Spolu v Jámě

Bylo to tak i u nás. V rámci budování nové společnosti se v padesátých až osmdesátých letech především bořilo. V městských centrech, například v České Lípě, ustoupila socialistickým Priorům i historická renesanční zástavba. Nejinak tomu bylo na okrajích měst, kde rozvoji panelových sídlišť padla za oběť venkovská krajina a členité vesnice s rozmanitými dvorky i jejich obyvateli. Podobný scénář se od pádu železné opony až dodnes, za vlád dávajících volnou ruku mafiánským kmotrům a jejich firmám, odehrával i na Ukrajině.

Chvála terénní nerovnosti

Zatímco reliéfy doněckých činžáků přetvářely šrapnely všeho druhu a statisíce obyvatel se stávaly vězni ve vlastním městě, režisér Jiří Stejskal dokončoval svůj debutový snímek Jáma. Dokumentární film o osudech ženy, která se válce, jež jí před lety vyhlásily developerské společnosti, spíš jen blahosklonně směje.

Sousedy asi padesátileté Nataši se developerům podařilo z jejich pozemků vyhnat již před lety. A na místě starých stavení vyrostly masivní mnohoposchoďové paneláky. Některé ze starousedlíků mohl zlákat příslib pohodlného bydlení s topením a teplou vodou, domy těch nejodolnějších pak, údajně čirou náhodou, lehly popelem.

Nataše se ale do dvoupokojového bytu stěhovat nechtělo. Měla jistou výhodu v tom, že její pozemek ležel v jakési terénní nerovnosti, která ji chránila před nájezdy bagrů. V Jámě. Jáma byla valem, přes který se bující asfalto-betonový Leviatan ještě nestačil převalit.

Na kusu země, kde žije se svými čtyřmi dětmi, dvěma manželi, knězem, právníkem a dalšími nájemníky, leží kromě budov zahrada, políčko a všeobjímající výběh pro zvířata. „Zabývám se výhradně zemědělstvím, pěstujeme víceleté rostliny a prodáváme je na trhu. Chováme prasata, kozy a drůbež. Zkrátka děláme všechno, co se na zemědělské půdě dělat dá,“ přibližuje energická, lišácky se usmívající Nataša, která je nejen hlavou rodiny, ale i hlavní zaměstnavatelkou, hospodářkou a od roku 1996 taky neoblomnou bojovnicí za svá práva.

„Pro mámu je tento boj o pozemky svatý, je pro ni smyslem života,“ konstatuje její nejmladší dcera Káťa, která musela společně s Natašou snášet táhlé soudy, pohledy z balkonů i nájezdy bagrů.

Komunitní oáza v šedé poušti

Zatímco v západní Evropě se snaží svá města většinou ozelenit a komunitní zahrady v posledních sezonách frčí od Lisabonu přes Brusel až po Brno, na kyjevském sídlišti Pozniaky tyto výdobytky existují ještě ve své dřevní podobě. „Když jsme v Jámě, tak kolem sebe vidíme takovou malou oázu toho, co mnohdy ve městech chybí,“ odpovídá režisér Stejskal na všetečný dotaz „Co vidíme, když jsme v Jámě?“

Na záběrech se co chvíli mihne prasnice s prasátky po kolena zabořenými v hlubokém bahně, hejno hus vybíhající vstříc kameře i kozy procházející se šarmantně po chodníku. Z leteckého pohledu vypadá Jáma mezi paneláky sídliště skutečně jako oáza v šedé poušti. V zimě notně rozbahněná a působící chátrajícím dojmem, v létě ale znovu rozkvetlá, plná zvířat, květin a hmyzu. A hlavně stromů.

Nataša je ženou praktickou. Květiny a další zemědělské produkty nechává prodávat své muže na trzích ve městě. Ten, kdo v Jámě bydlí, musí taky pracovat. To se týká i bývalého alkoholika Igora, který se, výměnou za přístřeší, stará o prasata. Stejně tak i advokáta, vyhrávajícího Nataše soudní spory.

Paní domu také nechává z okolí snášet nejrůznější stavební odpad, třeba dveře a okna, které pak recykluje pro potřebu zateplení domků či stavbu plotu. Na jejím pozemku kromě všelikerých dvou- a čtvernožců postávají i polorozebrané gazíky jejího syna Vovy, který si zde otevřel automobilový servis. A taky bagr, který se tu jakoby zastavil před Natašinou silou vůle. Jáma tak funguje, jako takřka soběstačná zemědělská jednotka, projekt sociálního bydlení a opravárna.

Blaženě v Jámě

Tradiční zemědělský životní styl, ambivalentní estetika, ale i rozmanitost služeb, které zdejší komunita okolním obyvatelům poskytuje, vybízejí k otázce, jak vlastně vnímá Jámu zbytek sídliště.

„Specifický zápach. Páchne to tam a po dvoře jim běhají krysy! Tohle přece do města nepatří. A když něco pálí, jde nám dým do oken!“ ohrnují nos jedni — zpravidla ti, jimž blízký chlívek nezapadá do „bydlení v centru“ s vždy vyluxovaným obývákem.

„Mně se líbí, že tam tahle žijí. Chodíme se tam s dětmi koukat na zvířata a chodíme tam rádi. Můžete tam zajít a poprosit o litr mléka a oni vám ho dají. Nikdy vás nevyhánějí, rádi vás vidí,“ kontrují druzí, kteří často vnitřně touží po podobné svobodě a způsobu života, leč panelákový byt jim umožňuje maximálně pěstování paprik na balkoně.

„Jáma je obraz všeho lidství, je to metafora. Všichni jsme v téhle jámě. Jsme lidé a šlapeme po sobě jako ta prasata. Přežíráme se. Opíjíme se. Tohle je mikrosvět, kde se cítím blaženě a blaženost, ta nezáleží na materiálních statcích, je to duchovní stav,“ praví kazatel Víťa.

Dobrá perspektiva

Když se režisér během svých studii v Tallinnu díky své spolužačce seznámil s příběhem Jámy a vydal se do Kyjeva za Natašou, patrně ještě netušil, kolik dalších zajímavých lidí potká. Po nepříliš vroucném seznámení (na uvítanou přivezl nevítaný alkohol) se s celou zdejší „komunitou“ spřátelil a další čtyři roky tu natáčel. Film tak není jednorázovou reportáží, ale dokumentuje vývoj osobních příběhů jednotlivých aktérů:

Kazatele Víti, velebícího chudobu a Krista s dřevěným křížem v rukou.

Dcery Káti, toužící po kariéře vizážistky nebo studiích v zahraničí, která se ale namísto toho na čas stává studentkou religionistiky a pak jehovistkou.

Natašina muže Slávy, jenž údajně už několikrát zachránil svět před atomovou válkou, ale často se stydlivě odvrací od oka kamery.

A samozřejmě i Nataši, v každé situaci nacházející tu světlou stránku reality.

Film zachycuje život obyčejných lidí, velmi odlišných od virtuálního světa reklamních poutačů, televizních show a soap-oper kolotajícího vůkol. Režisér většinou vypráví a ilustruje. Nepokládá všetečné otázky, nechává postavy, aby se samy otevřely. Neřeší soudní spory ani souvislosti s Majdanem a ukrajinským porevolučním děním. Film tak jistě není objektivní, neukazuje pohled z druhé strany. Je vyprávěn z jámy. A to je vlastně vcelku dobrá perspektiva.

—

Jáma.Režie Jiří Stejskal, Česká republika 2014, 84 minut. Autor studuje na Katedře environmentálních studii FSS MU. Další články o filmech najdete zde.