Prostě bez obalu

Když si do googlu zadáte heslo: Great Pacific Ocean Garbage Patch, pravděpodobně se nestačíte divit, co všechno se dozvíte. Pod heslem, odkazujícím k velkému plovoucímu ostrovu odpadu, jenž by se měl nacházet někde v Tichém oceánu mezi Japonskem a USA, se skrývá opravdový zával tematických článků, fotografií rozpáraných ptačích břich naplněných třeba čtyřiceti různými kousky červených zátek od nápojových lahví i melancholicko-dramatická videa, kde se obrazy muže proplouvajícího na kánoi plastikem nasycenou mořskou hladinou střídají s fotografií medúzy, jež si našla kamarádku ve formě mikrotenového pytlíku. Vše doplněno záběry na lidi s igelitkami, burcující hollywoodskou hudbou a kurzívou psaným textem, co všechno je špatně.

Druhá polovina souvisejících článků a videí se pak nese spíše v naučném duchu. Třeba, když se skupina investigativců z časopisu Vice vydá na člunu do Pacifiku onen bájný ostrov plastů hledat, aby ho spíše nenašla. A do této sekce patří i vícero videí typu TEDx, informativně popisujících problém.

V jednom takovém jsem se dozvěděl, že když v roce 2012 američtí vědci prozkoumali žaludek jedné vyplavené velryby, našli v něm třicet metrů dlouhou celtovou plachtu, čtyři a půl metru dlouhou hadici, devět metrů dlouhé lano a dva květináče. Že je dnes ve světových oceánech na sto tisíc milionů tun plastů a že plovoucí plastový ostrov ve skutečnosti neexistuje.

Namísto něj se ve světových oceánech nalézá asi 5,25 trilionu částeček plastů, které byly kdysi většími objekty, ale působením slunce se rozpadly takřka v prach. Jejich nebezpečí přitom spočívá především v tom, že se na ně vážou další mořské nečistoty, olej i toxické a zdraví nebezpečné látky, které se skrze potravní řetězec dostávají do těl živočichů, ryb a následně i člověka. A že mořské proudy především tyto (a větší) kousky shlukují do oblastí s vysokou koncentrací plastiku v moři, nikoliv však do ostrovů.

Recyklace nestačí

Přesto je s podivem, co všechno plast dokáže a kolik ho všude na plážích omývaných světovými oceány je, když přitom v oceánech končí jen zhruba desetina umělohmotného odpadu. Se zbylými 90 %, ale i s papírem, železem či sklem si musíme poradit na pevnině. Recyklace, ač kýžená, přitom není samospásná. Například běžný papír se recykluje poměrně snadno a snese recyklační proces asi 5—7krát. Karton je na tom ještě lépe: dá se recyklovat mnohonásobně, a když už jsou jeho vlákna moc krátká, dá se z něj udělat ještě třeba krabice na kukuřičné vločky. Nejdéle se dá recyklovat sklo a kovy včetně hliníku, to však vyžaduje poměrně velké energetické vstupy — ostatně jako v případě každé recyklace.

Rozhodně nejhůře je na tom ale plast. Hodně z jeho typů se dá na tu samou úroveň recyklovat jen jednou a následně už jen na věci hůře recyklovatelné — koberce či bundy z umělého vlákna. Na tomto poli se ostatně prosadila jedna ze sociálně zodpovědných firem, americká Patagonia.

zdroj: Wikimedia.org

Z plastového odpadu se pak dají vytvářet ještě další věci: na YouTube kupříkladu visí video s mužem, který si z PET lahví a palet vytvořil malý plovoucí ostrov s domem, zahradou a dokonce lesíkem. Ambiciózní mladí Češi si zase z PET lahví postavili loď a dopluli s ní z Nymburka až do německého Hamburku… Tyto zábavné případy však samozřejmě udržitelé systémové řešení nepřinášejí.

Obchod Bez obalu

Proč vlastně musíme mít obaly? V živé paměti mám ještě bandasku, se kterou má babi chodila pro mléko. Na trzích v Indii či Africe stále převládá vážený prodej v trsech a kusech a s obilím v jutových pytlích. Ačkoliv i do těchto končin již zasáhla obalová mánie, zdá se, že pestrobarevný vesmír barev, které nabízí moderní obalový marketing, je vynálezem bohatého Severo-Západu. Že by snad globálním Seveřanům chyběl barevný trans exotiky?

Jak se dozvíme ve Velké encyklopedii obalů, první komerčně prodávané papírové sáčky se začaly vyrábět v anglickém Bristolu roku 1844. Od 19. století se na obaly používala též guma, obalový polystyren nebo třeba polyethylenová folie přišly až v půli minulého století. PET lahve se pak zrodily v sedmdesátých letech.

Sílící „obalizaci“ (viz hlavní téma 7.G 1/2007) v posledních letech začínají čelit různé alternativy, které chtějí postupně, ale radikálně měnit trend vršení a vyhazování obalového „zboží“. Nejznámější a mediálně již „profláknutou“ domácí bez-obalovou iniciativou je „Bezobalový obchod kvalitními potravinami“ neboli Bez obalu.

Krámek ukrytý v jednom dvoře v Bělehradské ulici v Praze 2 založila skupina přátel, kteří nejprve bezobalový „obchod“ provozovali jen mezi sebou. Cílem jejich podnikání je dle jejich webu „umožnit Čechům nákup kvalitních a zdravých potravin na váhu do znovu použitelných obalů“, nejlépe do obalů přinesených zákazníky.

V menším obchodě fungujícím na principu klasického pultového prodeje najdeme především luštěniny, obiloviny a sušené plody. Místnost pokrývá jednoduchá a hygienická betonová podlaha, nechybí útulný dětský koutek s dřevenými hračkami a hned za dveřmi nás vítá velká tabule s křídou napsanými pokyny, jak v obchodě postupovat. Stěžejní je přitom tento: „Přistupte k prodavači a řekněte, co si přejete.“

foto: opobchod.cz

Pokud tak učiníte, prodavač/ka se pravděpodobně otočí směrem k lehkým dřevěným a snadno přestavitelným policím, jejichž fošny byly vybrány z bývalých špajzů ve veřejné sbírce, a sejme jednu z mnoha velkých sklenic.

V nich přebývají četné druhy obilí včetně bulguru a jáhel, českých i cizokrajných ořechů, čoček různých barev a typů, sušeného ovoce: brusinek, švestek, manga či ananasu a dalších poživatin. Většina zdejšího sortimentu je přitom v bio-kvalitě a jak říká provozovatel obchodu Ondřej Tesař, právě absence klasických obalů snižuje cenu sortimentu v průměru o 10—20 % oproti běžným zdravým výživám. Ve srovnání s konvenčními potravinami ze samoobsluh ale bude zdejší sortiment spíše dražší.

Pytlíky a dózy s sebou

Iniciativě Bezobalu, potažmo provozovatelům obchodu obaly vadí z více důvodů. Jednak prý jednorázové obaly spolu s jídlem, které v nich necháváme, tvoří víc než 40 % komunálního odpadu v EU. Za druhé mohou být zdrojem nebezpečných toxinů, například kvůli použití ftalátů či bisfenolu A. Třetím důvodem je samotná cena: zákazník u běžných produktů z větší části neplatí jen cenu potraviny, ale i cenu marketingu, propagace značky a samotného obalu. Celý odpadový systém, včetně recyklace, pak vytahuje z kapes daňových poplatníků miliardy ročně. V obchodě Bez obalu přitom marketing produktů různých dodavatelů řeší tak, že je zastřeší vlastní značkou Bez obalu.

Do obchodu tedy nejlépe zavítejte s vlastním přepravním obalem. Lidé si sem nosí třeba pytlíky od mouky, sklenice, plastové dózy, keramiku nebo vlastnoručně ušité látkové sáčky.

Samotný obchod sice obaly nabízí, ale za citelnější příplatek — to proto, aby si zákazníci na tento „luxus“ nezvykli. Papírový sáček stojí tři až deset korun a ty plátěné — znovupoužitelné, vyjdou na nějakých 30—60 korun. Bezobalově důkladný se snaží být i krám sám. Jednak se snaží odebírat zboží v co největších baleních, a zároveň se snaží přimět dodavatele, aby zboží poskytovali i ve vratných nádobách. Například vlašské ořechy jsou dodávány ve vymyvatelných a znovu použitelných obalech. V tomto bodě, jak přiznává jeden ze zakladatelů obchodu Petr Hanzel, však ještě existují rezervy. To proto, že dodavatelé mají určité zaběhnuté standardy i setrvačnost fungování svého byznysu a malý odběratel typu krámku Bez obalu tyto zvyky jen stěží změní.

Bezobalová laboratoř

Ostatně zjistit to, jestli a jak je po stránce technické, legislativní i ekonomické možné rozběhnout v Česku bezobalový obchod, zjišťuje výzkumný projekt, kterým vlastně obchod je. Obchod Bez obalu totiž nevznikl jako komerční subjekt, ale jako nezisková organizace, jejímž záměrem je zajistit prostřednictvím aplikovaného výzkumu lepší dostupnost kvalitních potravin (například těch s BIO certifikací), čehož má být dosaženo právě snížením nákladů spojených s distribucí v jednorázových obalech. Environmentální rozměr spočívající ve snížení množství obalových materiálů a ušetření přírodních zdrojů s tím samozřejmě jde ruku v ruce.

Testovací prodejna, obsluha Lucie Valerová, foto: Petr Hanzel.

Obchod tedy vlastně představuje obalovou laboratoř, kde nyní probíhá první fáze výzkumu stojící na třech pilířích. Prvním je hledání vhodných alternativ obalů pro koncového zákazníka, druhý se týká skladování a distribuce nebalených potravin za splnění přísných hygienických norem; třetí pak spočívá v rešerši sítě lokálních výrobců a distributorů ochotných dodávat potraviny v opakovatelně použitelných velkokapacitních obalech a zohlednit snížené náklady v ceně.

Získaná data by měla pomoci ke vzniku bezobalové ekonomiky v Česku. Projekt přitom již pracuje s cennými zkušenostmi ze zahraničí, především z Itálie, kde má bezobalové nakupování dlouhou tradici a kde v rámci projektu Ecologos došlo k rozvoji nové komplexní bezobalové distribuční sítě, úspěšně řešící hygienické či logistické problémy.

Opočlověk? Ne! Opobchod…

Určitou virtuální alternativou krámku Bez Obalu je internetový obchod Opobchod. Tedy ne že by snad tento bezobalový obchod neexistoval fyzicky, nicméně jelikož se nachází v poměrně nedostupných Oponešicích v okrese Třebíč, je jeho virtuální podoba uživatelsky dostupnější.

Virtuální verze Opobchodu se přitom vizuálně podobá Bezobalovému obchodu. Na monitoru vidíme prodejní pult a police s truhlíčky a dózami. K tomu má navíc velmi příjemný nádech kupeckého krámu konce 19. století. Za on-line pultíkem s litinovou váhou stojí sympatický muž v kupecké tunice a turbanu, před pultem je v pytlích vyrovnáno to základní, co břich žádá — jáhly, špalda, oves, dýňová semena či pšenice červená. Oříšky „kešuové“ jsou nabízeny v konvenční i bio kvalitě, vedle nich a dalších ořechů tu najdeme i různé dobroty, třeba špaldové čokohrudky, čokoládu s kozím mlékem či kokosky. Dále sušené plody, třeba klikvy (brusinky kanadské), rajčata či různá exotická koření. Tyto dobroty už však leží v „dřevených“ truhlíčcích v polici za pultem. Podobně jako semínka, tři druhy bio kávy, těstoviny, oleje nebo třeba rýže basmati.

Pokud na něco z tohoto sortimentu dostanete chuť, stačí kliknout na příslušný truhlík a vyjede vám často zábavný popis zboží, cena a objednávkový formulář. Zboží si můžete nechat dovézt poštou, zastavit se přímo nebo sem poslat známého.

Za virtualitou Opobchodu však stojí pevně zapuštěné regionální kořeny. Jak mi vysvětluje provozovatel obchodu Radek Křivánek, krámek vznikl z potřeby obstarat si kvalitní a ideálně i místní základní potraviny. Obchod je tak vlastně rozšířenou veřejnou spíží panaKřivánka, umožňující nákup ve větších než malých množstvích.

Čočkův biojarmak, zdroj: Čočkův bioobchod.

Ačkoliv v nabídce figuruje mnoho produktů se značkou BIO, není tento štempl to hlavní, co by obchod sledoval. Kvality si sice pan Křivánek cení nadevše, ale stejně dobré jsou pro něj i produkty s označením „bijo“ — zaručeně čerstvé a lokální potraviny bez nákladné certifikace.

Citlivé a poctivé zacházení s potravinami je pro Křivánka podstatnější než slepé následování norem. Ty prý často generují uniformní potraviny zavřené ve skladech s umělým osvětlením, tedy v podstatě jakési smutné jídlo.

Třicet kilo za kilo

Kvalitu dobrot Opobchodu osobně kontroluje kupecký synek Alešek a právě osobní přístup je jim vlastní i při vlastní prezentaci. O přílišnou publicitu nestojí a nabídky o články v „laciných“ médiích majitel odmítá. Morální hodnoty dle svých slov staví na první místo, což se odráží například v bojkotu čínského zboží i v až vybíravém přístupu k zákazníkům. Jelikož jde o malý obchod s omezenými možnostmi, nesnaží se lanařit všechny, ale čeká na ty uvědomělejší, kteří si ho sami najdou třeba přes přátele.

V samotném prodeji na váhu, ideálně do vlastních donesených či poslaných obalů, případně jejich papírových pytlů, látkových obalů i vakuově uzavíraných sklenic, nevidí Křivánek nic revolučního. Naopak balení malých gramáží potravin do několika obalů považuje za zvláštní deviací dnešní doby. K nákupu větších balení proto ponouká už tím, že poštovné do třiceti kilo stojí jen stokorunu.

Křivánkova vize? Prodávat široké spektrum kvalitních lokálních potravin od místních spřátelených zemědělců. Jak ale sám připouští, hledat takové dodavatele je těžké, zvlášť když okolní krajinu brázdí stále větší zemědělské stroje. Přesto svou vizi do určité míry naplňuje a byl by rád, kdyby se takové místní sítě staly v Česku něčím běžným a aby se vytvořila alternativní, nepříliš „sesíťovaná“ síť poctivého lokalizovaného obchodu. Internetový obchod by se tak časem mohl stát jakousi hračkou a počítač by sloužil spíš pro nedělní sledování dobrých filmů.

Kdo jsou ti bezobalníci?

Nabízí se otázka, kdo do bezobalových obchodů chodí? V obchodě Bezobalu potvrzují, že zčásti jde o environmentálně uvědomělé, kteří nechtějí plýtvat přírodními zdroji, třeba aktivní provozovatele lesích školek. Chodí sem ale třeba i maminky na mateřské, vymóděné mladé dámy, sportovci či páry. V Opobchodě pravděpodobně část svých zákazníků neznají — objednávají si přes internet; mnoho lidí se ale o krámku dozví „šuškandou“ od přátel, často prý čtenářů Sedmé generace.

Kromě Prahy a Třebíčska můžete bezobalově nakupovat v Brně. Čočkův biojarmark na Cihlářské ulici nabízí odběr potravin — zeleniny, ořechů, obilnin, sušeného ovoce, pečiva či vajec — ze sedmi biofarem z okolí Brna do vlastních obalů. Navíc sem můžete použitelné obaly vrátit, ať již lahve, zavařovačky či plata od vajec. V Bráně ke zdraví na brněnské Orlí je zase možné zakoupit si do vlastních obalů vybrané produkty z násypníků.

Bezobalové nakupování je ale v podstatě dostupné skoro všude a všem. Alespoň u některých produktů a do té míry, do jaké si ho sami povolíme. Není přece nic jednoduššího, než si třeba na ovoce a zeleninu na trhu nebo v obchodě donést plátěné pytlíky či tašky. Podobné to může být i s pečivem a možná i se sýry, saláty či kremrolemi, prodávanými v rámci pultového prodeje. Je jen potřeba zkoušet toleranci obchodníků a řetězců a případně je i svým spotřebitelským postojem donutit k tomu, aby naše přání respektovali.

Pak se budou mít i perutýni v oceánu líp.

Kontakt na autora: jirku@sedmagenerace.cz. Další články o problematice odpadů a recyklace najdete tady. Podpořeno grantemz Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz a www.eeagrants.cz.