graphic-header
Občanský kalendář » «»

říjen 2017

2017-9&clndr_act=2017-10-18
2017-11&clndr_act=2017-10-18
PoÚtStČtSoNe
1
neděle 1. října   »   1 událost
2 3
4
středa 4. října   »   2 události
Akce » Ekofilm 2017
5
čtvrtek 5. října   »   1 událost
Akce » Ekofilm 2017
6
pátek 6. října   »   2 události
Akce » Ekofilm 2017
7
sobota 7. října   »   2 události
Akce » Ekofilm 2017
8
9 10 11 12
13
pátek 13. října   »   2 události
14
sobota 14. října   »   1 událost
15
neděle 15. října   »   1 událost
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2015  »

Litovelské pohroužení
autor/ka: Jakub Jirků (všechna fota). 

Jakub Jirků

Litovelské pohroužení

Stále podmáčené louky a vykukující hlavy kosatců, z mokřadů švitořící hlasy pestrobarevných ptačích stvoření, surreálné stavby, které nás přenášejí do krajiny kontemplace. To vše se skrývá v úzkém pruhu divočiny obklopeném hanáckými poli. V Litovelském Pomoraví. 

Litovelské Pomoraví je hájemstvím divoké přírody, svíraným z obou stran úrodnou Hanou a jejími majestátně klokotajícími kombajny. Na ploše devadesáti dvou kilometrů čtverečníchmezi Mohelnicí a Olomoucí leží středoevropský unikát — pruh delty podhorské řeky s jejími životem bujícími lužními lesy. Žilnatina propletených říček kolem řeky Moravy se rozlévá do slepých ramen a tůní, stále ještě protrhává meandry a vlévá se do nových koryt. Krajina periodických záplav.

Navštívil jsem ji v mírných mrazech pokročilého ledna, takže stopy po rozkvetlých kosatcích či dymnivkách byly tytam. Ještě pod kamenem se schovával jaterník podléška, zápalu plic se obával plicník tmavý a medvědím spánkem spal statný česnek.

Přivítaly mě jen rozekláté kmeny popadaných stromů, zklidnělá Morava a promáčené trsy trávy nivní louky, do nichž má příliš málo outdoorová obuv zapadala až příliš. A také větve, o něž se snadno klopýtá, a halucinogenně vibrující družinky chorošů. Odměnou mi však byly modrofialové pohledy do korun stromů prorostlých jmelím a všudypřítomné důkazy existence králů místní fauny: hrady a popadané stromy s jasným otiskem bobřích zubů na březích meandrující řeky. Krajina pulzujícího bezčasí.

Sedm bran do přírody a sama sebe

Pokud se do Litovelského Pomoraví chystáte od Olomouce, vyplatí se nevynechat návštěvu Domu přírody Sluňákov v Horce nad Moravou. Kromě ekologického centra, kde si můžete prohlédnout velezajímavé úsporné technologie a pobýt v částečně do země zapuštěných útrobách nízkoenergetického cirku, zde od loňského podzimu stojí expozice Sedm bran do Litovelského Pomoraví.

Nejde o přírodovědnou expozici v obvyklém slova smyslu, nýbrž o naučnou stezku propojující poznání místních biotopů s kontemplativním zážitkem v útrobách uměleckých objektů.

Duchovním otcem Sedmi bran je ředitel o.p.s. Sluňákov Michal Bartoš (viz 7.G 4/2012), který umělcům pomohl zhmotnit jejich vize do objektů, jež nás mají vytrhnout ze světa virtuálního a přivést do toho reálného. Zkrátka propojit člověka a přírodu, a to na úrovni spíše emocionální, duchovní, než čistě racionální.

Rajská zahrada, foto: František Skála.

Vycházkový okruh v areálu Domu přírody prochází několika místními biotopy: lužním lesem, nivními loukami, stojatými vodami, vodami tekoucími, které je možné na více místech překročit po dubových mostcích, i „biotopem“ lidských sídel, od nepaměti spojených s životem řeky Moravy. Vycházkový areál tak vhodně ilustruje charakter celé Chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Na různých místech okruhu se pak nacházejí artefakty, které jsou zhmotněním přírodních živlů a zároveň symbolickými branami do zdejší přírody. Najdeme zde kupříkladu Rajskou zahradu výtvarníka Františka Skály, monumentální kamennou sochu lodě. V jejím podpalubí se, slovy autora, skrývá „atmosféra zastaveného času a středomořských klášterů, zahrada pro všechny smysly, sysly a nesmysly. Zahrada slunce a stínu“.

V útrobách této „archy“ se skutečně skrývá zahrada, brzy snad i s rostlinami a živočichy z Litovelského Pomoraví, a také klášterní podloubí inspirované vlivy Středomoří i Hané. Vše je vyrobeno ze starých stavebních materiálů, se záměrnými nepřesnostmi, popouštějícími uzdu fantazii a kutilskému přístupu, jenž je v protikladu „globálnímu standardnímu uvažování“ a „diktátu technologií“.

Zahrada sloužící především k radosti a rozjímání je možná vzpomínkou na autorovo dětství trávené částečně za zdmi kláštera i na přímořském statku v Bulharsku. Na procesu jejího vzniku se tento proslulý výtvarník a frontman kapely M.T.O. Universal sám fyzicky podílel. V areálu patří k vizuálně nejatraktivnějším.

Kontemplovat v objetí krajiny

Místem v něčem podobným je Lesní Chrám Miloslava Fekara. Slovy autora jde o „splněný dětský sen o navštěvování chrámu v lese, který je zasvěcen přírodě a vztahu k ní“. Dubová konstrukce, v níž se cítíte jako v těle velryby, opět připomíná půdorys lodi. Tentokrát však obrácené a obnažující své žebroví, jsoucí zároveň obřími slunečními hodinami, kalendářem a keltskou astrologickou laboratoří. Z trámů lodi tak můžete s přihlédnutím k datu vašeho narození vyčíst leccos o své povaze a najít své spřízněné stromy a zvířata. Nebo také určit blízkost nadcházejícího slunovratu. Co je však nejlepší: ze slunečného koše na střeše konstrukce lze pohlédnout do krajiny, ponořit se do ní a kontemplovat v jejím objetí.

Lesní chrám, foto: archiv o.p.s. Sluňákov. 

O několik desítek metrů dál, za bujnou olšinou, stoupá do výšky třetí výrazný objekt — Sluneční hora snů Marcela Hubáčka. Zvenku působí trochu jako mezopotámský zikkurat nebo germánská pohřební mohyla. Hora se vztahuje ke čtyřem základním živlům a určitým způsobem je v sobě propojuje, přičemž je přístupná jak zvenčí, tak i zevnitř (jako jeskyně). Uvnitř přímo vybízí ke smyslovému prožitku, k ohmatání její struktury, k očichání jejího kamenného reliéfu, k pohledu na slunce skrze úzký průzor. K ochutnání vody podzemní řeky.

Jestliže mají být artefakty„prostředkem pro rozjímání, fantazii, vnímání všemi smysly a zkoumání propojenosti člověka a přírody“, jak říká jeden z místních strážců přírody, pak k tomuto cíli směřují zejména takzvané Kouzelné lesy: les poznání, zvuků a pocitů.

Tyto tři poznání rozšiřující celky zabíhající do lesních biotopů nabízejí především možnost zkoumat přírodní svět a interagovat s ním. Zasvěceně poučují pomocí výukových pomůcek v nadlidské velikosti: gigantického vibrafonu, píšťal rozeznívajících se větrem, stromového telefonu — dutého kmenu stromu vedoucího zvuk, přístřešku, kde je možné zkoumat místní půdní profily i strukturu dřeva zdejších stromů.

Celý nadmíru zajímavý areál přináší do České republiky nové přístupy v interpretaci přírodního bohatství. K projektu, podpořenému Programem česko-švýcarské spolupráce a unijními fondy, patří i Informační středisko Šargoun, jež je vstupní branou do CHKO směrem od Litovle. Stojí na místě bývalé hájovny, s přestavěnou původní stodolou a přistavenou nízkoenergetickou budovou. V ní se nachází expozice o včelařství včetně replik historických úlů i poučení o hospodářské činnosti v okolní krajině. Vše doplňuje venkovní zahrada s ovocnými stromy zdejších odrůd.

Za branami času

Jak se později dozvídám od vedoucího správy CHKO Michala Servuse, soužití člověka a krajiny má v Litovelském Pomoraví odvěkou tradici. První lidé se v této oblasti objevili patrně už ve starší době kamenné. Zdejší obyvatelé proslulých Mladečských jeskyní byli zřejmě nejstaršími dosud známými příslušníky moderního člověka ve střední Evropě. U Mladeče se totiž nacházelo patrně největší a nejsevernější sídliště lidí kromaňonského typu. V nedávné době se zde navíc při lesnických pracích odkrylo několik mohylových hrobů kultury pozdější.

foto: Jakub Jirků

Smíšená doubrava a lužní les s propletenými říčními rameny také od pradávna poskytovaly útočiště migrujícím kmenům. Slované a později Velkomoravané si zde zakládali rozsáhlá hradiště, z nichž je ale zdejší záplavy periodicky vyháněly. Lidé se však odplavit nenechali a od 12. století lesy rozsáhle mýtili, načež velké plochy doubrav proměňovali v pole. Založili také mnoho nových vesnic a postupem času začali řeku využívat i pro pohon vodních mlýnů. Ty měly pro zemědělskou oblast Hané značný význam a s jejich počtem stoupal i počet jezů a náhonů, na jejichž pozůstatky můžeme dodnes narazit.

V raném novověku tu navíc vznikalo množství rybníků, které měly kladný vliv na zdejší druhovou pestrost — vytvářely biotopy pro volně žijící rostliny a živočichy. Ostatně kolonizační rybářské město Litovel nese od pradávna ve svém znaku rybu. Rybníkářská činnost se ale ekonomicky nevyplácela, a tak postupem času, ke škodě zdejšího ptactva, zanikla.

V 18. a 19. století zažívalo Litovelské Pomoraví experimenty vizionářů, rytířů věku páry. Kupříkladu francouzský baron Jean de Bréa se zde snažil vybudovat textilní manufakturu, na tehdejší dobu značně odvážnou. Projekt, kvůli kterému se baron dostal do sporu o vodu s městem Litovlí, následně zkrachoval, když se ukázalo, že proudící tok nemá sílu těžkopádný dřevěný mechanismus roztočit. Pozůstatky tehdejšího náhonu však vidíme v krajině dodnes.

Od bolševika k bobrovi

Z náručí bláznivých pre-kapitalistů i uctivých měšťanů vytrhl zdejší přírodu až Vítězný únor. Území padlo pod správu Lesního závodu Litovel a oblast se stala proslulou pro svoje bažantnice a dančí lovecký revír. Na ochranu přírody se však příliš ohledů nebralo a docházelo k upravování toků i k brutálnímu technickému zpevňování jejich břehů kamennými zábranami. Ty na některých místech protrhla až jarní povodeň z roku 1997, která nechala řeku opět svobodně téct.

Po roce 1989 dostali ochránci přírody větší slovo, a tak se zde začal starat o vegetační úpravu říčních břehů reintrodukovaný bobr. Podařilo se odsud dostat bažantnice a po domluvě s Lesy ČR postupně regulovat i počty daňků. Do Litovelského Pomoraví se tak začaly vracet některé významné druhy.   

Jak se dozvídám z poučné soukromé přednášky v sídle místní Správy CHKO, kterou pro mě zorganizoval její vedoucí Martin Servus, překrývají se dnes na území CHKO rozličné významné oblasti. „Máme zde CHKO, mezinárodně významný mokřad, ptačí oblast nebo evropsky významnou lokalitu, dále také několik, neregionálních biocenter, například Vrapač, Doubravka nebo Třešín,“ demonstruje mi na rozměrné nástěnné mapě.

Zdejší lužní lesy i meandrující divoká Morava jsou skutečně republikovým unikátem a společně utvářejí poměrně dobrodružný „feeling“. „Při pohledu z výšky je to opravdu taková Amazonie,“podotýká Servus.

foto: archív Sluňákova o.p.s.

„Amazonií“ je — alespoň na tuzemské poměry — Litovelské Pomoraví i v počtu rostlinných a živočišných druhů. Místní flóře prospívají především časté záplavy, které do půdy přinášejí obrovské množství živin, a to ve formě kalů a bází bohatých na fosfor a dusík. Zdejší lužní lesy jsou tak bohaté nejen na typy lesních společenstev — od vzácných vrbin přes dubové jaseniny až k suchým habrojilmovým enklávám; zároveň se v různých typech luhů a v okolí periodických tůní a mokřadů vyskytují vzácné byliny jako pryskyřník velký nebo bazanovec kytkokvětý.

V tomto směru vynikají například Přírodní rezervace Panenský Les, Přírodní památka Daliboř nebo Národní přírodní rezervace Vrapač, kde můžeme narazit třeba na oblíbený česnek medvědí či zvláště chráněné druhy bleduli jarní a sněženku podsněžník.

Z hlediska rostlinných druhů jsou ale nejzajímavější zdejší nivní louky. Tedy to, co z nich po kolektivizaci a rozorání mezí zbylo. Nejvzácnější říční louky se zachovaly na území Přírodní rezervace Plané loučky blízko Olomouce, kde luční tůně, křoviny, rákosí a olšiny vytvářejí příhodnou mozaiku pro život chráněných rostlin. Roste zde třeba žebratka bahenní, vrbina kytkokvětá, bublinatka jižní či kozlík dvoudomý. Druhově bohaté jsou i louky v okolí Přírodní památky Daliboř, kde se vyskytuje na dvě stě druhů cévnatých rostlin, například silně ohrožená violka slatinná nebo chráněný kosatec sibiřský.

foto: Jakub Jirků

V kontrastu k těmto vlhkým stanovištím leží na vápenci položená lokalita Přírodní památky Třešín se širokou paletou lesní teplomilné vegetace. Pod duby a javory tu vykvétá například medovník meduňkolistý či jaterník podléška.

Moře ptáků

Při své zimní návštěvě jsem tady pravda mnoho kvítků nezahlédl, kromě bobřích hradů na mě ale zapůsobila majestátní slepá koryta řek, domovina zdejšího ptactva. Kromě nich sídlí ptáci u Chomoutovského, Mohelnického a jezera Poděbrady, v rezervaci Plané Loučky a na samotné řece Moravě a jejích přítocích. Vydat se sem pozorovat opeřence můžete kdykoliv během roku, na jaře a na podzim možná narazíte na protahující druhy, k čemuž vám pomůže mapa pozorovacích stanovišť dostupná v informačních centrech.

Zdejším „značkovým“ ptačím druhem je bezesporu ledňáček říční, který zde každoročně hnízdí a přezimuje. Jeho populace však kolísá mezi asi čtyřmi až sedmnácti hnízdícími páry. Na jaře a na podzim jich tady ale protahují až stovky.

Ledňáček říční, foto: archív o.p.s. Sluňákov.

Dalším místně charakteristickým druhem je čáp černý, na něhož narazíte zejména v nivních bučinách okolo Třešína. Ptačích druhů tu však v době tahu poletují stovky (konkrétně až 246) — namátkou orel mořský, kormorán velký, strakapoud prostřední, moták pochop, mnoho druhů vodních ptáků, sov a v posledních letech sem zavítala i vzácná volavka červená. Žijí zde také četné druhy netopýrů a dalších savců, kromě zmíněných bobrů například ondatra pižmová, vydra říční nebo dokonce mýval severní. Nesmíme zapomenout ani na vzácné korýše — žábronožky a listonohy.

Úzký pruh divoké přírody zkrátka skýtá azyl pro spoustu těch, které okolní pole bohatě nepohostí.

Turistický ráj?

Krajina Litovelského Pomoraví je svými meandry, vyplavenými kmeny, pohledy skrze divokou sukcesí rašící lužní lesy, za obzory slepých ramen řeky, čímsi magická. V posledních dekádách se zde přitom podařilo udržet režim, který po desetiletích kontroly nad řekou (její délka se od roku 1898 zkrátila ze šedesáti na dnešních přibližně čtyřicet kilometrů), vede k tomu, že se zdejší ekosystém stále více přibližuje přírodní podobě.

Tato „nová divočina“ pochopitelně láká poutníky a rekreanty ze širokého okolí, a tak vzniká potenciální konflikt mezi ochranou přírody a zájmy turistů. Jak mu předcházet? „Je to dvojsečná otázka. Každý ochranář vám řekne, že čím více lidí, tím větší nápor na krajinu, což je logické. Ale když zas lidem přírodu neukážete, tak nevědí, co v ní je a co je třeba chránit. A to také není řešení. Takže naší snahou je provést turisty přírodou, a to pokud možno bezeškodně,“ vysvětluje Michal Servus.

Chráněnou krajinnou oblast tak protkává škála naučných stezek, cyklotras i vodáckých stezek, které v době hnízdění ptáků vedou mimo části řeky obývané opeřenci. A tak už je jen v zimních měsících třeba krotit na jezerech se prohánějící bruslaře.

foto: Jakub Jirků

Kromě přírody a zmíněných Sedmi bran láká turisty i Novozámecký areál, součást bývalého rozsáhlého panství Lichtenštejnů. Zámek, který na mě vysvitl zlatavou září v podvečerním soumraku, zbudoval kolem roku 1800 v empírovém slohu významný vídeňský architekt Joseph Hardtmuth, mimo jiné autor Lednicko-valtického areálu. Zdejší romanticky laděný krajinný park se nese ve stylu anglického přírodního parku, tedy ve znamení „divočiny“. Krajinné prvky, zahrady, široké průhledy i drobné romantické stavby tu velmi citlivě zapadají do krajiny lužních lesů a krasů. Dnes se bohužel areál nachází ve špatném stavu a čeká na obnovu, což ale srdce pravého dobrodruha neodradí, ba naopak.

Vlakem na Olomouc

Když jsem nocí procházel skrze areál litovelského cukrovaru, z jehož útrob na mě sálala nasládlá pára a vozíky naplněné řepou svítily jako lucerny broučků z pověstných Trnkových ilustrací, dopadla na mě jakási „litovelská“ nálada. Kontrast krajiny, na jejíž tváři jsou viditelné stopy věku páry, snoubícího se se středověkou tradicí rybářských osad a prastarou divokostí zdejšího povodí, uklidňuje duši.

Litovelské Pomoraví bezesporu stojí za návštěvu, a to nejen těm, které zajímá, jak vypadaly krajiny našich řek před příchodem středověkých kolonizátorů, našich předků. Ale i všem, kteří se chtějí na chvíli ponořit do atmosféry Amazonie na Hané. Zkuste to třeba hned v březnu.

Fotogalerii k reportáži najdete zde

Podpořeno z Programu švýcarsko-české spolupráce.

[4. února 2015]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.