Putování starým mocnářstvím

Po loňském roce, jenž byl doslova protkán připomínkami dvoustého výročí Máchova narození, se mi příležitost cestu uskutečnit naskytla letos v létě, tentokrát při příležitosti 175. výročí básníkova úmrtí. Máchův a Strobachův pomyslný „den D“ nastal v pondělí čtvrtého srpna 1834, ten můj přesně o 176 let, 11 měsíců a 9 dní později.

Je středa třináctého července 2011, pět hodin ráno. Vystupuji z autobusu a na neznámý počet příštích týdnů nahazuji na záda dvacetikilový batoh. V uličkách probouzející se Prahy se mísí ti, co už vstali, s těmi, co noc probděli. Nejprve mířím na Karlův most k místu svržení Jana Nepomuckého do Vltavy, prosit jej o ochranu na cestě. Kolem kostela sv. Jiljí přicházím na Karlovo náměstí k domu č. p. 551, postavenému na místě původního domu U Hrbků, kde Mácha deset let bydlel (napsal zde mimo jiné Máj). Odtud také ze své „trudné komnaty“ na italské putování vycházel. Setkávám se zde s přítelem kunsthistorikem, eko-filosofem a organizátorem mnoha máchovských putování Jiřím Zemánkem (viz rozhovor Potřebujeme nový příběh v 7.G 5/2011). Společně se jdeme poklonit básníkovi k jeho vyšehradskému hrobu, Táborskou branou pak opouštíme tehdejší Město pražské. Loučím se s Jiřím a pokračuji rušným předměstím ke Kunratickému lesu s ruinou Nového Hrádku a dále na Jílové. Na kraji lesa se napojuji na zelenou značku, kde vzápětí nalézám desetihaléř z roku 1955. Procházím půvabně zarůstající starou cestou. Mácha si do deníku píše: „Cesta do hor: zblouzení na Sázavě.“ Rovněž já kvůli špatnému značení zbloudím v lesíku nad řekou Sázavou. Pospíchám, ze všech stran se ženou černá mračna. Následuje milé povídání a štamprle skvostné domácí slivovice se stařičkým panem profesorem estetiky Dušanem Šindelářem. Velmi dobře ví, že tudy Mácha se Strobachem kdysi šli, a je si jist, že prastarý mlýn, ve kterém bydlí, jistojistě viděli.

Skoro celou noc zuří hrozivá bouřka s ohlušujícími hromy a ohromnými blesky, přečkávám ji skryt v rybářském přístřešku na břehu rybníka. Značená cesta mě vede přes Neveklov k nepatrným zbytkům hradu Stajice. U cesty narážím na velký kámen s horní částí vytesanou do podoby kola s drobným křížem uprostřed, snad připomenutí dávné nehody při jízdě na voze. Přes podešev pohorek cítím snad každý kamínek, a tak volám pro zaslání bot jiných. Sluneční paprsky konečně prorážejí mraky. Za Voticemi vstupuji lesem po červené značce do kopců České Sibiře, potkávám studánku s šestibokým altánem, o něco dále poutní kapli sv. Vojtěcha a obětní kámen. V plném slunci si radostně vykračuji od kalvárie po křížové cestě do Miličína. Na zřícenině hradu Borotín připomíná zdejší Máchovu návštěvu při italské cestě pamětní deska. Jdu tedy správně. Nocleh u Malého Jordánu.

Horko, vítr, déšť a šišky s mákem

Brzo ráno koupání nohou v překvapivě teplém Jordánu, prý nejstarší vodní nádrži ve střední Evropě. Přijíždějící rychlík mi přiváží pohodlnější boty (vydržely po celý zbytek cesty). Procházka po Táboře, u řeky libá vůně prádla. Podél Lužnice jdu do Sezimova Ústí k vile Hany a Edvarda Benešových, kolem leží popadané stromy po nedávné vichřici. Modrá značka podél řeky mě vede do Plané. U statku Kadleček fotím a amatérsky si do deníku maluji nádhernou rodovou lípu srdčitou. Obědvám v dřevěném vláčku pro děti na návsi, míjím Soběslav a jdu stále dál na jih. Hostinský v Dráchově víc mluví nežli ví. Dlouhé zvonění ve Veselí. Neznámá paní mě vyprovází k pěšině za město. V Mazelově obdivuji selské barokní usedlosti. V č. p. 1 U Baštýřů jsem následně vlídně přijat. Hluboko do náměsíčné noci povídáme pod košatou lípou při petrolejce. Nocleh v peřinách na půdě stodoly.

Cesta do Hluboké a Českých Budějovic. Samsonova kašna poprvé. Děsné horko. Ulevuji nohám koupáním ve Vltavě. Po modré šlapu na jihozápad, z cestičky prchá užovka polykající žábu. Torzo věkovité lípy v Opalicích, na okolních lukách se prohání mnoho koní. Zatímco pekař placek ve Štěkře zadělává těsto, ukládám se na kamenech pod venkovním přístřeškem u jeho prastaré usedlosti. Kocour Jim mi myje ešus od polévky. Večerní hraní na koncovku, starokarpatskou bezdírovou píšťalu. Ráno na návsi ve Zlaté Koruně usychající památná lípa, její méně známé sestře v klášteře se daří lépe. V antikvariátu nacházím sbírku od básníka Bašóa. Před polednem Český Krumlov a šišky s mákem. Výměna peněz. Kráčím po kopcích a lukách nad řekou plnou vodáků, zaniklé osady Hora a Koryta připomínají kamenné zídky a staré solitérní stromy. Za Rožmberkem upozorňuje na ostré klesání cesty takzvaný brzdový kámen. Na noc opuštěná rozbitá chatka, vítr, déšť a blesky.

Podél žlutých mušlí

Šestého dne ráno za mírného deště míjím staré hraniční kameny ve Vyšebrodském průsmyku a vstupuji do Horních Rakous. Před polednem jsem v Bad Leonfelden. Při odpočinku v nedaleké vsi za mnou přišel retrívr a položil mi hlavu do klína. Kdysi polozřícený malý plášťový hrad Lobenstein je nyní soukromým majitelem zrekonstruován a veřejnosti bohužel znepřístupněn. Navečer ještě míjím hrad Wildberg. Sedlákova chýše skrytá v rohu louky jest mým dnešním nocležištěm. Vstávám za rozbřesku a zanedlouho přicházím do Lince. Předlouhý průchod městem, horko a dusno, pak skoro 30 kilometrů po cyklostezce podél řeky Traun. Rodinka raků se přišla podívat na mé svlažované unavené nohy. Od dvou cyklistek, které mne dnes prý potkávají již potřetí, dostávám mentolové pilulky pro zahnání žízně. Uléhám pod hvězdami, noční přesun kvůli dešti pod nedalekou stříšku. Příští den mne — stejně jako Máchu se Strobachem — za Welsem smáčí vytrvalý déšť. Při lehkém bloudění narážím ve vsi na paní z Brna, jež mi poradí hezkou lesní zkratku k řece. V mém směru tudy vede také Svatojakubská cesta do Compostely, zde zvaná Jakobsweg. A tak se po ní na několik dní mohu vydat, je výborně značená žlutou mušlí na modrém podkladě. Ve večerním lijavci ve Vöcklabrucku mně místní farář nabídne přespání a pohoštění v malém hostinci u řeky. S radostí přijímám a suším boty i sebe.

Devátý den putování se počasí mírně lepší. Vycházím časně a potkávám dvě ženy venčící devět psů. V lesích nad městem navštívím skrytou zříceninu hradu Wartenburg, pak scházím zpět na Jakobsweg kličkující polními cestami mezi usedlostmi a vesničkami. V kapličce čtu červnový zápis poutníka z Čech, jenž jde přes Assisi a Sienu do Říma. Na návsi v Pöndorfu stojí svatojakubská poutnická chatka, ve zdánlivé ptačí budce je pro putující schována placatka slivovice a dvě skleničky. Nepohrdnu. Navečer vidím v dáli lesknoucí se hladinu jezera Wallersee. Žene se bouřka. Spím v kotelně zemědělské usedlosti. Ráno se narodilo tele. Dostávám snídani a vybíhám do deště. Ztrácím a opět nalézám Jakobsweg. Vyjasní se. Odpoledne jsem potřetí v životě pěšky v Salcburku. Procházím město plné turistů, navštěvuji hlavní chrám. Nocuji stejně jako před sedmi lety cestou do Říma na terase v kempu. Odhaduji, že mám za sebou zhruba čtvrtinu cesty.

I cesta může být cíl…

Ráno šlapu opět po Svatojakubské trase k německým hranicím. Svezení v bavorském poštovním dostavníku, které si užili Mácha se Strobachem, nepřichází. Staré hraniční kameny. Zřícenina. Bosňáci ve voze. Masiv Untersbergu celý v mracích. Starou známou cestou podél jezera a řeky Saalach jdu do Unken, kde nalézám dům rodiny, u které jsem spal po cestě do Compostely v roce 2005. Cílené „déjà vu“. Opětné setkání je milé. Koupel, praní a sušení věcí. Náhoda tomu chtěla, že stejně jako Mácha se Strobachem dostávám i já k večeři takzvaný schmorn — zdejší vaječnou omeletu. Ráno bohatá snídaně, venku prší, a tak vyrážím až kolem desáté. Tahám první klíště. Pralesní úsek s překrásnou stezkou těsně nad řekou. Lesníci zde vystavěli dokonce jakýsi minigolf. U cesty stojí starodávný milník oznamující patnáct rakouských mil od Innsbrucku. Tyrolské vlajky. Večer ve Svatém Janu na faře. Nudlová polévka a brambory s křenovo-sýrovou omáčkou.

Příštího dne se slunce prodralo mraky a konečně neprší. Vstupuji do údolí Innu. Potěšila mne neznámá dívka, když vyběhla na moment od práce, aby mi s úsměvem na rtech zamávala. V sedlákově domě hraji na sedmnáct velkých kravských zvonců. V mlze další svatojakubská budka. Opět razítko do deníku a štamprle slivovice z maličké skleněné botky. Dávám za pravdu janotovskému nápisu na poutní knize: „Der Weg ist das Ziel“. Mlha stoupá, do toho hraji u řeky na píšťalu. V údolí se tyčí čtveřice strážních hradů. Úzkorozchodná železnice míří k překrásně zasněženým alpským štítům. Ráno se zvuk píšťaly silně odráží od protějších hor. Pozoruji koně, jenž se pln radosti prohání po louce. Cítím se podobně volně.

Patnáctého dne po poledni přicházím do Innsbrucku, příjemného města sevřeného horami a také křižovatky tří svatojakubských poutních cest. Stylově setkání a nocleh v bytě studenta Jakuba. Poctivý nefiltrovaný kvasničák Falkenfelser. Ráno ostré stoupání nad město, pak už jen dlouhé a pozvolné pod Brenner. Je opět deštivo, větrno a chladno. K obědu oblíbený makový závin a litr mléka. V ledovém potoce chladím nateklou achilovku a pomáhá to. Navečer se vyhoupnu na Brenner, kde ale zažívám jisté zklamání — poetika významného alpského sedla využívaného již Římany se vytratila. Dřívější cestu dnes v průsmyku nahradila dvoukolejná železnice a asfaltová silnice, dálnice i cyklostezka. Uprostřed toho všeho pak stojí nevkusné obchodní centrum.

Štědrý farář, půvabná cyklistka (a famózní Dolomity)

Vstupuji do dvojjazyčné italské provincie Alto Adige, německy Südtirol. K domluvě si zde můžete vybrat němčinu či méně frekventovanou italštinu. Mácha využíval pro komunikaci v italštině znalosti Strobachovy, já zůstávám raději u němčiny. Cyklostezkou zbudovanou po nepoužívaném úseku dráhy klesám do údolí. Za jedním z tunelů mne obklopí houf nejrůznějších domácích zvířat, z bývalého železničního strážního domku se vynořil stařeček. Jeho bezzubá ústa na mne promluvila, nerozuměl jsem však ničemu. Žene se bouřka, sedláci mě naštěstí na noc schovali. Ráno dostávám čaj s mlékem v obřím hrnku a buchty. Údolí provázejí zříceniny hradů. Bloudění a namáhavá cesta skrze křoviska. Nad řekou stojí rozlehlá habsburská vojenská pevnost Franzensfeste, postavená mezi lety 1833 až 1838, později použitá také jako nacistická skrýš ukořistěného zlata. Mácha si zde tehdy do deníku poznamenal: „Festung u vsi Aicha před Mühlbachem. Vojáci táhli kamen. Tesali. Kopali hlínu, stavěli, atd.“ Dnes je z ní unikátní kulturní a výstavní prostor. Svačím pod prastarou lípou u kostela s výhledem na rozhraní tří údolí. V horku omamně voní zdejší borovicové lesy. Nocleh na faře. Starý farář, večer mrzutý, mě ráno štědře obdarovává na cestu, přidávají se i dvě ukrajinské služebné (ne, opravdu nejde o máchovské avantýry ve stylu „Didó první… Didó druhá…“). Přede mnou se otevírá údolí Pustertal a blíží se famózní masiv Dolomit. Odpoledne krásné město Bruneck, později si na náměstí horské vsi prohlížím obří fotografie zdejších hor. Večer obdarován mlékem. Nocleh na seně, krásná jasná noc s hvězdami.

Mrazivým ránem směřuji do Toblachu, kde opouštím Jakobsweg a po stezce vedoucí po bývalé trati horské železnice kráčím dlouhým údolím do centra Dolomit. Po cestě další zříceniny a pevnost. Obcházím ohromující masiv se zasněženými štíty Monte Cristallo. Kolem se mihne velmi půvabná cyklistka. Zamávám Jižnímu Tyrolsku a pokynu na pozdrav Benátsku. Pro neznalost italštiny přecházím na angličtinu. Ne však hned, protože malé české vlajky na mém batohu si všiml postarší šlachovitý horolezec Petr, po emigraci z Československa profesionální voják u armády NSR, USA a posléze i NATO, veterán z Vietnamu. Hltám jeho komplikovaný životní příběh, jdeme spolu a povídáme víc než hodinu, pak musí bohužel jinam. V proslulém středisku Cortina d´Ampezzo nepřekvapivě narážím na mnoho turistů a penzionů, ale i na hezky opravené nádraží. Podobně jsou na tom i další bývalé železniční stanice v následných obcích. V jedné z nich mě hodný pan farář Don Rodrigo za silného deště nechává nocovat na zemi ve farní jídelně.

Sláva — Venézia!

Prvního srpna, dvacátý den putování, mi po ránu pózuje na stezce krásná salamandra. V bývalé stanici Venas di Cadore si prohlížím výstavku místních hadů a fotografií bývalé železnice. Zkratka starou cestou malebnými lesy a zabloudění na překrásnou horskou vyhlídku. Řeka Piava pode mnou. Končí turistické značené cesty či stezky, jdu po okresce, kličkuji mezi horami a úspěšně se vyhýbám tunelům před Longarone. Po sedmi letech opět nocleh na tomtéž místě poblíž zahradní restaurace ve Fae. Celou noc u mne leží fenka Gia a hlídá, ráno mě pak vyprovází až k hlavní cestě. V Ponte nelle Alpi vycházím z hor. Je děsné vedro. Litry potu mi doslova rozežírají triko a kůži v podpaždí. Pod hladinou jezera Lago di Santa Croce pozoruji barevné ryby a kus staré silnice, u kostela konečně peru ponožky. Za mírným sedlem se zaleskne několik modrozelených jezer, přede mnou se otevírá rozlehlá Benátská nížina… Podruhé v životě procházím stařičké malebné Vittorio Veneto a tentokrát náhodně přespávám u úžasné česko-italské rodiny. Paní doktorka navíc zbožňuje Máchu. Výborná večeře i víno. Ranní bzukot cikád. Vinicemi jdu do Conegliana, města umění a vína. Koupání nohou v kašně. Před Trevisem míjím několik honosných vil se zahradami bohatých Benátčanů. Centrum města obehnáno mohutnými hradbami a vodním příkopem. Skromný pokojík u františkánů. Čtu haiku od Bašóa:

CHODÍME SVĚTEM

sem a tam.
Jako když koník oře
políčko jak dlaň.

(Bašó: Měsíce, květy, SNKLU Praha 1962, překlad Miroslav Novák, Jan Vladislav)

Ve čtvrtek čtvrtého srpna, dvacátý třetí den putování (mám dva dny zpoždění za Hynkem a Antonínem), se za překrásného počasí blížím mílovými kroky do Benátek, hlavnímu cíli cesty. Z Mestre jim štěstím skoro běžím vstříc po pětikilometrovém Ponte de la Libertà. Sláva…Venézia! Mám za sebou zhruba tisíc kilometrů, větší únavu ale necítím. Pohlcuje mne lidské mraveniště, Ponte Rialto či prostor před Dóžecím palácem jsou téměř neprostupné. V sakristii baziliky sv. Marka dostávám razítko do deníku. Kanály, mosty, bárky, gondoly. Koupu nohy a vydávám se na toulky po všemožných zákoutích tohoto opravdu překrásného města na laguně. Na skoro stoleté neprošlé pohlednice, pořízené v brněnském antiku, píšu několik pozdravení lidem z cesty a přátelům. Pozdě večer výborná pizza a setkání se třemi Francouzkami. Nocujeme v parku pod piniemi. Dívky krásně zpívají, cikády neméně krásně cikají, vzadu nad městem oranžová záře. Vůn ě mořské vody. Mácha by, věřím, zaplesal.

Ráno se po společné snídani loučím s dívkami a jdu zkusit hledat loď do Terstu. Po poledni se loučím s Benátkami a vydávám se na cestu zpět do Čech. Naplňuje se ovšem mé neblahé tušení (po marném domácím internetovém vyhledávání), že lodní osobní dopravu už na této trase zrušili. Vysněnou palubu korábu Famigliare tudíž měním za palubu regionálního vlaku č. 2207 a za dvě hodiny vystupuji na nábřeží v Terstu. Je tu kolem 40°C, prchám proto ostrým kopcem nad město a užívám si stejně jako Mácha krásný výhled na moře. Na pěšině ke slovinským hranicím ochutnávám první švestky. Míjím Lipici, rodiště slavných lipicánů. Uléhám na kamenech u vstupu do kostelíka. Po ránu u cesty plné hrsti výborných ostružin. V Senožeči kráčí v protisměru postarší poutník, jen tak na sebe mávneme. Je na něm znát, že jde zdaleka. Kamenolomy. Ital, který se ptá na cestu do Lublaně. V Postojné polehávám na lavičce. Míjím dva kostelíky a zřícený zámek Haasberg. Starý sedlák kosící vojtěšku mi radí, kudy jít po staré cestě. Bývalá venkovská paní učitelka zastavila a chce mne popovézt autem. Poutníka a básníka Máchu dobře zná, z mého putování je nadšená, a tudíž odmítnutí svezení chápe.

Z hustých smíšených lesů stoupá pára. Nocuji v podkroví na faře v Logatci, vede tudy svatojakubská přípojka. Po pár dnech opět vysněná sprcha. Druhý den navštěvuji letně ospalou Lublaň. Hezký hrad a říčka pod ním. Mácha a Strobach ve městě potkali některé národní buditele a slavného slovinského romantického básníka France Prešérna. Já se spokojím s cestovatelem kolem světa, jehož motocykl BMW je po asijském stylu doslova obsypán zavazadly. Na noc v Domžale. Po sedmé ráno unikám bez snídaně dále do hor, pak náhorní planina. Vedra střídá chladný deštivý den. Kraj chmelnic. U hlavní cesty v obci Šempeter leží významná římská nekropole. Před bouřkou ukryt na faře. Vařím tři nalezené brambory a houbovou polévku. Jako každé pondělí hraje pan farář s přáteli ping-pong. Docela slušně.

Přátelský vetřelec i hostitelé

V dešti ztrácím mapu. Marné je mé hledání… V infocentru v Celje však získávám náhradní. Dvojice zřícenin po cestě do Konjic a Bistrice. Vyčasilo se. V krásné kopcovité krajině září vinohrady a jablečné sady barvami v odpoledním slunci. Nocuji v bývalém klášteře. Druhý den v brzkém odpoledni procházím Maribor s širokou řekou Drávou, navečer jsem zpět v Rakousku. Uhýbám k řece Mur a před setměním přicházím do Ehrenhausenu. Zapadající slunce dozlatova vybarvuje hrad nad městem. K sobě domů mě náhodně pozve rodina Wagnerů, kteří mi navíc sami zajišťují přespání i na další den ve Štýrském Hradci. Ráno kráčím podél řeky a opět po delší době trénuju hru na píšťalu. Studený oběd ve Wildonu, ne tak honosný jako kdysi Máchův a Strobachův. Poté, co je svezl na voze jistý pan doktor jedoucí do Grazu, zastavili se ve zdejším hostinci: „Měli jsme polívku, maso s omáčkou, červenou řípou a kyselým zelím. Pečeni se salátem a dobré víno…“

Na nekonečné cyklostezce do Grazu zaháním hlad jablky od místní rodiny, která je z letošní bohaté úrody zdarma nabízí kolemjdoucím. Procházka po Grazu, na noc studentský pokoj a již dlouho potřebné praní oblečení. Ráno mě čeká výstup na Schlossberg s širokým výhledem na město, oči hodně přitahuje futuristická budova muzea současného umění, které místní neřeknou jinak než „Přátelský Vetřelec“. Vzpomenu si na trudný osud Kaplického knihovny. S profesorem botaniky venčícím u řeky Mur švýcarského salašnického psa následně probíráme environmentální témata. Žízeň zaháním chlazeným Puntigamerem u krámku. Starý pán v dědince Mixnitz mne zve před bouřkou do podkroví svého malého domku.

V Bruck an der Mur vládne opět silný déšť, svatebčanům v nedalekém Kapfenbergu však náladu nekazí. Odpoledne přecházím horské sedlo Semmering, žízeň hasím výbornou vodou ze studánky. Loukami klesám z hor, prohrabuji se starými věcmi na bleším trhu, míjím zámek Wartenstein. Nalézám českou dvacetikorunu a pětikorunu! Na svátek Nanebevzetí Panny Marie se účastním ranní mše v malém kostelíku na kopci. Mnoho se zpívá, prostor je příjemně přesycen kouřem z kadidla. Před polednem v Neunkirchen, devět kostelů tady však nemají. Při drobném nákupu na benzince nejprve ošizen, pumpař se kroutil, ale vrátil. Úmorná cesta do Vídeňského Nového Města. Nalezené dvoueuro. V přívalovém dešti v Baden jsem nejprve vyhnán od fary, před půlnocí se na radu místního pána ukrývám na chodbě domu Sv. Michala. Neobjeven, ráno se pro jistotu rychle vytrácím. Za městem mnoho vinic a sklípků, pokračuji cestou rozbujelým vídeňským předměstím. V poledne dorážím do hlavního města někdejšího habsburského mocnářství, druhého velkého cíle cesty. Je úterý 16. srpna, třicátý pátý den putování, mám v nohách zhruba 1600 km. Mácha se Strobachem jsou den za mnou. Jak možná víte, ve Vídni Máchův deník bohužel končí, o cestě zpět do Prahy se ví jen velmi málo. Pravděpodobnou cestu lze určit jen podle korespondence a seznamu spatřených hradů, trochu napomůže i úřední zápis v Máchově cestovním pase — „über Budweis nach Prag“.

Na slavném tržišti Naschmarkt si dávám burek, pak pokračuji k Dómu svatého Štěpána. V horkem rozpálené Vídni ale na rozdíl od Máchy dlouho nesetrvávám, město totiž obstojně znám. Čeká mě osm kilometrů po Dunajském ostrově, míjejí mne samí cyklisté a bruslaři, chodci téměř žádní. Patrně znamení doby. Příští dva dny kráčím směrem na Stockerau a Gmünd, nocleh jsem sehnal na faře a pod stříškou vinařského sklípku. V okolí vidno množství hradů a zámků. Poslední večer v Rakousku je jako ve snu. Ve Schwarzenau se mě totiž náhodně ujímá rodina Baumgartnerů, večeřím s nimi na terase, a následně mi na noc propůjčují svůj druhý dům. Ráno jsem k nim ještě pozván na snídani, přichází také pan farář, jejich rodinný přítel. Dlouze snídáme a povídáme o poutnictví v časech minulých a nynějších.

Předpis je předpis a svoboda je svoboda

Po poledni překračuji české hranice a na nádraží v Českých Velenicích si dávám dvojitý oběd. Jdu okrajem Novohradských hor, navečer mi paní hostinská nabízí nocleh na stole pod zahradní pergolou. Poctivě oslavuji návrat do Čech. Její muž vzpomíná, jak dostal dvakrát za sebou pětku z Máchova Máje. Dalšího dne přicházím do Budějovic, Samsonova kašna podruhé, po pěti týdnech. Zažívám bujarý večer v klubovně na hřišti v Netolicích, když musím místním fotbalistům povyprávět všechny zážitky z cesty, přičemž jsem královsky hoštěn až do brzkých ranních hodin; znaven uléhám na tribunu do přineseného gauče. Ráno dlouho nemohu vstát, hlava se ne/patřičně motá… Nicméně šlapu do Bavorova a na hrad Helfenburk. V lese pod hradem lze spatřit mnoho velikých mravenišť. Zaposlouchán do nočních zvuků přírody usínám v lesním amfiteátru v Ražicích.

Další den pokračuji cestou do Blatné a na hrad Křikava, horkem zmožen spím v autobusové zastávce. Při cestě z Březnice potkávám příjemnou dívku Pavlu a jdeme asi 10 km k Příbrami spolu. Navštěvuji významné mariánské poutní místo — Svatou Horu. Po pozdním obědě vyrážím do Brd, ovšem dělostřelci mě svým dnes započatým cvičením s ostrými náboji zastavují. Hlídkující voják je mou cestou natolik překvapen, že volá veliteli a dává mi ho k telefonu, abych mu sám situaci vysvětlil. Prosím o možnost jít dál, na vlastní riziko. Velitel by mne rád pustil, ale předpis je předpis. Na konec střelby čekám na kraji lesa předlouhé čtyři hodiny. V půl osmé večer se konečně ozve z vojákovy vysílačky „tak pro dnešek konec“ a já vybíhám do tmavého lesa k Máchovu oblíbenému hradu Valdek. Dorážím za tmy a potkávám hledače pokladů. Hrad si prohlížím až brzy ráno a rychle vycházím z vojenského prostoru před jeho opětovným uzavřením. Mířím nejprve na hrad Žebrák a poté na Točník. Velmi bídné tempo kvůli několika velkým puchýřům a otlakům. Stoupám ke Koněpruským jeskyním a pozoruji nevídaný zločin na krajině v podobě vápencového velkolomu Čertovy schody. Za rozbřesku kráčím ke Karlštejnu, odtud po evropské dálkové pěší trase E10 ku Praze. Od Zbraslavi mi už srdce popohání nohy podél Vltavy blíže ke středu města. Kolem poledne jsem v Praze. Mířím opět k Máchovu hrobu, sestupuji na Karlovo náměstí. Zbývá poslední kilometr na Karlův most, jdu pomalu. Je čtvrtek 25. srpna, čtyřicátý čtvrtý den putování. S Máchou a Strobachem to mám tak fifty fifty. Sedím na mostě, listuju svým deníkem a promítám si v hlavě celou cestu. Těší mě, že jejich romantickou pouť můžeme i po tolika letech projít v téže trase, jen s několika minimálními odchylkami kvůli rychlostním silnicím. Všechny obce popsané v Máchově deníku stále existují, byť s pozměněnými názvy, stejně tak hrady a zámky. Do značné míry se však od Máchových časů proměnila krajina: došlo k rozsáhlému odlesňování, přibylo mnoho zpevněných komunikací, rozrostly se vesnice a města. Přesto lze i dnes na trase najít nejrůznější zákoutí, milníky či drobné sakrální stavby, které mohli oba poutníci spatřit, lze dýchat atmosféru chůze tehdejší krajinou.

Zavírám deník a dívám se na klidně plynoucí Vltavu. Pocity radosti a štěstí se částečně mísí se smutkem z toho, že právě končí obrovsky obohacující putování se spoustou nevšedních zážitků, nezištné pomoci či vyjádření podpory od zcela neznámých lidí. A také se silným vnitřním pocitem svobody a volnosti. Díky, Mácho!

—

Fotogalerii z cesty najdete níže. Pokud chcete putovat za úplňku, podívejte se na http://uplnkovichodci.blog.cz.