Svět podle Petruska

Jeden z hlavních představitelů české sociologie po roce 1989 si na úvod této abecedy vetkl citát filosofa Ludwiga Wittgensteina: „Problémy se řeší nikoliv získáváním nových zkušeností, nýbrž dobrým sestavením toho, co je již dlouho známo.“ Při jedné procházce univerzitní knihovnou v Konstanci v polovině 90. let jej totiž napadlo, že by mohl naší společenské orientaci napomoci dobrým utříděním známých názvů, a tím dosáhnout — slovy sociologa Karla Mannheima — „jisté nové míry objektivity“.

Pojmenováváme, tedy jsme

V úvodních padesáti stranách se Petrusek zamýšlí nad potřebou sebepojmenování společností a jeho významem v naší pozdní době. Z hlediska významu je například lhostejné, zda jedinec ví, jestli se společnost jmenuje tak či onak: „Neví to a nepotřebuje to vědět, protože relevantní znaky rozmanitých fragmentů (podle nichž je ,společnost‘ pojmenována) na něho doléhají s ohlušujícím rachotem veselého Disneylandu konzumního světa nebo naopak s tichostí stále více devastované a skutečným poutníkem opuštěné přírody.“ Význam konkrétních pojmenování často pramení z potřeby tu či onu společnost legitimizovat, oslavit či naopak varovat před jejími nebezpečnými trendy; pojmenovávání je tak součástí boje o symbolickou, a tím i politickou a ekonomickou moc.

Řadu následujících hesel našinec už zná: ti starší určitě slyší na společnost kapitalistickou či socialistickou, mladší zase na informační či pluralitní, ti sečtělejší by nás zasvětili do tajů společnosti postmoderní či multikulturní. Význam dalších názvů lze selsky odvodit (společnost kreditních karet, masového turismu, volného času), smysl jiných vytušit (alternativní, zdravá či represivní společnost), při pohledu na některé (kreatogenní, transgresivní či technetronická společnost) však více či méně tápeme. Autorova hlavní zásluha spočívá jak v systematickém mozaikování těchto signifikantních fragmentů či kulturních komplexů tvořících Zeitgeist, duch (pozdní) doby, tak v erudovaném, do více oborů rozprostraněném výkladu.

Petrusek se při něm rozhlíží na všechny sociologické strany, kromě západního revíru loví i v tuzemských, polských a ruských vodách. Vrací se hluboko do minulosti ke klasikům, jako Saint-Simon, Comte či Tocqueville, vstřebává však i nejnovější díla. Ke srozumitelnosti a přitažlivosti výkladu přispívají literární, pop kulturní či aktuálně-politické exkurze. Díky nim si na konci jednotlivých esejů pan profesor, vládnoucí poučenou ironií, zpravidla neodpustí „poučení z bajky“. Text tedy rozhodně nehyne v „uzavřeném verbálním cirku pro vyvolené“, jak se vědeckým publikacím často předhazuje.

Hledá se ekologická společnost

Z hlediska sedmé generace si kromě známých hesel souvisejících s mcdonaldizací, amerikanizací, konzumním či masovým životním stylem, hlukovým znečištěním či expanzí korporací zaslouží pozornost tři méně známé: prvním z nich je společnost marnotratná, spojená jak s neefektivitou společností sovětského typu, tak s problematickými výdaji na individuální či státní úrovni (zadlužování) i s nešetrnými ekologickými důsledky: „Sociologicky je zcela marné znovu opakovat, že žijeme na Sopce marnotratnosti, která vybuchne buď jako sebevražedný akt evropoamerické civilizace, nebo jako konflikt bohatých a chudých ve světovém měřítku.“

Druhým rysem je intenzivní zahazování použitých výrobků či obalů, který vede některé autory k definování soudobé společnosti jako zahazovací. Petrusek si tohoto trendu všímá na počítačích: „Téměř se vtírá podezření, že permanentní komputerové inovace mají vlastně jediný cíl, totiž znehodnocovat to, co předcházelo, a stimulovat tak další spotřebu,“ soudí a připodobňuje zahazování k dobově příznačnému zapomínání: „Zapomínat je totiž totéž co navždy zahazovat.“

Naopak ke konzervátorské či sebezáchovné společnosti směřuje projekt iniciovaný kanadskou vládou v 70. letech, v němž skupina vědců inspirovaná mimo jiné Římským klubem rozpracovala tři scénáře na záchranu světa. První vývojový model lze shrnout pod heslo „produkovat poněkud více, ale spotřebovávat poněkud méně“, druhý předpokládá mírnou hodnotovou změnu a nulový růst, tedy „produkovat stejné množství, ale konzumovat přiměřeně méně“, a třetí se i pod vlivem Schumacherovy knihy Malé je krásné soustředí na individuální změnu hodnot a buddhismem inspirovanou myšlenku, že bytí je důležitější než nabývání. Obhájci konzervátorské společnosti navrhují „strategii mnoha nul“ neboli pět způsobů jak dosáhnout „stability relativního nadbytku“: nulový růst umělých potřeb, městské zástavby, energetických výdajů, populace a nulový rozvoj průmyslu.

Potíže s postindustriálním

Jak známo, každé dílo nevypovídá jen o předmětu bádání, ale i o době vzniku a autorovi samotném. Jakkoliv se snaží o objektivní nadhled, lze důvodně předpokládat, že podle vesměs konzervativního Petruska žijeme především ve společnosti postindustriální, kapitalismus existuje v symbióze s demokracií, uvažovat o socialistické či kolektivistické společnosti není moc racionální, svět akceptuje představu o Americe jako velké a dobré společnosti a západní intelektuálové by to neměli přehánět s flagelantstvím za hříchy Západu vůči jinému světu. Mimo jiné ale souhlasí též s neomarxistickým Immanuelem Wallersteinem, že „moderní světový systém vstoupil do stádia konečné krize a je nepravděpodobné, že by mohl existovat ještě půl století“. Co přijde poté, je velká neznámá.

Ačkoliv byla kniha v tisku přijata téměř bezvýhradně, zaslouží si několik kritických poznámek. Pomiňme absenci věcného rejstříku a ne vždy důsledné odkazy na literaturu, především je těžko říct, zda západní pojmenovávací boom přímo souvisí s nástupem destalinizace a postindustrializace od poloviny 20. století, respektive první poloviny 70. let. Není spíše jednou ze součástí kontinuálního zmnožení textů, ať už akademické, politické či mediální provenience? Či nevypovídá o neofilní tendenci zapomínat na starší díla? Navíc „postindustriálně“ lámat staleté dějiny průmyslové civilizace v 70. letech 20. století znamená nerespektovat dlouhé vlny technologického, sociálního a ekonomického vývoje, jak je kupříkladu sumarizoval Paschal Preston v knize Reshaping Communications.

Jakkoliv můžeme dále tuto abecedu považovat za reprezentativní fragment sociologického názvosloví, některým heslům se nedostává náležité péče (dětinská či dobrá společnost), jiná — i když zmíněná — samostatně chybějí: například moderní, individualizovaná či riziková společnost.

Přes všechnu stylistickou eleganci je řada formulací nadmíru zjednodušujících — například obavu z neevropskosti Evropy v roce 2060 kvůli migračnímu tlaku Petrusek opírá o „neúprosná“ demografická data Steynovy knihy Taková je demografie, hlupáci! Neúprosná však nejsou ona data, ale jejich jednostranné interpretace. Úspěšně by též šlo polemizovat s neúměrným spojováním kontrakultury 60. let a infantility nebo s tvrzením, že rychlost sociální změny poprvé zažíváme v rámci jednoho života, a ne mezigeneračně — vždyť i během Marxova života se předminulé století páry změnilo k nepoznání a i tehdejší dynamika byla „bezprecedentní“. Zkrátka všechno při (industriálně) novém.

Mít „vlastní“ společnost

Z Petruskovy abecedy se na druhou stranu dozvíme úctyhodnou spoustu důležitých, užitečných či jen zajímavých poznatků a souvislostí, například že osvícenství lze podle Wiggerhouse rozlišit na „pravé“ a „falešné“: pravé mělo lidi zbavit strachu a falešné z nich učinit pány nad přírodou a sebou samými navzájem; že pravými zakladateli kapitalismu mohou být benediktýni nebo že v tržním prostředí není rozhodující dobrý výkon, ale to, že jej shledá dobrým dostatečné množství zákazníků (Ludwig von Mises).

Sečteno a podtrženo: sociologií příliš netknuté laiky kniha především detailně seznamuje se skutečností, že „přirozené“ pojmy jako kapitalismus vymysleli ne/obyčejní lidé (společnost post-totalitní kupříkladu Václav Havel a termín „totáč“ brněnský lid), a ne nějaká dějinná nutnost. A že neexistuje jedna společnost, ale jen různé způsoby, jak na ni pohlížet.

Četba navíc podněcuje — podobně jako před deseti lety Abeceda prosperity Jana Kellera, v níž se řada klíčových trendů objevuje — verbální fantazii, nemluvě o pověstné sociologické imaginaci, při pátrání po dalších přiléhavých socio-nálepkách. Mě napadly následující: komplexní, ambivalentní, vícerychlostní, těkavá, značková, hygienická, mediální či postmasová společnost. Každopádně si s tímto poučeným průvodcem labyrintem světa bohatě vystačíte na mnoho nevlídných večerů.

Miloslav Petrusek, Společnosti pozdní doby. SLON, Praha 2006.