graphic-header
Občanský kalendář » «»

prosinec 2017

2017-11&clndr_act=2017-12-14
2018-1&clndr_act=2017-12-14
PoÚtStČtSoNe
1
2
sobota 2. prosince   »   1 událost
3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 3/2008  »

Ikarův vzlet Slona a Draka

Jan Miessler a Vít Kouřil

Ikarův vzlet Slona a Draka

Americké století je za námi a to britské či španělské už můžeme obdivovat jen na starých rytinách. Komu ale patří budoucnost? Olympijské hry a potlačení nepokojů v Tibetu umístily na první stránky Čínu, která si ovšem rekordním ekonomickým růstem připravovala půdu už od devadesátých let. To je však pouze polovina odpovědi; tou druhou Indie. V čínském stínu sílí tiše, ale stejně rychle. Dvě rapidně rostoucí ekonomiky a především více než dvě miliardy spotřebitelů, kteří se začínají hlásit o svůj podíl na blahobytu. Jak vzestup takzvané Čindie ovlivní environmentální výzvy 21. století?

James Bond by řekl, že jeden svět nestačí. A měl by samozřejmě pravdu: kdyby úroveň spotřeby Číny a Indie dosáhla úrovně Spojených států, planeta by byla vyjedená rychleji, než bys řekl „dobrovolná skromnost“. Už dávno to není „země(koule) neomezených možností“, kde „zdroje jsou“ (Vladimír Špidla, náš ekologicky nejohleduplnější premiér, tento špílec jistě promine). Naopak, se zdroji je to rok od roku horší. A jediné, co kromě HDP roste, jsou problémy: znečištění, kyselé deště, sociální nerovnost a částky na účtenkách z hypermarketů a benzínových čerpadel. Nezdá se však, že by čínské a indické elity kvůli tomu náruživě studovaly příručky OSN o udržitelném rozvoji, závěry IPCC o globální změně klimatu nebo principy NEPu — nového ekologického paradigmatu.

Čindie je, když…

Už řadu let nás média dílem varovně a dílem exoticky seznamují s hypotézou, že toto století bude stoletím asijským, respektive především čínským a indickým. Koncept Čindie zpopularizovala kniha ekonoma a politika Jairama Rameshe Making Sense of Chindia z roku 2005. Spíše než myšlenkové, kulturní či teologické přesahy mezi Čínou a Indií Ramesh zdůrazňuje ekonomické vazby. „Čindická“ škola myšlení, zdůrazňující kooperativní vzestup obou zemí, se spíše než v Číně rozvíjí v Indii a západním světě.

Podle některých prognóz zažije Čindie v příštím půlstoletí nejvyšší hospodářský růst na světě, přičemž softwarově silná Indie (se službami, finančními trhy či informačními a biotechnologiemi) se bude vhodně doplňovat s hardwarově zdatnou Čínou. Podle jiných si však obě země budou tyto výhody vzájemně zneškodňovat. Výzkum Shauna Randola, uveřejněný v časopisu Asian Affairs, odhaluje, že čínské elity nazírají svého jižního souseda většinou neutrálně, v lepším případě však Indii neberou jako prioritní téma, v horším případě ji zcela přehlížejí. Je však téměř jisté, že v příštích desetiletích budou obě regionální mocnosti ekonomicky i ekologicky stále více propojenější. Slon (Indie) a Drak (Čína) například začínají společně postupovat proti tání himalájských ledovců, které narušuje vodní režim regionu, přispívá k rozšiřování pouště a zintenzivňuje písečné bouře.

Jen málo čínských expertů však vidí reálnou možnost uskutečnit koncept Čindie. Například akademik Džao Gang-šen spatřuje v Čindii potenciál jak vrátit „nenormální“ světový řád ovládaný Spojenými státy zpátky do rovnováhy; pro jiné čínské respondenty Shaula Randala je však Čindie pouhým přáním, snem, který se nemůže v praxi naplnit. Hlavními překážkami Čindie je zejména dědictví pohraniční války z roku 1962, odlišné vztahy k USA a Pákistánu, energetická politika a odlišné zájmy v jihovýchodním regionu Asie. Za tím vším vězí dominantní pojetí Indie a Číny jako suverénních států, do jejichž vnitřní politiky se ani v době „světa bez hranic“ nikdo nemá co plést. Jak lakonicky shrnuje mediální analytička Tang Lu: „Indie je Indie. Čína je Čína. Jak je můžete spojit dohromady?“

Není tedy příliš jasné, jestli jsou dnes Slon a Drak soupeři, nepřátelé, dobří sousedi nebo spolupracovníci. Každopádně si oba dobře uvědomují svou roli jakožto budoucích prvoligových hráčů globální politiky a ekonomiky, a neformálních vůdců rozvojových zemí.

Himalájská cesta do prvohor

Tato role se mimo jiné týká i kjótského a post-kjótského kola vyjednávání o emisních limitech skleníkových plynů. Bylo by kupříkladu navýsost naivní čekat od pekingské vlády jednostranné kroky ke snížení emisí, když historicky největší znečišťovatel na světě, USA, stále zvětšuje svou emisní stopu navzdory tomu, že přesunul nejšpinavější průmysly do zemí, jako je Čína. Nota bene: když pomyslný emisní popílek tvoří na hlavě Američana pětkrát větší hromádku než na hlavě jeho čínského rivala. Též Indie se zatím v podstatě omezuje na zdvořilá diplomatická prohlášení.

Jak našinec jistě ví, kromě olympiády čerpá současná Čína optimismus z rostoucího blahobytu. Čas železnou oponou trhl a mnozí obyvatelé tržně-socialistického státu si nyní mohou dovolit mnohem více než pověstnou Maovu železnou misku rýže. Třeba i máslo. A to přesto, že cena rýže za poslední rok vzrostla o dvě stě procent. O nárůst cen se prý kromě nečekaně „rozežraných“ Číňanů a Indů (jak necitlivě podotkl prezident Bush) dále zasloužila menší úroda, biopaliva (kvůli kterým si teď z environmentalistů dělá kdekdo kopací míč) a ovšem také růst cen ropy, kvůli kterému si pravděpodobně někdo brzy začne dělat kopací míč z energeticky nesoběstačné Indie. Ta si ji hodlá zajistit vedle budování uhelných a jaderných elektráren i razantní výstavbou solárních kolektorů a vý-
sadbou olejnaté jathorpy neboli dávivce černého, vhodného na výrobu biopaliva.

Právě v Indii si teď totiž za pouhých 40 tisíc korun bude moci tamější střední třída konečně pořídit domácího mazlíčka, který se zřejmě stane posvátnějším než tamní krávy: nejlevnější automobil na světě Tata Nano (podrobněji viz následující text Hinduismus — fordismus — tataismus). Lidové vozítko má podle ekonomických analytiků „zvýšit počet indických rodin, které si mohou dovolit auto, o 65 %“. Zdá se, že onu Kellerovu cestu do prvohor objevili i pod Himalájem.

V čem spočívá háček budování čindického konzumerismu, je jasné i laikovi. Jak Čína, tak i Indie si s environmentálními tématy doposud příliš hlavu nelámaly a řídily se starým známým heslem: na ekologii je třeba si nejdřív vydělat. Tuto logiku i její důsledky jsme už naznačili v jednom z minulých čísel: důležitější než efektní, ale neefektivní přírodní krásy a zdravější životní prostředí je podpora průmyslu a spotřeby (Šance sněhových koulí ve skleníku?, SG 6/2007). Stavba problematických elektráren a továren stejně jako masivní výstavba silnic jsou vládními prioritami, kterým se musí z cesty klidit úplně všechno. Důsledky jsou jasné: dochází k nevratným environmentálním škodám, k protestům poškozených místních obyvatel — a k jejich bezohlednému potlačování.

Kdyby tisíc protestů

V Číně došlo k výraznému znečišťování a ničení životního prostředí za vlády prezidenta Ťiang Ce-mina. Přestože se o tom obvykle skoro nikdo nedozvěděl, environmentálně laděných protestů se v Číně od 90. let odehrálo už velmi mnoho — navzdory tomu, že režim se s odpůrci nikdy příliš nemazlil. Přesto mohl loni vládní Lidový deník (neplést si s obdobně vládními Lidovými novinami) s uspokojením oznámit, že se v roce 2006 vládě podařilo počet protestů snížit o celých 20 % — na dvacet tři tisíc.

Stejný deník však loni v září naopak poprvé přiznal, že obří přehrada Tři soutěsky způsobila nesčetné ekologické problémy včetně sesuvů půdy a znečištění vody. Pokud by nebyly provedeny preventivní kroky, došlo by podle deníku k ekologické katastrofě. Yung Chang, režisér dokumentu Na řece Jang-c’-ťiang, k tomu posmutněle dodává: „Čína je zemí, která se neustále žene kupředu. Neexistuje zde smysl pro uchování daného stavu.“

V regionu Tří soutěsek protestovali lidé i kvůli zfušování přesidlovacích plánů místními byrokraty. Jak takové protesty obecně vypadají? Často nejsou příliš mírumilovné: střílí se, hází se zápalnými bombami i cihlami, účastníci jsou vyzbrojeni noži a po první policejní výzvě se ani náhodou nerozejdou. V žádném případě je nečekají radostné vyhlídky, ovšem kdyby vám někdo vypouštěl jedy do jediného zdroje pitné vody a v důsledku toho se v okolí začaly rodit zdeformované děti, možná byste je pochopili. V těchto protestech jde jednoduše o život i o zdraví v krátkodobém i dlouhodobém smyslu.

Jeden příklad za všechny: v roce 2005 se v Sin-čchangu na jihu Číny shromáždilo asi patnáct tisíc venkovanů, aby protestovalo proti továrně na výrobu léčiv. Ta podle nich otrávila vodu v místní řece. Během následné čtyřhodinové bitvy s policií došlo k převracení policejních aut, nad bojištěm se vznášela oblaka slzného plynu a nad hlavami v policejních čepicích kameny. Úřady nakonec nechaly továrnu zavřít. Aktuální stranické vedení v Pekingu se sice nikdy nemůže mýlit a environmentální katastrofy typu přehrady Tři soutěsky si prosadí klidně i za cenu přestěhování milionů místních obyvatel, pokud však dojde k lidovým bouřím, které nejsou — tak jako nedávné události v Tibetu — interpretovány jako pokus o kontrarevoluci, znamená to problém. A problém si musí někdo odskákat.

Střední kádry — rizikové povolání

V Číně to tradičně odnesou střední kádry, které jsou poté, co se nějaký průšvih provalí, obviněny z korupce nebo neschopnosti. S několika funkcionáři je přede všemi slavnostně zameteno, a pokud nejde o ně-jaký citlivý státní projekt, snadno se může stát, že celou záležitost uzavřou buldozery, které dotyčnou továrnu jednoduše srovnají se zemí. Vzhledem k soudní praxi v Říši středu si pak vedení dotyčného podniku může stěžovat leda tak na horním nádraží, a to ještě hodně potichu, aby to brblání náhodou někdo nezaslechl.

Dospět k environmentálně příznivému řešení podobných problémů ovšem není vůbec snadné. Střední kádry vědí, že si žádné větší problémy nemohou dovolit, lidí je totiž v Číně dost a každého lze snadno nahradit. Když k něčemu dojde, mají tak v zásadě tři možnosti: ututlat to, hodit to na někoho jiného anebo problém skutečně vyřešit. Protože ale odpovědnost za chybu na sebe nikdo dobrovolně nevezme, je třeba v praxi počítat s tuhým odporem. Jediná šance místních obyvatel je proto riskantní: musí protestovat tak účinně, aby si toho všimli v ústředí, ale zároveň takovým způsobem, aby to papaláši nevyhodnotili jako nelegitimní a režimu nebezpečné narušení pořádku. Pro centrální orgány musí být snazší vyměnit „neschopné“ či „zkorumpované“ střední kádry a dát situaci do pořádku, než potlačit protesty mocenskými prostředky. Často se ovšem stávalo, že se orgány rozhodly pro obojí — a ve vězení skončili jak vůdci protestů, tak i ti, proti kterým se protestovalo.

Dvacet tři tisíc protestů za jediný rok je už ovšem číslo, kterého si nelze nevšimnout, ani kdyby byla olympiáda v Pekingu každý rok. Úřady proto začaly problém více či méně energicky řešit (viz další text Čínský bod obratu?). Otázkou zůstává systematičnost nových opatření a jejich priorita tváří v tvář snahám „dohnat a předehnat“ ekonomicky vyspělé země. K dobru musíme čínské vládě přičíst, že zavedla přísná kritéria pro spotřebu nových automobilů (přísnější než v USA), zavázala se do roku 2010 vyrábět deset procent obnovitelné energie (tedy více než u nás) a o dvacet procent zvýšit energetickou efektivnost.

Je však poněkud paradoxní, že na tichu panujícím kolem environmentálních protestů se kromě vlády podílí také západní média. Obrázek Číny, který nám nabízejí, je zcela jiný: všechny ty zprávy o velkolepých budovatelských akcích a masové spotřebě ve městech plných mrakodrapů působí jednoznačným dojmem: tsunami čínského materialismu vypadá nezastavitelně a bez oponentury.

Filozofické podloží environmentalismu

Čína i Indie jsou ale zároveň země, do kterých přijíždějí turisté ze Západu nalézt ztracenou rovnováhu, získat transcendentálnější zážitky a odpočinout si od životního stylu hypermoderní civilizace. A je to právě tento životní styl, který mezitím Číňané i Indové čile kopírují. Kam však zmizela všechna ta tisíce let oprašovaná tradiční filozofie, kterou uštvané západní duše přijíždějí právě sem studovat? Z environmentálního hlediska je pak třeba následně položit doplňující otázku: Nabízejí tradiční východní filozofie alternativu k ekologicky necitlivé honbě za Tata Nano?

I letmé shlédnutí části nějakého čínského či indického filmu nás přesvědčí, že nějaké ty „kořeny“ tam asi přece jenom ještě někde budou. Přesto je lepší zalistovat v knížkách. Za duchovní základ čínské civilizace je často považován konfucianismus; v zásadě se jedná o etiku, která poskytuje systematická a zdůvodněná řešení morálních problémů v každodenních situacích. Filozofie je to vlastně konzervativní, jako východisko přirozeného řádu jí slouží rodina, vyslovuje se ve prospěch hierarchie a lidé by se podle ní sice navzájem měli mít rádi, ale především by měli poslouchat ty nahoře a neklást zbytečné otázky.

To je ovšem naprostý opak toho, co se v Číně během environmentálních protestů stalo. Policejní represe potvrzují domněnku, že šlo — z konfuciánského hlediska — o vzpouru proti autoritám a kladení „troufalých“ požadavků. Jako východisko pro řešení environmentálních problémů se pak konfucianismus příliš nehodí také proto, že pro něj příroda nepředstavuje žádný problém, kterého by bylo třeba si všímat.

Taoismus vypadá na první pohled nadějněji: odmítá materialismus a za nejvyšší hodnotu pokládá lidský život. K lidskému úsilí civilizovat přírodu se staví jednoznačně odmítavě. Problém je ovšem v tom, že jde o filozofii transcendentální, individualistickou a co se týče přímé akce dost nepraktickou: do okolního světa bychom neměli nejlépe vůbec zasahovat, protože to naši mysl odvádí od dokonalého principu Tao. Pokud vám blízká chemička svými výpary ničí zdraví a vy se nehodláte odstěhovat, nezbývá než se vzhledem k principu nezasahování nad tuto malichernou záležitost povznést.

Buddha, Brahma, Marx

Podobně je tomu i s buddhismem, o který se Čína dělí s Indií. Opět se v něm vyskytují podnětné myšlenky (například: nepochopení řádu věcí vede k utrpení), ovšem ani tady se to výzvami k nějaké smysluplné aktivitě — při vší úctě k zeleným bódhisattvům — nehemží. Recyklace lidských duší v hinduismu (80 % Indů) pak znamená poslední falešnou naději, protože cílem není udělat ze sebe sama obnovitelný zdroj, ale naopak z tohoto koloběhu vystoupit. Nauka o varnách (tzv. kasty) navíc společnost tvrdě hierarchizuje a v důsledku podlamuje solidaritu, která je pro environmentální aktivismus klíčová. Jako nejnadějnější východisko se proto jeví starobylý čínský koncept jin a jang, který se zabývá myšlenkou rovnováhy dvou protikladných kosmických principů; doba jeho největší popularity však spadá do dávných dob před naším letopočtem.

Teoreticky stále vlivný by ale měl být — především v Číně — jeden úspěšný import ze Západu, konkrétně marxismus. Zvláštní čínský příspěvek k marxismu je rozlišení společnosti na tři „civilizace“: ekonomickou, politickou a duchovní. Současný čínský prezident Chu Ťin-tchao rád v této souvislosti hovoří o rozvoji harmonické společnosti, na posledním sjezdu Komunistické strany Číny skloňoval společenský cíl „skromného blahobytu“. Vliv marxismu na řešení ekologických problémů je ovšem rozporuplný: na jedné straně je jeho cílem vybojovat lepší svět, na druhou stranu vyrobilo budování komunismu (či dnes spíše tržního socialismu) v praxi velké ekologické katastrofy. V době, kdy člověk s přírodou „zápasil“, aby jí „vyrval“ cenné přírodní zdroje a aby ji „opanoval“, tomu ani nemohlo být jinak. Cesta opačným směrem, podniknutá za Maovy kulturní revoluce, je zase od poloviny sedmdesátých let beznadějně z módy. Dnes proti čínským environmentálním demonstrantům zasahuje policie ve jménu nominálně marxistické strany, která přece všechny ty továrny, jaderné elektrárny (ohlášena je výstavba 30 nových reaktorů) a Tři soutěsky staví — jak jinak — pro „blaho lidu“.

Obři na hliněných nohách?

Čína a Indie se mohou ve 21. století docela dobře ocitnout v podobné situaci, v jaké se nacházelo ve století předchozím sovětské Rusko: země bohatá na surovinové i lidské „zdroje“, v mnoha ohledech první na světě — a přesto vždy v roli dvojky, znatelně zaostávající za skutečným světovým lídrem. Opravdové soběstačnosti Čínu vzdaluje, kromě technologické a energetické zaostalosti, také distribuční a marketingová závislost na nadnárodních korporacích, hrozících navíc přesunout výrobu do ještě levnějších oblastí, jako je Vietnam nebo Bangladéš.

Bez chybějící střední třídy zůstane Čína nadále sice mocnou, ale přesto stále jenom rozvojovou zemí. Rozvinutá města na východním pobřeží sice představují ostrovy bohatství v moři chudoby, ale dobrých pracovních příležitostí není neomezené množství — a na chudé a developery vyvlastňované rolníky tudíž světla velkoměsta působí jako žárovky na můry. Kontrasty bohatství a chudoby vytvářejí potenciálně velmi výbušnou sociální směs, zvláště když uvážíme, že v Číně existuje větší příjmová nerovnost než v USA nebo Mexiku.

Indie sice střední třídou čítající cirka 350 milionů obyvatel disponuje, ale ono lidové vozítko Tata Nano si pořád může dovolit málokdo. Na rozdíl od Číny, která je závislá na exportu a její vnitřní trh je relativně malý, působí Indie sice stabilnějším dojmem, ale ani tady není příliš prostoru pro nebetyčný růst: zvýšená poptávka po materiálních statcích totiž bude tlačit na zvýšení jejich ceny a v honbě za vysokou životní úrovní bude první obětí — jako již tradičně — „neocenitelná“ příroda. Vzhledem k tomu, že vláda nedokáže navzdory velkým investicím dostatečně vyčistit Gangu už teď, mají se Indové na co těšit.

Bylo by naivní předpokládat, že Indie a Čína i přes některé „obnovitelné“ trendy dosáhnou dalšího růstu za snižování zátěže životního prostředí. Měli bychom tedy být rádi, pokud se čínsko-indický úprk za světlými konzumními zítřky zpomalí? Asi ano, ale pokud nechceme, aby to vyznělo pokrytecky, měli bychom zpomalovat (a ustupovat zpátky) nejdříve my, bohatí a mocní. Počítání, kolik pro všechny ty miliardy lidí bude třeba zeměkoulí, je totiž vedle různých holokaustů nejsmutnější statistikou v dějinách.


ZAJÍMAVÉ ODKAZY

China Dialogue

Chindia Lounge

Chindia Biz

Související videa na Sítnici


Nejsou naše ekologická opatření vzhledem k „čindickým“ trendům zanedbatelná? Nenabízí Čína a Indie kromě ekologických rizik i inspiraci k jejich řešení? Obcujete s východními filosofiemi více než s východním zbožím? Přispějte do diskusního fóra

[3. června 2008]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Kateřina Jelínková - Křtiny - 10. 12. 2008 14:21

Tradiční náboženství a filosofie nejsou překážkou environmentálního probouzení „Kam zmizela všechna ta tisíce let oprašovaná tradiční filosofie, kterou uštvané západní duše přijíždějí právě sem studovat?“, kladou si autoři otázku nad podle nich dnes nedostatečnou tradiční filosofičností Indie a Číny. Indové a Číňané by se při své cestě k nám asi také podivili nad nedostatečnou dnešní naší křesťanskostí (ke křesťanským církvím se u nás hlásí stále méně lidí). Komunistická Čína jistě potlačuje svobodné vyznání svých obyvatel. Žijeme v iluzi, myslíme-li si, že jinde (v exotické Indii nebo Číně) je více duchovna, než v Evropě. Duchovní energie je přístupná kdekoli na světě. Dále se autoři ptají, zda-li „nabízejí tradiční východní filosofie ekologickou alternativu“, je-li v nich opora pro environmentalismus. V průběhu krátkých rozborů rozmanitých místně příslušných tradičních filosofií docházejí k závěru, že se to v Indii a Číně „výzvami k nějaké smysluplné aktivitě nehemží“. Chtěla bych říci, že vznik environmentalismu se časově datuje do 70. let 20. století a prostorově do Evropy, ve které v té době vyšla kniha Meze růstu manželů Meadowsových (1972) a zformoval se Římský klub. Vznikl-li environmentalismus v Evropě, měli bychom mít jako Evropané (a křesťané) v ochraně přírody oproti ostatním přirozený náskok. Pokud to tak je, je to velmi pravděpodobně přirozené. Mysleme globálně, jednejme lokálně Myslím si, že tradiční náboženství a filosofie oporu pro ekologickou alternativu nabízejí. „Nabízejí“ – je na nás na lidech, zdali si toho všimneme, a záleží také, zda-li jsme jako lidé a potažmo jako společnost dosáhli vědění a vědomí souvislostí a propojenosti (možná až globalizovanosti) světa. Globalizace je faktorem určitého posunu v environmentálním vnímání lidí. V historii evropských národů bylo období, kdy (přestože bylo v Bibli doslova psáno: „miluj bližního svého jako sebe samého“) bílí lidé nedbali této rady ve vztahu k Černochům a Indiánům a bylo třeba, abychom si jako křesťané uvědomili nové spojitosti a souvislosti této Boží rady, jejíž nerespektování přineslo mnoho utrpení. Zdá se mi, že s životním prostředím je to podobné. Žijeme v době odkrývání a uvědomování si širších ekologických souvislostí a reagujeme (jako lidé, jako společnost, jako církve) tu rychleji tu pomaleji. Pro nové otázky hledáme nové odpovědi a podle mne tradiční náboženství a filosofie oporu ekologicky příznivých odpovědí nabízejí. Velmi zjednodušující se mi jeví odsouzení Konfucianismu jen jako cesty, poskytující „řešení morálních problémů v každodenních situacích“. Myslím si, že ekologickému hnutí jde právě o totéž. Právě každodenní situace a rozhodování o jejich řešení ekologicky šetrnějším způsobem (a často i sociálně příznivějším, například zakoupením Fair Trade produktů, jízdou ne osobní ale hromadnou dopravou a tak dále) je základem citlivého vztahu k přírodě a lidem. Ekologickému hnutí jde o takzvanou domácí ekologii a šířeji i o ekologicky citlivé chování a rozhodování z pracovní pozice, kterou jsme dosáhli či si ji vybrali a podobně. Jde o pěkné a ohleduplné vztahy mezi lidmi a přírodou a o pěkné a ohleduplné vztahy mezi lidmi navzájem – to vše je také ekologie. Mysleme globálně, jednejme lokálně. To je poselství environmentalismu, které stále platí. Konfucianismus se podle autorů „vyslovuje ve prospěch hierarchie… lidé by měli poslouchat ty nahoře a neklást zbytečné otázky“. Vytýkáme Konfucianismu hierarchizaci společnosti, ale naše evropská demokratická společnost je také hierarchická. Mám dojem, že již od doby prvobytně pospolné byly společnosti vždy nositelkami nějaké hierarchie. Postupný společenský vývoj běží a nyní vchází, mimo jiné, do fáze vyzdvižení důležitosti péče o životní prostředí – to myslím nelze popřít. I příroda má svůj řád, pravidla, zákonitosti, vývoj a hierarchii (například potravní řetězce, hierarchie u společenských zvířat, teritoriální chování, nadřízenost mozku ostatním orgánům v těle a podobně). Ale ponořením se do systému vidíme, že vše je vzájemně propojeno a pokud možno žádná ze součástek by neměla chybět, neboť by organismus nebo stroj mohl přestat fungovat správně. Myslím si, že společenská hierarchie není překážkou environmentálního probuzení. Velmi vážnou překážkou je chudoba a velké sociální rozdíly. Hlubší uvědomění Podobně vytýkáme Hinduismu kastovní systém, který „v důsledku podlamuje solidaritu, která je pro environmentální aktivismus klíčová“, říkají autoři článku. Myslím si, že pro environmentální aktivismus je klíčové uvědomění si vzájemné provázanosti a toto uvědomění jde napříč jakékoli hierarchie (a náboženství). I v totalitních podmínkách minulé éry v našich zemích byl environmentalismus přítomen. S posunem k demokracii je jeho pozice stále nejistá, ale nástrojů výrazně přibylo. Proč z pohledu environmentalistů útočit na Indický subkontinent, když dal světu lidskoprávního a ekologického aktivistu (napříč kastovním systémem) Mahátmu Gándhího? Ekologicko-sociální aktivismus je ve východoasijském regionu silně zastoupen. Nevládních organizací je zde celá řada a uvědomění jejích příznivců je veliké a často přesahuje hranice regionu. Pro pochopení mnohovrstvých ekologických aktivit například jen v buddhistickém Thajsku si lze přečíst knihu Seeds of Hope (Local Iniciatives in Thailand) autora Sanitsuda Ekachai (1994). Podobně pestré aktivity lze najít v Jižní Americe i v Africe – poslední Nobelova cena míru byla udělena Wangari Maathaiové, významné keňské bojovnici za lidská a občanská práva, za prosazování udržitelného rozvoje a ochrany životního prostředí a zvláště pak ochrany přírody, která byla v roce 2004 náměstkyní ministra životního prostředí a přírodních zdrojů Keni. Zdá se mi velmi silné tvrzení: „Jako východisko pro řešení environmentálních problémů se pak konfucianismus příliš nehodí také proto, že pro něj příroda nepředstavuje žádný problém, kterého by bylo třeba si všímat.“ Podobné výroky známe o Křesťanství (které podle kritiků „způsobilo průmyslovou revoluci“, jež je pomyslným kořenem ekologické krize). Možná nenajdeme v Konfucianismu slovo „příroda“, ale třeba tam najdeme výrok, podobný tomu, který pochází z Bible: „Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko prospívá. Všecko je dovoleno – ano, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu. Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého!“ (1K 23,24). Tato obecná slova a obecné principy jsou o tom, co environmentalisté nazývají mezemi udržitelnosti, předběžnou opatrností, vědomím souvislostí a vědomím vyššího celku; to jsou ty hranice, kde končí svoboda moje a začíná svoboda toho druhého a dodávám prospěch celku. Je to prostá ohleduplnost k druhým a k přírodě též, protože co neprospěje celku, není radno dělat. Jen kdybychom vzpomněli na princip „lásky“, který je obsažen ve všech náboženstvích, máme základ vztahů mezi lidmi a přírodou. Chopme se vesel za ostatní i za sebe Další výtky se týkají Taoismu, který se podle autorů „zaměřuje jen na sebe“. Podobné výtky o „uzavřenosti do sebe“ známe o Buddhismu či Józe. Podle mne jsou tyto filosofie příkladem přirozeně velmi širokého vědomí souvislostí. V Buddhismu například již dlouhá léta existuje angažovaná část (jedním z hlavních představitelů angažovaného Buddhismu je Sulak Sivaraksa), která jasně propojila zájmy Buddhismu se zájmy o ochranu přírody a životního prostředí. Představitel tibetského Buddhismu 14. Dalajlama je též příkladem angažovanosti buddhistické filosofie v politické oblasti. To je jasný signál, že propojování není v rozporu s našimi náboženstvími ani filosofiemi, že naopak je prodloužením zodpovědnosti za život nám daný, za život ostatních bytostí, tedy i za život Země. Cílem reinkarnace lidských duší v Hinduismu (i Buddhismu) není podle autorů „udělat ze sebe obnovitelný zdroj, ale naopak z tohoto koloběhu vystoupit“. Z jediného koloběhu mohou příznivci těchto náboženství vystoupit – a to z koloběhu života a smrti. Je smutným nepochopením opominout vedlejší účinek takového úsilí: v praktické oblasti života se takoví lidé projevují ekologicky a sociálně pozitivním chováním na místní úrovni. To, jak se jako lidé chováme k přírodě a k sobě navzájem, nevyplývá často jen z náboženství nebo z filosofie, kterou můžeme vyznávat, ale také z toho, jací jsme lidé, jaký jsem člověk. Na to má vliv veliké množství faktorů. Vinit náboženství z toho, že je hlavní příčinou a také hlavním řešitelem ekologických problémů, je zplošťující. My lidé jsme chybující bytosti, ať jsme křesťané, buddhisté nebo ateisté. Je třeba odkrývat a do života zabudovávat obecné principy v širších (dnes aktuálně i ekologických) souvislostech. Dbát o životní prostředí máme my lidé bez ohledu na to, jaké náboženství vyznáváme. V čase, kdy politické a ekonomické elity nebudou příliš dbát o životní prostředí, bude péče o životní prostředí vždy otázkou občanské angažovanosti, které se lépe daří ve společnostech, které požívají určitý stupeň svobody a demokracie. Nejpříhodnější podmínky k tomu, začít brát ochranu životního prostředí vážně, máme my na bohatém Severu. Je možná opravdu na nás, abychom se první chopili vesel, abychom ze začátku veslovali více než ostatní a pokusili se naši společnou Archu nasměrovat do příznivějších vod. V tomto závěru se s autory článku „Ikarův vzlet Slona a Draka“ shoduji. P.S.: Velká písmena u jmen tradičních náboženství a filosofií jsou výrazem mé úcty k poznání, které je odkazem moudrosti našich předků a předků ostatních národů na Zemi.


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.