Jak žít ve vesmíru

Naším hlavním úkolem jakožto lidských bytostí je žít ve vesmíru. V povrchním smyslu samozřejmě žije každý z nás ve vesmíru, protože my všichni jsme fyzicky zde. Ale v intelektuálním, spirituálním a emocionálním smyslu žije většina z nás někde jinde. Je to skutečně zvláštní situace, nicméně je to deformace, které lidé podléhali znovu a znovu po celou historii.

Studii této zajímavé možnosti rozštěpení života podal Sofoklés ve svém dramatu Král Oidipus. Jde o příběh muže, který jednoho dne přichází do království a prostřednictvím nešťastné řady událostí končí jeho příběh tím, že zabije krále a ožení se s královnou, a vůbec si přitom neuvědomuje hroznou pravdu, že král je jeho otec a královna je jeho matka.

Můžeme říct, že přestože byl Oidipus prohlášen králem Théb, ve skutečnosti v thébském království nežil. Protože žít v království znamená žít v náležitém vztahu se členy království. Oidipus však nebyl ve správném vztahu s nikým: byl manželem své matky a vrahem svého otce. A přesto pokud by se někdo Oidipa zeptal, zda žije, nebo nežije v thébském království, pomyslel by si, že tazatel je šílený, protože kde jinde by mohl být? Avšak v hlubším smyslu vlastního porozumění své hlavní roli v Thébách Oidipus členem království nebyl; byl hanbou království.

Také my si o sobě myslíme, že žijeme na Zemi. Ale ve skutečnosti nežijeme na Zemi jako opravdoví příslušníci pozemského společenství. Ani ve svých aktivitách, ani ve svém porozumění sobě samým a Zemi jednoduše nejsme příslušníky pozemského života. Žijeme v tomto rozštěpeném stavu — myslíme si, že jsme příslušníky Země, a neuvědomujeme si, že jsme ve skutečnosti jejími ničiteli.

Jednoduchý způsob, jak se můžeme dotknout ostrých hran této zející díry v našem vědomí, je podstoupit „zkoušku lokálním univerzem“. Měli byste to někdy zkusit, je to snadné. Prostě pozvěte někoho, kdo žije dvacet třicet kilometrů od vás a nikdy u vás ještě nebyl, aby k vám přišel na návštěvu. Můžete mu dát po telefonu verbální instrukce, jak se dostane k vašemu domu, ale přitom musíte dodržet tohle pravidlo: ve svých pokynech můžete poukazovat na cokoliv kromě lidských výtvorů.

Galaxie Andromeda (Supernova 1994D), foto: NASA.

Můžete upozorňovat na kopce nebo duby, na konstelace hvězd na noční obloze, na jezera, na pobřeží oceánu nebo na jeskyně, na pozice planet nebo na jakékoli rybníky, stezky či prérie, na slunce a měsíc, na srázy, náhorní plošiny nebo vodopády, na návrší a ústí řek, na vysoké útesy, na lesy, zálivy, říčky a potoky, na bažiny i na mrtvá ramena řek a tak dál. Kdykoli váš přítel zůstane někde vězet, může si vám telefonicky zavolat o další instrukce, ale zásadou je, že vám musí své místo popsat, aniž by se přitom odvolával na jakýkoli lidský výtvor. Udělejte tento test párkrát a ihned se dozvíte, jak my, podobně jako kdysi Oidipus, ve skutečnosti nežijeme uvnitř pozemského společenství.

Nejkratší dech nejtenčího komára

Kde tedy žijeme? Ve fyzickém smyslu žijeme v průmyslových artefaktech, které byly navrženy tak, aby nás držely „uvnitř“ a vesmír držely „venku“ mimo nás. Právě proto se hlavní zájmy našich srdcí a našich myslí téměř výhradně zaměřují na požadavky, které v nich na nás život klade. Americká mysl pozdního dvacátého století představuje zvláštní směs. Kolují v ní i některé dobré myšlenky, jsou však smíchány s těmi nejhoršími trivialitami, deptajícími duši. Je depresivní si uvědomit, jak snadno dokáže kdokoli z nás nekonečně mluvit o zcela bezvýznamných záležitostech, a přesto se téměř všichni proměníme v betonové zdi, jsme-li dotazováni na nejjednodušší věci, pokud jde o náš skutečný život ve vesmíru — jako například: „Jaké druhy života žijí na vaší zahradě?“ Naše oči a srdce jsou přeplněny tolika žádostmi konzumního světa, že si jen zřídka dokážeme povšimnout základních kontur místa, ve kterém žijeme.

Naše děti jsou schopny reprodukovat tucty krátkých melodií z reklamy, a přesto nedokážou rozlišit zpěv skřivana od zpěvu drozda. Naše předškolní děti, ještě dřív, než začnou mluvit, umí rozpoznat loga a symboly mnoha našich obchodních společností, a přesto jen málokteré z nich, pokud vůbec nějaké, dokáže nakreslit hmyz nebo stromy, květiny či savce z místa, v němž žije. Každoroční velkou kosmickou událostí v životě našich dětí je sled rytmických scén, jimiž do bytí exploduje jaro. Avšak šance, že najdeme jedno dítě, jen jedno jediné dítě, které zná a oslavuje toto úžasné znovuzrození života, je mnohem menší než pravděpodobnost, že se nám podaří dostat do ředitelství firmy Nintendo nebo do společnosti Sega Genesis (známou též pod názvem Mega Drive — pozn. překl.) a přesvědčit je, aby přestali svými videohrami šířit do životů našich dětí nechutné násilí.

Zde na samém konci tisíciletí činíme první kroky do budoucnosti, jeden po druhém.

Nejsme sice schopni jediným rozhodnutím zastavit ničení půdy, zvířat a dětí, ale na základě jediného svého rozhodnutí můžeme začít hledat cesty, jak naše vlastní energie sjednotit s tvořivými regeneračními a léčivými snahami, které už dnes ve světě probíhají. Pokud jde o naše děti, nejsme s to lusknutím prstů proměnit jejich vzdělání z průmyslového na ekozoické. „Ekozoickým“ míním takovou formu vzdělání, která naše děti iniciuje do cest vesmíru. Nemůžeme ustavičně odstraňovat všechny hlouposti a toxiny, a místo toho dětem poskytovat znalosti a informace, které jsou nezbytné pro jejich planetární budoucnost. Ale můžeme začít věci měnit. Můžeme začít tím, že budeme naše děti a sami sebe uvádět do vesmíru. Můžeme začít tím, že jim ukážeme, že jsou součástí velkého obrazu; a že v té kosmické aktivitě, kterou jsou obklopeny ze všech stran, mají své místo a svou roli. Časem, když budou mít štěstí, se nakonec naučí pohlížet na všechny věci světa, dokonce i na nejkratší dech toho nejtenčího komára, jako na vetkané do jednoho obsáhlého soudržného celku.

Nerozpadnout se do nepatrných světů

Zde je způsob, jak začít. Sežeňte si někoho, kdo vám ukáže, kde se nachází souhvězdí Střelce, a pak se vydejte s malým dítětem ven a zaměřte tam svou pozornost. Když to takto uděláte, budete hledět do samého středu galaxie Mléčné dráhy, do osy, kolem níž se otáčí všech jejích tři sta miliard hvězd. Když budeme mladé lidi uvádět do naší galaxie jako celku, a když jim umožníme, aby sami sebe chápali jako živé bytosti, které jsou součástí tohoto obsáhlého galaktického procesu, vydají se na hlubokou cestu do mnohem rozsáhlejšího kontextu, v němž mohou objevit skutečný smysl svých životů. Tím, že začnou poznávat posvátný směr do středu galaxie a znovu a znovu se do něj budou navracet, stanou se součástí mocného procesu, který jim umožní, aby o sobě pomalu a bezděčně začali přemýšlet nejen jako o politických a ekonomických subjektech. Budou objevovat, že jsou především kosmologickými událostmi.

Brian Thomas Swimme, zdroj: filmsfortheearth.org.

Vyjádřeno v jednotkách světla jsme jen necelých třicet tisíc světelných let od středu naší galaxie Mléčné dráhy. Světelný rok je měřítko vzdálenosti, je to vzdálenost, kterou světlo urazí za dobu jednoho roku, což je přibližně 9,6 bilionu kilometrů. Například světlo, které putuje ze středu galaxie rychlostí téměř tři sta tisíc kilometrů za vteřinu, k nám dnes dospělo poté, co letělo naším směrem jako blesk posledních třicet tisíc let. Takže až dnes v noci zaměříte svůj pohled k souhvězdí Střelce, vzpomeňte si, že některé fotony světla, které k vám právě dorazily, opustily střed galaxie v době, kdy se severoamerickým kontinentem toulali obrovští chlupatí mamuti. Tyto fotony vznikly v oněch časech před dávnými lety, kdy paleolitičtí indiáni uctívali a lovili tato gigantická zvířata. Také šavlozubí tygři lovili mamuty a lovili je ještě dalších dvacet tisíc let, než nakonec zcela vymizeli v ohromující události vyhynutí. A v každém okamžiku existence šavlozubých tygrů — zatímco generaci za generací praktikovali svůj způsob lovu, pářili se, spali a stopovali mamuty — fotony ze středu galaxie tiše letěly prostorem na své cestě k nám.

Když se dítě dívá do středu galaxie, potřebuje si vzpomenout na huňaté mamuty, šavlozubé tygry a paleolitické indiány i na krátký čas, během nějž naše civilizace explodovala na scénu. Všechno to velké množství času bylo nezbytné, aby fotony, ženoucí se rychlostí světla, mohly dnes v noci — když hledíme do středu naší galaxie — dospět k nám.

Pokud naše životy nežijeme aspoň s částečným kosmologickým uvědoměním, riskujeme, že se rozpadneme do nepatrných světů. Můžeme být totiž oklamáni představou, že se naše životy odehrávají v politických entitách, jako jsou státy nebo národy; nebo že naše hlavní starosti a zájmy jsou spojeny s ekonomickou realitou konzumního životního stylu. Ve skutečnosti žijeme uprostřed nezměrností a jsme vnitřně vetkáni do velkého kosmického dramatu. Ekonomické a politické zájmy mají samozřejmě reálnou důležitost, ale děti musí pochopit, že jakýkoli význam a jakákoli hodnota těchto zájmů byly konec konců odvozeny z oné všezahrnující matrice, která nás v sobě obsahuje, a z jejích nejhlubších významů. Být mimo dotyk s tímto kosmologickým kontextem znamená riskovat život uvnitř zúžené a zkreslené verze reality, takové, jaká se přihodila Oidipovi.

Hledět na galaxii Andromedy

Vedle směřování ke středu galaxie Mléčné dráhy existuje ještě jedna další orientace, kterou můžeme našim dětem poskytnout, a to je galaxie Andromedy. Když zaměříte zraky dítěte k souhvězdí, které se také nazývá Andromeda, uvidí tam sotva patrnou šmouhu světla, které se nepodobá světlu žádné jiné hvězdy. S průměrným párem dalekohledů můžete dokonce uvidět v této světelné skvrně spirální strukturu. Toto je nejzazší horizont, kam může lidské oko dohlédnout. Toto je galaxie Andromedy, která je o málo větší než naše Mléčná dráha; její světlo přichází k našim očím ze vzdálenosti 2,5 milionu světelných let.

Hluboko v duši dítěte, které upřeně hledí na tuto skvrnu světla, zatímco ji rozpoznává jako galaxii se stovkami miliard hvězd, se cosi odehrává. Něco se v jeho nitru děje — v psychické shodě s galaktickou prostorností se v něm otevírá rozsáhlý prostor. Tato světelná skvrna potřebovala miliony let, aby dospěla k oku tohoto dítěte, a toto oko je nyní součástí bytosti, která tohle všechno poznává. S tím, jak si dítě začíná uvědomovat rozsáhlé dimenze této zkušenosti, jeho vnitřní svět se otevírá, když do něj vchází světlo.

Před 2,5 milionu let lidé poprvé objevili používání nástrojů, čímž novým způsobem vstoupili do dlouhého dramatu ovládnutí vesmíru. V den, kdy tito první lidé vytvářeli své první nástroje, světlo tak jako vždy explodovalo z Andromedy daleko ven. Avšak toto konkrétní světlo mělo neobyčejný osud, protože když se s duněním z Andromedy vzdalovalo a spěchalo k Mléčné dráze, tito vynalézaví lidé dál rozvíjeli své nástroje, své mysli, svou vnímavost a své porozumění světu, až nakonec o 2,5 milionu let později objevili své místo v prostoru a čase vesmíru; právě včas, aby své děti vzali ven do noci, aby zachytily a obdivovaly tytéž fotony světla, které opustily Andromedu tak dávno. Hledět na galaxii Andromedy znamená samozřejmě vcházet do galaktické prostornosti, ale také to znamená vstupovat do nového vědomí času, pokud jde o naše lidské dobrodružství. Lidská cesta je v čase tak obrovská, jako jsou tyto dvě galaxie od sebe vzdálené v prostoru.

Přemítat o nezměrnosti

Andromeda a Mléčná dráha jsou velké galaxie, které se pomalu kolem sebe otáčejí.

Kolem každé z nich krouží asi tucet dalších galaxií. Nejznámějšími satelitními galaxiemi, které obíhají kolem Mléčné dráhy, jsou Magellanova mračna, galaxie Fornax v souhvězdích Pece a další trpasličí galaxie v souhvězdích Draka a Sochaře. Pro galaxie, které Andromedu doprovázejí, máme jen velmi fádní názvy, například M 32. Máme s těmito galaxiemi tak malou zkušenost, že jsme je dosud nebyli schopni patřičně pojmenovat. Před začátkem 20. století jsme dokonce nevěděli, že ve vesmíru — kromě Mléčné dráhy — existují ještě další galaxie, a tak přirozeně trvalo nějaký čas, než jsme se posunuli za pouhé přidělování čísel jednotlivým galaxiím.

foto: Clarisse Meyer

Megasystém, který sestává z Mléčné dráhy, Andromedy a všech jejich satelitních galaxií, jež kolem nich krouží, se rozvinul v průběhu několika milionů světelných let a obsahuje nejméně půl bilionu hvězd; astronomové ho nazývají Místní skupina galaxií. Tento název je spíš humorný a smutný, ale můžeme ho považovat za dočasné označení, jež bude brzy nahrazeno názvem, který vymyslí básníci 21. století, až se seznámí s tímto novým příběhem vesmíru.

Naše Místní skupina galaxií je pouze jedním satelitem ještě rozsáhlejšího systému. Stejně tak jako se Země otáčí kolem Slunce, tak se také naše Místní skupina galaxií otáčí kolem hlavního středu, který se nazývá Kupa galaxií v Panně. Je to gigantická kupa více než tisíce galaxií, které jsou od nás vzdáleny 53 milionů světelných let. Naše Místní skupina galaxií spolu se stovkami dalších galaktických kup obíhá kolem Kupy galaxií v Panně. Když uvažujeme o celém tomto systému galaktické nadkupy, s jejími tisíci a tisíci galaxií — z nichž každá může obsahovat deset milionů inteligentních planet —, naše mysl primáta se začíná rozpouštět. Je to docela nedávno, co jsme se pohupovali ve větvích stromů napříč lesem a naším hlavním úkolem bylo, jak správně uchopit další větev. Dnes nám nezbývá než přemítat o nezměrnosti této nadkupy galaxií v Panně, sestávající z mnoha kup galaxií. (Obsahuje nejméně 100 galaktických kup a skupin galaxií, včetně Místní skupiny galaxií s Mléčnou dráhou a má průměr přibližně 110 milionů světelných let. Podle současných výzkumů je výběžkem mnohem větší supergalaxie, kterou astronom Brent Tully nazval Laniakea, což je havajský termín, který znamená Nezměrné nebe. Napříč měří Laniakea 520 milionů světelných let a obsahuje 100 tisíc galaxií — pozn. překl.)

Jestliže si nyní tuto ohromnou galaktickou nadkupu dokážeme představit jako jednu bílou tečku, pak vesmír jako celek je složen z deseti milionů takových teček, které se vznášejí, poletují a víří kosmickým prostorem jako jabloňové květy, když je na počátku jara závan větru z jejich větví uvolní a odnáší je vzhůru do modrého nebe.

Knihu Skryté srdce kosmu naleznete zde.