Temná budoucnost mloka skvrnitého

Krátké končetiny, malá hlava, zakulacená tlama, vypouklé oči a poměrně dlouhý a silný ocas. Tělo černě zbarvené s mírně vystouplými žlutými či žlutooranžovými skvrnami. Mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) dnes nepozná jen málokdo. Možná za to vděčí své pověsti údajného potomka bájných draků, který vzešel z pekelných plamenů a neživí se ničím jiným než ohněm. A možná za to vděčí právě svému jedinečnému zbarvení.

Mlok skvrnitý je náš největší ocasatý obojživelník. Průměrní jedinci dosahují zhruba poloviční délky trojúhelníkového pravítka, které si jistě pamatujete z dob školních lavic. A možná právě na školní časy si leckdo vzpomene mnohem snadněji než na poslední setkání s mlokem. Zahlédnout ho ve volné přírodě je totiž stále větší problém.

Na vině je… člověk

Podle Atlasu rozšíření obojživelníků v České republice se mlok skvrnitý v minulosti rozšířil téměř plošně po celém území republiky kromě jižních Čech, západní poloviny Českomoravské vrchoviny, části Polabí, dolního Poohří, jižní Moravy a slezských nížin. V současnosti už mloka najdeme jen na několika desítkách míst (viz mapa) a lokalit jeho výskytu podle biologů stále ubývá.

Mapa: výskyt druhu mloka skvrnitého (Salamandra salamandra) v České republice podle záznamů v Nálezové databázi ochrany přírody.

Z necelých osmi tisíc druhů obojživelníků, které známe, je celosvětově ohroženo zhruba čtyřicet procent. Ocasatých obojživelníků v České republice žije pouze osm druhů a za různou mírou ohrožené považujeme prakticky všechny. Několik druhů se u nás dokonce nachází na okraji areálu svého výskytu, což ještě zvyšuje jejich citlivost na veškeré negativně působící vlivy. A těch je hned několik: změna klimatu, přívalové deště, vysazování smrkových monokultur, stále častější odlesňování, úpravy potůčků a jejich zarybňování, zvyšování zemědělské činnosti, větší výskyt chemikálií ve volné přírodě, splachy znečišťujících látek i sedimentů a v neposlední řadě vzrůstající automobilový průmysl a cykloturistika.

Mlok skvrnitý, patřící do řádu ocasatí (Caudata), čeledě mlokovití (Salamandridae)‎ a rodu mloků (Salamandra), je v České republice podle vyhlášky 395/1992 Sb. silně ohroženým druhem. V Červeném seznamu ohrožených druhů ho řadíme mezi druhy zranitelné. Příčin je hned několik, hlavní vinu však nese člověk.

Zase ty smrky

Typickým biotopem výskytu mloka skvrnitého jsou totiž vlhké listnaté a smíšené lesy středních poloh. K rozmnožování navíc nezbytně potřebuje čisté a pomalu tekoucí potůčky, tůně nebo prameniště a studánky s čistou vodou, ve kterých se vyvíjejí jeho larvy.

foto: PxHere.com

Jeho areál výskytu podle Miloslava Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích dlouhodobě ohrožují monokultury smrku a jiných dřevin a rovněž sucho. „V mnoha regionech mlok vymizel vlivem přeměny smíšených a listnatých lesů na plantáže jehličnanů. Ruku v ruce s přeměnou lesů na plantáže probíhaly a bohužel stále probíhají nevhodné úpravy lesních potoků. Poslední suché roky (nejen) mlokům také neprospívají,“ vysvětluje Jirků.

Podle nejnovější Zprávy o životním prostředí České republiky pro rok 2019 je současná druhová skladba našich lesů výrazně odlišná od rekonstruované přirozené i doporučené skladby. V roce 2019 jehličnany tvořily přes sedmdesát procent plochy lesa, přestože podle doporučené skladby by měl být jejich podíl nižší. Dominantní dřevinou je, jak jistě tušíte, smrk.

Proč vůbec máme mloky chránit?

Obojživelníci jsou důležitou součástí naší přírody a mají nezastupitelnou funkci v potravním řetězci. Vzhledem ke svému způsobu života a k nárokům na kvalitu vody v místech rozmnožování mlok skvrnitý velmi vhodně indikuje změny životního prostředí. A i když si to možná hodně lidí neuvědomuje, právě obojživelníkům vděčíme za regulaci různého hmyzu a jiných bezobratlých živočichů, které řadíme mezi škůdce. Jak dlouho tady s námi budou, je ale otázkou. Ve střední Evropě i jinde ve světě jsou obojživelníci řazeni mezi nejohroženější skupiny živočichů.

Většinu svého života mloci tráví na souši, kde také dochází k jejich páření. To probíhá nejčastěji v dubnu, květnu či říjnu. Na jaře se mloci hromadně stěhují k vodě za účelem rozmnožování. A tu nastává často problém.

Populaci mloků totiž ohrožuje úbytek vhodných míst k rozmnožování: vysycháním a odvodňováním lesů, zatrubňováním drobných vodotečí nebo kontaminací lesních potůčků a studánek chemií, znečišťováním či zanášením pramenišť a rekultivací starých lomů. Rovněž je velmi ohrožuje vysazování ryb do drobných vodních toků.

Smrt pod koly

Podle Jirků na řadě lokalit mlokovi velmi škodí i cykloturistika. „Sám to znám například z údolí Moravice na Opavsku, kde jsou po deštích lesní cesty zejména podél potoků posety přejetými mloky. Dříve převažovala turistika pěší a lidé se mlokům dokázali vyhnout. Cyklisté se jim ale často vyhýbat nezvládají, někdy možná ani nechtějí. Mlok se rozmnožuje pomalu, dlouho dospívá a je dlouhověký, takže hromadná smrt dospělých jedinců pod koly bicyklů je pro populace vážný problém,“ vysvětluje biolog.

foto: PxHere.com

Podle něj mlokům mnohdy škodí i nevhodné úpravy studánek, které často představují jediná vhodná místa pro rozmnožování. Mají totiž přesně to, co mloci potřebují pro vývoj svých larev — čistou vodu bez ryb a jiných velkých predátorů. „Studánku lze pro mloka znehodnotit třeba tím, že nad ní uděláme boudičku, takže v ní přestanou žít drobní živočichové, kterými se živí larvy mloků,“ vysvětluje Jirků.

Další smrtelná rána na obzoru

Podle Miloslava Jirků toto všechno ještě není to nejsmrtelnější, co populace mloků ohrožuje. „Navíc se směrem k našemu území šíří nové onemocnění způsobené houbou Batrachochytrium salamandrivorans, zavlečené do Evropy obchodem s teraristickými zvířaty z Asie. Onemocnění, které způsobuje takzvaná chytridiomykóza, je pro mloky prakticky stoprocentně smrtelné, například v Nizozemí již mlok vlivem tohoto onemocnění vyhynul. Nyní je hranice souvislého rozšíření této nemoci v severozápadním Německu, loni však byl výskyt zjištěn v Bavorsku necelých 130 kilometrů od našich hranic! Je takřka jisté, že se brzy dostane k nám — ne nutně přenosem onemocnění mezi mloky, ale třeba transportem dřeva či jiné biomasy, hlíny a jiných materiálů,“ vysvětluje Jirků.

Podle Atlasu rozšíření obojživelníků České republiky tato plíseň zatím na našem území nebyla v přírodě potvrzena, ale v západní Evropě způsobila vymírání populací ocasatých obojživelníků na rozsáhlých územích.

Toto plísňové onemocnění způsobuje poškození pokožky ocasatých obojživelníků, která pak nemůže plnit svou funkci. Právě mloka skvrnitého decimuje plíseň ze všech obojživelníků nejvíce. Už teď je prokázáno, že za masivní rozmnožení plísní mohou klimatické změny.

S budoucností populace mloka skvrnitého to vzhledem k výše uvedenému u nás nevypadá zrovna nejlépe. „Pokud se lesní hospodářství probíhající kůrovcovou krizí nepoučí a namísto přírodě blízkých lesů se přikloní k nahrazování umírajících plantáží domácího smrku plantážemi cizokrajných dřevin, bude to další smrtelná rána nejen pro mloka,“ tvrdí biolog.

Konkrétní kroky k záchraně

Mlokům by podle Miloslava Jirků pomohl především příklon lesního hospodářství ke smíšeným lesům s domácími druhy stromů a přírodě blízký způsob hospodaření, jehož výsledkem by byly věkově různorodé porosty s množstvím stojícího i ležícího mrtvého dřeva a vybranými porosty ponechanými samovolnému vývoji. Ale nejen to. „Lesníci by konečně měli opustit zcela běžnou praxi, kdy jsou koryta zejména vysýchavých lesních potoků používána jako svážnice, kudy těžká technika stahuje vytěžené dřevo k silnicím. Jde o barbarství, nad kterým zůstává rozum stát. Je-li nějaký terén natolik nedostupný, měl by se ponechat přírodě,“ pokračuje.

foto: PxHere.com

Dále by podle něj člověk neměl provádět nevhodné úpravy lesních potoků, napřimování, zpevňování koryta betonem nebo jejich zbytečné prohlubování: „V rámci boje se suchem je v módě vytváření lesních tůní a rybníčků či přehrádek na lesních tocích — mají-li sloužit nejen mlokům, ale všem vodním organismům, nesmí se do nich vysazovat žádné ryby, což je doslova česká úchylka.“

Pomoci může každý

Obojživelníkům včetně mloka může různými způsoby pomoci každý. A často poměrně snadno, například tím, že budeme dbát o čistotu stávajících vodních ploch v krajině nebo živočichům nabídneme nové vodní plochy k rozmnožování. Nebo že budeme ponechávat na určitých místech hromádky větví z prořezávek, kupky sena či trávy, nebudeme kosit travnaté plochy tak často a ponecháme některé části nepokosené. Lidé na svých zahradách mohou vytvářet celé mozaiky stanovišť — od zimních úkrytů až po zahradní jezírka a tůňky. Pokud si někdo netroufá pomáhat sám, po celé republice vznikají na pomoc těmto živočichům dobrovolnické skupiny.

A abych nezapomněla odpovědět na hlavní otázku, tedy zda budou příští generace znát mloky už jen z knihy Karla Čapka: záleží na mnoha faktorech, a jeho budoucnost tak i nadále zůstává nejistá. Jedno ale jisté je: budoucnost obojživelníků je jen v našich rukách.

Autorka studuje na Katedře environmentálních studií FSS MU. Text vznikl v rámci předmětu Ochrana biodiverzity.