Příroda — no a?

Ochranu přírody můžeme definovat jako uvědomělou činnost sledující zachování přírodních hodnot v domněle optimální podobě, zejména pak hodnot nějakým způsobem mimořádných a/nebo existenčně ohrožených lidskou činností. Ve své fundamentální podobě brání svět přírody před expanzí světa lidí, ve vyspělejší podobě je však i ochranou krajinného obrazu vytvořeného specifickým lidským působením, které se již víceméně stává minulostí. Komplexně pojímaná ochrana přírody nemůže ze svého zájmu vytěsnit člověka a jeho dobově specifické působení na přírodu a krajinu. Tradiční konzervativní přístup chce přednostně hájit nespoutanou přírodu, v níž lidský prvek nemá místo. Postmoderní volání po „divočině“ je do jisté míry intelektuální libůstkou strádající nedostatkem přírodovědné poučenosti. V krajním případě vede k upřednostnění ochrany zarůstajících smetišť a rozpadajících se trosek kdysi harmonické kulturní krajiny před ochranou biologicky cennějších (avšak člověkem dotýkaných) přírodních segmentů, které ještě nestačily zdivočet, jinými slovy zdegradovat.

V tomto dilematu se zrcadlí přinejmenším dvě věci: (1) historická úloha člověka při zvyšování biologické a krajinné diverzity a (2) nedostatečná reflexe tohoto vlivu ochranou přírody v nedávné minulosti (a částečně i dnes), jež vedla k nenávratnému úpadku řady cenných lokalit, někdy v důsledku upřednostnění přírodních procesů před aktivním managementem.

Starší je lepší?

Středoevropská příroda je historickým jevištěm tisíciletých lidských aktivit, během nichž dlouho nedocházelo k takovému potlačení přírodních prvků (druhů, společenstev), že by v širokém prostoru převládly vyloženě prvky synantropní. Tato situace nastává až ve druhé polovině 20. století, kdy sice v krajině přibývá neudržovaných sukcesních útvarů, jejich biodiverzita je ale následkem předchozích drastických zásahů do krajiny nápadně oslabená (zcelování pozemků, odvodňování, chemizace zemědělské výroby, eutrofizace a všestranná degradace postupně se rozšiřujících lad). Biotopy s relativně zachovalou druhovou skladbou se stávají odlehlejšími a namnoze upadají. V existenčním ohrožení se ocitá vše, co je spojeno s tradičními formami využití krajiny. Situace se jeví jako neřešitelná, neboť technická údržba těchto cenných ploch nepřináší ekonomický efekt, který by ji dlouhodobě ospravedlnil. Odvisí od dotací či nezištné výpomoci nadšenců — obojí má pochopitelně své objemové a možná i časové limity. Pokud se tento stav nezmění, nelze očekávat, že se aktivní management prosadí na větší části lokalit, které by si to vzhledem ke svým přírodním hodnotám zasluhovaly.

Jestliže biotopy, o jejichž ochranu se dnes snažíme, vznikly jen jako vedlejší produkt dobového způsobu využívání krajiny, ptejme se, nakolik je správné usilovat o udržení těchto reliktů minulosti. Zde se přímo nabízí paralela s památkovou péčí, s níž kdysi ochrana přírody — na první pohled paradoxně — sdílela společnou instituci. Oba obory však měly společného víc, než si doboví kritici byli ochotni připustit. V prvním případě se snažíme chránit kulturní dědictví z různých etap vývoje lidské společnosti, ve druhém případě chráníme přírodní dědictví, které má rovněž různou časovou souvztažnost a často i zřetelný kulturně-historický kontext. Na jedné straně chráníme přírodu v její esenciální podobě (přírodní lesy, přirozená bezlesí minimálně zasažená lidskou činností), na straně druhé zjevné produkty hospodářského vlivu člověka (louky, umělé vodní plochy, ale i nížinné lesy, jejichž oceňovanou podobu vymodeloval dlouhodobý lidský vliv). V památkové péči přednostně chráníme objekty většího stáří a jen pomalu doceňujeme hodnotu památek z novější doby, kterých je sice zatím relativně dost, ale nezadržitelně ubývají. Podobný přístup pozorujeme i v ochraně přírody: poslední zbytky člověkem minimálně ovlivněných biotopů jsou již většinou nějakým způsobem chráněny, zatímco pomalu mizející pozůstatky průmyslové krajiny 19. a 20. století nás zatím nechávají chladnými.

Pragmatismus, nebo sentiment?

Proč ale chránit přírodu jako takovou? Zkusme si nabídnout některá vysvětlení. Můžeme dospět k názoru, že příroda je důležitá pro to, aby svět fungoval tak, jak jsme zvyklí, aby naše civilizace mohla nějak snesitelně existovat. Můžeme v ochraně přírody nacházet etický rozměr, úctu k jiným formám života, k dílu božského stvořitele, vůči němuž jsme jako správci této planety odpovědní. Nakonec můžeme chránit přírodu jen proto, že je svým nenapodobitelným způsobem krásná a jiná než veškeré naše dílo, nebo k ní nesentimentálně přistupovat jako k zajímavému studijnímu objektu.

Patrně nejsilnější motivací k ochraně přírody bude hrubý pragmatismus (ohrožení blahobytu), až pak následují motivy etické (hřích, zrada bratří, ochuzení příštích lidských pokolení). Překvapivě důležitou roli v současné společnosti může ale sehrát i poslední skupina motivů, tj. potřeby kulturně-estetické, v rozporu s výše řečeným možná dokonce i vědecko-výzkumné (jimi se nakonec tradičně zdůvodňovala existence mnoha chráněných území). Příroda se totiž může stát vyhledávaným cílem nejrůznějších „volnočasových aktivit“, které ve vyspělých zemích nabývají stále více na významu. „Nezkažená“ příroda je prostě žádaná, i když si nelze idealisticky namlouvat, že by všechny ty zástupy turistů či „outdooristů“ dávaly přednost „divočině“ před přírodou nějak zkultivovanou. Můžeme sice spoléhat na probuzení zasutých atavismů, ale ve vztahu k lesu bychom měli mít na vědomí, že lidské kultury po většinu své existence žily ve víceméně otevřené krajině, obvykle ji vyhledávaly a usilovaly o její vytvoření.

Na druhou stranu ale většina lidstva až do celkem nedávné doby trávila většinu času venku, zpravidla při zemědělských činnostech, a pokud se již uchýlila pod střechu, neměla k přírodě až tak daleko (hliněná podlaha, dřevo, seno a sláma, domácí zvířata). Naše současná závislost na zcela umělém až sterilním prostředí budov, měst a dopravních koridorů by tedy nemusela být až tak fatální. Vazby k vyvážené, rozumně spravované přírodě (skeptik možná namítne, že nic takového nikdy neexistovalo) jsme nicméně viditelně zpřetrhali. Vidíme to například na tom, jak si lidé zařizují zahrady kolem svých domů. Jde spíše o jakási venkovní pokračování obývacích pokojů. Golfové trávníky paranoidně udržované i více než deseti sečemi za rok, neladné výsadby exotických dřevin s mizivou užitnou hodnotou, množství zpevněných ploch, nezbytný bazén… Není tomu tak dávno, kdy zahrady fungovaly jako poslední oázy tradiční kulturní krajiny v novodobé agrární poušti a nezřídka schraňovaly travní porosty v podobě, jaká se v okolní volné krajině již dávno stala minulostí. Novodobé zahrady se spíše podobají uklizenému parkovišti před supermarketem. Podobné přístupy se prosazují i v péči o veřejná prostranství, byť zde k tomu naštěstí není tolik síly. I tak se ale ve zvýšené míře kácejí a znetvořují stromy, kosí se trávníky více než je zdrávo, přibývá zpevněných ploch, v zimě se hystericky vyklízí každý poprašek sněhu za vydatného přispění posypových solí.

Průměrný městský člověk se s nedotčenou přírodou setká jen zřídkakdy. Většinou žije a pracuje v uzavřeném prostředí, přemisťuje se dopravními prostředky izolován od vnější nepohody. Volný čas namnoze tráví u televize nebo počítače, případně si zajde do nějakého sportovního zařízení, kde se může proběhnout po umělé trávě. Z umělého prostředí má možnost uniknout během volných dní a dovolených. Musí o to však skutečně usilovat. Velká rekreační letoviska, zejména v exotických zahraničních destinacích, se totiž snaží nabídnout maximální komfort. Rekreant se ocitne v izolované turistické „oáze“, kterou s reálným světem spojuje pouze mořská hladina. I ta často slouží jako kulisa, protože ke koupání zve pohodlný a hygienický bazén, třeba s umělým vlnobitím. Zajímavým trendem současné doby jsou také rodinné víkendy trávené v obrovských nákupních centrech… Samozřejmě existuje dost lidí, kteří přírodu vyhledávají a nekladou na ni civilizační požadavky. Obávám se však, že většina se již přírodě odcizila a přestala jí rozumět. I když se neuzavírají v umělém prostředí, mají o přírodě své představy a spojují s ní určitá očekávání.

Počínání ochranářů, kteří usilují o zachování mokřadu či dokonce odhodlaně vystupují proti stavbě, která je „v zájmu pokroku“, se vzpírá jejich pochopení. Pokládají je za podivnou a nebezpečnou sortu lidí. Někdo může namítnout, že lidem nechybí zdravý úsudek a že mají přirozenou tendenci fandit slabšímu, který se postaví mocenské a finanční zvůli, vše má ale své meze. Mimo jiné i proto, že řada lidí svým stylem života přírodu tak či onak poškozuje a těžko bude přijímat snahy, které půjdou proti jejich zájmům. Jmenujme například sjezdové lyžaře, kteří svůj koníček provozují na uměle zasněžovaných tratích udržovaných za cenu vysokých energetických vstupů. Jsou jich statisíce a protesty ochranářů proti novým sjezdovkám jim celkem nepřekvapivě zavánějí „zelenou totalitou“.

Potřebujeme divočinu?

Otázku, zda člověk přírodu v její nekultivované (námi preferované) podobě chce, jsme tedy nevyřešili a zřejmě ani vyřešit nemohli. Odvažuji se vyslovit předpoklad, že kdyby veškerá jen trochu původní příroda vzala za své, většina lidí by to ani nezaznamenala nebo nad tím jen mávla rukou. Lidé, kteří dokáží trávit víkendy v nákupních centrech a cestovat tisíce kilometrů za betonovými kulisami u moře s umělými květinami, nebudou asi demonstrovat za záchranu vršku porostlého jakýmsi trním, ale rovnou půjdou zatnout tipec těm několika pomateným křiklounům, kteří je chtějí připravit o pracovní místa v novém a pro společnost tak velice užitečném kamenolomu. Netřeba se nad tím horšit, priority jsou v takovém případě zjevné. Co vůbec může ochranář proti nabídce pracovních míst postavit, čím obhájí svůj asociální zelený fundamentalismus?

Za prvé: globální ekosystém musí nějak fungovat, aby Země byla pro lidstvo obyvatelná. Je jasné, že potřebujeme rostliny k fotosyntéze, k udržení snesitelného klimatu, zachování vodních zdrojů, obživě. K zajištění těchto „provozních funkcí“ ovšem nutně nemusíme mít panenskou přírodu, podobné služby by mohla zřejmě poskytnout i příroda do jisté míry přetvořená člověkem — i když u ekosystému, který se dlouhodobě samovolně vyvíjel, lze oprávněně očekávat větší stabilitu. S jistou dávkou cynismu můžeme dokonce spekulovat, že když už člověk zničil tak velkou část přírodních ekosystémů, aniž by tím zásadně ohrozil svoji populaci, ty zbývající nemusejí být až tak nepostradatelné. Takové uvažování se může zdát nezodpovědné a v globálním měřítku či v případě některých území tomu tak možná i je, ale pokud se podíváme naevropskou krajinu a srovnáme ji s předpokládaným pravěkým stavem, musíme uznat, že historická masivní likvidace panenské přírody neučinila z Evropy nesnesitelné místo k životu. Evropa ovšem tvoří jen malou část biosféry a pro většinu světa dosud platí (minimálně pro světový oceán, s nímž stojí a padá existence života na Zemi), že je lidskou činností méně pozměněna než náš maličký kontinent. Nakonec i v našich končinách měla dávná kolonizace krajiny katastrofické dopady, které již upadly v zapomnění. Vše má tedy své meze, které nedokážeme bezpečně určit, a proto bychom při „dobývání přírody“ měli být nanejvýš opatrní.

Obraťme nyní svůj zájem k biodiverzitě, což je klíčový pojem současné ochrany přírody. Volání po její ochraně má řadu aspektů. Ten nejpřízemnější je opět pragmatický: musíme usilovat o zachování rozmanitosti organismů, protože nevíme, k čemu nám mohou ještě posloužit. Tento argument nelze přeceňovat. Například užitkové rostliny tvoří jen nepatrnou část rostlinné říše, a to nikoliv proto, že bychom jejich potenciál dostatečně neprozkoumali, ale že jejich drtivá většina nenabízí víc než rostliny už používané. Naopak ve farmacii zatím disponujeme jen fragmentárními znalostmi, co se týče využití rostlin. Většinu léčiv ale získáváme syntetickou cestou, takže rostlinné drogy jsou do jisté míry postradatelné. Vodou na mlýn obhájcům maximálního rozvoje civilizace může pak být skutečnost, že ani výrazné zmenšení plochy biotopu nemusí ještě znamenat ztrátu většího množství druhů, neboť drtivá většina z nich má šanci přežít i v relativně nevelkých fragmentech. Vše ale platí jen „do určité míry“ a „v určitých podmínkách“, takže i zde je na místě opatrnost. V každém případě při drobení přírodních biotopů dochází ke zmenšování populací a snižování genetické variability, což u některých druhů může být kritické.

Když pádné argumenty nestačí

Obávám se tedy, že věcné argumenty pro zachování spontánní přírody většinou nestačí k tomu, aby odvrátily její exploataci či zničení. Můžeme se alespoň odvolat na princip předběžné opatrnosti: nevíme, co by se mohlo stát, kdybychom tu či onu část přírody zválcovali, tak to raději nedělejme. Stavět však musíme především na kulturních a etických apelech, ve vzdělané společnosti mohou udělat dobrý dojem „vědecké zájmy“; v určitých případech může nenarušená příroda posloužit jako ceněná turistická atrakce, někoho třeba osloví spirituální rozměr přírody. Jde tedy hlavně o respekt k přírodě jako k dokonalému a nekonečně rozmanitému dílu, které člověk nikdy nedokáže napodobit, k něčemu, co nás dalece přesahuje, alespoň trváním své existence. Tak jako kulturní člověk nedemoluje sochy a neničí obrazy, neměl by bez vážného důvodu a důkladné analýzy nevratným způsobem zasahovat do přírody.

Sdílet