Temelín a politika: Která strana zastaví Temelín?

Zatímco první dvě témata jsou především etické povahy, v případě jaderné energetiky hrají přinejmenším stejnou roli argumenty ryze pragmatické. Především ekonomické důvody totiž vedly k ukončení jaderného programu v USA, v západní Evropě a v dalších zemích. Také vývoj názorů veřejnosti v ostatních zemích – přirozeně jen tam, kde je možné vést veřejnou diskusi – rychle směřuje k nesouhlasu. Přiřazování jaderné energetiky k tabuizovaným politickým tématům zůstává koloritem států s autokratickými vládami a několika východoevropských zemí, kde se demokracie teprve nesměle rozkoukává.

„Náskok“ mnohaleté státní jaderné propagandy v zemích bývalého Československa je značný. Po sametové revoluci však rok od roku klesá, a to přitom ona diskuse ještě ani pořádně nezačala. Zdá se však, že roky mravenčí práce ekologických aktivistů začínají přinášet ovoce a Temelín přestává být – alespoň pro některé politiky – tabu. Jejich předchozí mlčení, které ČEZ vydával za jednoznačnou podporu projektu, mohlo být jen tichem před bouří.

Trojský kůň v ODA

Není snad v Čechách názornější příklad politika, který by se kontroverzním tématům dokázal lépe a elegantněji vyhýbat, než je bývalý ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. Svoje životní krédo: „Kdo nic nedělá, nic nezkazí“, mohl uplatňovat několik let i v případě Temelína. Nakonec neudržel ani své místo, ani popularitu. Nyní pracuje jako poradce v nadnárodní firmě ABB, která se mimo jiné zabývá energetikou.

K jeho největším oponentům uvnitř strany patřil především bývalý poslanec a nynější náměstek ministra životního prostředí Radim Špaček. S dostavbou Temelína ovšem nesouhlasí i řada dal ších čelných politiků ODA, především její tzv. pravé frakce. Diskuse se však donedávna odehrávaly skrytě, chyběla odvaha zbavit se svého nejpopulárnějšího člena.

Odvážnější z oponentů – předseda poslaneckého klubu ODA Ivan Mašek a poslanec Čestmír Hofhanzl – podpořili petici Hnutí DUHA „Za demokracii a právo i pro Temelín“ (dále jen temelínskou petici).
O obojakosti postoje ministra životního prostředí Jiřího Skalického se zmiňoval článek v minulém čísle Poslední generace. V srpnu letošního roku při návštěvě staveniště prorazil kruh mlčení i předseda ODA Michael Žantovský. „JETE je břemenem pro vládu, stát, jihočeský region i občany,“ prohlásil. Konečné slovo by za ODA měl vyřknout ministr průmyslu a obchodu Karel Kühnl. Na jednání energetické komise v parlamentu 26. června slíbil, že jeho návrh energetické koncepce bude podroben proceduře hodnocení vlivů na životní prostředí podle příslušného zákona. On sám zatím v otázce Temelína nemá jasno.

Klaus a ostatní

Společně s Dlouhým propaguje dostavbu Temelína také premiér Václav Klaus. Vzhledem k jeho dominantnímu postavení v ODS – které se nicméně v poslední době povážlivě naklání – nelze od jeho spolustraníků čekat žádné významné projevy nesouhlasu. Rady ODS navíc nedávno „posílil“ bývalý poslanec za ČSSD Teplík známý těsnými vztahy s ČEZem a neskrývanou podporou jaderné energetice.

V této souvislosti nepřekvapí, že ODS podle svého volebního programu považuje jadernou energetiku za „ekologicky šetrný způsob získávání energie“. Ekologická „erudice“ premiéra Klause je pověstná i v zahraničí. V jednoznačné podpoře dostavbě Temelína má však zatím významnou podporu i v parlamentu. Může počítat se všemi hlasy republikánů a komunistů. Jednota v této věci je skutečně nerozborná a mohla by se teoreticky stát základem úspěšné povolební spolupráce.

Na regionální úrovni je situace přeci jen odlišná. Jihočeský poslanec za ODS Jiří Vlach se v roce 1991 účastnil diskusí, které vedly k odmítnutí dvou temelínských reaktorů. Coby místopředseda Poslanecké sněmovny však dnes o dalších dvou diskutovat nehodlá. Pouze někteří starostové za ODS – například starosta Dukovan Vítězslav Jonáš či předseda energetické sekce Svazu měst a obcí a starosta Hluboké nad Vltavou Tomáš Jirsa – zastávají jiný názor.

Abychom nekončili tak pesimisticky. Jistá naděje na oficiální změnu názoru ODS na dostavbu Temelína stále existuje. Reprezentuje jí zejména ministr vnitra Jan Ruml. Jeho názor je ovlivněn jednak disidentskou minulostí – protestní prohlášení Charty 77 proti Temelínu byla jednoznačná – a navíc faktem, že jeho resort je konfrontován s negativními důsledky dostavby Temelína na bezpečnost státu, s nutností vypracovat složité a nákladné havarijní plány. Nedávné rozhodnutí ministerstva o snížení nejvyšší povolené rychlosti v obcích ukázalo, ze Ruml – je-li to nutné – se dokáže postavit celé vládě. V tomto ohledu je třeba jmenovat ještě ministra zahraničí Josefa Zieleniece. Ten je nucen obhajovat před zahraničím náš podivný nápad stavět jadernou elektrárnu v době, kdy prakticky všechny vyspělé státy provádějí činnost přesně opačnou. Oba se dosud k Temelínu nevyjádřili.

Lidovecké vyčkávání

Nadutost, s níž premiér Klaus a donedávna i ministr Dlouhý bagatelizují prodlužování termínů a navyšování rozpočtu dostavby Temelína, bere dech. Trpělivost došla dokonce i klidnému Josefu Luxovi. Nezvykle tvrdě se ohradil proti Dlouhého výroku, že vláda další zdražení – jako obvykle – vzala na vědomí.

S výjimkou této jediné epizody se ovšem lidovci – po vzoru výše uvedených politických „zásad“ – tématu jaderné energetiky důsledně vyhýbají. Existují ale i zde čestné výjimky. V kauze Temelín se angažoval ještě ve funkci náměstka primátora Českých Budějovic současný ministr kultury Jaromír Talíř. Jeho stanovisko je ovšem založeno na přesvědčení, že dva reaktory namísto čtyř jsou dobrý kompromis.
S dostavbou Temelína naopak nesouhlasí poslanci Libor Ambrozek a Karel Mach či senátor Jiří Brýdl.

Předseda Senátu Petr Pithart otevřeně vyjádřil podporu požadavkům temelínské petice a přijal zástupce jejích signatářů. Ve spolupráci se šéfem Poslanecké sněmovny by měla být v nejbližších měsících zorganizována výjezdní zasedání příslušných poslaneckých a senátorských klubů v Temelíně. Také požadavky petice by měly být projednány, obojí navíc za naší účasti. Oproti osobní přítomnosti Petra Pitharta při blokádě Temelína před dvěma lety se může zdát nynější podpora odpůrcům dostavby slabá a nevýrazná. V této chvíli je však pro nás klíčová a přinejmenším stejně cenná jako tenkrát. O to cennější, že oficiálně lidovci k Temelínu mlčí.

Schizofrenie sociálních demokratů

V programu nazvaném „Alternativa pro naši zemi“, s nímž hodlá kandidovat v příštích volbách, se ČSSD hlásí k zásadám trvale udržitelného rozvoje. Do jiné kapitoly stejného materiálu se však záhadně vloudila věta, která je s těmito zásadami v jasném rozporu. Tvrdí se v ní, že: „…je perspektivní i využití jaderné energie, ovšem za předpokladu dodržení úrovně spolehlivosti, bezpečnosti provozu i uložení vyhořelého paliva, případně jeho průmyslového využití.“ Tato formulace navíc otevírá cestu stavbě dalších jaderných elektráren nejasné – v programu nijak nespecifikované – úrovně. Pro současnou ČSSD je souboj různých – a často protichůdných – zájmů typickým. Takováto chyba však může zle pošramotit důvěru občanů citlivých k životnímu prostředí, s jejichž hlasy ČSSD najisto počítá. Energetická skupina v ČSSD ovšem připravuje pod vedením poslance Josefa Hojdara návrh alternativní energetické politiky. Je tedy možné, že na jejím základě dojde ke změně programu.

S postupujícím časem si představitelé sociální demokracie uvědomují, že se jich problém Temelína začíná přímo dotýkat. Pokud by po roce 2000 – či dokonce ještě dříve – byla u moci vláda vedená sociálními demokraty, a pokud by „Temelín byl přeci jen dokončen, pásku při slavnostním – pokud by bylo slavnostní – zahájení provozu by nejspíše přestřihl Miloš Zeman. Není jasné, zda by v té době již byla dostavba Temelína legální, jisté je, že tímto aktem by ji předseda ČSSD legitimizoval. Převzal by tím také odpovědnost za všechny ekonomické ztráty, které jadernou energetiku doprovázejí. Zásadní potíže české ekonomiky jsou přitom tak zjevné, že je současná vláda nucena sahat i k naprosto nepopulárním úsporným krokům. Miloš Zeman dobře ví, že s návrhem na ještě větší utažení opasků by se mu volby vyhrávaly těžko. S pověstí bojovníka proti deregulacím cen energií by stěží mohl připustit jejich ještě razantnější nárůst. Dokonce i ryze pragmatická úvaha může tedy vedení ČSSD přimět k jednoznačnému odmítnutí dostavby Temelína jako špatné investice, ze které hrozí velké ztráty a velké problémy.

K nejvýraznějším sociálně demokratickým odpůrcům Temelína patřil v minulém parlamentu Pavel Seifer. V tom současném jeho roli převzal zejména předseda Ústavně-právního výboru Senátu Pavel Rychetský. S Temelínem nesouhlasí ani sociálně demokratičtí poslanci zvolení v jižních Čechách, například Václav Svoboda či místopředseda strany Vladimír Špidla. Postoj místopředsedkyně ČSSD i Poslanecké sněmovny Petry Buzková dokazuje, že nepatří k politikům „Dlouhého“ typu, a současně se sama zasazuje o to, aby jaderná energetika přestala být tabuizovaným tématem. Její vystoupení při zahájení loňské blokády Temelína a poslední vyjádření v tisku mají zásadní význam pro legitimitu protitemelínského hnutí. Vedle Petra Pitharta a částečné i Miloše Zemana patří k lidem, kteří mohou uvést do pohybu právní procesy vedoucí vposledku k přehodnocení rozhodnutí o dostavbě Temelína, ať jej již nakonec provede tato či příští vláda.

ČSSD je prozatím v názoru na Temelín rozpolcena. V souladu se svým volebním programem prosazuje využití referenda. Požadavek místního referenda o Temelínu potvrdil i Miloš Zeman při své srpnové osobní návštěvě staveniště.

Jak rozhodnou pragmatici?

Ve výčtu politických osobností chybí jedna z nejvýznamnějších. Pana prezidenta ovšem jednak nelze jednoznačně přiřadit k žádné z uvedených politických stran a navíc zvláště v posledních letech spíše důsledně dodržuje výše uvedenou politickou zásadu „nevměšování se“ do příliš kontroverzních problémů. Pokud se ale spor o Temelín stane tématem veřejné diskuse, nebude se – už vzhledem k dříve publikovaným názorům – již moci přímé odpovědi vyhnout.

K tomu ovšem vede ještě dlouhá cesta. Významným milníkem na ní byla petice „Za právo a demokracii i pro Temelín“, která se mezi politiky setkala s až nečekané příznivým ohlasem.

Dosud váhající vládnoucí i opoziční pragmatici však reagují spíše na ekonomické argumenty. Oficiálním odhadům ceny, která má být do dostavby Temelína ještě investována, po nejméně devíti blamážích už těžko někdo uvěří. Jisté je jen, že to budou desítky miliard. O další – řádově významnější – částce vyvolané s tímto projektem (likvidace po dosloužení, mezisklad, trvalé úložiště, rostoucí rozpočet Státního úřadu pro jadernou bezpečnost atd.) se na veřejnosti zatím příliš nemluví. Stejně jako ve většině ostatních demokratických zemí by přitom právě ekonomické argumenty mohly sehrát zásadní roli při ukončení českého jaderného programu.