Osvobození zvířat

„Sto let po osvobození černochů představovala myšlenka osvobození zvířat znovuzrození ideálu svobody, rovnosti a bratrství. S úžasem jsme si uvědomovali, že zvířata, která jsme zase my po generace vnímali spolu s nerosty a stromy jako inventář světa, jsou naši bližní, človíčkové v kožíškách. To je veliký objev a veliký zážitek. Snad proto se několik let vyprodával jeden dotisk Singerovy knihy za druhým.“

                                                      Erazim Kohák, Zelená svatozář

V průběhu čtvrt století od svého prvního vydání v roce 1975 se Singerovo Osvobození zvířat stalo klasikou environmentální literatury – a z dobrého důvodu. Singerova kniha není jen traktátem o vegetarianismu či o pokusnictví. To ovšem bylo to, co první čtenáře nejvíc zaujalo. Řadový občan, který by nikdy neublížil pejskovi a kočičce, obvykle nemá ponětí o tom, jak se  s pejskem a kočičkou zachází jeho jménem za jeho zády.

Ano, je to jeho jménem, naším jménem. Všechny úděsné praktiky v tak zvané „masné výrobě“ a v pokusech se zvířaty se ospravedlňují „dobrem člověka“. A ano, je to za našimi zády. Jen si vzpomeňte na rozruch, který způsobil plakát se staženou liškou! Netrvalo dlouho, než si veřejné pohoršení vyvolalo jeho stažení. Všimněte si: veřejnost se nepohoršovala nad tím, že lišky se stahují na kožichy. Vadilo jí jen veřejné doznání.

Singerova kniha způsobila nemenší rozruch ne snad svou polemikou, nýbrž tím, že bez okras, fakticky předložila veřejnosti, co se skrývá za slůvky „klinicky testováno“ na balení šampónu či za oblíbeným biftekem či řízečkem. Pro jednou se veřejnost neodvrátila od hrůzné skutečnosti. Singerova kniha dosáhla již na dvacet dotisků, dvou vydání a překladů do jazyků všech západních zemí. S velikým zpožděním se dočkává i českého překladu. Považuji to za důkaz, že se naše společnost přece jen pozvolna dopracovává k demokracii. Základem demokracie jsou totiž informovaní občané – a Singerova kniha především informuje o části toho všeho, co se naším jménem avšak bez našeho vědomí děje kdesi za zavřenými dveřmi.

Jenže prostě informativní stránka knihy by jí ještě nevysloužila postavení environmentální klasiky. Toho se, myslím, Singerova kniha dočkala proto, že má i svůj filosofický rozměr. Jistě, filosoficky je často povrchní či přímo naivní. Už její stanovení, co je a co není zvíře, je pochybné. Její výklad dějin filosofie by neobstál u zkoušky z Úvodu do dějin filosofie pro první ročník – a řada komentátorů na to již poukázala.

Přesto Singer otevírá naprosto stěžejní otázku o vztahu člověka k mimolidskému světu. V posledních třech stoletích si evropské myšlení navyklo dělit skutečnost na svět lidských subjektů, se kterými je třeba obcovat s ohledem na jejich vlastní zájmy, a na svět mimolidského stvoření, který podléhá jen a jen výpočtu výhodnosti pro člověka. Tedy než zabiji člověka, musím vzít v potaz morální rozměr svého činu. Než zabiji králíka nebo strom, nemusím brát v potaz nic mimo svůj vlastní zájem.

Dramatické ohrožení předpokladů života následky lidských činností potvrzuje, na co poukazoval Singer – že naše dělení světa na lidský a mimolidský je neudržitelné. Není možné omezit ohleduplnost na lidské subjekty, ani kdybychom to udělali důsledně a ne tak, jako to skutečně děláme. Jenže co dál?

Jedna možnost je posunout hranici mezi člověkem a ostatním světem tak, aby zahrnovala i některé živočichy obdařené ústřední nervovou soustavou. Podle této možnosti bychom mohli zachovat svůj panský postoj a představu, že svět tu je pro dobro člověka, jen když do oblasti chráněných bytostí zahrneme mimo lidský živočišný druh také koně, krávy, psy, kapry. Můžeme prý žít, jak jsme žili, jen když z jídelníčku vyřadíme maso, případně všechnu živočišnou potravu, a pokusy budeme provádět počítačovými modely.

Opravdu stačí jen posunout hranici mezi chráněnými a užitkovými bytostmi a zahrnout vyšší obratlovce mezi chráněnými? Takovým přístupem se ovšem vyhneme nepříjemným, hlubokým otázkám o místu člověka v kosmu. Mnozí čtenáři Singerovy knihy se s ní tak vypořádají. Změní jídelníček a filosofickou otázku nahradí gastronomickou pýchou. Z knihy pak zbude jen „etické zdůvodnění vegetarianismu“, jak hlásá obálka. Nic proti tomu, je to zjevný začátek. Jenže, zdá se mi, že i když si to autor sám neuvědomuje, Singerova kniha vyzývá k něčemu základnějšímu – k otevření zdánlivě už jednou uzavřené otázky o místu člověka na Zemi. Stačí opravdu posunout hranici? Nebo potřebujeme znovu zproblematizovat svůj vztah ke všemu stvoření, ke stromům, balvanům i ke krajině stejně tak jako ke zvířatům? A co by to znamenalo? Nepotřebujeme hledat ohleduplné, trvale udržitelné způsoby soužití se vším stvořením a nejen s vyššími obratlovci? Stačí opravdu změnit skladbu naší spotřeby, aniž bychom se starali o její celkovou úroveň, u nás a v zemích třetího světa?

Singer na takové otázky neodpovídá. Přesto, byť nechtěně, je svou knihou otevírá. Proto vzdor všemu, co lze této knize vytknout, zůstávám pevně přesvědčen, že Osvobození zvířat patří ne sice k dostatečné, avšak k nezbytné, naprosto základní četbě každého svobodného občana této Země a tohoto století – ne jako četba pro zvědavé či jako kultovní kniha pro stoupence určité životosprávy, nýbrž jako nezbytná četba pro každého, kdo se zamýšlí nad sebou a nad budoucností naší nadspotřební civilizace. Je možné, i nutné ji kritizovat, avšak především je třeba ji číst, než ji začneme posuzovat, chválit či odsuzovat.