graphic-header
Občanský kalendář » «»

srpen 2017

2017-7&clndr_act=2017-8-17
2017-9&clndr_act=2017-8-17
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4
5
sobota 5. srpna   »   1 událost
6
neděle 6. srpna   »   1 událost
7
pondělí 7. srpna   »   1 událost
8
úterý 8. srpna   »   1 událost
9
středa 9. srpna   »   1 událost
10
čtvrtek 10. srpna   »   1 událost
11
pátek 11. srpna   »   1 událost
12
sobota 12. srpna   »   1 událost
13
14 15 16 17 18
19
sobota 19. srpna   »   1 událost
20
21 22
23
středa 23. srpna   »   1 událost
24
čtvrtek 24. srpna   »   1 událost
25
pátek 25. srpna   »   1 událost
27
neděle 27. srpna   »   1 událost
29
úterý 29. srpna   »   1 událost
30
středa 30. srpna   »   2 události
Akce » Genius loci
31
čtvrtek 31. srpna   »   2 události
Akce » Genius loci
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 7/1998  »

Hana Librová

Ještě o trudnomyslnosti

Hana Librová obhajuje Otakara Štěrbu recenzí knihy Bernharda Verbeeka Antropologie ničení životního prostředí: evoluce a stíny budoucnosti.

Tento článek má přispět k diskusi nad rozhovorem s Otakarem Štěrbou (7.G 2/1998), která začala v pátém čísle Sedmé generace. Nechci reagovat na formulace Jakuba Patočky „pohodlné utrpení profesora Štěrby“ či „planá trudomyslnost plodí pasivitu“. Čtenář, který viděl fotografii Otakara Štěrby zápolícího s bobrem introdukovaným do Litovelského Pomoraví, jistě sám nahlíží svévoli a nespravedlnost těchto a dalších výroků. Vedoucí redaktor Sedmé generace se jimi přiřadil k esejistům, kteří neodolají svým efektním nápadům a podřizují jim i smysl psaní.

Následující text byl napsán jako recenze pro sborník Masarykovy univerzity Sociální studia. S diskusí v 7.G souvisí volně. Recenzovaná kniha se totiž mimo jiné dotýká otázky, proč někteří lidé vidí budoucnost optimisticky, a jiní katastroficky.

***

Příčiny ekologické krize lze hledat v různých hloubkách historie: někteří novináři je nacházejí v socialistickém hospodaření, četní jiní autoři v kapitalistickém principu trvalého růstu výroby. Historické analýzy viní judaismus a křesťanství, jiné ducha osvícenství, evropský antropocentrismus táhnoucí se od antické prométheovské legendy. Ovšem, čím hlubší jsou kořeny ekologických problémů, tím obtížnější je cesta k jejich nápravě. To aspoň vyplývá z pohledu tzv. kauzální terapie.

Bernhard Verbeek odhaluje v knize „Antropologie ničení životního prostředí: Evoluce a stín budoucnosti“ (Die Anthropologie der Umweltzerstörung: Die Evolution und der Schatten der Zukunft. Wissenschaftliche Buchgesellschaft, Darmstadt, 1994) kořeny ekologické krize radikálně hluboko. Nejen v evoluci lidského druhu, kam je situují jeho kolegové antropologové, a nejen ve fylogenezi našich zvířecích předků, jak o ní píší biosociologové. Zdroje potíží, před nimiž nyní stojíme, tkví podle Verbeeka v samých základech fungování tohoto světa! Výklad knihy skutečně začíná obecnými úvahami nad rovnováhou a nerovnováhou v kosmu, o roli náhody v evoluci, o cyklických a lineárních procesech v přírodě, o trvalé proměnlivosti světa, o významu chaosu a řádu.

V dalších kapitolách už čtenář poznává Verbeeka jako behaviorálního biologa. Charakteristické jsou jejich názvy: „Evoluce — svět vykořisťovatelů“, „Soutěž molekul“, „Boj u kořenů života“, „Altruismus — potěšitelná zvláštní forma egoismu“.

Otázky položené na začátku knihy v obecné ontologické rovině se postupně zužují a konkretizují tématy antropologickými. Zabývají se člověkem jako evolučně riskantním biologickým druhem. Nepatří Homo sapiens k druhům, které ke své existenci potřebují zničení životního prostředí? Tak jak to (dočasně!) potřebují některá pyrofyta, rostliny, jejichž semena musejí projít žárem požáru, aby byla schopna vyklíčit? Nemá dokonce pravdu Arthur Koestler, nazývá-li člověka „omylem evoluce“?

Podívejme se na některé z četných antropologických argumentů pro vznik ekologické krize, jak je přináší recenzovaná kniha:

Lidský mozek, podobně jako mozek zvířat, konstruuje pomocí neuronových spojení a chemických procesů vnitřní svět. Je to konstrukt, který jen částečně, u někoho více, u někoho méně, odpovídá světu reálně existujícímu. Náš mozek má sklon si vytvářet optimistické iluze. V evoluci pro svého nositele znamenaly lepší reprodukční šance a tedy i evoluční výhodu. Psychologické experimenty prokázaly, že optimistické naladění, geneticky a psychofyziologicky dané iluze o vlastní budoucnosti, očekávání (často nepravděpodobného) životního štěstí, znamenají i v dnešní realitě více sociálních kontaktů, větší aktivitu, větší životní úspěch.

Zároveň však stojíme tváří v tvář jejich kontraproduktivitě. Nositelé kdysi výhodných genů se stali evolučním rizikem: se svým bytostným optimismem, bez skrupulí, bez ohledů a obav z následků zasahují do vnějšího světa. Dodejme — nic jim není tak vzdáleno jako základní požadavek ekologicky příznivého chování, tzv. princip předběžné opatrnosti.

Jsou to tedy podle antropologů právě hluboce fixované iluze, co brání normálnímu zdravému člověku nahlédnout katastrofický vývoj světa a usilovat o adekvátní změny. Verbeek předpokládá „genetické zakotvení růžových brýlí“. (Na rovině individuální psychologie a každodennosti může každý z nás potvrdit a ocenit, že právě iluze chrání naši psychiku.) Připomeňme, že A. Gruen píše o „realistickém vidění jako nemoci“ (Wahnsinn der Normalität: Realismus als Krankheit, München 1987). Čtenář si tu možná asociuje kritický pohled na ekologické iniciativy, např. články Jefima Fištejna v Lidových novinách (1997), který s despektem vysvětluje motivaci ekologických aktivistů jejich chorobně úzkostným neurofyziologickým laděním. Verbeek s Gruenem by s Fištejnem souhlasili, jen by vidění „ekologistů“ viděli jako realistické a světu adekvátní.

Evoluční strategie přežití vzala na sebe, vedle iluzí, ještě jednu formu. Říkáme jí pověry. Jsou spojeny s univerzálně sdílenými hodnotami; i jejich vznik Verbeek vysvětluje, na rozdíl od sociologů, biologicky. Mezi mnohé pověry patří bezmezná důvěra v řešení lidských problémů technickými inovacemi a tzv. pokrokem a ovšem inklinace k trvalému růstu.

Biologicky daná inklinace k růstu se neprojevuje jen v růstu výroby, který bývá terčem kritiky radikálních environmentalistů. Týká se především růstu lidské populace, jehož přirozené biologické založení je mnohonásobně posíleno kulturně — „velice rozmnožím Tvé potomstvo, takže je nebude možno ani spočítat“, čteme v První knize Mojžíšově a potom ve Starém zákoně a jinde v různých variacích opakovaně.

K dalším pověrám a hodnotám, které jsou biologicky podmíněné a pevně zakonzervované v lidské kultuře do té míry, že je můžeme považovat za lidské konstanty, patří např. kmenové myšlení člověka, kdysi odvozené z druhové strategie živých organismů. Tato postojová orientace, usilující potlačit vše nebezpečně cizí, dnes vyústila v oblibě biocidů, které mají potlačit nepřátelské plevely a potravní konkurenty a nastolit v krajině, na poli a na zahradě pocit bezpečí a řádu. Také všeobecně sdílené hodnoty, jako jsou čistota, hygiena, píle a snaživost, vysvětluje Verbeek biologicky a evolučně.

V současném světě a při současných technologických možnostech se i ony nečekaně zvrátily v pravý opak — mohou být zdrojem nemoci, špíny a smrti. To jsou pro čtenáře překvapivá spojení, jejichž komplikovaná kulturní zprostředkovanost mu brání je nahlédnout.

Verbeek nejen upozorňuje na evolučně danou rigiditu našich hodnotových systémů; soudí navíc, že vlastně ani nevíme, jak by měl náš nový, ekologicky příznivější, hodnotový systém vypadat (str. 132). V tom se liší od většiny environmentalistických vizionářů, kteří formulují rejstříky tzv. nových hodnot (u nás např. Josef Vavroušek), i od jiných autorů, kteří navrhují ekologická řešení s tichým vědomím či pocitem nepochybně žádoucích hodnot v pozadí.

„Anthropologie der Umweltzerstörung“ pojímá člověka jako součást přírody. Principy jejího fungování se dnes při populační hustotě a technologické výzbroji druhu Horno sapiens ukazují být krajně riskantní. Znamená to, že se máme smířit s vlastnostmi, které jsme získali jako synové a dcery vývoje vesmíru a Země, s determinacemi, které vyústily ve vznik ekologické krize? Máme se předem vzdát pokusu o jejich překročení, máme zanechat diskuse o lidských hodnotách a pokusů o jejich proměňování?

Autorova odpověď není překvapivá. Známe ji ze stovek, dnes už tisíců publikací. Verbeek nechce brát čtenáři naději. Ta však zní v případě jeho biologické argumentace ještě méně přesvědčivě, než u jiných autorů.

Verbeek ujišťuje čtenáře, že sen o ráji není bezcenný. Je prý základem možností, jak se pokoušet o nápravu věcí. Nad knížkou se ovšem opakovaně ptáme, zda a do jaké míry může lidská kultura účinně korigovat naše biologické determinace, které kniha zdůrazňuje. Zásadní otázka, v jejímž zodpovězení nám bohužel Bernhard Verbeek dost nepomáhá.

Zato se tu a tam překvapivě uchyluje k úvahám spirituálním: Svět sice spočívá na třech stěžejních faktorech destruktivní povahy, t.j. entropii, náhodě a egoismu, právě tato trojice však v témže světě plodí řád, informaci a lásku — principy existence života. Myšlenka elegantní a poutavá, ne však úplně nepovědomá: Nad podobným paradoxem stanul v závěru života Ch. Darwin, když s úžasem konstatoval, jak se dokonalost a krása tvarů a barev biologických druhů rodí z ukrutného boje o život. Podobný paradox známe ostatně i z argumentace liberálních ekonomů. Řečeno s Goethovým Mefistofelem: „Ein Teil von jener Kraft, die stets das Bose will und stets das Gute schafft“ („Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“ — překlad O. Fischer). Útěšné konstatování, které nepřesvědčí každého.

Recenzovaná kniha je bohužel nestaví na přiměřenou odbornou bázi, neboť autor včleňuje spirituální pasáže jen jako extempore. A přece bych si pokus o vážné vysvětlení Verbeekem zmíněného paradoxu uměla představit. Východiskem by pro ně například mohla být diskuse s optimistickými evolučními principy obsaženými v textech Fritjofa Capry, Henrika Skolimowského, Ruperta Sheldraka, či klasického Teilharda de Chardina, po níž téma přímo volá. Bernhard Verbeek, zřetelně příslušník „vážné“ a etablované biologické vědy, se však do takových myšlenkových experimentů nepouští, snad až na jediný krátký odstavec reakce na dílo T. de Chardina na str. 64.

Pokud biologové a antropologové nepřekročí alespoň diskusně koridor darwinistického pohledu na svět a evoluci, pokud nepřipustí alespoň jako myšlenkovou alternativu výklad principiálně jiný než materialistický, budou jejich studie vždy přesvědčovat o existenci nepřekročitelných a brzy fatálních determinací v naší evoluční výbavě. Jejich texty budou zdrojem drtivých a těžko vyvratitelných argumentů o nezadržitelné destrukci dnešní podoby života na Zemi.

Nechci tím říci, že máme v zoufalství tonoucího bez rozvahy lapat po stéblu nedarwinistických výkladů a idealistických evolučních konceptů. Jde jen o to, abychom o nich věděli a vzali je v přemýšlení o východiscích v úvahu. Možná opravdu nejsou ničím víc než oním stéblem při hladině smrtonosného víru.

Rychlé a nepromýšlené čtení Verbeekovy knihy může živit spíš naše poraženecké nálady, než chuť pokoušet se o změnu. Doporučuji však číst ji jinak. Nemyslím nechat se ukonejšit Verbeekovými málo přesvědčivými pokusy o útěchu. Největší silou knihy je totiž nesmlouvavý pohled do očí reálnému stavu světa a jeho nebezpečně houževnatým prapříčinám. Nejsme-li zrovna z těch, kteří považují znalosti vědy za bezcenné haraburdí, musíme vzít v úvahu, že je to pohled, který je dobře podložený bádáním v přírodovědných oborech!

Teprve sneseme-li takový pohled a tak či onak se s ním vyrovnáme, začínají nabývat na pravém smyslu naše filozofické, sociologické, psychologické, kulturologické, ale i docela praktické úvahy, co dál.

[29. července 1998]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.