Věřím na inspiraci ulic

Jaká byla tvoje cesta od Boha do kavárny?

Jsem katolík po babičce. Moje babička se za mě každý den modlila ke svatému Ondřejovi a jsou to její modlitby, díky kterým mi dneska některé věci jdou; když se za tebe někdo denně modlí, to nevymažeš. Takže v sobě mám hodně vděku; svůj „úspěch“ považuju za nezasloužený, rozhodně nejsem poctivej dříč, co den za dnem do úmoru maká, aby světu něco ukázal. Spíš umím různé střípky zaskládat dohromady jako puzzle, jsem organizátor, lehkej kouzelník anebo retušér, ale zároveň mě baví neplánovat na sto procent, naopak schválně nechávám třicet procent volného prostoru pro chaos, řešení a improvizaci. Moje pracovní metoda je reorganizace; i proto nemůžu chodit do práce, protože by mě vyhodili, potřebuju si věci dělat podle toho, jak baví mě, a ne jak mi řekne někdo jiný, to jsem pak neproduktivní a špatnej. V praxi jsem nezaměstnatelný.

Úplně slyším sebe. Akorát že mně trvalo asi patnáct let si tohle svoje „defaultní nastavení“ přiznat, akceptovat a pak se podle toho zařídit. Tobě?

Já s tím byl vždycky naprosto v pohodě. Je potřeba přijít na to, že jediným kritériem si můžeme být my sami. Na standardech okolí nezáleží. A v tom já byl poctivej už na střední škole. Před maturitou všichni spolužáci tvrdili, že nic neumějí a že ji neudělají, v čele s největšími šprty, ale nakonec jsem poctivě neodmaturoval jediný já. A když jsem šel v září na opravu, dostal jsem aspoň skoro plný počet, tedy tři čtyřky a jednu trojku. Ta mi nějak ujela… Maturita na obchodní akademii v České Třebové zůstala dodnes mým nejvyšším dokončeným vzděláním a necítím, že by mi vyšší scházelo, naopak jsem za to docela možná rád, protože mě to naučilo prohrávat. Neříkám, že to šlo od začátku samo. Taková typická otázka, kterou se lidi vzájemně zařazují, je: Co děláš? Studuju medicínu je skvělá odpověď, pracujuje taky skvělá odpověď, ale říkat tetičkám, že mě vyhodili zase z další vysoké školy, to moc pohodlný nebylo, ani že jsem na pracáku. Ale naučil jsem se to. Celý život čtu pořád dokola Friedricha Nietzscheho, který říká, dělej věci tak, abys kdykoli mohl říct: přesně takhle ještě jednou. Ty sám jsi svým vlastním soudcem, pán sebe samého. Dalším důvodem, proč jsem nedostudoval, bylo, že studium nebylo spjaté se životem. Karel Čapek neměl rád kino, protože se tam cítil hrozně pasivně, a já jsem taky mnohem radši činorodý.

Je ti čtyřiatřicet, provozuješ tři úspěšné kavárny, půlka Prahy chodí na pivo a na kafe a na koncert„ke Kobzovi“. Co na to tvoje ego?

Možná sám sebe jenom obelhávám, ale to, že jsem se naučil prohrávat, mě zároveň chrání

proti sebechvále. Jasně že je to pokušení, imunní nejsem, to by bylo příjemné každému, ale hrdej a pyšnej jsem na jiný věci.

Co je pro tebe úspěch?

Úspěch je… něco jako citlivost… k momentu, kdy je potřeba být trpělivý… v určité fázi života

věci neuspěchat. Pro mě je úspěch nechat věci být, nechat je na pokoji, nechat je, ať ke mně přijdou samy. Spíš dám příklad, jak to myslím, ano? Mám jednoho kamaráda, premianta od primy; hned po maturitě se dostal na prestižní sociologii, už během studia začal sám vyučovat, od jedenácti jenom stoupal. A teď neví, kam dál. Neříkám, že je to špatný, ale tenhle americký styl lineárního vzestupu není moje cesta. Já život nechávám plynout, a tohle s vírou hodně souvisí, pochopit vůli Otce, nekormidlovat, ale nastavit se větru, otevřít prostor, a ona to JE symbióza, sjednocení protikladů… Mám chatu na Bezdězu, a kdyby mi zítra zavolali z Prahy, Ondřeji, vyhořely ti všechny kavárny a nezbylo ale vůbec nic, přál bych si umět říct: no týjo… tak co budem dělat dalšího? Pro mě úspěch znamená na ničem nelpět.

K tobě vážně přicházejí věci zvenku, i zpráva o volné kavárně k pronajmutí, ze které jsi vytvořil Cafe v lese, ti přišla esemeskou.

Ale musíš je vyprovokovat, vykřesat. Když mi bylo dvacet a něco, řešil jsem, co v životě dělat; nejdřív jsem to chtěl vymyslet a urputně jsem hledal, kde je to znamení; ale pak mi kamarád řekl, nic nevymýšlej, podívej se na svůj život a dělej to, co děláš už teď. A já si uvědomil, že už od šestnácti let organizuju, že křešu z něčeho něco, proplétám tok města s tokem života jeho obyvatel. Začalo to tančírnami; v Ústí nad Orlicí byly v polovině devadesátých let akorát diskotéky a herny, a já začal pouštět z kazet alternativní hudbu, lidi četli svoje básničky, tančili; na malém městě — nevídané. Později v Praze jsem pořádal surrealistické hry, během kterých se hráči museli osm hodin pohybovat v lokalitě města, psát deník a předávat si štafetu. Pořádám poutě za Josefem Florianem, za Hrabalem, ke hrobu Bohuslava Reynka… Křešu ze škvír dlažebních kostek ty květinky.

Že chci kavárnu, jsem říkal dávno předtím, než přišla ta esemeska. Samozřejmě jsem neměl peníze a taky přerod z člověka, který nemá povinnosti a žije tady a teď, v podnikatele, nejde ze dne na den. Mně trval rok. Nejdřív jsem uklízel za barem, držel se uvnitř v kavárně, sháněl po antících retrolampičky… Hodně kavárníků tuhle cestu neušlo a za tím barem zůstali, což je taky krásný, ale po dvaceti letech končí vychlastaní, protože se nedokázali separovat od svého dítěte. Já jsem se radši stal manažerem. Taky se mi líbí, že kavárna je týmová hra a já můžu využít potenciál lidí, kteří se mnou pracují, jako kdybych byl kouč nějakého sportovního družstva. Kdysi jsem hrával basketbal a kouč New York Knicks říkával příměr s citronem, se kterým si můžeš jen tak nezávazně pohazovat, anebo ho můžeš cíleně vymačkat do poslední kapičky. Počkej, to nemyslím špatně, že bych ty lidi ždímal, myslím to jako plné využití jejich potenciálu. Já jsem pořád špatnej manažer, ale učím se.

Nicméně babička ze mě chtěla mít kominíka, protože to moc lidí nedělá. Navíc kominík chodí v převleku, který funguje jinak než uniforma sestřiček nebo policajtů, je to magická postava a já vždycky chtěl být něčím trochu pohádkovým.

Kavárník — kominík; těch je taky málo.

Myslím, že daleko víc než kavárníkem jsem teď hybatelem města. Anebo bych jím rád byl. Mám rád jezuity a ti mají známé pravidlo Ad maiorem dei gloriam. Jsem takový katolický levicový podnikatel a všechny ty aktivity nepodnikám, abych se obohatil nebo proslavil, ale k větší slávě Boží. To je ale fráze… Chtěl bych tenhle svůj záměr co nejvíce naplňovat svým podnikáním, chtěl bych být práv moci to takhle říct.

Ve svých kavárnách dáváš prostor politice. V lese se konal cyklus Pražské školy alternativ, který představoval alternativní pohledy na svět, ekonomiku, sociální systémy, politické umění. Přitom zrovna„pražská kavárna“ je takové trochu bizarní (pravicové) sociokulturní ghetto, kterému se ovšem nějakým záhadným způsobem pořád daří kontrolovat veřejnou diskusi. Vnímáš jako problematické říct v Praze nahlas: jsem politicky nalevo?

Naprosto. Ale zároveň mě baví ta provokace. Teď v říjnu jsem volil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí sociální demokracii, i když nijak nadšeně. Kdybych volil Zelené, které mám rád, okolí mě bude plácat po rameni — ale socany??? To je nežádoucí a nekonformní. Jsem katolík, ale myslím, že v Polsku bych byl v rámci církve velký odbojář.

Proč nemáš rád termín veřejný prostor?

Obecně nemám rád klišé, slova jako Bůh nebo svoboda nebo demokracie; dobře, možná to nejsou klišé, ale jsou šíleně nadužívaná, přitom by se měla z úcty opisovat jako v židovství JHVH. Radši říkám: v ulicích. Věřím na inspiraci ulic s jejich zákoutími, vůněmi, atmosférou, magií. Veřejný prostor je hezký pojem, ale co ho dneska naplňuje? Na nádražích byly dřív nádražky, dneska je vystřídaly butiky. Dobře, lidi v buticích nakupují, takže asi slouží veřejnosti, ale zároveň patří nějaké firmě. Jenomže já myslím, že prostor nádraží je náš, nás lidí, veřejnosti, symbolizuje i určité rituálno a na kradení veřejného prostoru jsem velmi citlivý.

Mně vadí, i když nám v Praze kradou vizuální prostor billboardy, které si prosadilo pár jedinců, kteří na nich vydělávají, ale nikdo kromě nich je nechce; to samé platí o autech. Já taky jezdím autem, rád jezdím autem, ale uznávám, že je to agrese na veřejném prostoru, takže když jsem v zácpě a trpím, tak si to užívám!

Jistěže ve městě nějaká pravidla existovat musí, nelze se vydělat uprostřed náměstí Míru, to by asi byla škoda, ale rozhodně bych rád přispěl k rozvoji spontaneity skrz piana, která rozmisťuju do ulic. Začali jsme 10. srpna, takže jsme stihli jen konec léta, ale přesto se na ně ohromnou rychlostí nabalují další lidi a aktivity; už mi volají z komunity tanečníků tanga, že by u pián rádi pořádali taneční hodiny; taky bych rád taneční workshopy, ranní rozcvičky… Chci říct, piána jsou jenom záminka a prolomení úzu, že se na náměstích konají maximálně vánoční trhy a oficiální akce místních radnic. Náměstí jsou pro lidi a piána rituálně otevírají možnosti spontánnosti.

Češi jsou ovšem spontánní asi jako složenky.

Taky se prvních pár dní lidi báli, že to je skrytá kamera; ta komerce už nás tak zblbla, že nevěříme, že někdo udělá něco jen tak pro radost. Teď už vědí, o co jde, a tak se zastaví, usmějí se na sebe, zatleskají, a to není samozřejmost: nahlas zatleskat. Na Vánoce chceme u pián uspořádat adventní koncerty; představ si to, piano, opečený kaštany, křížaly, dětičky zpívají koledy. My lidi potřebujeme sdílet. Když si na Míráku sedne za piano šestiletý chlapeček a kolem se utvoří kruh, jsme jedno tělo a je nám hezky. A tenhle dominový efekt může inspirovat k dalším akcím. Zavalme naši zemi piány a vytvořme průrvu v prostoru, aby si dědeček s babičkou mohli na trhu koupit dobrý kozí sýr a hrušku a udělali si piknik na lavičce, abychom cítili, že město je naše, a ne billboardů a politických kampaní a kupčení a aut, ale naše.

Má snaha tvoje a tvých spolupracovníků i negativní aspekty?

Jasně že ano. V Krymské ulici štveme některé sousedy, můžeme rušit i na náplavce, nakonec piána vytvářejí zvukový smog; všem se nezavděčím, ale dělám, co můžu. Teď bych v Praze rád vytvořil velkou tržnici, aby si lidi mohli dojít pro čerstvé lokální zboží každý den, ne jenom dvakrát týdně na farmářské trhy. Tržiště je archetypální prostor; a je potřeba.

Máš místo?

Vedle Haveláku je bývalá městská tržnice, kterou dneska zabírá Albert. Na příští týden už jsem domluvil schůzku na magistrátu.

Jaké tipy bys dal menším městům, aby ožila?

Já ale nechci pro nikoho vymýšlet, jestli dát na ulici šachový stolky nebo malířská plátna nebo houpačky anebo vymyslet místo pro ohniště, kolem kterého budou v létě lidi hrát muziku a na podzim péct brambory. Mně přijde důležité to vykřesávání… V Helsinkách teď vymysleli projekt Restaurant day: máš chuť uvařit pro víc lidí, tak uvaříš, zadáš data do mobilu a za chvíli máš hosty. Nejde o to vymýšlet příručky, ale reálně dělat věci, které se dají dál sdílet.

Je ale důležité rozlišit mezi tím, co jde a co nejde. Jasně že by bylo hezké vyvlastnit Palladium a dát tam Národní knihovnu, která nemá prostory, nějaký Albert v městské tržnici, to je brnkačka. Nebo svítící billboard na Nuseláku. Na to stačí nůžky. Zato petice za odstranění Zemana je vymrhaná energie. Chce to akceschopnost, splnitelné úkoly, přes které pak ale nejede vlak. Hele, neříkala jsi, že to má být na jednu stránku? Ten rozhovor se nám nějak natáh‘, to budeš dělat dva dny, já tě lituju.

Mě to baví.

Já taky hrozně miluju klást otázky. Dobrou otázkou můžeš donutit člověka zformulovat něco, co si do té doby sám pro sebe ještě nevyjasnil. Vlastně mu umožníš odkrýt netušené možnosti jeho duše.

Připravila Tereza Šimůnková. Na fotogalerii k rozhovoru se můžete podívat zde. Další 7.G rozhovory najdete tady. Podpořeno Nadací Vodafone Česká republika.