graphic-header
Občanský kalendář » «»

prosinec 2017

2017-11&clndr_act=2017-12-16
2018-1&clndr_act=2017-12-16
PoÚtStČtSoNe
1
2
sobota 2. prosince   »   1 událost
3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 5/1993  »

Hana Librová

Křesťanství a příroda

Je judaismus a křesťanství arogantní vůči přírodě?

V rubrice Kořeny budoucnosti se od počátku tohoto roku snažíme hledat a nabízet možné alternativy k současnému pustošivému životnímu způsobu a východiska z dnešní globální krize. Patří mezi ně křesťanství? Stěží bychom zřejmě mohli nalézt kontroverznější téma, provokativnější otázku. Jsme přesvědčeni, že ekologické hnutí usilující o změnu životního stylu a společenského uspořádání, má-li nabýt na vlivu, musí najit cesty k lidem dobré vůle, ať už se věnují čemukoliv. Jeden z mostů bychom chtěli začít stavět tímto číslem Poslední generace. Nevíme, jak dlouhý by měl být, neboť druhý břeh se nám rozplývá v mlze, nevíme, bude-li podpora na našem břehu dosti silná a zdali bude mít někdo z druhé strany zájem a sílu vydat se nám naproti — a pakliže ano, nemineme-li se.

Buď jak buď jsme přesvědčeni, že debata tohoto druhu má být otevřena. Těšíme se na Vaše reakce.

Jakub Patočka

Při hledání hodnotových zdrojů ekologické krize nelze opomenout judaismus a křesťanství — jeden z podstatných zdrojů evropské kultury. Navzdory těžko popiratelnému historickému podílu judaismu a křesťanství na vzniku ekologické krize může být křesťanství jedním z aktuálních nositelů naděje v řešení ekologického problému.

Otázkou podílu judaismu a křesťanství na vzniku ekologické krize se poprvé zabývala studie Lynna Whita „Historické kořeny ekologické krize“ z roku 1967./1 Autor obviňuje křesťanství z „arogance vůči přírodě“. Tato práce vyvolala četné polemické ohlasy.

Většina autorů, zabývajících se tímto tématem, se soustřeďuje na rozbor biblických textů. Kritikové většinou poukazují na 26. — 28. verš 1. kapitoly Genesis: „I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl našim obrazem, podle naši podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem, plazícím se po zemi.“ Z těchto slov a z další přímé výzvy k „podmanění země“ je odvozován judeo-křesťanský princip dominance člověka nad přírodou.

Oproti tomu zastánci křesťanství zdůrazňují, že citovaný oddíl není výzvou k bezohlednému vykořisťování přírody, ale příkazem pro její moudré spravováni. V protikladu s představou o vlastnění přírody člověkem byla formulována idea správcovství či šafářství (stewardship). Odvolává se na pasáže dokládající Hospodinovo zalíbení ve stvořené přírodě (Gn 1) a na povahu lidského mandátu: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Gn 2,15), dále na četná místa v knize žalmů, která oslavují velikost a krásu stvoření (např. Ž 104, Ž 24, 1—2), i na mnohá další místa v Písmu.

Tyto obhajoby biblických textů však sotva mohou obstát proti suchému konstatování kritiků, že je totiž Bible výrazně orientovaná na vztah mezi lidmi navzájem antropocentricky), resp. na vztah člověka k Bohu. Obsahová analýza biblických textů by snadno doložila kvantitativně malou pozornost, kterou věnují otázkám vztahu člověka a přírody. Je to nápadné zejména ve srovnání s texty některých jiných náboženství.

Při posuzování historického vlivu křesťanství na hodnotové zaměření evropské kultury je třeba si všímat nejen biblických textů, ale především žitého náboženství. Z tohoto hlediska je významný každodenní život, který křesťané vedli a vedou s explicitním či implicitním odvoláním na své náboženství.

Kritika žitého křesťanství se týká zejména tří okruhů:

  • „odbožštění přírody“
  • pojetí času
  • protestantismus a kalvínská etika práce

1. Pojem „odbožštění přírody“ nejlépe pochopíme, srovnáme-li život křesťanů se životem starých pohanů. Staří pohané pociťovali vůči přírodě v okolí svých sídel respekt a bázeň, vždyť byla plná tajemství a božských sil. Bohové sídlili podle jejich představ ve studánkách, stromech, v posvátných hájích. Číhali v hlubokých lesích a horách.

Judaismus Boha z přírody vyňal a umístil jej na nebesa. Židovské a křesťanské bohoslužby se už nekonaly v přírodě, ale ve zdech chrámů./2

Přístup křesťanů často vycházel ze snahy o popření pohanství. Příroda se v pojetí křesťanství stala místem temných mocností, ďábla. To platilo pro přírodní okolí člověka, ale také pro přírodu v člověku, přesněji pro lidskou přirozenost.

S tím úzce souvisí ještě jeden rys křesťanského učení, podle něhož Bůh postavil člověka mimo přírodu a nad přírodu. Žid a křesťan, zbavený bázně a respektu vůči přírodě, se mohl v životni praxi opřít o biblickou výzvu: „Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř…“ (Gn 9,2).

Judajskokřesťanský postoj k přírodě se doplňoval a spojoval s podobnými přístupy řeckými. Tak se v Evropě postupně utvářel pevný a těžko narušitelný pohled na svět, který je v zásadě vůči přírodě bezohledný.

2. Křesťanské pojetí času: Křesťanská představa o čase (na rozdíl od cyklického chápání času v orientálních náboženstvích) je lineární. Svět má počátek a konec, a to konec šťastný a blažený. Taková představa přispěla nemalou měrou k formování dalších riskantních rysů evropského myšlení — ideje trvalého pokroku a dějinného optimismu.

3. Protestantismus a zejména protestantismus kalvínské větve je povazován za nejvýznamnější proti-přírodní kapitolu v dějinách křesťanství. Kalvínská etika práce nabádá člověka k pilné činnosti, která přepracovává přírodu na užitečné výrobky. Zahálka, plané řeči, luxus, ale také pozorování uměleckých děl a obdivné spočinutí v přírodě jsou ztrátou času a ovšem také těžkým hříchem./3

Kalvínská etika práce měla však ještě další dopad. Kalvínské pojetí práce zformovalo pracovitého protestanta-kapitalistu, který roztáčel a akceleroval kola průmyslové výroby v Evropě. Jedním z jeho základních hesel bylo „čas jsou peníze“. Nechuť do práce je příznakem, že člověku je odepřena Boží milost. Tento typ kapitalisty žil velice přísně a skromně. Byla to jeho výroba, která konzumaci potřebovala a podněcovala./4

Nepřímé ekologické souvislostí nahlížíme teprve dnes.

Potud tedy kritika žitého křesťanství a jeho podílu na vzniku ekologické krize. Nyní přejděme k tomu, co lze uvést na jeho obhajobu: Křesťanské náboženství potlačuje či aspoň mírní některé „ekologicky nepříznivé“ lidské sklony — vidění světa v krátkodobých perspektivách, rostoucí hmotné nároky a potřeby, zálibu ve změně a rychlosti. Křesťan je svým náboženstvím veden k cítění, myšlení i k jednání „pod zorným úhlem věčnosti“, chudoba patři k základním křesťanským ctnostem a nepopiratelný je i tradiční, změnám nepřející duch křesťanského náboženství.

Kromě toho je člověk křesťanstvím „trénován“ v pocitu i činu povinnosti, pokory a zodpovědnosti. Zároveň však nemůžeme přehlédnout, že tyto křesťanské hodnoty byly až doposud orientovány téměř bez výjimky k lidským bližním. A zůstává kardinální otázkou, zda jsou dnes křesťané schopni a ochotni tento rámec rozšířit i na své ne-lidské bližní.

V neposlední řadě je třeba připomenout i kritické stanovisko, které zaujímají někteří teologové k protestantskému pojetí práce./5 Zajímavý je zejména odkaz na vztah Bible k práci: v ráji člověk nepracoval, práce je součást boží kletby a trestu za první hřích člověka (Gn 3, 17—19). V tak klíčovém bodu biblických textů, jako je Desatero božích přikázání (Dt 5), je člověk nabádán spíše než k práci k povinnosti odpočívat, nepracovat sedmého dne.

Postoj hluboce protikladný kalvínské etice práce je obsažen v symbolickém rituálu židovského šabbatu, který přísně přikazuje nepracovat sedmého dne. E. Fromm chápe šabbat právě jako snahu nevměšovat se do chodu přírody, docílit „úplné harmonie mezi člověkem a přírodou. Práce je jakýkoliv druh porušení rovnováhy člověk—příroda./6

***

Výsledkem poctivého rozboru je patrně konstatování, že křesťanství skutečně historicky patří k hodnotovým zdrojům ekologické krize.

Navzdory tomu se zdá být povzbudivé poslání křesťanství do budoucna. V téměř ekologickém kontextu o něm hovořil už na počátku tohoto století Henri Bergson/7. Volal po kulturním regulativu lidského chování k přírodě a nacházel je právě v křesťanství.

Odkud současný zájem ekologů o spolupráci s křesťany?

Důvodů nalézáme několik:

Za jeden z hlavních můžeme považovat sílící potřebu ekologů hlouběji poznat přírodu a svět. Spolu s rostoucím zájmem o filozofické základy ochrany přírody stoupal zároveň mezi ekologickými aktivisty počet nábožensky orientovaných lidí, nejčastěji křesťanů (navzdory vlivu a ekologické relevanci východních náboženství).

Dalším z důvodů je rostoucí přesvědčení ekologů o tom, že řešení ekologického problému leží především v rovině lidských hodnot, a také trpké poznání, že v této oblasti zůstává jejich vlastní výchovné úsilí téměř bez efektu. Ekologové oceňují náboženství i v tom, že umí spojovat univerzální témata s každodenní praxí jednotlivce (zde se myslí zejména zmenšování lidských nároků na hmotný blahobyt). Významné přitom je, že náboženství dokáže naplnit uprázdněné místo v člověku novým a vyšším smyslem. Či spíše obráceně: plní život vyšším smyslem a vymaňuje jej tak z tlaku rostoucích hmotných nároků a potřeb. To je docela pochopitelné, shodneme-li se s psychology, že konzumismus je reakcí na vnitřní prázdnotu. (Je zřetelné, že ekologicky příznivý způsob života by neměl šanci, pokud by šel cestou pouhé redukce. A pokud by jej chtěli „zelení“ skutečné touto cestou prosadit, vždy by takový pokus provázelo riziko tzv. ekologického fašismu.)

Ochránci přírody si také uvědomili, že od institucí krátkodobých strategií — vlád, politických stran, ekonomických grémií — lze sotva čekat důslednou a vážně míněnou snahu po nápravě v oblasti, která je charakteristická dlouhodobými horizonty a zároveň nepopulárními újmami na hmotné prosperitě voličů. Z tohoto hlediska času jsou náboženství a církve s jejich „věčnou dimenzí“ tím pravým a žádoucím opakem.

Někteří ekologičtí aktivisté se však na spolupráci s křesťany dívají pouze instrumentálně. Křesťanství geograficky rozšířené po celé zeměkouli by se mohlo stát sjednocujícím prvkem při řešení globálních problémů. Křesťanská společenství a speciálně jejich vůdcové mohou být potenciálním nástrojem pro šíření ekologicky příznivých vzorů cítění, myšlení a chování. Když farář nechá stát auto v garáži a jezdí aspoň v blízkém okolí na kole, je to zajisté nejen debatní téma v dané lokalitě, ale určitě i podnět pro přemýšlení a snad i následování.

***

Podívejme se, jakou cestou by mohlo dojít k oné zásadní proměně, již by se z viníka měl stát podstatný činitel řešení ekologické krize. V této souvislosti se používá zvláštní pojem „greening church“ — zelenání církve, jindy se mluví odvážněji o „ekologizaci křesťanství“. Různí autoři zdůrazňují různé cesty.

Nejčastěji se přiklánějí k názoru, že by se křesťanství mělo otevřít jiným, převážně východním náboženstvím a inspirovat se jimi. Jde tu především o vlivy buddhistické se stěžejní myšlenkou neubližovat ničemu živému, případně o vlivy čínského taoismu, který se chce dobrat významu světa pozorováním krásy v přírodě, ale také o vztah k přírodě obsažený v kultuře indiánských kmenů i o šamanské praktiky náboženství afrických kmenů. Veliká rezervovanost, která vůči těmto návrhům mezi křesťanskými teology ještě donedávna panovala, se postupně rozplývá.

Snad nejvýznamnějším pokusem v této snaze je „EKO-TEOLOGIE“, kterou formuloval v roce 1985 americký profesor polského původu, filozof ne-teolog, H. Skolimowski. Křesťanství v jeho pojetí pro svou ekologickou reformaci používá náboženských vlivů Východu, neboť podle jeho názoru nemůže být východiskem spasitelská eschatologie, na níž je křesťanství založeno. Zachránit se musí každý sám — tak, jak to učí buddhismus. Spásná příležitost člověka spočívá podle Skolimowského v aktivní participaci na životě světa (přístup křesťanství), která však závisí na sebezdokonalování (princip buddhistický). Musíme se stát soucitnými a chápajícími; „vnější“ ochrana přírody sama o sobě je nedostatečná.

Skolimowského eko-teologie však sotva bude křesťanskými teology všeobecně přijata, a to nejen pro její buddhistickou inspiraci.

Mnozí teologové tvrdí, že při snaze „ekologizovat“ křesťanství není třeba vyhledávat inspiraci východními náboženskými systémy. Jsou přesvědčeni, že křesťanská tradice i Bible sama o sobě je dostatečně mohutným a životným zdrojem pro to, aby se křesťanství současné doby obohatilo o ekologickou dimenzi.

Křesťanství může při dostatečně otevřeném přístupu těžit z názorů Henriho Bergsona, Pierra Teiharda de Chardina a Alberta Schweitzera. Bylo poukázáno i na dosud nevyužitou hodnotu díla J. A. Komenského i v této oblasti. Ocitujme zde vstupní pasáž z „Hlubiny bezpečnosti“: „Veleslavný Bůh, od něhož svět tento se vší plností vyplynul, tak v něm divně a moudře všecky všech věcí bytnosti spořádal a sprovíjel, že všecky sic od něho veřejně, obzvlášť pak jedna každá od druhé svou dependenci, to jest zavěšení nějaké má, na němž se drží.“

V této souvislosti nelze opomenout ani cennou a téměř zapomenutou spirituální tradici, která dokázala žasnout nad krásou a velikostí přírody — tradici spojovanou s postavami velkých mystiků: Hildegardou z Bingenu, Františkem z Assisi, Tomášem Akvinským, tzv. rýnskými mystiky nebo Mistrem Eckhartem.

Oživení této tradice by nepochybně znamenalo přínos i pro současné křesťanství. Britský mnich Bede Griffiths řekl bez obalu: „Nedokáže-li křesťanství obnovit svou mystickou tradici, potom to může jednoduše zabalit a dát se na byznys. Nemá co nabídnout.“/8

Zajímavá je také skutečnost, že pozoruhodné podněty pokoušející se o hluboké pochopení vztahu mezi křesťanským náboženstvím a ekologickými otázkami vycházejí u nás z protestantských kruhů.

Se zajímavým podnětem přichází M. Balabán/9, když píše o „zvěstovatelské službě přírody“. Díky ní lze Boha poznat nejen z Písma, ale také pozorováním přírody. V tomto pojetí ale zůstává nedotčen stěžejní správcovský princip ve vztahu člověka a přírody: příroda má sloužit člověku.

Pro mnohé teology a vykladače Bible je idea správcovství skutečně konečným argumentem a tečkou za diskusí s ekology. Důslednější ekologickou etikou však nebyla nikdy přijata. Přetvořit křesťanskou teologii v ekologickém duchu by znamenalo myšlenku šafářství zásadně přepracovat.

Zejména zastánci tzv. hlubinné ekologie, kteří zdůrazňují hodnotu přírody o sobě, myšlenku správcovství zásadně odmítají. Oprávněně přitom namítají: na základě jakého principu člověk — šafář rozhodne, jak daleko smí zajit v zásazích do přírody? Co když tento Bohem pověřený správce usoudí, že je dobře přírodu spravovat a zdokonalovat („paradeizovat“) genovými manipulacemi nebo velkými přehradami? Je na místě pochybnost, zda je člověk s celým vědeckým aparátem schopen řídit tak složitý celek, jímž je naše Země. Z této názorové pozice vtipně komentuje ideu správcovství (stewardship) J. E. Lovelock: „Původně byl steward ten, kdo spravoval prasečí chlívek.“/10

Pokud ekologicky interesovaná teologie setrvá u prostého nabádání k odpovědnému spravování země a nespojí se s ekology k důslednějšímu uvažování, tj. nebude-li se zabývat hledáním kritérii a vzdálenými důsledky onoho správcování, je Lovelockův sarkasmus na místě.

Snaha o nové pojetí správcovství je zřejmá v teologii Igora Kišše/11. Obohacuje starozákonní šafářství o stěžejní novozákonní hodnoty — pokoru, soucit a lásku ke slabým. Teologicky odvážně vztahuje tyto biblické principy nejen na člověka, ale i na stvoření. Odvolává se na Evangelium podle Matouše /Mt 25, 40/: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratři, mně jste učinili.“

Jan Heller /1992/ se v konceptu správcovství odhodlal vztah služby člověka a přírody přímo převrátit: tento teolog-starozákonník, obeznalý s dnešním kritickým stavem přírody, radikálně formuluje úkol správce přírody jako úkol oběti. Člověk má všem tvorům zpodobňovat láskyplného a obětujícího se Boha.

Ale abych spolupráci mezi „zelenými“ a křesťany či jejich církvemi neidealizovala. Propast mezi oběma přístupy ke světu není zdaleka překonána. Jakkoli potkáme mezi mladými ochránci přírody čím dál tím častěji lidi se smyslem pro spirituální dimenzi života, nejde o jev všeobecný. Zejména starší a střední generace ochránců přírody a zvlášť generace ekologů — profesionálů, která byla vychována v duchu přírodovědeckého pozitivismu, chová apriorní rezervovanost vůči náboženství. Měla a do jisté míry ještě má blíže k materialistickému pohledu na svět, než pohledu spirituálnímu.

Překážky na cestě spolupráce mezi ochránci přírody a křesťany však leží i na druhé straně. Naznačená naděje na ekologické reformování křesťanství se zatím převážně týká filozofů a některých odvážných teologů. V kostelích se ozývá jen vzácně. Křesťanům v cestě k ekologům brání jejich zorný úhel, který až doposud zahrnoval ve vidění pozemského světa pouze lidské bližní. Pozornost věnovaná přírodě byla dlouho podezřelá z pohanství a viněná z panteismu. Pomineme-li výjimky a vyjádříme-li se vyhroceně: příroda křesťany nezajímala a navzdory naléhavosti ekologických řešení je dosud dost nezajímá.

---

Poznámky:

  1. White, L., The Historical Roots of Our Ecological Crizis, Science 155, 1967: 1203—1207
  2. Půvabně charakterizuje křesťanský přístup náš obrozenec Josef Linda ve své „Záři nad pohanstvem“ (stěžejním motivem je tu spor mezi pohanským knížetem Boleslavem a jeho křesťanským bratrem Václavem. Boleslav nenávidí křesťanství, protože přivádí do Čech cizince a protože kalí radost, již zažívali pohanští Slované v lůně volné přírody.): „I modlitba není milá jejich bohu, leč konaná ve vzdychání, ve smutku, v pláči v krytých chrámech, kde oko vidí zdi a nevidí dary bohů v okolí krajin.“
  3. Tato etika pomohla přežit americkým osadníkům v nepřátelské divočině. Zároveň se jim však „dostala pod kůži“, stala se normou jejích života. Jejich děděná averze vůči divoké „neužitečné“ přírodě způsobila devastaci rozsáhlých ekosystémů, které se do dnešní doby nestačily regenerovat. Američtí sociologové a sociální psychologové, zkoumající vztahy lidí ke krajině, konstatují, že negativně orientovaný vztah k přírodě je zřetelně akcentován právě v oblastech s tradicí karvínských konfesí. Alexander považuje dodnes přežívající „anti-forest ethos“ za dědictví po starých amerických osadnících. (Alexander, A. Bioregionalism: Science or Sensibility. Environmental Ethics, 12, 1990, no. 2: 161—173)
  4. Těmito otázkami se zabývá sociolog Max Weber ve své knize „Protestantská etika a duch kapitalismu“ (in: Metodológia spoliečenskych vied, Bratislava, 1983).
  5. Nejvýraznější a nejautoritativnější kritické vyjádření vůči duchu raného kapitalismu je patrně obsaženo v papežské encyklice Rerum novarum Lva XIII. z roku 1891 a bylo zdůrazněno sto let poté, v květnu 1991, v papežské encyklice Jana Pavla II.
  6. Fromm, E., Budete jako bohové, s. 93
  7. Bergson, H., Vývoj tvořivý, Praha, 1919
  8. Fox, M., Creation Spirituality, Resurgence 154, 1992: 24—28
  9. Balabán, M., Zvěstovatelská služba přírody, Křesťanská revue, 1992, č. 4: 79—87
  10. Lovelock, J. E., Planetary Medicine, Resurgence 148, 1991: 38—45; „Originally a steward was the keeper of the sty where the piges lived.“
  11. Kišš, I., Úlohy církví a kriesťanov pri záchrane sveta pred ekologickou katastrofou, Křesťanská revue, 1991, č. 3: 54—62

---

Volně zpracovaný výtah ze stejnojmenné kapitoly z připravované knihy Hany Librové Pestří a zelení (kapitoly o záměrné skromnosti) s laskavým svolením autorky připravila Marta Misíková.

[15. října 1993]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.