Ivan Illich: Čím jsme bohatší, tím jsme chudší

„Všichni účastníci, včetně přednášejících, bydleli na koleji, jedli společně v menze, připomínalo to tak trochu cikánský tábor. Poutníci zdaleka, Ivan Illich a jeho přátelé, dorazili, postavili stany a dali se do slavení… Ivanova radost z jeho přátel byla očividná, stejně jako jejich z něho, vše bylo ještě umocněno přechodností celé akce. A k tomu ty dlouhé společné rozhovory… Ty byly skutečným srdcem konference, prezentace k nim tvořily pouze pěkný doplněk.“

Tato vzpomínka je jednou z řady podobných ze sborníku The Challenges of Ivan Illich, který vyšel roku 2002, pár měsíců před Illichovou smrtí. Dožil se sedmdesáti šesti let. Jeho spolupracovníci tu vzpomínají na setkání, kde se stíral rozdíl mezi kolegy a přáteli, dobře se jedlo, smálo a povídalo o tématech, která pak tvořila obsah Ivanových statí a knížek. Sám například v úvodu ke knížce Shadow work (1981) píše: „Celý text je výsledkem rozhovoru, který nyní vstupuje do své třetí dekády, s mým přítelem Lee Hoinackim.“

Svobodný člověk se obejde bez energetických otroků

Illich tvořil v duchu přístupu, který sám označoval slovem convivial, jehož původní význam — přátelský — rozšířil na „autonomní, tvořivý, osvobozující“. „Konviviálním“ aktivitám, institucím a technologiím se daří tam, kam ještě dostatečně nepronikla ekonomická mentalita, redukující život na produkci a spotřebu, anebo tam, kde se této redukci lidé aktivně brání.

Konviviální technologie jsou takové, které umožňují a posilují lidskou spolupráci, iniciativu a komunikaci. Podle Illicha k moderním konviviálním nástrojům patří třeba knihovny, telefony, pošta, podzemní dráha nebo trhy pro drobné výrobce. Příkladem ne-konviviální technologie je automobil, který vedle svých negativních dopadů na přírodu způsobuje rostoucí nerovnost uvnitř společnosti. A jak Illich dokládá v eseji Energy and Equity (dostupné na internetu), vede nás k stále větší závislosti na „energetických otrocích“ — energeticky náročných strojích a přístrojích, živených fosilními (anebo i obnovitelnými) zdroji. Podle Illicha stále větší spotřeba energie degraduje sociální vztahy stejně, jako degraduje přírodní prostředí.

Dá se vyrobit vzácnost?

Tam, kde nastala komodifikace, si lidé již nemohou či neumějí vypěstovat, vyrábět a vzájemně poskytovat potřeby k životu svépomocí. Místo toho musejí kupovat průmyslově vyrobené náhražky, a zde nastává něco, čemu Illich říká „modernizovaná chudoba“. Lidé ztrácejí autonomii: nedokáží si již sami zajistit to, co potřebují, avšak často nemají peníze, aby si to koupili. Podle Illicha se takto uměle „vyrábí vzácnost“. Ta je posléze postulována jako „zákon vzácnosti“ v ekonomických učebnicích.

V knížce Tools for Conviviality (1973) uvádí příklad z Mexika, kde strávil velkou část života. Ještě v minulé generaci, píše Illich, si úmrtí v rodině vyžadovalo služeb pouze dvou profesionálů: kopáče hrobu a kněze, který tělu požehnal. O zbytek rituálů, odlišných v jednotlivých krajích, se postarala rodina. Obřady měly mnoho funkcí: smíření sporů, vyjádření smutku, připomenutí osudovosti smrti a hodnoty života. Pak se ve velkých městech objevily pohřební ústavy. Nejprve měly nouzi o zákazníky. Poté získaly kontrolu nad novými hřbitovy a začaly nabízet slevy a balíčky služeb. A nyní, píše Illich v roce 1973, se chystá legislativa, která činí roli pohřebního ústavu povinnou. Nastává tak situace, kdy pohřební ústavy získají „radikální monopol“ nad pohřbíváním.

Jsme obětí radikálních monopolů?

Když například na trhu s limonádami v určité zemi dominuje jedna značka, lidé mají stále možnost svou žízeň uhasit jinými způsoby, třeba vodou. To je klasický monopol. Pokud se však podaří občany přesvědčit, že jediné, co lze pít, je sladká černá limonáda, jde o monopol radikální, i když by třeba měli na vybranou mezi pepsi, colou a deseti dalšími podobnými. Illich říká: „Radikální monopol je dominance jednoho produktu spíše nežli jedné značky. Hovořím o radikálním monopolu tehdy, pokud má jeden průmyslový proces exkluzivní kontrolu nad uspokojením určité významné potřeby, a vyřazuje neprůmyslové aktivity ze soutěže.“

Radikální monopol může nastat i v případě bydlení. V Tools for Conviviviality Illich popisuje, jak mezi lety 1945 a 1970 v americkém státě Massachussets prudce klesl podíl domů, stavěných svépomocí — a zároveň se poprvé začalo hovořit o bydlení jako o problému: vznikal radikální monopol a s ním modernizovaná chudoba a „výroba vzácnosti“. Lidé přestali být schopni stavět své vlastní domy, čímž vzrostla jejich závislost na ekonomickém systému. Nepřekvapí, že je Illich skeptický k celé myšlence „rozvoje“, který vnímá jen jako další misionářské úsilí Západu, vedoucí k „modernizaci chudoby“.

Společnost je třeba odškolnit

Illich patří k prvním autorům, kteří tvrdí, že ekologická krize je součástí hlubší krize, způsobené naší rostoucí produkcí a spotřebou energie, produktů — a také služeb. Právě hypertrofované služby, konkrétně školství a lékařství, jsou terčem jeho kritiky v knihách Deschooling Society (1971, česky Odškolnění společnosti, 2001) a Medical Nemesis (1976). Zejména Odškolnění společnosti mělo obrovský ohlas. Pokud stát uzákoní povinnou školní docházku, tvrdí Illich, dává radikální monopol instituci — škole, která je základním nástrojem sociální kontroly a převýchovy do mýtu konzumní společnosti. Knížka se stala inspirací hnutí za domácí školu a dalších „odškolňujících“ aktivit.

Dílo Ivana Illicha, který napsal řadu knížek a esejů a publikoval například v Le Monde či New York Times, má však daleko širší dosah. Příkladem mohou být i svědectví v již zmíněném sborníku. Jeden z autorů, Američan, vnímá Illichovo poselství jako výzvu k osobní proměně: „Používám prosté ruční nářadí, chodím pěšky či jezdím na kole, hovořím s lidmi osobně, vyhýbám se masmédiím, pěstuji podstatnou část svých potravin sám a sdílím je s přáteli, snažím se omezit spotřebu elektřiny.“ Indka M. S. Prakash pod Illichovým vlivem objevuje bohatství vlastní tradice a přehodnocuje pohled na předky, včetně babičky, která „navzdory tomu, že jen málo rupií našlo cestu do jejího příbytku, prožívala hojnost, opak vzácnosti, včetně hojnosti času“.

Rozporuplný génius

Bývalý katolický kněz Dara Malloy pod jeho vlivem začal křísit irskou keltsko-křestanskou tradici, pohlcenou středověkou církevní „globalizací“. Po Illichově smrti napsal nekrolog na tohoto výjimečného člověka, který mimo jiné hovořil nejméně osmi jazyky a svá díla psal střídavě v angličtině, španělštině, němčině a francouzštině. Popisuje v něm návštěvu Illicha v Irsku v roce 1988, kterou sám organizoval. Ivan nejprve odmítl připravený výstup v televizi, poté na přednášce, kde se tísnily stovky lidí, prohlásil, že nechce mikrofon, přesunul se do středu sálu a všechny požádal, aby své židle otočili k němu. Přednáška se proměnila v ohnivou diskusi, v níž Illich nešetřil ostrými slovy, takže nakonec velká část obecenstva odcházela uražena.

Přátelství Dary a Ivana tuto zkoušku vydrželo, sršatá Illichova povaha však mohla být jednou z příčin, proč je dnes méně známý než například jeho dobrý přítel Erich Fromm. Dalším důvodem může být to, že jeho dílo není příliš systematické. M. S. Prakash ho označuje za učitele v hebrejské tradici, z níž (navzdory své pozdější katolické konverzi) pocházel. Rabíni nesepisují systematické traktáty, spíše procházejí se svými přáteli stejnou půdu, znovu a znovu, ve snaze dobrat se jádra věci.

Podobně jako E. F. Schumacher byl i Illich vysoký, usměvavý, šarmantní muž, který se líbil ženám. Ačkoliv celý život volal po renesanci konviviálního a v místě zakotveného žití, sám byl poutníkem. Nikdy se neoženil (měl ale nejméně jeden dlouhodobý vztah), byl bezdětný a nevlastnil žádný dům. Narodil se ve Vídni, ale dětství, na něž rád vzpomínal, strávil na ostrově Brač na dalmatském pobřeží. V roce 1951 odjíždí jako mladý katolický kněz do New Yorku, poté do Puerto Rica a posléze do Mexika, kde mezi lety 1964 a 1976 vedl slavné Centrum pro mezikulturní dokumentaci (CIDOC) v Cuernavace. Poslední léta trávil střídavě v Mexiku, Pensylvánii, Kalifornii a Brémách, kde až do konce života přednášel. S církví se rozešel, ale vztah ke křesťanství neztratil. Jeho texty jsou naléhavé i poetické, nadčasové, hluboké a v mnohém kontroverzní. U nás povětšinou dosud čekají na svého překladatele a interpreta.