NEMAK – investice posvěcená vyššími místy

Od léta loňského roku usilovali obyvatelé Havraně na Mostecku za pomoci Ekologického právního servisu a Hnutí DUHA o vyhlášení referenda o průmyslové zóně Joseph, jejíž klíčovou součástí má být 35hektarová hliníkárna mexické firmy NEMAK s výhledovou produkcí 1,6 milionů hlav motorů a blíže nespecifikovaného množství bloků motorů. Na projektu, o němž jsme již v SG v minulosti psali, lze názorně ilustrovat klasické postupy rozvoje neduživých ekonomik v éře globalizace. Dotování záměrů investora stamiliony korun z prostředků daňových poplatníků, laxní postoj k ekologickým rizikům, porušování zákonů a bránění tomu, aby se lidé mohli k projektu vyjádřit – tak je možné shrnout kroky, jež mají realizaci projektu umožnit za každou cenu. Pokud by se nejednalo o masový jev, byl by to dobrý námět na frašku. Avšak v situaci, kdy je příliv dotovaných zahraničních investic jediným receptem vlády na udržení nezaměstnanosti v ne zcela katastrofálních mezích, se komický nádech vytrácí. Zvláště pokud si uvědomíme, že se cestička z celé poloviny umetá příchodu automobilek a výrobců automobilových komponentů. Výroba aut, výstavba dálnic, aby měla po čem jezdit, a boom konzumních hypercenter, to je asi nejvýstižnější charakteristika vize, v níž nás chce dnešní vláda s odkazem na sousedy, kteří přece dělají totéž, na léta uvěznit.

Referendum jako referendum, dejte už pokoj

Podívejme se na vývoj případu NEMAK od loňského léta detailněji. Poté, co stoupenci referenda pod vedením místního soukromého zemědělce pana Rajtera zformulovali referendové otázky a dali dohromady tým sběračů, proběhl na přelomu srpna a září sběr podpisů pod žádost o jeho vyhlášení. Ta byla 9. září 2002 podána na havraňský obecní úřad, přičemž obsahovala návrh na konání místního referenda v termínu společně s komunálními volbami (2. listopadu). Starosta obce Majerčin (KSČM) ovšem návrh po několika týdnech protiprávně zamítl, v rozporu se zákonem jej ani nepředložil ke schválení zastupitelstvu.

Znovuprobuzený zájem havraňských o problém – v možnost jeho ovlivnění již v důsledku dlouholetého marasmu v obecním zastupitelstvu téměř přestali doufat – se mu tím však nepodařilo utlumit. To bylo patrné už jen z návštěvnosti veřejných schůzí. Na různá jednání se ve snaze o prosazení referenda o hliníkárně začal dostavovat mnohonásobně větší počet místních občanů, než bývalo dosud zvykem.

Bylo proto nutné pokusit se lidi ošálit jinak. Duchem předlistopadové doby formovaní příznivci starosty se pokusili o asanaci původního návrhu tím, že sesbírali podpisy pod návrh na „protireferendum“. Znění bezzubé otázky jim vymysleli kolegové z okresního úřadu v Mostě. Při obcházení obce vydávali sběrači podpisů tento druhotný návrh za návrh původní, přičemž na skutečnost, že na podpisových listinách je jiná otázka, naformulovaná právně nezávazným způsobem, decentně neupozorňovali. Později vyšlo najevo, že na podpisových listinách navíc v rozporu s literou zákona chyběla jména navrhovatele referenda a jeho zástupců. Nicméně mnozí lidé na podvodné vysvětlení naletěli a v dobré víře listiny podepsali. Později se zjistilo, že někteří na nich byli uvedeni, aniž je kdy viděli.

Návrh na „protireferendum“ byl podán 7. října, již o dva dny později jej jindy otálející starosta vyhlásil na 24. ledna 2003 (opět aniž by jej předložil k formál-nímu vyhlášení zastupitelstvu). Hlasováním o otázce, která by při jakémkoliv výsledku referenda obec k ničemu nezavazovala, by se totiž zabránilo případnému skutečnému hlasování o průmyslové zóně a hliníkarně NEMAK – další hlasování ve stejné věci je totiž možné až dva roky po předchozím.

Nutno poznamenat, že nezákonné aspekty počínání starosty byly již tou dobou předmětem trestních oznámení podaných Ekologickým právním servisem. Skutečnost, že se starosta bil za zónu jako lev, byla přitom pravděpodobně důvodem, že po letech tunelování obecního rozpočtu jím spravovaným občanským sdružením mu bylo slíbeno oddlužení obce, pokud projekt zóny na jejím území povolí. V médiích mezitím začal případ žít vlastním životem, což bylo bezpochyby záměrem iniciátorů „protireferenda“. V procesně komplikované situaci nebylo totiž těžké ztratit dostatečný přehled.

Vývoj situace přiměl iniciátory původního návrhu na referendum k zahájení kroků k eliminaci věcně nesmyslného „protireferenda“. Sedmnáct občanů, kteří se cítili podvedeni, podepsalo listinu žádající své vyškrtnutí ze „starostova návrhu“. Starosta to odmítl. Na nárůst počtu odpadlíků však pro jistotu reagoval „dosbíráním“ dalších podpisů. A že byl filuta s dobrým politickým krytím, listiny opět v rozporu se zákonem o svobodném přístupu k informacím odmítl zájemcům zpřístupnit ke kontrole. Těsně před posledním jednáním zastupitelstva obce (před komunálními volbami) se zástupci Hnutí DUHA a EPS sešli s většinou zastupitelů (složení zastupitelstva: KSČM 7, ČSSD 1) a vysvětlili jim právní podstatu vyhlašování referenda (pokud návrh splňuje zákonné náležitosti, zastupitelstvo má v podstatě jen jednu možnost – formálně referendum vyhlásit) a rozdíly mezi jednotlivými referendy. Šance, že zastupitelstvo s šesti starostou řízenými YES-many dodrží zákon, byla ovšem mizivá.

31. října, těsně před obecními volbami, pak proběhlo za účasti padesátky obyvatel obce bouřlivé jednání zastupitelstva. Komunistická většina se rozhodla neprojednat původní návrh a potvrdila vyhlášení „protireferenda“. Účastníkům jednání zůstane tato fraška dlouho v paměti. Situaci završilo lakonické sdělení jednoho ze zastupitelů: „Lidi, máte, co jste chtěli. Že je jiné znění otázky? Referendum jako referendum. Dejte už pokoj.“ K dovršení všeho se později ukázalo, že je „protireferendum“ vyhlášeno věcně nesprávně a Ministerstvo vnitra jeho konání označilo za nemožné.

Loutková dohra

V komunálních volbách došlo ke znatelné politické změně, k níž kauza referenda bezesporu přispěla. Většinu v zastupitelstvu získala místní ČSSD (5), jež vytvořila koalici s Nezávislými (3). KSČM (4) se tak po více než padesáti letech ocitla v opozici. Nová starostka (ČSSD) se netajila veřejnou podporou původního návrhu referenda. Většina zastupitelstva se shodla na potřebě nastolení vlády zákona v obci a na důkaz příchodu nových časů se dohodla, že vyhlásí referendum podle původního návrhu. Už to vypadalo, že je vyhráno a o projektu se rozhodne férovým způsobem. Před prvním jednáním nového zastupitelstva se však do Havraně dostavil emisar, jímž nebyl nikdo jiný než tiskový mluvčí vládního zmocněnce pro severní Čechy. Jeho úkol byl jasný: zastupitelstvo od vyhlášení referenda odradit.

V následném hlasování byli podle očekávání všichni komunisté proti původnímu referendu a zřejmě z obavy před případnými problémy se dva ze zastupitelů ČSSD zdrželi hlasování. Do většiny chyběl jeden hlas, referendum tudíž vyhlášeno nebylo. Poslední šancí tak bylo jednání zastupitelstva, které se odehrálo 13. prosince. Opět proběhlo vysvětlovací kolečko, které některým zastupitelům připomnělo, že jednají v rozporu se zákonem. Ani výše postavení státní úředníci však nezaháleli. Opětovné hlasování pak nepřineslo – za značné nevole přítomných občanů – žádnou změnu. Starostka poté podvedeným spoluobčanům sdělila, že už nechce nikdy o referendu jednat. Následné trestní oznámení na některé členy zastupitelstva pro porušení zákona pak vyvolalo reakci vlády, která si na neutralizaci záškodníků setrvávajících na požadavku vyhlášení původního referenda najala vlastní právníky. Na Mostecku a Ústecku se také začalo z „obvykle dobře informovaných zdrojů“ mezi lidmi nenápadně šířit, že EPS, jež v případu právně obhajuje zájmy soukromého zemědělce Rajtera, původně NEMAK požádal o pětimilionové „odstupné od případu“, na což Mexičané nepřistoupili, a proto teď ten humbuk.

Dýchejte zhluboka a užívejte globalizace

NEMAK u místních lidí vzbuzuje zejména obavy z dopadů na zdraví. Nikoliv bezdůvodně. Projekt, jenž se, jak potvrdil loni v červnu i ombudsman, staví na pozemcích nezákonně vyňatých ze zemědělského půdního fondu, v tomto ohledu totiž vykazuje závažné nedostatky. Tento zvláště velký zdroj znečištění, jak ho klasifikuje zákon, nemá v posouzení dopadů na životní prostředí ani v projektové dokumentaci pro územní a stavební řízení uspokojivě vyřešeno nakládání s nebezpečnými odpady, odpadními vodami ani klíčovou ochranu ovzduší. U té dokonce neobsahuje údaje o výstupech toxických dioxinů, jež budou při výrobě vznikat. Projekt předpokládá v podstatě nulovou koncentraci těchto látek ve vypouštěných plynech, aniž by uváděl, jakými technologickými opatřeními má být tohoto příznivého stavu dosaženo.

Navzdory strachu místních je otázka vyhlášení původního referenda na mrtvém bodě. Mohlo by k němu dojít jedině v důsledku případného, pro občany příznivého verdiktu ústavního soudu, k němuž byla podána stížnost na postup bývalého starosty. Časové prodlení, než k takovémuto rozhodnutí dojde, však může způsobit, že již nebude o čem rozhodovat: na větší část stavby už budou tou dobou vydána všechna potřebná povolení, tudíž ji nebude možné zastavit, nemluvě o klasické argumentaci již proinvestovanými prostředky, která bude odpůrce hliníkárny NEMAK znevýhodňovat.

Znemožnění místního referenda za využití tlaku z nejvyšších míst poukazuje na řadu problematických aspektů, jež ČR řadí mezi země, kde se kvůli přílivu investic vyplatí přistupovat k dodržování zákonů co nejpružněji. Ekologické dopady a možnost občanů závazně se k projektu vyjádřit jsou odsunuty na druhou kolej stejně jako otázky, je-li poskytování peněz daňových poplatníků (v případě společnosti NEMAK dotace investorovi ve výši cca 170 milionů korun, pozemky za 0,5 % tržní ceny, desetileté daňové prázdniny) na takto problematický záměr vhodným prostředkem boje s nezaměstnaností. Za své bere také snaha o vytváření spravedlivého podnikatelského prostředí – malé a středně velké firmy totiž na podobné výhody nedosáhnou. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který pobídky schvaluje, sice konstatoval, že pobídka pro NEMAK podnikatelské prostředí deformuje, ale tento nedostatek prý bude vykompenzován „zvýšenou exportní schopností České republiky“. Následně odmítl zveřejnit podklady, na jejichž základě k takovémuto závěru dospěl.

Skutečnost, že se vláda namísto argumentů uchyluje k porušování zákonů, případně jejich porušování podporuje, ukazuje na zásadní slabiny demokracie v ČR. Do budoucna lze navíc očekávat další utahování šroubů. Ministerstvo pro místní rozvoj pracuje na návrhu novely stavebního zákona, který by měl prohlásit za věc veřejného zájmu výstavbu strategických průmyslových zón. Cílem je zásadní zjednodušení vyvlastňování pozemků. Kdo ví, k jakým dalším pobídkám se vláda uchýlí, až investoři po letech vyčerpají daňové úlevy a budou se chtít přesunout do levnějších destinací. Je otázkou, zda se dožijeme situace, kdy se za východisko z tohoto bludného kruhu bude považovat přechod k takovému způsobu zajišťování pracovních míst, jenž by zohledňoval i jejich „ekologickou“ kvalitu, ať již jde o dopady výroby, tak konečného produktu. Dosavadní trend je bohužel přesně opačný.