graphic-header
Občanský kalendář » «»

březen 2017

2017-2&clndr_act=2017-3-24
2017-4&clndr_act=2017-3-24
PoÚtStČtSoNe
1
2
čtvrtek 2. března   »   1 událost
3
pátek 3. března   »   1 událost
4
sobota 4. března   »   2 události
5
6
pondělí 6. března   »   2 události
7
úterý 7. března   »   1 událost
8
středa 8. března   »   1 událost
9
čtvrtek 9. března   »   1 událost
10
pátek 10. března   »   2 události
11
sobota 11. března   »   2 události
12
neděle 12. března   »   2 události
13
pondělí 13. března   »   1 událost
14
úterý 14. března   »   1 událost
15
středa 15. března   »   1 událost
16 17
18
sobota 18. března   »   1 událost
19
20 21 22 23
24
pátek 24. března (dnes)   »   1 událost
25
sobota 25. března   »   2 události
26
neděle 26. března   »   1 událost
27 28 29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 3/2016  »

Ke kořenům na věčnost
autor/ka: Michal Jenčo 

Jakub Jirků

Ke kořenům na věčnost

Pokud v neurotizujícím rytmu české metropole protepete celý život, nevěšte hlavu: v přírodě můžete spočinout alespoň po smrti.

Když mi bylo sladkých „náct“, toužil jsem se stát rockovou hvězdou, která svou nevšedně silnou hudbou promluví k osazenstvu naší planetární kosmické bárky a vnukne lidem poselství o tom, že musíme překonat všechny propasti, zachránit pralesy, zastavit hlad, milovat se, nebát se a nelhat si, nebo tak nějak. Kdyby se mi to přece jen povedlo a já uplynulá léta strávil objížděním světových metropolí se skupinou ovousených batikovaných neohippies, a přitom lámal a těšil a znovu lámal srdce okvětinovaných bosých dívek, mohlo by se snadno stát, že bych se v předvečer blížících se dvacátých sedmých narozenin někde strašně opil a utopil ve vaně, předávkoval odvarem z durmanu nebo si ze žalu — například po některé z klimatických konferencí — prostřelil mozkové laloky broky z upilované dvojhlavňové brokovnice ve 112. patře nějakého newyorského hotelu.

Pak by se mi asi líbilo, kdyby se na mou počest a vzpomínku uspořádal smuteční průvod, kde by smuteční písně hráli klauni na stébla trávy a dívky v bílých šatech ověnčené růžemi by rozhazovaly můj popel do trávy podél divokého potoka protékajícího nížinným lesíkem a na závěr dne plného upřímného smutku i bujarého veselí zakopaly mou stehenní kost pod kořeny statného buku.

foto: Michal Jenčo

Rockovou hvězdou jsem se na(ne)štěstí nestal (prozatím), obohacen o titul z environmentalistiky jsem se před necelým měsícem dožil svých dvacátých osmých narozenin, a naštěstí i možnosti nechat se v daleké budoucnosti pochovat tak, jak by si mé fanynky přály: na jedinečném lesním hřbitově na okraji naší stověžaté matky Prahy.

Doktor namísto kněze

Jistě ne každý přemýšlí o tom, jak bude pohřben, v tuzemské populaci je tato úvaha buďto takřka nepřítomná, příliš intimní a málo sdílená s blízkými, nebo nerespektovaná. Smrt, a to zejména násilná, je široce mediálně přítomná, přesto však její bezprostřední blízkost raději vytěsňujeme, protože nevíme, jak si s ní počínat.

Tradiční přístup ke smrti vycházel z duchovní tradice, která příbuzným umírajícího poskytovala vodítka, jak se v této situaci zachovat. Lidé umírali zejména doma v rodinném kruhu a za přítomnosti duchovního průvodce (kněze), připravujícího duši umírajícího k přechodu na druhý břeh. Samotný pohřeb pak tento proces korunoval a odchod nebožtíka sdílela celá komunita.

foto: Jakub Jirků

I když může být tato představa idealizovaná, na první pohled je patrné, že česká moderní praxe se od ní na hony liší. Jen pro ilustraci: Česko je evropským lídrem v počtu pohřbů bez jakéhokoliv obřadu. Těch se u nás podle různých odhadů odehraje víc než polovina a v nezájmu o nebožtíky tak spolehlivě předčíme západní i postkomunistické země. Příčina tkví mimo jiné ve vysoké míře ateismu. Ten napomáhá výraznému prosazení jevu, který ve své diplomové práci nazývá environmentalistka Blanka Dobešová medikalizace smrti. Jde o profesionalizaci péče o umírající, kdy hlavní roli přebírají lékaři. Lékařský přístup pak dominuje nejen péči, ale i komunikačnímu rámci o umírání, v němž je dotyčný chápán spíše jako soustava kolabujících orgánů než odcházející duše.

Tento pozitivistický přístup se pak projektuje i do oblasti, k níž má jen málo co říct: do podoby pohřbů, často postrádajících spirituální rozměr. Namísto toho se stávají mnohokrát ohranou písničkou s refrénem neosobního řečníka, umělými květinami a hrůzu nahánějícím mramorem. Brutalita moderního pohřbu je patrně jedním z důvodů, proč na západ od nás začali v posledních desetiletích hledat jiný přístup. Jedním z výsledků tohoto hledání jsou přírodní pohřby, alternativní služba, kterou nyní pozůstalým poskytují i osvícené funebračky v pražských Ďáblicích.

Les vzpomínek a přírodní intimity

Hřbitovy jsou, i když se to nezdá, biotopy, které díky své členitosti předčí v biodiverzitě kdejaký vzrostlý les. V ďáblickém Lese vzpomínek se přitom snaží tento aspekt ještě zdůraznit. Když vstupuji na tento první český přírodní hřbitov, který loni po nabídce ředitele Ďáblického hřbitova otevřela trojice kamarádek Blanka Dobešová, Monika Suchánská a Alžběta Živá, v podstatě si toho ani nevšimnu. Les vzpomínek neuvádí žádná majestátní brána, jen se chodníček z dřevoštěpky noří do větší divočiny, jeho okraje lemují lesní jahody a břečťany. Po upozornění si všímám jen ptačí budky, v jejímž nitru se nacházejí barevné uvítací brožurky. „Měly jsme už zhotovenou takovou kamennou bránu, ale bylo to moc hranaté a nehodilo se to sem,“ komentuje moje průvodkyně Alžběta Živá.

foto: Jakub Jirků

Vydávám se dál po uhrabané cestičce a míjím mrtvý kmen, domov zdejších brouků, a na stromech tyčících se z vysoké trávy, bylin a ostružiní vidím první dřevěné tabulky se jmény zemřelých. Zdejší divokost je záměrná, organicky se však snoubí s individuálně laděnými hroby na mýtinách pod jednotlivými stromy. Na místě uložení papírových uren s popelem svých blízkých si pozůstalí vytvářejí úhledné pomníčky, často vyzařující něhu a osobitost. Najdeme zde vysazené okrasné květiny různých druhů, kombinované s mozaikami z oblázků i mechu, na větvi zavěšenou skulpturu motýla z barevných dřívek. Občas lze na zemi spatřit i správkyněmi hřbitova netolerované umělé kvítí. „No dobře, nechám jim to tady do neděle, to bude obřad, ale pak to musí pryč," smiluje se Alžběta nad věncem z plastikových květin, který společně s čerstvými karafiáty leží na připraveném hrobě.

Děvčata z Lesa vzpomínek (a iniciativy Ke kořenům, viz 7.G 5/2010) se snaží pozůstalé ponoukat, aby příliv pugétů spíše zmírnili, a namísto nich přinesli luční květinu, kamínek a hlavně vzpomínku či vzkaz pro zemřelého.

Samotný obřad se koná buď v prosluněné neokubistické obřadní síni (celý hřbitov je vystavěn v kubistickém duchu) nebo v kruhu blízko srdce hřbitova: organické kamenné skulptury ve tvaru skořápky s malým bazénkem pro obřadní čajové svíčky. Obřad se snaží jít neobvyklou cestou a nedělat z pozůstalých jen plačtivé diváky. Ti se zde shromáždí v kruhu kolem nebožtíkova popela a během obřadu, jehož podoba se může lišit podle přání pozůstalých i vyznání zemřelého, se snaží aktivně projít procesem smysluplného posledního rozloučení, a to třeba i za účasti kazatele — vlídného a způsobilého průvodce.

Zádušní skládka, nebo místo pro přírodu?

Absence afrických květů nebo rakví z masivního dřeva s mosazným kováním má kromě důrazu na vnitřní prožití rituálu přechodu i své environmentální důvody. Už a samotný import květin — v lepším případě z Holandska, v horším z Afriky či Jižní Ameriky — zanechává značnou environmentální stopu (viz 7.G 1/2014). Statistika je neúprosná: devět z deseti v Česku prodaných květin pochází z dovozu.

foto: Jakub Jirků

Problém spočívá i v objemu materiálu, který se společně s nebožtíky (ročně pohřbíme asi sto tisíc našinců) ukládá do země. Jsou to jednak laky a mořením ošetřené rakve z masivního dřeva (smrk, topol, jíva, buk a podobně), často vystlané umělými textiliemi, nadto s kovovými madly a ozdobnými prvky. Problémem jsou i hektolitry balzamovacích látek nebo rtuť z amalgamových plomb v ústech nebožtíků. Zemi zatěžují i tuny betonu a oceli pohřbených do půdy ve formě honosných hrobek.

 Ani spálení žehem není nevinným řešením. S palivem, které se ročně spotřebuje jen ve Spojených státech, by se dalo podniknout asi 83 letů na Měsíc, každá kremace navíc vyprodukuje asi sto padesát kilogramů CO2, množství rtuti a dioxinů. Urny vyráběné často z nerozložitelných materiálů — žuly, alabastru, kovů či plastu, dál přispívají k „hřbitovnímu smeťáku“.

Emisím se nevyhnou ani v Lese vzpomínek, ostatní materiální vstupy se však snaží krotit. Jednak zmíněnými urnami z estetického a snadno rozložitelného tvrzeného papíru (v budoucnu by mělo být k mání i pohřbívání celých nebožtíků do papírových rakví), a jednak náhrobky v podobě stromů, nikoliv žulových desek.

foto: Michal Jenčo

Minimalizace „hmotnosti“ hřbitova se příjemně projevuje i tím, že Les vzpomínek poskytuje přirozené domoviště mnoha druhům živočichů. Mezi zdejšími javory stříbrnými, kleny a mléči, břízami, duby a ovocnými stromy žijí zajíci a srnky, veverky, straky, sojky, brhlíci či vzácný brouk lesák rumělkový, kteří tu duším zemřelých dělají veselou společnost. Zároveň se tak naplňuje silný ekologický akcent hřbitova. V budoucnu navíc tento rozměr podpoří výsadba stromků k tělům pohřbívaných.

Duše pod kmenem si tiše zpívá

Přírodní pohřebnictví nás jednak přibližuje k původním rituálům, jednak umožňuje osobní přístup během rozloučení. Zároveň je i k přírodě šetrnou alternativou. Ďáblický Les vzpomínek doufejme ohlašuje proměnu zdejší společností směrem k vyšší citlivosti vůči jejím členům, svému okolí i svým předkům. Organizace Ke kořenům nyní připravuje podobný hřbitov v Brně.

Osobně bych chtěl navěky dřímat u kořenů, ať už skončím jako Jimi Hendrix, nebo Mick Jagger. Vždyť: „Když k ránu srnka trávu snídá, duše pod kmenem si tiše zpívá.“

Kontakt na autora: jirku@sedmagenerace.cz. Téma tohoto vydání vzniklo za finanční podpory Hlavního města Prahy.

[13. června 2016]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:


  Související fotogalerie:

Les Vzpomínek

21. 2016, 24 fotek

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.