mimoběžné prosazování svého vidění světa, to nás myslím vede do minulosti, kdy příroda byla téma, které odvádí pozornost od toho „důležitého“.

Neuzavřely se i Sluňákovem pořádané Ekologické dny Olomouc?

Ano, ale jiným způsobem. Koncept Ekologických dnů byl vždy otevřená platforma. Baví se tam lidé různého věku a různých vyznání, různých profesí, odborníci a laici. EDO byly vždy multižánrové a pestré. Po všech stránkách. Odehrávala se tam témata, která jsou tím či oním způsobem vztažená k přírodě. Například o EU a migraci jsme mluvili dřív, než se stala velkým problémem. Ale na každou diskusi přichází čas a v tomto považuji Ekologické dny za velmi otevřené. Ve výsledku jsme se však uzavřeli do skupiny lidí, kteří mají tuto otevřenost rádi. A těch není moc. Řadě lidí EDO nedělají dobře, protože radši jedou do prostředí, kde je jim dáno za pravdu. Ale o to víc považuji za důležité EDO udržet. Je to svět, ve kterém se otevírají kontexty diskutovaných problémů.

Jaké způsoby vzdělávání a osvěty ve vztahu k přírodě u nás fungují?

Nevím. Neznám nějaký výzkum v tomto směru. Mou odpovědí by byla pestrost v přístupech a různorodé oslovování lidí, hledání nějakého srozumění. My se pokoušíme o diskusi, která má jako střet názorů a hledání argumentů v ní vzdělávací význam. Na veřejné besedy zveme zajímavé lidi, kteří dané téma umí poutavě představit. Netrpím pocitem, že by mizel zájem. Přestože setkání tváří v tvář je už dnes ohroženým žánrem, myslím si, že toto tělesné pobývání spolu má velký význam, který podtrhuje následná diskuse, v níž se kdokoli může na cokoliv doptat. Dnes diskusí ubývá a my k ní musíme návštěvníky vyzývat. Vypadá to, jako kdyby už po vyslechnutí přednášky lidé věděli všechno. Ale přednášející vždy říká jen něco ze svého pohledu.

Přesto jsem v tomto ohledu optimista. Myslím si, že dosáhneme bodu, kdy přijde společenská změna. Doufám, že nebude revoluční — čili nezapře se vše, co bylo předtím — ale nastane nějaká transmutace, proměna, přepodstatnění vztahu lidí k přírodě, ve smyslu znovunalezení smyslu pro přírodu. Byl bych moc rád, aby se tak stalo na základě vzdělávání. Společnost sama se však bohužel často podstatně mění až na základě válek nebo nějakých velkých tragédií.

Myslíte si, že má vzdělávání týkající se životního prostředí probíhat určitými metodami?

Určitě si myslím, že environmentální vzdělávání by mělo být promyšlené a učitel by měl dbát o to, aby cítil smysl svého výkladu a také toho, co chce svým žákům říci. Klasická metodika je však právě v případě porozumění přírodě zavádějící. Dle mého názoru se jí staví do cesty spontaneita přírody. Když učíme o přírodě, neučíme přece nějaký návod, jak krok za krokem něco vyrobit, proměnit ke své představě a cílům. Rozhodně si myslím, že svět pedagogických evaluací, ze kterých by vzešel nejefektivnější a nejlepší environmentální vzdělávací program, je slepá cesta. Cestou je podle mne celá škála různých přístupů a učitel, který si vybírá ten, kterému věří, který jej okouzluje, a toto své okouzlení je pak schopen přenést na své žáky.

To nemusí být ani nic z oblasti přírodovědy. Zpěvačka a hudebnice Iva Bittová mi nedávno napsala: „Veškerou inspiraci ke své tvorbě čerpám po celý svůj život z přírody a zázemí v rodině. Hudba nás dokáže léčit a stimulovat, ovšem k tomu neodmyslitelně patří právě to, co se děje okolo našeho hnízda. Pokud nás obklopují zdravé silné stromy, pak i my můžeme růst zdravě a předávat silnou energii.“ Domnívám se, že existuje velký počet lidí, kterým se její přístup dostává do nitra. A někdo to takto vůbec necítí nebo řekne, že to nemá s ekologií jako vědou co dělat. Ne metodická přísnost, ale pestrost přístupů ve vytváření vztahu k přírodě, vědeckých, pohádkových, poetických, je podle mého mínění přírodě bližší.

O přírodě je obtížné mluvit. Člověk v ní žije, každý den dýchá, jí. Je přírodní bytostí. Toto je však pro nás často běžná, automaticky vnímaná záležitost. A bohužel pak dochází k tomu, že se i k přírodě chováme jako k automatu. Na výrobu automatu můžeme vytvořit metodiku. Ale příroda automat není. To je to nebezpečí. Pokud ji tak vnímáme, sami se jako automaty chováme.

Připravila Magdalena Hronová.