graphic-header
Občanský kalendář » «»

září 2017

2017-8&clndr_act=2017-9-24
2017-10&clndr_act=2017-9-24
PoÚtStČtSoNe
1
pátek 1. září   »   2 události
Akce » Genius loci
2
sobota 2. září   »   2 události
Akce » Genius loci
3
neděle 3. září   »   2 události
Akce » Genius loci
4
5
úterý 5. září   »   1 událost
6 7 8 9
10
neděle 10. září   »   1 událost
11 12 13 14 15
16
sobota 16. září   »   2 události
17
neděle 17. září   »   1 událost
18
pondělí 18. září   »   1 událost
19
úterý 19. září   »   1 událost
20
středa 20. září   »   2 události
21
čtvrtek 21. září   »   2 události
22
pátek 22. září   »   3 události
Akce » LITR Olomouc
23
sobota 23. září   »   4 události
Akce » LITR Olomouc
24
neděle 24. září (dnes)   »   5 události
Akce » LITR Olomouc
25 26 27
28
čtvrtek 28. září   »   1 událost
Akce » Tabook 2017
29
pátek 29. září   »   1 událost
Akce » Tabook 2017
30
sobota 30. září   »   2 události
Akce » Tabook 2017
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 4/2011  »

Moje mediální stopy
autor/ka: Jana Kloučková Kudrnová 

Vít Kouřil

Moje mediální stopy

Tento díl Kurzu mediální sebeobrany bude jiný. Žádná teorie, žádné aktuální fenomény typu WikiLeaks, Facebooku nebo geokešingu, žádné budoucí trendy. Jenom hrst vzpomínek. A otázek.

V roce 1995 nám, žurnalistickým zelenáčům, rozdal bodrý mediální lektor Stephen Greene pejpr nazvaný My Media Map (Moje mediální mapa), na kterém spočítal, jaká média ve své sanfranciské domovině užívá a kolik ho to ročně stojí. Za tisk, telefon, satelit, televizi a počítač tehdy Stephen utratil celkem 1165 dolarů, přičemž odebíral tři deníky, mohl přepínat mezi šedesáti rozhlasovými a stovkou televizních stanic nebo využívat šedesát počítačových programů a řadu online databází včetně jedné pojmenované Internet. Pod ní jsme četli neznámá slova BBBs, Chat, Usenet, Gopher nebo — heuréka, přece jenom nejsme tak zpozdilí — World Wide Web. Ač jsme tomu prošedivělému „yes, you can“ Amíkovi důsledně dávali na odiv středoevropskou skepsi, přece jenom zapůsobil revolučně: přiměl nás založit si email (k čemu to budeme potřebovat?), přejít z textového editoru T602 na Word (fuj, ten náš český je lepší!) a začít brouzdat Sítí.

Pamatuju, pamatuješ, pamatujete?

Nevím, jak Stephen, ale po těch šestnácti letech už si v podstatě vystačím jenom se zasíťovaným počítačem, respektive notebookem. Na www.pravednes.cz si pročtu titulky třiceti zpravodajských serverů, přes Skype si zdarma zavolám kamkoli, můžu legálně nebo nelegálně sledovat tisíce televizních kanálů, poslouchat ještě řádově víc rádií a přes různá udělátka si stáhnout miliony písniček, filmů nebo knížek. Jako by mediální dějiny se všemi čtyřmi fázemi — od médií primárních (kniha), sekundárních (telefon), terciárních (rozhlas, televize) a kvartárních (síťových) — skončily na jednom rajském místě, kde můžou mít všichni všechno kdykoli a (skoro) zadarmo.

Přitom ještě „před chvílí“ to vypadalo úplně jinak… Pamatujete na vaši starou mediální mapu? Vzpomínám si na gramofon Tesla, na kterém jsem v pěti letech do omrzení hobloval singl Ta pusa je tváKosmický sen Haničky Zagorové. Minulý víkend jsem při návštěvě rodného venkova horko těžko dceři vysvětloval, k čemu vlastně ta gramofonová deska je. V jejích tříletých ručkách se legendární elpíčko Petry Janů Motorest (fakt doporučuju) jevilo dokonale archaicky.

Pamatuju na dědovo obstarožní dřevěné rádio, se kterým si zpíval „Za tú horú, za vysokú“, na poslech Hlasu Ameriky a do nekonečna přeříkávanou (a nepochopenou) Krylovu hříčku „V čaji jsem zkvasila dva vlasy Vasila“. A pamatuju, že po Listopadu jsme z toporného Radiožurnálu přeladili na slovenské Rock FM, protože Slováci rádia a popmusic prostě umějí líp, a nahrávali z něj po nocích desky Queenů. Kde je všem těm tranzistorákům Sokol konec?

Vzpomínám na příruční kazeťáček Panasonic, co se nosil jako třípatrový ešus. Jeho oranžové minitlačítko record svádělo k experimentálním lumpárnám. Z historicky první naší kazety vyhrávali Boney M a David Hasselhoff, ano, onen kožený hezoun, co tak procítěně hledal svobodu.

Pamatuju na černý walkman Sanyo, koupený za první „velké peníze“ z chmelové brigády. „Žádné dobré zprávy pro unavené davy,“ pokřtila jej v babím létě 1993 Mňága a Žďorp a pak se na dlouho stal nepostradatelným společníkem při nočních rejsech. Kde je i jemu konec?

Vzpomínám si na pirátské videokazety prodávané na porevolučních burzách. Arnold, Sylvestr, Jean-Claude, prostě testosteronové hody po socialistickém půstu. Dlouhé roky jsme pak piplali seznamy kazet a videokazet. Skončily u pořadových čísel — počkejte, pohledám — 760 a 163. K nim ještě přibyla dnes naprosto „hustá“ lístečková kartotéka se jmény všech kapel a zpěváků. Což mi připomíná: někde ve skříni nám leží i pár krabic výstřižků z novin. Jsou tematicky rozdělené a spokojeně žloutnou. Co s nimi v digitální éře? Chcete je?

Pamatuju na chození do vesnického kina, na příšerný strach z hrozné Gappy, maso a krev stékající z mýtického (a hlavně „zakázaného“) Excaliburu, nedutající sál pod sténající Emanuelou. Pamatuju na smíchy se svíjející brněnské Kino Art u Života Briana. Dnes? Půl roku „kinově“ abstinuju a vůbec mi to nechybí.

Vzpomínám na stovky hodin strávených v knižních „anťácích“ a na fantastické vý(pro)deje z knihoven. Těch všemožných knižních pokladů za dvacku mám teď na venkově plné skříně. Kdy jsem je naposledy otevřel, hm?

Pamatuju si taky na dopisy a pohledy. Zatímco v mejlových schránkách se mi vrší tisíce přírůstků, v šuplíku už drahné roky nepřibyl ani jeden dopis (nepočítám úřední). Jenom pár pohledů. Ty dopisy z minulého století si schovávám na pomalejší časy. Přijdou?

Vzpomínám, jak jsme leccos rukodělně dotvářeli, a tak k tomu „něco“ cítili — třeba ke kazetě sonce devadesátce s ručně dělaným obalem a na psacím stroji ppoommaalluu naťukaným názvem na hřbetě. Nejde jenom o nostalgii, připomínku starých dobrých či blbých časů, ty věci na oplátku dotvářejí, kým jste. Na co budou vzpomínat dnešní „fleškové“ děti?

Kam s nimi?

A pak, ano, přišel ten okamžik, kdy z jehličkové tiskárny na brněnské fildě vylezly — na zeleném papíru s kolečky po stranách — kýžené texty „desky desek“ Out of Time od R.E.M., stažené kdesi na Síti. Zázrak! A taky začátek konce starého papírově-analogového světa.

Následovaly diskety, verbatimky nebo imejšny, s tehdy olbřímí pamětí 1,44 megabajtů! Vytahuju je teď z šuplíku a zkouším po cirka deseti letech přehrát do paměti počítače. Dobrá polovina z nich se nechytá. Pozdě data honit. Aspoň že mi nic nezavirovaly, doufám. Kam vlastně letí soubor, který nedoletí? Také zmizíme bez digitální stopy, trapně nezálohovaní, a nikdo se nic nedoví? A i kdyby ano, tak nikdo nic nepochopí?

Kolik zaprášených video/kazet, gramodesek, cédéček, disket nebo vypálených empétrojek (ano, ty už jsou taky passé) doma máte? Kam s nimi? Mají vyletět komínem spalovny? Máme je smazat? A když ano, vyhodíme a smažeme jenom je, nebo taky trochu sami sebe? Co třeba je darovat dětským domovům nebo azylovým centrům? Jdou vůbec recyklovat?

Hloupnoucí digitální turbokonzument

V dobách „před tím vejbuchem“ digitalizace jsem si pamatoval filmy. Třebas týden, třebas měsíc, ale pamatoval. Magické Doors, neskonale tragický Homo Faber, dojemné Nebe nad Berlínem… Dnes mi všechny splývají. Taky písničky jsem uměl až do třetí sloky, teď dám sotva první a jakžtakž refrén. Je toho všeho prostě nad hlavu. Neohlupuje nás ten Google a Internet vlastně, jak dovozuje Nicholas Carr?

Nejsem jen typický přelétavý turbokonzument toužící po stále novém potěšení, jak píše Gilles Lipovetsky v Paradoxním štěstí? Nebo, slovy Markuse Gieslera, není mým údělem mít ke všemu přístup, ale nic už hlouběji neprožívat?

Ekopoučení z bajky? Až si zas budu chtít pořídit nějaký ten další mediální „kousek, vzpomenu si nejdřív na všechny ty nepřečtené Nové Prostory, Salony a Orientace, neslyšená „zásadní“ alba nebo zaprášené knížky, kterých bylo člověku tak líto, že je musel „zachránit“.

Co vy? Přemýšlejte, já musím končit. Dotahuje se mi totiž další film — prý skvělý dokument o lidských právech. Takže ostrý obraz a dobrý zvuk. A nezapomínejte, že nejkrásnějším filmem je hvězdné nebe nad hlavou.

---

Další články o médiích najdete tady.

[10. srpna 2011]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.