graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-19
2017-12&clndr_act=2017-11-19
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu (dnes)   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2015  »

Místa pro divočinu a svobodu
autor/ka: Catherine Shyu. 

Jaromír Bláha

Místa pro divočinu a svobodu

Do české krajiny se vracejí divoká zvířata: orli, sokoli, vlci, rysi, medvědi, bobři nebo jeřábi. Objevili jsme, že se s nimi o krajinu umíme dělit. Něco se mění. A nejen v krajině. Něco v nás samých.

Když se v polovině devadesátých let vrátili do Beskyd vlci, vypukla hysterie a mediální i lidská štvanice na tyto šelmy. Letos — o dvacet let později — se vlci vrátili do mnohem obydlenější krajiny Lužických hor a na Kokořínsko. Média jsou nadšená. Lidé je vítají s radostí.

Naše kolegyně z Hnutí DUHA Leona Machalová, která se tam vydala, měla velké štěstí — zahlédla nejméně čtyři vlky, kteří ráno probíhali lesem asi deset až patnáct metrů od místa, kde ležela ve spacáku. A dokonce je stihla i vyfotit. Nejspíše jedno z letošních vlčat si ji dokonce chvíli zvědavě, ale obezřetně prohlíželo. Úžasný zážitek.

Když dnes zveřejníme fotografie divokých zvířat z našich fotopastí — rysů, lišek nebo třeba divoké kočky, která se k nám vrátila po šedesáti letech — na online sociální síti, mají obrovskou sledovanost, lidé je lajkují a s nadšením je sdílejí a přeposílají. Obchod s profesionálními fotografiemi divokých zvířat nebývale kvete. Čím dál více turistů se vydává pozorovat zvířata do divoké přírody, a dokonce za takové zážitky platí velké peníze.

Pozorování ptáků vydělává v USA 43 miliard dolarů ročně. Finsku přináší pozorování medvědů 6 milionů eur ročně. Lidé, kteří chtějí vidět medvěda, rádi sáhnou do peněženky pro více než 200 eur.

Provázáni kilometry vláken

Jenže zatímco se některá velká, dříve vyhubená zvířata vracejí, jiná — většinou menší a nenápadná, avšak stejně důležitá — dále mizí. Pokles biodiverzity pokračuje.

Velké množství druhů totiž nepřežije v intenzivně využívané krajině. Například v lesích je 30 % všech druhů vázáno na staré stromy a tlející dřevo — obrovské množství hub, hmyzu, lišejníků, mechů a mikroorganismů. A také někteří ptáci, kteří potřebují například dutiny suchých stromů ke hnízdění. Ti všichni nepřežijí v hospodářských lesích, kde kácíme mladé stromy už ve věku 100 let a všechny kmeny odvážíme.

A ještě živější je lesní půda nezničená holosečí nebo nerozježděná traktorem. V jediné hrsti takové lesní půdy najdeme pod mikroskopem tolik organismů, kolik je lidí na planetě. Bakterie tvoří řetězce napojené na kilometry a kilometry vláken hub, jež jsou zase napojené na kořeny stromů, které tím vážou mezi sebou a vzájemně si předávají nejrůznější látky. A jak vědci nedávno zjistili, touto cestou proudí také informace. Začne-li člověk kácet strom na jednom konci lesa, reagují na to stromy na konci druhém. Opravdu víme, kde leží hranice mezi takto propojenými druhy? A kde jsou hranice mezi jedinci?

Půl přírodě, půl lidem

Ale zpět k těm větším a viditelným. Evropská unie před časem přijala závazek zastavit do roku 2010 úbytek evropských druhů. Skončilo to fiaskem a prodloužením lhůty do roku 2020. Ale jak nepohořet podruhé? Bez razantních kroků k ochraně a obnově míst divoké přírody to evidentně nepůjde.

foto: Mel

I v zalidněné Evropě máme prostoru a možností pro obnovu divoké přírody dost. Jedním z míst, jehož potenciál by byla velká škoda promarnit, je řídce osídlená Šumava. Tamní národní park má 69 000 hektarů. Do roku 2010 tu bylo přísně chráněno 30 % rozlohy parku. Analýza Hnutí DUHA a vědců z Akademie věd, která využila mapování pro soustavu Natura 2000, ale ukázala, že málo dotčená příroda vyžadující ochranu se vyskytuje na mnohem větší ploše.

Skoro čtvrtinu území parku tvoří horské, podmáčené a rašelinné smrčiny, kde přirozeně žijí nejen kůrovci, ale také třeba jinde kriticky ohrožení datlíci tříprstí. Stojí tu i dochovalé bučiny s přirozenou skladbou a strukturou, kde hnízdí obrovské sovy puštíci bělaví nebo čápi černí, nacházejí se tu rašeliniště. Velkou plochu zejména v centrální části parku a ve Vltavském luhu zaujímají ostatní cenné biotopy, ponejvíce mokřady. Jsou tu kaňony divokých řek Vydry, Křemelné a Otavy. Ze zvířat je pak třeba nejvíce chránit tetřeva hlušce, nejnáročnějšího a nejcitlivějšího ptáka. Pokud pro něj dokážeme vytvořit vhodné podmínky, ochráníme automaticky i všechna ostatní zvířata.

Když dáme vrstvy přes sebe a zarovnáme hranice, vidíme, že do režimu ponechání přírodě potřebujeme ihned převést 50 % rozlohy parku. Vždyť národní park byl vyhlášen právě kvůli tomu. Navštěvují jej každoročně dva miliony návštěvníků. Žijí tu dva tisíce místních obyvatel. Polovina národního parku tu může být pro divočinu a turisty, polovina pro šetrné hospodaření místních lidí.

Místo toho ale český parlament loni na podzim projednával speciální návrh zákona o NP Šumava, kterým chtěla skupina politiků otevřít oblasti divoké přírody těžařským firmám a harmonickou krajinu developerům a spekulantům s pozemky. Část pozemků už dokonce nakoupily stavební firmy, realitní kanceláře či osoby svázané s politiky, zejména s ODS. Abych byl konkrétní — třeba kontroverzní podnikatel František Talián má skoupené pozemky asi v šesti obcích. Zároveň je poradcem senátora ODS Tomáše Jirsy, který byl jedním z předkladatelů návrhu zákona, jež by umožnil tyto pozemky převést do třetí zóny, čímž by se staly snadno převoditelnými na pozemky stavební.

foto: Markéta Jedličková

Některým podnikatelským skupinám tu jde o obrovské peníze. Už jen fakt, že takový návrh zákona schválil Senát, ukazuje, jak zde v praxi funguje demokracie. Je naprosto jasné, že divokou šumavskou přírodu tady může zachránit jen velký tlak a protesty veřejnosti.

Rytíři starých dob

Nadchnou se však ti samí lidé, které fascinují orli, vlci nebo vydry, pro obnovu divočiny také kvůli suchým stromům, houbám nebo bakteriím?

Často provádím divočinou národních parků Šumava a Bavorský les. Žijí tam vzácní tetřevi — rytíři ze starých dob, kteří se neumí přizpůsobit člověku. Žádného ale pravděpodobně neuvidíme, zůstávají skrytí. Zato je všude kolem plno uschlých stromů. Když je lidé vidí zdálky, znejistí. Pohled na smrt vyvolá pochybnosti. Když ale pak těmi místy procházíme, když jsme uvnitř, pocity se mění.

Všude jsou vidět tisíce mladých stromků rostoucích často na tlejících tělech svých rodičů a je tu neuvěřitelná rozmanitost struktur — ležící kmeny, pahýly, zarůstající kořenové talíře vývratů, houby, ptáci, hmyz. Přežívající smrky samy semení. Stromy rostou, umírají a na místě se rozpadají. Potoky a řeky tečou, kudy se jim chce.

Takový les je mnohem živější než zelené monokultury. Smrt tu plynule přechází v nové životy. Člověk to tak trochu vidí, ale především velmi intenzivně cítí. Podvědomě začíná vnímat, že je součástí toho všeho plynutí či koloběhu. Mizí naše krunýře, bortí se bariéry mezi člověkem a ostatními částmi přírody. Mizí podvědomý strach ze smrti.

Divočina také vyvolává velmi silné emoce. Ukážu to na jiném příkladu, který mě osobně velmi silně zasáhl, na nenásilné blokádě kácení u Ptačího potoka v NP Šumava v roce 2011. Kácení tehdy nařídil regionální mafií politicky protlačený ředitel národního parku, jehož krédo bylo, že s přírodou se musí bojovat. To již bylo všem jasné, že kůrovec je pouze záminka pro oslabení ochrany přírody. V pozadí už tehdy stály nejen těžařské firmy, ale také stavební záměry a spekulace s pozemky.

Forum 2000 na téma divočiny (autor článku první zleva). 

Kácení v podmáčených divokých lesích kolem Ptačího potoka začali spolu s námi nenásilnou blokádou bránit nejprve hlavně lidé z dalších ekologických organizací a studenti přírodovědeckých fakult mnoha českých univerzit. Poté, co proti nim začaly na objednávku politiky zaštítěného ředitele parku zasahovat speciální jednotky policie, přijelo lesy u Ptačího potoka bránit ještě více občanů. Přijížděli lidé z protikorupčních organizací, z organizací na ochranu lidských práv, humanitárních organizací a nadací, učitelé a další, kterým nešlo jen o přírodu. Na Šumavě se postavili proti zneužívání politické moci, proti rozprodávání demokracie — a vyhráli. Kácení bylo zastaveno a následné soudy potvrdily, že jak kácení, tak policejní zásahy byly protizákonné. Ostatně proto chtěla nedávno skupina politiků zákony změnit.

Jaká obrovská síla vedla blokádníky k tomu, aby se postavili za stromy proti dřevorubcům i policii? Čím divočina působí na lidi, že jsou ochotni bránit ji vlastními těly?

V každém srdci je kus divočiny

Psychologové, kteří se zabývají vlivem divočiny na naši psychiku, uvádějí, že během pobytu v divočině dochází k poznávání vlastního já, zvyšování sebedůvěry. Lidé vnímají jednoduchost, celistvost, jednotu, cítí se svobodně. Mají pocit sounáležitosti s přírodou, Zemí, vesmírem, Stvořením — něčím vyšším, co nás přesahuje. Myslím, že už jen kvůli tomu má naše úsilí smysl — divokou přírodu naléhavě potřebujeme, protože nám umožňuje návrat k přirozenému řádu věcí. K vědomí jednoty.

Takové pocity patrně sdílejí i další tisíce lidí, kteří do divoké přírody Národního parku Šumava jezdí. Řada z nich podepsala naši podzimní výzvu V každém srdci je kus divočiny, napsala poslancům svoje osobní prožitky z šumavské přírody s žádostí, aby ji ochránili.

Prales nad zlato

Nyní se ale do rozhodovacího procesu dostává také nový návrh ministerstva životního prostředí. Současný ministr Richard Brabec i jeho náměstek Vladimír Dolejský se snaží vrátit Šumavu na cestu mezinárodně uznávaného národního parku kategorie II. IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody), obnovili spolupráci s Národním parkem Bavorský les a zastavili nejvíce škodlivé projekty. Za to jim patří slova uznání. Ministr však celou záležitost neřeší srdcem, řeší ji jako politik. Říká, že najde politický kompromis, a zatím zajistil náležitou ochranu jen 23 % národního parku — což dokonce znamená snížení rozlohy území, které bylo dříve ponecháno přírodě. Na řadě vzácných míst hrozí kácení, pokud by počasí zase začalo přát kůrovci.

foto: Dan Klimke

Šumava je přitom dobrým příkladem situace, kdy není potřeba hrát si na politické kompromisy. Máme tu na dosah win-win řešení. Existuje mnoho dat, která ukazují, že právě ochrana divočiny, za kterou jezdí turisté, přináší místním lidem a celému regionu mnohem větší profit než lesní hospodaření a těžba dřeva. Potvrdila to i poslední analýza britské konzultační společnosti EFTEC, která doporučila výše zmíněný návrh na vyčlenění poloviny území NP Šumava pro divokou přírodu jako ekonomicky nejpřínosnější scénář.

Tři procenta betonu

Ale nejde jen o Šumavu. Divoké přírodě bychom měli postupně ponechat i další tři naše národní parky — Podyjí, Krkonoše a Českosaské Švýcarsko, ale i menší přírodní rezervace, v nichž se obvykle dodnes běžně těží dřevo. Potřebujeme také více velkých oblastí divočiny, které budou reprezentovat různorodost české krajiny. Začít můžeme vyhlášením Národního parku Křivoklátsko.

Potřebujeme však také vidět, jak vypadají a jak se proměňují přírodní luhy, suché dubové lesy nížin, smíšené lesy ve středních polohách a další místa. Jen tak vytvoříme prostředí pro všechny druhy zvířat, rostlin, hub a mikroorganismů, které s námi obývají naši vlast.

Hnutí DUHA proto navrhuje koncept Okna do divočiny v české krajině. Chceme dát vzniknout několika dalším větším územím divoké přírody, ve kterých se lidské zásahy omezí na naučné stezky a přístřešky pro turisty. Ano — chceme, aby mohli do nových oblastí divočiny lidé volně chodit a přespávat tu. Aby ji mohli prožít. Taková místa tu jsou — špatně dostupné či jakoby zapomenuté části lesů, vojenské újezdy, nivy vodních toků ležící stranou zemědělského užívání… Možná nějaká znáte sami — napište nám o nich.

Tři procenta rozlohy našeho státu jsou zaasfaltovaná či zabetonovaná. Oproti tomu divoké přírodě jsme zatím ponechali prostor pouhých 0,3 % země. Všude jinde kácíme, ořeme, paseme nebo stavíme. Náš návrh zní: ponechme divoké přírodě aspoň tolik, kolik jsme zabetonovali — pouhá 3 % naší krajiny. Je to minimální návrh. Evropská unie usiluje o 5 %.

Autor je lesní expert Hnutí DUHA. Text je přepracovanou verzí jeho přednášky na loňském Foru 2000. Kontakt: jaromír.blaha@hnutiduha.cz.

---

Podpořeno grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů, www.eeagrants.cz.

[2. února 2015]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Lukáš Kašpárek - Olomouc - 27. 1. 2016 20:40

Mezi lidi také s tímto textem! Spontánně a všude.........


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.