Krajina versus globální změny klimatu

Petr Holub

Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře vzrostla od počátku průmyslové revoluce o více než třicet procent a stále se zvyšuje. Na vině je bezprecedentní rychlost, jakou lidstvo spaluje fosilní paliva, která byla po miliony let zakonzervována pod zemí. České emise oxidu uhličitého na hlavu jsou o více než třetinu vyšší než průměr Evropské unie a z poloviny mají původ v energetice. Jen uhelné elektrárny společnosti ČEZ jsou odpovědny za 28 % českých exhalací tohoto skleníkového plynu, který je nejdůležitější příčinou globálních změn podnebí.

Dopady narůstajícího znečištění jsou varující. Již nyní dochází k posunu podnebných pásů směrem k pólům a velmi pravděpodobně dojde ke ztrátě přirozených biotopů a vyhynutí nemalého procenta živočišných a rostlinných druhů. Ale nejedná se jen o problém ekologický. Častější extrémní výkyvy počasí, zvyšování mořské hladiny nebo snížení dostupnosti pitné vody v suchých oblastech postihne zejména obyvatele chudých zemí na jihu planety.

V debatě, zda stavět, či nestavět větrné elektrárny v české krajině, je nutné zvažovat i tuto perspektivu. Kladou si odpůrci větrných elektráren klíčovou otázku, jaké problémy způsobuje konvenční výroba elektřiny?

Větrné turbíny samozřejmě nejsou jedinou čistou technologií, která pomáhá snižovat emise oxidu uhličitého. Dalo by se dokonce namítnout, že využití jiných tolik krajinu nenaruší. Česká republika ale nemá takové přírodní podmínky, aby si mohla dovolit spoléhat jen na některé z možností. Pro nastartování šetrné energetiky musíme využít potenciál všech obnovitelných zdrojů.

A jakým způsobem mohou větrné turbíny ovlivnit krajinný ráz? Není jednoduché to posoudit. Bezesporu tvoří v krajině nové dominanty. Z logiky věci se musejí stavět tam, kde fouká — tedy většinou na kopcích a rozlehlých rovinách. Nicméně skutečnost, že jsou vidět, ještě nemusí znamenat, že pohled do krajiny hyzdí.

Hodnocení krajinného rázu patří mezi ryze lidské kategorie — navíc velmi subjektivní. Někomu turbíny vadí, jinému se líbí. Harmonická krajina, jak ji vnímáme, je založena na rovnováze působení člověka a přírody. Lidé větrnou elektrárnu často vnímají jako moderní prvek, který krajinu oživuje, symbol čisté, nevyčerpatelné a dynamické energie větru.

Některé stavby se dokonce staly lákadlem pro turisty — do Jindřichovic pod Smrkem přijelo kvůli dvěma novým větrným turbínám během prvního roku provozu přes 12 tisíc lidí. Pod stožáry vzniklo informační středisko a stánek s občerstvením. V rakouském Lichteneggu má jedna z elektráren větrné farmy namontovánu i vyhlídkovou gondolu pro návštěvníky.

Dalším argumentem, který vyvrací obavy z nevratného zásahu do krajiny, je dočasnost těchto staveb. Větrné elektrárny lze po skončení jejich životnosti rozebrat a odvézt. Na místě může zůstat pouze podzemní část betonového fundamentu. Na rozdíl od konvenčních energetických zdrojů — velké uhelné a jaderné elektrárny zasahují do krajiny nesrovnatelně více, ať už samy o sobě, nebo svými dopady. Podkrušnohorské údolí bylo za posledních padesát let krajinářsky zásadně proměněno — povrchové uhelné doly a zastaralé elektrárny jsou vidět z širokého okolí. Kyselé deště vedly k poškození vegetace v horských oblastech a místy k úplnému odlesnění.

Kdybychom využili všechen reálně využitelný potenciál větrné energie v České republice, ročně bychom ušetřili asi pět milionů tun uhlí. Za zhruba pětadvacet let (životnost větrných elektráren) bychom uspořili takové množství uhlí, které se nachází pod severočeskými obcemi Horní Jiřetín a Černice a o které usiluje Mostecká uhelná společnost. Těmto obcím tak hrozí zbourání a vysídlení jejich obyvatel do panelových sídlišť.

Větrná energetika si tedy podporu jistě zaslouží. Elektrárny se však musejí stavět s rozmyslem. Nezbytnou podmínkou každého projektu je splnění přísných kritérií ochrany přírody a krajiny a také plné zapojení místní veřejnosti do plánování a rozhodování o stavbě. Právě obyvatelé obcí mohou velmi dobře říci, kde by elektrárna v okolní krajině rušila, a kde ne. Běžně se zpracovávají pohledové studie různých variant umístění elektráren, které jsou posuzovány v rámci procedury EIA.

Dodržení těchto základních podmínek je důležité i pro zastánce větrných elektráren. Projekt, který by je nesplňoval, a přesto se realizoval, by byl pro rozvoj obnovitelných zdrojů energie stejně špatný, ne-li horší než zamítnutý dobrý projekt.

Antonín Buček

Naše republika nemá pro využití větrné energie tak výhodné podmínky jako přímořské státy. Příhodné lokality se u nás téměř vždy nacházejí ve vyšších nadmořských výškách, obvykle nad 600 m n. m. V normálních ekonomických podmínkách, kdy se výkupní cena energie z větrných elektráren pohybuje kolem jedné koruny za kWh, lze ekonomicky využít lokality s průměrnou rychlostí větru alespoň 8 m/s, tedy pouze ve vrcholových partiích některých našich hor (Krušné Hory, Krkonoše, Jeseníky). V nižších nadmořských výškách dosahuje vítr průměrné rychlosti jen kolem 2 až 3 m/s. Ve světě se obvykle považuje 5 m/s za minimální hranici pro využití větrné energie. Podle studie zpracované Ústavem fyziky atmosféry AV ČR v roce 1995 lze v ČR při využití všech lokalit s rychlostí větru nad 4,8 m/s vyrobit až 5 TWh elektřiny ročně, což představuje 8,5 % současné spotřeby.

V současné době je v ČR zhruba 25 větrných elektráren, které se na celkovém instalovaném výkonu podílejí z 0,1 procenta, přičemž výroba elektřiny dosahuje zhruba 0,03 procenta. Do roku 2010 by roční výroba elektřiny z větru měla vzrůst téměř padesátkrát — na 930 gigawatthodin, tedy 600 MW (respektive 4 %) z celkového instalovaného výkonu. Podle některých pramenů by mohlo elektřinu vyrábět až 1800 větrných elektráren.

Mám před sebou „větrnou“ mapu ČR s vyznačením izočar rychlostí větru. Zcela převažují území, kde rychlost nepřesahuje 4 m/s. Oblasti s vyšší rychlostí připomínají mapu zvláště chráněných území. Nadprůměrně výhodné podmínky mají národní parky Šumava, České Švýcarsko a Krkonoše, CHKO České středohoří, Jizerské a Orlické hory, Jeseníky, Beskydy, Bílé Karpaty, Pálava. Výhodnými „větrnými“ podmínkami disponuje dále řada ptačích oblastí, navrhovaných k ochraně v rámci programu EU NATURA 2000, například Libavá, Doupovské vrchy a Krušné hory. Výhodné je i území řady přírodních parků, vyhlášených pro ochranu výjimečně hodnotného krajinného rázu. Možnost výstavby větrných elektráren a zvláště „větrných farem“ je v těchto územích velmi limitovaná, a bereme-li vážně ochranu přírody a krajiny, je prakticky nemožná. Kam tedy umístíme těch 1800 či více větrných turbín?

Výstavba větrných elektráren na místa, kam nepatří, představuje typickou „krádež krajiny“ (Václav Cílek): je privatizován a urbanizován veřejný prostor, jehož nezastavěnost je v hierarchii horizontů významná, je veřejným statkem a je sama o sobě dostatečnou hodnotou, zasluhující trvalou ochranu.

V krajině České republiky najdeme mnoho příkladů působení antropogenních stresových faktorů, od lokálních ekologických kalamit a krizí až po regionální ekologické katastrofy. Z hlediska péče o krajinu je neobyčejně důležité uvědomit si zákonitosti časového posunu odezvy krajinných systémů na změnu intenzity působení stresových faktorů. První stresové příznaky se mohou objevit teprve po delší době působení nadměrné zátěže a mohou přetrvávat značnou dobu po jejím skončení. Jednoduchá řešení environmentálních problémů, byť vedená těmi nejlepšími pohnutkami, se mohou v krajině projevit velmi negativně. Připomeňme si nevhodné technokratické paradigma protipovodňové ochrany ve 20. století, vedoucí k degradaci krajiny údolních niv a k obrovským materiálním škodám při povodních na Moravě v roce 1997 a v Čechách v roce 2002, nebo strategii omezování vlivu imisí výstavbou vysokých komínů, vedoucí k degradaci horských lesů v severní polovině naší republiky.

O vlivu větrných elektráren a farem na přírodu a krajinu toho dosud známe málo. Pokud vím, na našem území nebyly dosud takové vlivy vyhodnoceny. Zahraniční zkušenosti potvrzují zcela nesporný negativní dopad provozu větrných turbín na populace ptáků a netopýrů. Ve větrném parku Tarifa ve Španělsku bylo do roku 1998 nalezeno 48 usmrcených supů bělohlavých. V Německu do roku 2003 prokazatelně zemřelo po střetech s větrnými elektrárnami 25 luňáků červených a osm orlů mořských. Ve větrném parku v Kalifornii bylo během dvouletého výzkumu nalezeno 567 usmrcených dravců. Větrná farma v západní Virginii v USA zabila za první rok provozu zhruba 4000 netopýrů sedmi druhů. Čerstvý souhrn evropských poznatků ukazuje, že větrné elektrárny ohrožují 20 z 35 druhů netopýrů.

Varuji před překotnou výstavbou větrných elektráren u nás. Omezené veřejné prostředky na podporu ekologicky i ekonomicky trvale udržitelného využití energie by bylo lépe investovat do opatření, vedoucích k omezení plýtvavé spotřeby a na podporu méně rizikových obnovitelných zdrojů energie.

Petr Holub

V prvním bodě se mýlíte, milý kolego. Na jaře letošního roku parlament přijal zákon na podporu obnovitelných zdrojů energie, který dlouhodobě garantuje zvýhodněnou výkupní cenu vyrobené elektřiny mimo jiné i větrným elektrárnám. Narovnává tak podmínky na trhu, kde uhelné a jaderné zdroje po dlouhá desetiletí dostávaly a stále ještě dostávají řadu přímých a nepřímých státních dotací. Větrné elektrárny se nyní vyplatí stavět nejen na hřebenech českých příhraničních hor.

Navíc investor sám nejlíp ví, kde elektrárny postavit tak, aby na tom neprodělal. Je běžné, že si na vytipovaném místě měří rychlost a směr větru minimálně jeden rok před případným zahájením projektu. Úkolem úřadů a veřejné debaty by mělo být stanovení jasných kritérií či metodiky posouzení, které větrné projekty jsou z hlediska ochrany přírody a krajiny už nepřípustné.

Skutečně se odhaduje, že v roce 2010 budeme z větru vyrábět přes 900 GWh elektrické energie. Výkony moderních turbín se však zvyšují a dnes se běžně pohybují v rozmezí dva až tři megawatty. K zajištění plánované výroby tedy postačí asi 200 až 300 stožárů nebo ještě méně. Turbíny s vyššími výkony se navíc otáčejí pomaleji, působí tedy v krajině méně rušivě a zároveň jsou bezpečnější pro ptáky. Jde o novější a tišší technologie schopné využít i nižších rychlostí větru.

Studie Českého ekologického ústavu z roku 2004 uvádí, že u nás bude v dlouhodobém výhledu realisticky možné vyrobit přes 4 TWh větrné elektřiny za rok. Při kalkulaci však byla explicitně vyloučena zvláště chráněná území. Využití tohoto potenciálu je důležitým krokem ke stoprocentně obnovitelné energetice budoucnosti. V perspektivě zhruba jednoho století k ní musíme nevyhnutelně směřovat. Ložiska fosilních paliv a uranu jednou vyčerpáme. Navíc se většinou nacházejí v geopoliticky nestabilních regionech. Spalování uhlí a ropy nás žene do pasti globálních změn podnebí a po atomových elektrárnách zůstává radioaktivní odpad, se kterým si nevíme rady a s jehož existencí se budou muset smířit tisícovky generací, které přijdou po nás. Čistá energie spolu s úsporami tyto problémy nepřináší.

Vrátím se ještě k vlivu větrných elektráren na prolétající ptáky. Máte pravdu, větrné parky Altamont Pass v Kalifornii a La Tarifa ve Španělsku by skutečně stát neměly. Stovky jejich vrtulí byly postaveny přímo na tažných cestách mnoha ptačích druhů, jejichž jedinci se stávají oběťmi špatně naplánovaných projektů.

Tyto příklady ale nelze zobecňovat. Britská Královská společnost pro ochranu ptáků provedla měření na větrných farmách ve Walesu a zjistila, že na každých deset tisíc ptáků, kteří tudy proletí, připadne pouze jedna smrtelná kolize. Přepočteno na jednu vrtuli, jde maximálně o jeden až dva střety za rok. Pro srovnání: V Nizozemí dle studie z let 1995—1998 ročně zahynuly dva miliony ptáků na silnicích, jeden milion na drátech elektrického vedení, jeden a půl milionu vinou myslivců a za stejné období sedm tisíc ptáků na tamních větrných elektrárnách o instalovaném výkonu 300 megawattů.

Větrné farmy tedy nemusí pro ptáky představovat vážné nebezpečí. Je však potřeba je dobře naplánovat a vždy provést ornitologickou studii. Turbíny nelze stavět v přírodních rezervacích, v místech velkého soustředění ptáků, napříč jejich tažnými cestami nebo u velkých kolonií netopýrů.

Antonín Buček

Shodneme se jistě na tom, že naším společným cílem je, aby naše vlast patřila k harmonickým kulturním krajinám — v níž souzní přírodní krajinotvorné prvky s prvky do různé míry změněnými, respektive vytvořenými člověkem. Taková krajina je dobrým domovem nejen lidí, ale i rostlin a živočichů, žijících v rozmanitých společenstvech, propojených složitou sítí vzájemných vazeb a vztahů. Antropogenní vlivy v harmonické kulturní krajině nesmí překročit únosnou mez, jinak by přestala být nejen trvale úživnou, ale i psychicky libou. Harmonická kulturní krajina se vždy vyznačuje bohatostí planě rostoucích rostlin a volně žijících živočichů a jejich společenstev. Je výsledkem staletého, často obtížného, hledání souladu lidského žití s přírodou. Nevhodným zásahem ji lze narušit velmi lehce a natrvalo.

Výstavba větrných elektráren může k takovému narušení vést. Může dojít k degradaci biotopů, k fragmentaci krajiny výstavbou cest a k šíření invazních neofytů. Dochází k významnému narušení prostředí pro ptáky a netopýry. Koncem dubna tohoto roku se v Bratislavě sešla skupina odborníků programu EUROBATS, kteří konstatovali, že v několika zemích byli nalezeni mrtví netopýři pod větrnými elektrárnami, ale že je v současné době nemožné plně vyhodnotit příčiny kolizí, neboť vlivy nebyly dosud většinou studovány odpovídající metodikou. Doporučili, aby byla pro hodnocení potenciálního vlivu větrných elektráren na populace netopýrů zpracována pravidla včetně ekologických doporučení. Řada problémů ještě není objasněna. Zatím se například nikomu nepodařilo vysvětlit, proč se v bezprostředním okolí větrných elektráren hromadí netopýři — možná díky koncentraci hmyzu, který přitahuje teplo z turbín. Netopýry také může přitahovat ultrazvuk, emitovaný některými typy větrných elektráren.

Důsledné uplatnění principu předběžné opatrnosti ovšem vyžaduje, aby byly odmítnuty i ty rozvojové koncepce, kde vznik budoucích nepříznivých účinků na biodiverzitu, krajinu a životní prostředí nelze zcela vyloučit. Je třeba si přitom uvědomit, že časový horizont negativních ekologických důsledků může často mnohonásobně přesahovat případné krátkodobě dosahované užitky.

Neodpověděl jste mi ale na otázku, kam budou větrné farmy umisťovány. Bez narušení rázu krajiny si je dovedu představit pouze v urbanizované a především v industriální krajině, případně v některých intenzivně využívaných monofunkčních agrárních krajinách. Dostávají se ke mně ovšem spíše zprávy o záměrech výstavby tam, kde to rozhodně není vhodné — například v prostoru Pouzdřanské stepi nebo v širším okolí jihomoravských Klobouk, kde by došlo ke skutečně nenapravitelnému narušení krásné krajiny. Ráz krajiny je sice lidská kategorie, ale jako krajinný ekolog musím zdůraznit, že jeho hodnocení není pouze subjektivní.

V prvním bodě se nemýlím, naše republika opravdu nemá výhodné podmínky pro využití větrné energie. Výhodnost výstavby větrných elektráren je založena na zákonem dlouhodobě garantované zvýhodněné výkupní ceně vyrobené elektřiny. Přitom energetická náročnost v České republice byla v roce 2001 přibližně dvojnásobná oproti průměru zemí EU, a to jak u tuzemské spotřeby primárních zdrojů energie, tak i u elektřiny. Tempo snižování energetické náročnosti se přitom pohybuje v rozmezí pouhých 2—3 procent ročně. Nebylo by lépe soustředit veřejné prostředky na podporu snižování plýtvavé spotřeby?

Petr Holub

Jistě, shodneme se na potřebě harmonické krajiny pro člověka. Shodneme se na tom, že obnovitelné zdroje energie nemohou pokrývat naši plýtvavou spotřebu a že nejlevnější a nejekologičtější je ta energie, která se vůbec nemusí vyrobit.

Je tu jedno ale. Na problém se je potřeba dívat z větší perspektivy. Mohl bych odmítat uhelnou energetiku a stejně tak jadernou. Mohl bych zároveň odmítat větrné projekty a také stavbu kotlů na biomasu, pro něž se na polích budou pěstovat energetické plodiny.

Tyto otázky však nelze posuzovat odděleně. Samozřejmě, zvyšujme energetickou efektivitu. A domnívám se, že bychom měli jít dál: spořit energii i na úkor našeho blahobytného způsobu života. Ale jsem realista — nějakou elektřinu potřebovat budeme. Potenciál obnovitelných zdrojů je v České republice na úrovni zhruba 30 % současné spotřeby energie, to za předpokladu využití všech druhů obnovitelných technologií. Tedy i pokud snížíme naši spotřebu na třetinu, pořád budeme pro pokrytí zbývající části potřebovat i větrné elektrárny.

Otázka tedy nestojí, chceme větrné elektrárny zde nebo onde. Otázka je, co je přijatelnější: povrchové doly v severních Čechách, zbourané vesnice a vystěhovaní obyvatelé, miliony obětí globálních změn klimatu zejména v chudých zemích globálního Jihu, chladicí věže jaderných elektráren a jejich vyhořelé palivo — nebo obnovitelné zdroje, které také mohou mít negativní vliv na krajinu a přírodní ekosystémy. Moje odpověď je jednoznačná: všemi deseti to druhé. Zároveň však dodávám: je třeba stanovit jasná kritéria, tak aby negativní dopady využívání veskrze čistých obnovitelných zdrojů energie byly co nejmenší.

Také tvrdím, že větrné elektrárny jsou u nás zatím opředeny všemožnými mýty. Jistě, jejich stavba bude zásahem do krajiny. Ale bude tento zásah skutečně tak negativní? Nestanou se větrné elektrárny symbolem čisté, dynamické síly větru a nemohou svou jasnou funkčností naopak krajinu na některých místech oživovat a přispívat k její harmonii? A není pro krajinu daleko důležitější zakládat meze a remízky a rozdělovat tak širé lány monokulturních zemědělských společenstev? A nestavět silnice a dálnice?

Neznám projekt u Kloubouk, ale o kousek dál u Miroslavi byl plánován a následně zamítnut větrný park, který měl vyrábět elektřinu pro deset tisíc domácností. V intenzivně zemědělsky obhospodařované krajině by dle mého názoru rušil pramálo.

Antonín Buček

Řešení environmentálních problémů není jednoduché. Vždy je třeba projít strastiplnou cestu hledání ekologicky únosných a ekonomicky přijatelných alternativ. Vaši jednoznačnou odpověď nemohu přijmout. Opravdu si myslíte, že jsou přijatelnější „obnovitelné zdroje, které také mohou mít negativní vliv na krajinu a přírodní ekosystémy“? Tím přece popíráte elementární princip předběžné opatrnosti.

Mohu souhlasit s tím, že větrné elektrárny jsou u nás opředeny všemožnými mýty. Jedním z nich je ovšem i tvrzení, že jejich výstavba u nás zabrání těžbě uhlí a bourání vesnic, pomůže obětem globálních změn klimatu v chudých zemích Jihu a může nahradit výkon jaderných elektráren. To potvrzují fakta, která uvádím ve svém prvním příspěvku.

Nedávno vydalo sdružení Calla a Hnutí DUHA brožurku Větrné elektrárny: mýty a fakta. Přečetl jsem si ji a mohu konstatovat, že obsahuje mnohá fakta na podporu větrných elektráren, prezentované námitky proti jsou uváděny jako nepotvrzené obavy. Škoda, že neexistuje podobný materiál, shrnující rizika výstavby a provozu větrných elektráren a farem.

Dovedu si představit následující katastrofický scénář: developeři velkých firem, přemýšlející, kam umístit volné finanční prostředky, využijí státních záruk na zvýhodněnou cenu elektřiny a nízkých cen pozemků v ČR a začnou prosazovat stavbu větrných parků tam, kde se jim to bude jevit jako nejschůdnější řešení. Pro zlomení odporu a námitek místních obyvatel i ochránců přírody a krajiny budou využívat vaši brožurku a použijí přitom vašich „silných“ argumentů, od bourání vesnic přes oběti globálních změn klimatu až po strašení jadernou katastrofou. Obhájci harmonické kulturní krajiny budou odbýváni s tím, že význam jejich argumentů, bránících ptáky, netopýry a vzhled krajiny, je proti těmto argumentům zanedbatelný. Vzniknou desítky a možná stovky dílčích sporů, kde proti sobě budou stát ekonomicky silné globalizované subjekty se státní podporou a slabé a nezkušené místní ekologické aktivity. Jak se v takovém případě zachová Hnutí DUHA, bránící v mnohých případech práva „divočiny“?

Lidová moudrost praví, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. V případě větrných elektráren jednoznačně platí další přísloví: dvakrát měř a jednou řež. Doufám, že k tomu opatrnému měření přispěje i naše diskuse.