Globalizace a nerovnost (1)

„Příjmová mezera mezi pětinou lidstva žijící v nejbohatších zemích a pětinou v nejchudších zemích se zvětšila z 30:1 v roce 1960 na 60:1 v roce 1990 a 74:1 v roce 1997.“ Tyto údaje uvedla Zpráva o lidském rozvoji pro rok 1999, vydávaná Programem OSN pro rozvoj (UNDP). Od té doby tato čísla cirkulují v médiích i na letácích nevládních organizací. Pomáhají vytvářet mýtus o tom, že globalizace prudce rozevírá nůžky mezi bohatými a chudými. Čísla UNDP sice nejsou vymyšlená, jsou však naprosto vytržená z kontextu. Statistická komise OSN v revizi Zprávy konstatovala, že analýza nerovnosti v dané publikaci dává „čtenáři fundamentálně zkreslený obraz popisovaného jevu“. UNDP například nezmínil, že v roce 1995 byl tento poměr podle jeho vlastních údajů 82:1, tudíž v následujících letech poklesl. Především však Zpráva vynechala důležité souvislosti, které brání tak jednoznačnému závěru. Dosavadní výzkum neumožňuje jasně říci, zda se nerovnost ve světě zvyšuje či zmenšuje, a jaký vliv na to má globalizace. Tezi o tom, že globalizace nebo liberalizace světové ekonomiky posiluje určité nerovnosti, lze stále obhajovat, ale argumentace musí jít hluboko za taková čísla.

S nerovností to není vůbec jednoduché. Zaprvé je třeba rozlišovat různé typy nerovností: nerovnost mezd, příjmů, výdajů či majetku; nerovnost mezi jedinci, domácnostmi a rodinami; nerovnost měřenou jako poměr skupin (např. pětin lidstva jako v údajích UNDP), nebo Giniho či Theilovým koeficientem a dalšími speciálními metodami. Hlavně musí být jasné, zda se jedná o nerovnost mezi lidmi uvnitř jednotlivých států (národní), nerovnost mezi státy světa (mezinárodní), nebo nerovnost mezi všemi lidmi na světě (globální), která spojuje obě předchozí nerovnosti. Může se například stát, že nerovnosti uvnitř států rostou, ale doprovází je snižování nerovnosti mezi státy (a naopak). U mezinárodní a světové nerovnosti je pak rozhodující, zda ji měříme podle směnných kurzů, nebo podle parity kupní síly. Zásadní roli hraje též výběr států a časový rámec. Konečně je nutno rozlišovat běžně uváděnou relativní nerovnost, tj. vzájemný poměr jedné skupiny ke druhé, a zřídka zjišťovanou nerovnost absolutní, tj. šířku mezery mezi nimi. Každý způsob měření nabízí jiný pohled na nerovnost, každý má svůj význam a svá omezení. Neexistuje žádný neutrální pohled. V první části se budeme soustředit na popis mezinárodní nerovnosti.

Věc už se komplikuje, a to je zatím řeč pouze o úzce ekonomické nerovnosti v rámci formálního peněžního hospodářství. Zcela jinou, snad důležitější kategorií, jsou nerovnosti ve vzdělání, délce života, nebo mocenská nerovnost. Údaje o ekonomické nerovnosti se navíc týkají pouze části hospodářství zachycené v oficiálních statistikách, které nezahrnují stínovou ekonomiku, natož potřeby, které si lidé obstarávají samozásobitelstvím, nepeněžní směnou a vzájemnými dary. V chudších zemích je ekonomy ignorované neformální hospodářství často větší než formální; podle některých odhadů běžně představuje v „zaostalých“ zemích 80–90 % reálných příjmů a majetku lidí (lze-li to vůbec vyčíslit). Lidé v těchto zemích tedy nejsou vždy tak chudí, jak se jeví z ekonomických statistik.

<Čísla Světové banky o počtu lidí žijících za méně než jeden dolar denně, která se už naučil nazpaměť dokonce i Bill Clinton, aby jimi oslňoval na svých přednáškových turné, nejsou proto ničím jiným než statistickou fabulací stvořenou ve washingtonských kancelářích, která nemá s realitou v daných zemích nic společného. Banka navíc evidentně nedokáže změřit chudobu ani v rámci formální ekonomiky: oficiální publikace banky o střední a východní Evropě v tabulkách na křídovém papíře uvádí, že podíl obyvatelstva s příjmem menším než 4,30 dolarů na den činí v České republice 0,8 %, zatímco pro Maďarsko, Slovensko a Polsko udává hodnoty mezi 15 a 20 %.

I tento text se však musí omezit na nerovnosti ve sféře formální peněžní ekonomiky, jelikož právě o nich se vede spor a jelikož o nich existují alespoň nějaké údaje, jejichž časový vývoj může mnoho vypovídat. Dostupné údaje, stejně jako většina států světa, jichž se týkají, existují většinou od 60. let 20. století. Je třeba k nim přistupovat s velkou rezervou, a to vůbec nezmiňuji myriády dalších deprimujících problémů, které musí sociologové a ekonomové překonávat při mezinárodním srovnávání dat. I ti, kteří vycházejí ze stejných dat, navíc snadno docházejí k zcela protikladným závěrům. Jediné, na čem se shodnou, je skutečnost, že globální ekonomická propast je obrovská.

Položit k tomu otázku, jak souvisí nerovnost s globalizací, činí vše ještě o řád komplikovanějším. To, že nerovnost roste či klesá, zatímco globalizace probíhá, ještě není žádný důkaz kauzality – pokud nechápeme globalizaci jako nějakou dějinnou totalitu, která způsobuje vše, co se děje. Definovat a měřit takový módní víceúčelový slogan je ještě spornější než u nerovnosti. Když tedy někdo říká, že globalizace zvyšuje nebo snižuje nerovnost, je potřeba se ptát, co přesně těmito slovy rozumí.

Konečně, když se dostaneme přes všechna úskalí až sem a neupadneme do agnostické beznaděje, je načase se zeptat: je nerovnost vůbec problém? Z liberálního hlediska je problém pouze chudoba. Světová banka hlásá, že pokud žádná část obyvatel nechudne, rostoucí ekonomická nerovnost nevadí. Naopak více sociálně orientované instituce při OSN tvrdí, že rostoucí nerovnost je pro lidskou společnost nebezpečná i bez ohledu na rozsah chudoby. Implikuje tím, že chudým zemím se musí pomoci, aby dohnaly bohaté. Z radikálně ekologické perspektivy může být nerovnost také zlem, ale nejde primárně o formálně ekonomické rozdíly. I cíl snížit rozdíly znamená něco jiného, neboť problém, který je potřeba řešit, představují spíše bohaté než chudé země. A přílišná snaha o rovnost se může dostat do konfliktu se zachováním rozmanitosti.

Otázka nárůstu či poklesu nerovnosti se dnes každopádně nachází v centru debaty o globalizaci, neboť je klíčová pro legitimitu globálního řádu. Pokud vlna globalizace zvedá všechny lodě společně, je to mocný důkaz v jeho prospěch. Je pak skutečnou záhadou, proč nejen UNDP, ale i Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Světová obchodní organizace čili strážci víry v globální volný trh ve svých oficiálních publikacích opakovaně uvádějí, že globální nerovnost narůstá. Přitom jejich vlastní údaje vůbec nejsou jednoznačné a lze je přinejmenším stejně úspěšně vykládat opačně.

Nerovnost mezi státy

V několika málo posledních letech, nepochybně i jako nezamýšlený důsledek historických protestů v Seattlu, se vyrojilo množství studií nezávislých ekonomů a sociologů právě o mezinárodní příjmové nerovnosti v posledních desetiletích. Při jejím výpočtu je státům přisouzena váha podle počtu jejich obyvatel. Na rozdíl od globální nerovnosti ale mezinárodní nerovnost ignoruje nerovnosti uvnitř států – jako by všichni Indové měli průměrný příjem Indie. Globální nerovnost je dnes však přibližně z 80 % tvořena nerovností mezi státy, zatímco nerovnosti uvnitř států přidávají jen zbytek. Proto se zkoumání globální nerovnosti, která je nejzajímavější, téměř vždy redukuje na mnohem jednodušší nerovnost mezinárodní. Ta se navíc navzdory zavádějícímu označení „příjmová“ zcela vždy redukuje na srovnávání HDP na osobu, nikoliv reálných příjmů lidí. HDP činí celou věc jednodušší statisticky, ale jeho vztah k reálným příjmům, natož ke kvalitě života, je, jak známo, dosti problematický. Kdo se pohoršuje nad těmito nerovnostmi, implikuje pochopitelně nezbytnost rychlejšího hospodářského růstu v chudých zemích.

Graf č. 1 zobrazuje výsledky různých dosavadních pokusů o měření vývoje nerovnosti mezi státy pomocí Giniho koeficientu. Gini nabývá hodnot od 0, která označuje dokonalou rovnost, do 1, kdy má všechny příjmy jeden člověk (v tomto případě stát). V rovnostářském Švédsku činí příjmová nerovnost jedinců asi 0,25, v Brazílii kolem 0,6. Většina studií využívá údaje Světové banky o HDP velké většiny států světa. Z grafu vidíme, že studie se dělí na dvě skupiny. Podle jedněch nerovnost od 60. alespoň do začátku 90. let prudce narůstá. Podle druhých zhruba od přelomu 60. a 70. let o něco mírněji, ale znatelně klesá, přičemž v 90. letech se pokles zrychluje. Rozdíl je v tom, že první studie (stejně jako údaje UNDP i Brettonwoodských institucí) přepočítávají HDP států z domácích měn podle směnných kurzů, kdežto druhé podle parity kupní síly obyvatelstva. Druhý způsob zohledňuje skutečnost, že v chudších zemích bývají zpravidla nižší ceny. To znají západoevropané, když přijedou do ČR, a Češi, když přijedou do Rumunska. Měnové kurzy v chudších zemích bývají vzhledem ke kupní síle podhodnoceny. Například český HDP na hlavu představuje podle směnných kurzů sotva třetinu průměru EU, ale podle kupní síly činí přes dvě třetiny. V chudých afrických státech je nepoměr až šestinásobný. Proto je nerovnost přepočítaná podle kupní síly podstatně nižší. Zdá se logické, že větší význam mají ukazatele zohledňující kupní sílu, neboť pro lidi je důležitější, co si mohou za své peníze koupit na domácích trzích za domácí ceny, nikoli na světových. Přepočet podle kupní síly srovnává spíše reálné materiální standardy (byť jen v HDP formální ekonomiky), zatímco směnné kurzy reflektují vrtochy kapitálových trhů a státních devalvací a revalvací. Stoupající nerovnost spočítaná podle směnných kurzů tedy ukazuje pouze na narůstající divergenci světových cenových struktur.

Podle dlouhodobějších odhadů ekonomických historiků mezinárodní nerovnost trvale a rychle stoupala po dvě staletí od průmyslové revoluce, kdy Západ „utekl“ zbytku světa. Sociolog Glen Firebaugh, který jako první dostal nápad přepočítat mezinárodní nerovnost podle kupní síly4, proto tvrdí, že propast mezi státy dosáhla maximální velikosti někdy kolem roku 1970 a od té doby se začala poprvé pomalu zmenšovat. Paradoxní je, že podle věhlasných teoretiků globalizace, jako je Manuel Castells, se „nový svět“ zrodil právě na přelomu 60. a 70. let. Charakterizují ho ovšem jako svět prudce narůstající globální nerovnosti, poznamenává ironicky Firebaugh.

Než ale začneme jásat nad přínosy globalizace, musíme si připomenout, jak mnohoznačné je měření nerovnosti a její souvislost s globalizací. Jak je zřejmé z grafu, další výzkumy Firebaughovy propočty víceméně potvrdily a začal se rodit nový konsensus. Brzy ho však narušily nové pochyby. Více o nich a o tom, jak to všechno souvisí s globalizací, až v příštím čísle.