Sedmá generace 4/2017  »

Kdo by byl řekl, že se koncentrační tábory stanou v jednadvacátém století tolik populární. Že nám nebude vadit pomyšlení na jiné, kteří mají životního prostoru sotva na jedno otočení. Že nám nebudou vadit zvrácené experimenty leptající oči a kůži, které až příliš často končí smrtí. Že budeme lhostejní, když se s živými tvory zachází hůř než s věcmi. Tito jiní tvorové přitom vnímají ubíjející nudu, strach, bolest i utrpení stejně jako my. Jenže na rozdíl od nás nejsou z rodu homo.

Miliardy zvířat každoročně položí svůj život za to, aby si lidé mohli spokojeně žít ten svůj. Umírají, abychom se mohli navečeřet, dát si voňavou koupel, obléci si hedvábné pyžamo a usnout v prachových polštářích. Že zvířata umírají proto, abychom zahnali hlad (a především chuť), už jsme si zvykli. Že se na zvířatech provádějí pokusy v zájmu našeho zdraví, jsme také schopni akceptovat. Za tradičními či ušlechtilými myšlenkami se ovšem skrývá víc, než si většina společnosti připouští: zcela zbytečné a až příliš často nelidské utrpení zvířat — přesto v rámci zákona.

Experimenty bez hranic

Jen v Evropské unii ročně provedeme více než dvanáct milionů testů na zvířatech, a to i bez testů kosmetických, které Unie už pár let zakazuje (přestože se k nám kosmetika testovaná na zvířatech stále může dovážet). Takový botox už je ovšem licencován jako medicínský, a ne kosmeti...