graphic-header
Občanský kalendář » «»

červenec 2017

2017-6&clndr_act=2017-7-23
2017-8&clndr_act=2017-7-23
PoÚtStČtSoNe
1 2
3 4 5
6
čtvrtek 6. července   »   2 události
Akce » Boskovice
7
pátek 7. července   »   1 událost
Akce » Boskovice
8
sobota 8. července   »   1 událost
Akce » Boskovice
9
neděle 9. července   »   1 událost
Akce » Boskovice
10
pondělí 10. července   »   1 událost
11
úterý 11. července   »   1 událost
12
středa 12. července   »   1 událost
13
čtvrtek 13. července   »   1 událost
14
pátek 14. července   »   1 událost
15
sobota 15. července   »   2 události
16
neděle 16. července   »   2 události
17
pondělí 17. července   »   1 událost
18
úterý 18. července   »   1 událost
19
středa 19. července   »   1 událost
20
čtvrtek 20. července   »   1 událost
21
pátek 21. července   »   1 událost
22
sobota 22. července   »   1 událost
23
24 25 26 27 28 29 30
31
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2010  »

Nová generace snílků i pragmatiků

Zuzana Geryková

Nová generace snílků i pragmatiků

Obézní kuličky, které se po nedojedeném školním obědě dovalí do nejbližšího fastfoodu, nebo rachitičtí a pobledlí zoufalci, co propaří celé dny u počítače. Kráva je podle nich fialová a víkendový výlet rovná se nákup v shoppingparku s pokleslou americkou komedií v multiplexu jako „hezkou“ tečkou na závěr. Tyto a podobné stereotypy o dnešních dětech jistě znáte. Pokud jste ještě pověstnou hůl nezlomili úplně, přidejte se k Sedmé generaci, která se vydala na návštěvu do střediska ekologické výchovy.

„Nejdříve jsme si doma pouštěli film Děti z Bullerbynu, a když jsme pak seděli u večeře, dcera povídá: Víš, mami, ty děti se tak měly, mohly si pořád hrát venku, lítat, kam se jim chtělo… Myslím, že si najednou uvědomila, o kolik volnosti a svobody v dnešní době a ve městě přichází,“ povídá Alena Uhříčková, dlouholetá ekopedagožka z brněnského střediska ekologické výchovy Lipka.

Alena Uhříčková vypráví také o tom, jak je důležité, aby děti uměly nad přírodou žasnout a mít ji rády. „Pokud k někomu cítíte vřelý či láskyplný vztah, nechcete mu přece ubližovat.“

Mě však také zajímá, co soudí o mladičké nastupující generaci, která balancuje mezi světem počítačů a systematickou ekologickou výchovou. Nakonec docházím k závěru, že bavit se o někom zprostředkovaně je jako koukat na něj přes tlusté sklo akvárka. Jednoho mrazivého lednového dne tedy sbírám odvahu a mířím na Lipku za tlupou kluků a holek v rozmezí druhé až šesté třídy.

Od schovky k virtuálním rybičkám

Blížím se k úhledné funkcionalistické vile ponořené do divoké zahrady nedaleko brněnského centra, kde jedno z pracovišť Lipky sídlí. Střídavě mě polévají pocit nervozity a zvědavost. A to navzdory tomu, že na hodinu a půl s osmi až dvanáctiletými dětmi jsem se snažila připravit nejlépe, jak jen dokáže člověk, který vyrostl s výrazně starším sourozencem a snad v každé skupince, kde se kdy pohyboval, byl suverénně nejmladší.

Zazvoním. Paní Uhříčková mě opět vítá, nazuji si cizí bačkory (spíš bačkůrky) a už za pár minut sedím se svou pokusnou, asi dvanáctičlennou, skupinkou v kroužku na zemi. Nervozita opadá během chvilky, protože tyhle děti, a to vám povím klidně, kolikrát chcete, jsou opravdu hodně v pohodě. Nejdřív na ně vybalím otázku: Co vás napadne, když se řekne hra? Samo sebou mě zajímá, zda půjde spíš o počítačovou střílečku nebo něco jiného. Jako první je napadne schovka, nejlépe prý na brněnském „Kraváku“ (tj. parku na Kraví hoře), následují honička a stolní hry. Na počítače dojde až po chvilce. Že si na nich hrají, a rádi, přiznají skoro všichni.

Favoritka mezi počítačovými hrami se jmenuje Sims (pro digitální fajnšmekry: následují Machinarium a Samorost). Hra Sims patří mezi takzvané simulátory života. Přiznávám, že jsem ji nikdy nehrála. Ale právě pro tyto případy je zde přece všestranný pomocník Google. Princip hry zřejmě spočívá v tom, že obstaráváte životní potřeby „člověka“ (Simíka): náladu, hlad, únavu, společnost či zábavu. Zároveň stavíte jeho dům, obhospodařujete zahradu, vymýšlíte, co si vezme na sebe, s kým se seznámí, koho navštíví, co si koupí a s kým počne děti. Můžete také uspořádat večírek. Sama se tomu směji, nicméně když jsem se před časem zcela náhodou dostala k Samorostovi, zaneprázdnil mě hned na několik hodin.

Co na tomto způsobu trávení volného času táhne? „Mě baví to stavění,“ překřikují se mí informátoři z dětského světa. Taky se dozvídám, že dívku se dvěma zapletenými culíky baví rybičky, přesněji chovat virtuální rybičky ve virtuálním akváriu. Raději by měla skutečné zvíře, ale mamka nechce. Nakonec se všichni shodují, že živému tvoru se ten počítačový nevyrovná. Mimo jiné proto, že třeba s křečkem z obrazovky se nejde mazlit.

Intermezzo s diktafonem

Je otázka, na kolik jde o společenské klišé či stylizaci, ale zdá se, že příroda a s ní spojené okolnosti mají u těchto dětí oproti městu o velký kus navrch. Například běhat po trávě popisují jako o poznání měkčí a příjemnější činnost než po betonu. Z počítače je prý bolí hlava, stromy skýtají příjemný stín a les spoustu úkrytů. Pozitivně se (zatím) staví i k životu na vesnici: Člověk je hned venku a nemusí kvůli tomu popojet několik zastávek tramvají. Navíc je to hezčí. Jakmile si povídáme o vysněném výhledu z okna, dovídám se, že všichni touží především po otevřené krajině, nízkých kopečcích, sem tam les a na louce se v ideálním případě pasou srnky. Výhled na hrad, který nabízím jako bonus, není žádné terno. Musela by to být stará a romantická zřícenina. Větrné elektrárny nepřipadají v úvahu. Stejně tak silnice, po níž se prohání supermoderní auta. Navíc jsem skutečně překvapená, kolik vůní přírody a jejich nuancí dokáží tyto děti popsat.

Plkání o hrách a přírodě ale představuje pouze část mého scénáře na dnešní setkání. V plánu mám ještě další program. Než se tedy dostaneme ke druhému dějství, chci pozastavit nahrávání na diktafonu. K mému mírnému zděšení se však k tomuto činu odebral před neznámo jak dlouhou chvílí samovolně. Chlapec, kterého si pro sebe záhy označím jako pragmatika, z přístroje nespouští oči: „Já jsem si už všimnul, že se ta kazeta přestala točit, ale nechtěl jsem rušit.“ Jak šlechetné, pomyslím si, a v duchu exploduji smíchem. Z předešlých minut si vybavím nemálo momentů, kdy se spolu s ostatními aktivně překřikoval o slovo. No nic… Vyměním baterky a jmenuji ho oficiálním hlídačem zdárného chodu nahrávání.

„Výlet“

Naše skupinka se v tuto chvíli dělí na půlky. Jedni usedají k pastelkám a začínají kreslit krajinu nebo své vysněné místo k žití. Kupodivu o tuto činnost jeví činorodý zájem. S ostatními si opět sedáme do kroužku na zem. „Představte si, že společně vyrážíme na celý víkend na výlet. Jak byste nejradši cestovali,“ ptám se. „Vlakem!“Zazní jednohlasně. Ovšem jakmile někoho napadne letadlo, následuje seriózní diskuse na téma, který z těchto dopravních prostředků zvolit. Rozetne ji až Mr. Pragmatik: „Záleží, jak by to bylo daleko.“

Moje fascinace tím, nakolik se děti nechávají touto imaginární taškařicí vtáhnout, už jen poroste.

Upřímně řečeno, tahle parta si vůbec nedělá starosti, který z dopravních prostředků více znečišťuje přírodu. Řeší spíš míru pohodlí a dobrodružství. Na letadle je podle nich príma, že můžete koukat na svět shora a dostanete občerstvení. „Kdybysme ale jeli vlakem jako v Harry Potterovi, tak to bych chtěla,“ zasní se dívka, jíž přiřazuji přezdívku „víla“. Nakonec se ale děti shodují, že na kratší vzdálenost by nejraději vyrazily na kolech.

První zastávku na našem výletu jsem, jakožto samozvaná vedoucí, naplánovala u rybníka. Popisuji, že je horký letní den. Reakce „hurá do vody“ tedy nepřekvapí. Jenomže v tomto rybníku, jak výletníky varuji, je po kotníky bahna. Zajímá mě totiž, zda pro někoho představuje nesnesitelnou překážku. Zdá se však, že i přes počáteční unisono „blééééé“, by si zaplavali všichni. Dívka-víla navíc přidává vzpomínku na léto: „My jsme byly na výletě s kamarádkou a tam byla na břehu rybníku mrtvá ryba, a stejně jsme se koupaly. Nakonec se mi ani nechtělo ven z vody.“

Po koupání většinou vyhládne, navíc se blíží poledne, a tak nastává čas svačiny. „Jenomže, když si ji vytahujete z batohu, spadne vám na zem,“ navozuji dramatickou atmosféru. S následující otázkou skutečně nepočítám, někdo se udiveně ptá: „Všem?“

Navazuje opět velice vážná diskuse, jak naložit s jablkem ušpiněným od hlíny a jehličí: záleží, jak moc je okousané — čím míň, tím lépe, protože můžete jíst z opačné strany. Nebo co udělat s chlebem ušpiněným od téhož: záleží, jestli je špína nalepí na máslo. Jogurt vylitý na zem už ale nezbývá, než zahrnout hromádkou hlíny.

Proč se vůbec na tyto otázky ptám? Zajímá mě dosavadní zkušenost s podobnými situacemi a zejména, jak se děti jejich prostřednictvím staví k živé přírodě.

Orchidejové dilema

Nicméně i tentokrát se mi podaří skupinku rozumbradů zkrotit, a výlet pokračuje. Po koupání a svačině se na obloze objevují černé mraky a přichází průtrž mračen. Ovšem ani to nemůže matadory několika, i mokrých, výletů s Lipkou rozhodit.

Další z překážek, kterou jsem si na ně přichystala, je louka plná přísně chráněných rozkvetlých orchidejí. Vkročí na ni, či nevkročí?

„Jak je ta louka velká?“ ptá se pragmatik. „Já bych nešla v těch orchidejích, hrála bych si na vílu a hopsala bych,“ zasní se víla a někdo další rychle dodává: „Já bych postavil velký most.“ Možná by bylo lepší jít v řadě, pronese další hlásek. Pragmatik úvahy uzavírá po svém: „Záleží, jestli jsou ty orchideje tak moc chráněný, že by za to chtěli pokutu. Protože kdyby nás jen seřvali, tak to by moc nevadilo. Ale kvůli pokutě bych si radši pár kilometrů nadešel.“

A co nutkání odnést si vzácnou květinu domů? Raději by si ji prý vyfotili — mají přece digitální fotoaparáty či mobilní telefony s funkcí focení. Snažím se trochu mámit: „Přece by to byla jenom jedna rostlinka, to se ztratí.“ V odpověď mi ale sborově zazní, že kdyby to udělal každý, dopadlo by to přece špatně. Navíc rostliny vypadají mnohem lépe v přírodě než ve váze či v květináči.

Už už chci pokračovat do další štace, ale ozve se víla: „Kdybychom se přes tu louku vraceli cestou domů, jednu kytičku bych si utrhla. A kdyby ji u mě doma někdo objevil, odpověděla bych, že jsem ji koupila za milion!“

Nebudu to protahovat, výlet končí na mé imaginární chatě a děti si mohou vybrat spaní pod širákem nebo uvnitř. Zdá se, že spaní venku není pro skupinku ničím neznámým. Padají jen standardní kontrolní otázky na počasí. Někdo přiznává, že nepohrdne chatou, protože nechce skončit doštípaný od komárů.

Vzrůšo a kamarádi především

„Kam byste vyrazili za čtrnáct dní?“ ptám se, než imaginární výlet rozpustím. Děti mě nejdřív zahrnou destinacemi, které zřejmě nedávno navštívily: Broumovsko, Praděd, Ještěd, Kralický Sněžník. Stejně úspěšný by však byl i akvapark, lyžování na sjezdovce či výlet na opuštěný ostrov, což jsou místa, která je napadají posléze. Prostě podstatný je zážitek, například výlet spojený s koulovačkou nebo sáňkováním. Čili jestliže to vypadá, jako by příroda stála na prvním místě, důvodem může klidně být, že je spojená s bezvadnými zážitky a kamarády. To ale ostatně není málo.

Na základě jednoho posezení se zástupci nové/digitální/virtuální/knoflíkové generace nechci a nemůžu činit velké závěry. Navíc jsem se setkala s dětmi, na jejichž názorech a znalostech se velkým dílem podepsala Lipka. Ale můžu se podělit o své dojmy. Jací jsou? Napadá mě zejména toto: nápadití, bezprostřední, zvídaví, akční. Ale především to jsou pořád „jenom“ děti a v mnohém se určitě podobají generacím před nimi. Stavěli jste v dětství kolem stromů miniaturní domečky pro skřítky? Se zahrádkami? Oni taky.

 

Zelené perly, aneb co jste možná nevěděli

Na schovku si můžete hrát i s křečkem. Ovšem pozor, hlavním pravidlem je, že křeček se schovává a vy hledáte. Nikoliv naopak. Hra může být ještě napínavější, má-li váš chlupatý mazlík bílou srst
a váš domov bílé stěny a koberec.

Žirafa je roztomilejší než kráva, protože kráva je taková… no prostě taková svá.

Hladit virtuálního křečka na obrazovce počítače není žádná zábava.

Kdybyste byli zvíře, možná byste nechtěli dojídat svačiny po lidech.

Spadne-li vám svačina do vyjetého oleje od auta, nejezte ji.

Nosit celej puťák rostlinu, to fakt nejde.

Vykutálená liška před nikým nezdrhá. Ta vždycky počká a ukradne batoh. Překouše přezky a celý ho odnese.

Trpíte-li nedostatkem autority, kupte si v safariparku geparda, navlíkněte mu vodítko a choďte s ním po ulici.

[23. února 2010]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.