Kam kráčíš, biodiverzito?

Na úvod by se slušelo vysvětlit (nebo alespoň naznačit), co to vlastně tolikrát skloňovaná biodiverzita je. Tento učeně se tvářící pojem bychom totiž marně hledali i v nedávno vyšlém Akademickém slovníku cizích slov. V užším slova smyslu jde o vyjádření druhové rozmanitosti ekosystémů nebo dílčích společenstev rostlin a živočichů. Zatvrzelého oponenta všeho ekologického, který hned pomýšlí na pavědu či ideologii, nejspíše zklamu. Biodiverzita je exaktní kvantifikovatelnou veličinou. K jejímu vyjádření se používají různé indexy, z nichž nejznámější je Shannonův index celkové rozmanitosti. Ten v sobě spojuje aspekt druhové pestrosti i vyrovnanosti. Při stejném počtu druhů ve dvou porovnávaných souborech dat bude mít vyšší hodnotu indexu ten, v němž jsou jednotlivé druhy vyrovnaněji zastoupeny. Převedeno do praxe: biodiverzita není jen o tom, kolik biologických druhů ve vymezeném prostoru žije, ale také (a především) jak často se s těmito druhy lze setkat.

Středověká mozaika

Současný zájem o biodiverzitu je odrazem poznání, že vývoj živé přírody v naší zemi v posledních letech, či spíše desetiletích, nelze označit za příznivý. Jakkoliv se v oblasti životního prostředí hrdě hovoří o úspěších (například pokud jde o čistotu ovzduší nebo povrchových vod), u živé přírody (a biodiverzity) mnoho důvodů k optimismu není. Je však třeba otevřeně říci, že dnešní stav je jen pokračováním procesů, nastartovaných v dávnějších dobách.

Vztah člověka a živé přírody – viděno z pohledu biodiverzity – nebyl v minulosti přímočarý. Jak člověk proměňoval krajinu, tak měnil i podmínky pro uplatnění rostlinných a živočišných druhů, v řadě případů se pak přímo účastnil na jejich hubení nebo naopak rozšiřování.

Středoevropská krajina byla před příchodem člověka na první pohled poměrně jednotvárná. Tam, kde dnes nacházíme mozaiku polí, luk, lesů, sídel, výrobních areálů atd., se rozprostíral nekonečný les. S výjimkou nejvyšších hor byl porušen jen říčními toky, mohutnějšími skalními výchozy, extrémními močály nebo v našich podmínkách nepatrnými plochami teplomilných trávníků („stepí“). Stálost lesního prostředí podmiňovala do jisté míry i monotónnost bioty (ovšem zcela nesrovnatelné se současnými biologicky degradovanými kultivovanými lesy).

Tím, jak člověk začal v neolitu a hlavně v pozdějších dobách odlesňovat krajinu, vytvářely se biotopy vhodné pro uplatnění druhů s vyššími nároky na světlo a teplo, stejně tak i pro druhy preferující sušší prostředí. Zemědělská kultura zavedla do krajiny nové plodiny původem z jižněji ležících částí Evropy nebo i Asie, spolu s nimi se spontánně rozšířily i plevelné druhy rostlin, hmyzu a později též obratlovců. Ve 14. století již lesy pokrývaly menšinu území dnešní České republiky – zbytek připadl především na pole, louky a úhory. Druhovou garnituru těchto formací tvořily zčásti druhy původně rozšířené ve středoevropských lesích nebo v původních, plošně omezených bezlesích, stále ve větší míře se v nich ale prosazovaly prvky nelesních společenstev ze zemí ležících jižně a jihovýchodně od nás.

Takto víceméně setrvale rostl počet druhů naší květeny a zvířeny. K celkové biodiverzitě přispívala i výrazně mozaikovitá struktura středověké krajiny, kdy se na malé ploše střídaly různé kultury a biotopy. Na druhou stranu ale již tehdy docházelo k oslabování biodiverzity lesních společenstev v souvisleji osídlených územích, zejména pak k ústupu druhů nesnášejících větší oslunění a úbytek živin a humusu, což zapříčinily lesní pastva, hrabání steliva a další ochuzující vlivy.

Biodiverzitní zlom

Obecné zvyšování biodiverzity v našem geografickém prostoru kulminovalo zhruba ve 2. polovině 18. století, a to navzdory tomu (či spíše právě kvůli tomu), že využívání krajiny dosáhlo značné intenzity, co do plošného rozsahu dnes zcela nepředstavitelné. Klíčem k vysoké biodiverzitě bylo právě soustavné a přitom velmi diferencované využívání krajinných struktur, které udržovalo takřka veškerou nelesní krajinu ve stádiu blokovaných sukcesních stádií.

Zlom přineslo na konci 18. století až plánované lesní hospodaření spojené s masovým zaváděním smrku a borovice. Pro lesní biocenózy to představovalo těžký šok, jehož důsledkem byl rychlý ústup často reliktních druhů se specifickými nároky na světelný a živinový režim, které jim jehličnaté monokultury nemohly zajistit. Na počátku 20. století, kdy byla přeměna lesů v českých zemích završena, tak můžeme hovořit o úplném rozvrácení lesní bioty s výjimkou plošně omezených reziduí přirozených lesů nerovnoměrně roztroušených po území státu.

Nelesní krajina si však ještě v této době udržovala vysokou míru druhové rozmanitosti, byť i zde se již projevovaly první zřetelné známky úpadku. Ten souvisel především s modernizací zemědělství, která se ohlašovala nasazením strojů, průmyslových hnojiv, šlechtěných trav atd. Rychlý rozvoj dopravy, urbanizace a industrializace pak podmínil šíření synantropních prvků, nezřídka zámořského původu.

Pro pochopení dnešního stavu přírody mají ale rozhodující význam procesy odehrávající se v posledních zhruba padesáti letech. Neboť jakkoliv jde o historicky krátké období, změny v biodiverzitě zde byly nejhlubší a nejfatálnější. Platí to především o nelesní krajině, která v jistém smyslu kopírovala snižování biodiverzity lesů v průběhu 19. století.

Začátek konce

V pohraničních oblastech bylo prvním impulsem poválečné vyhnání německých starousedlíků, kteří zdejší krajině po staletí vtiskovali kulturní ráz. Značná část původně zemědělské půdy byla uvedena do klidu a změnila se v úhory, náletové remízky nebo byla později uměle zalesněna. Tradiční zemědělský ráz zdejší krajiny již nikdy nebyl obnoven, naopak se mnohde zhroutila i dřívější sídelní struktura. Do vnitrozemí vtrhla pohroma jen s několikaletým odstupem. Jmenovala se kolektivizace zemědělství a její důsledky jsou obecně známé. Roztříštěná majetková držba byla spojena do velkých hospodářských celků, mozaika drobných políček, luk a pastvin byla vystřídána rozsáhlými uniformními plochami polí a luk. Dělící prvky, jako jsou meze a polní cesty, loučky, drobné sady, stromové skupiny a menší vodoteče, byly „vyklizeny“ z krajiny jako nepotřebné smetí, které komplikuje velkovýrobní formy hospodaření. Tento proces přitom probíhal v několika vlnách, z nichž ta poslední, v 70. a 80. letech, završila dílo zkázy. Jejím nejvýraznějším projevem (alespoň ve sféře mého osobního poznání) bylo velkoplošné odvodňování zemědělské půdy. Takto zanikla naprostá většina vlhkých luk, které byly významným zdrojem biodiverzity, jakož i přechodových rašelinišť, stovky kilometrů vodních toků byly svedeny pod zem nebo do betonových žlabů. Dnes již jen zkušené oko pozná, kudy dříve tekl potok, a z nápadně liniového výskytu vlhkomilných rostlin vytuší síť odvodňovacích příkopů, která zasáhla téměř všechny plochy, jež odvodnit vůbec šlo.

Další morovou ranou byla masivní aplikace hnojiv a pesticidů, s níž se vyrovnaly jen nejodolnější kulturní plodiny, vzešlé ze šlechtitelských stanic. Také dosud přežívající louky těžko snášely, když se na ně ve velkém vypouštěly cisterny močůvky či kejdy – přirozenou reakcí byl ústup specializovanějších druhů rostlin a naopak šíření druhů profitujících z vysokých dávek živin, jako jsou kopřivy, šťovíky či pcháče. Je třeba otevřeně říci, že po roce 1989 se tento stav mnohde ještě zhoršil. Platí to zejména pro oblasti, v nichž hospodařily státní statky, jejichž půda většinou přešla pod Pozemkový fond (bývalá JZD se obvykle transformovala na družstva vlastníků, a charakter hospodaření tak zůstal více méně zachován). Hospodaření zde má značně nepravidelný režim a krajina je celkově ve velmi zanedbaném stavu. To se negativně odráží i na biodiverzitě. Střídají se zde plochy biologicky nezajímavých polních úhorů s plochami degradovaných luk a nejrůznějších lad prosycených nitrofilními a ruderálními druhy. Tato charakteristika přitom postihuje velký díl soudobé české krajiny.

Kulturní poušť a biologická pustina

Zatímco ještě v 1. polovině 20. století byl každý kus půdy pečlivě udržován ve stavu optimálním z hlediska hospodářského a často i biologického, v dnešní krajině se na velkých plochách střídá „kulturní poušť“ s většími či menšími plochami zcela zpustlými, přitom mnohdy s problematickou biologickou hodnotou. Stačí si vedle sebe položit dva letecké snímky téhož území – jeden ze 30. let, druhý z let 90. –, abychom si uvědomili hloubku propasti, která tyto doby od sebe dělí. Styčných bodů je tak málo, že v nás hlodá podezření, zda nejde o dvě zcela odlišné krajiny, ne-li o dva úplně jiné světadíly. Vždyť kdo z nás si uvědomí, že to, čemu dnes říkáme louka, již nemá téměř nic společného s obsahem tohoto pojmu, užívaného ještě před padesáti, potažmo sto lety? Dnes jde zpravidla o uměle založené porosty kulturních druhů trav a jetelovin s nestálou příměsí omezeného počtu lučních bylin; louky, jaké znali naši prarodiče, ale nejspíš ještě i rodiče jsou dnes již nedostatkovým zbožím, jehož zásoby se nezadržitelně tenčí. Zvláště to platí o loukách mokrých a ostřicových, které padly za oběť již zmíněným melioracím. Mnohé z takto odvodněných luk přitom nebyly dále obhospodařovány a změnily se v biologicky nepříliš hodnotná lada či porosty náletových dřevin. Podobně se to má i se suchými trávníky. Ty byly v minulosti nejčastěji udržovány pastvou koz a ovcí, která jim propůjčovala nezaměnitelný charakter a také – vysokou biodiverzitu. S pastvou se skončilo a teplomilné trávníky s množstvím cenných druhů rostlin a bezobratlých živočichů ovládly vysoké trávy, ruderální byliny a často i dřeviny. Stejný úděl postihl dříve bezlesé skalky, které dnes kryje les nevalné přírodovědné hodnoty. A tak by se dalo pokračovat, třeba s rybníky, které již nejsou, co bývaly, neboť jsou permanentně přehnojovány a kal z jejich dna je vyhrnován do břehů, takže se zde už nenachází prostor pro obvyklou pobřežní vegetaci. Že na hladinách vod již jen výjimečně uvidíme lekníny či stulíky (nemluvě o rostlinách vzácnějších), by asi nebylo příliš objevné konstatování.

Více než polovina druhů naší květeny se nachází v nějakém stupni ohrožení. Přitom ani druhy, které se do tohoto seznamu „nevešly“, nejsou vždy tak hojné, jako bývaly ještě před 50 lety. U rostlinných společenstev, která stav naší přírody indikují nejvýstižněji, je situace ještě hrozivější: pouze asi pětina asociací není nijak ohrožená lidskou činností. Tento závěr mohu na základě vlastní praxe jen potvrdit: naprostá většina rostlinných společenstev, s nimiž se v terénu setkávám, jsou buď kulturní útvary, anebo různá degradační a sukcesní stádia bez větší botanické hodnoty. U dalších skupin organismů je situace obdobná, byť zde máme – s výjimkou obratlovců – jen značně útržkovité údaje.

Drastické snižování biodiverzity má na svědomí i znečištění ovzduší v posledních desetiletích. Nejde jen o přímé hynutí lesních dřevin – stejnou měrou jsou postiženy i lišejníky, houby, mechorosty, vyšší rostliny a následně fauna. Dlouhodobá šetření v Orlických horách prokázala, že mezi lety 1951 a 1991 poklesl průměrný počet rostlinných druhů v bučinách z 27 na 17 a ve smrčinách z 25 na 16. Je pravděpodobné, že podobný osud potkal i lesy (a nejen ty) i v jiných územích. Jak vidno, důvodů k optimistickým prohlášením opravdu není mnoho.

Přistěhovalci

Hovoříme-li o biodiverzitě, je třeba zmínit ještě další fakta. Naší biotu tvoří z velké části druhy geograficky nepůvodní, které se k nám dostaly s lidským přispěním, ať již úmyslně, či neúmyslně. Mezi vyššími rostlinami se těchto druhů nachází kolem 40 %, což je obrovské číslo. I když většinu takových rostlin běžně nepotkáme, některé z nich se již zapsaly do širšího povědomí – vzpomeňme bolševník velkolepý, křídlatku japonskou či vodní mor. Množství „vetřelců“ je i mezi živočichy – z obratlovců (kteří jsou ale jen viditelnou špičkou ledovce) jsou to například tolstolobik, siven, holub, ondatra, potkan, králík, muflon či koza bezoárová.

Hovoříme-li o biodiverzitě a tedy i o genofondu, nesmíme opominout diverzitu uvnitř druhů. Regionální či lokální populace určitého druhu se totiž navzájem často liší svými vlastnostmi i genetickou výbavou. Proto je nutné dbát o zachování druhů nejen jako celku, ale i jejich původních populací. Zde je však situace často velmi tristní, především u organismů, které člověk hospodářsky nějak využíval. To je případ některých lesních dřevin, pícnin a lovné zvěře. Zde docházelo nejen k přenášení populací mimo oblast jejich přirozeného výskytu, ale též k introdukci uměle vyšlechtěných odrůd. Tyto nepůvodní rostliny a živočichové pak leckde geneticky „kontaminovaly“ zbytky autochtonního genofondu, takže například u některých našich lučních trav již vůbec nemůžeme hovořit o „čistých“ původních populacích. Můžeme tak konstatovat, že většinu rostlinné biomasy v naší krajině tvoří geneticky nepůvodní materiál.