graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-19
2017-12&clndr_act=2017-11-19
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu (dnes)   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 6/2015  »

Obnovovat pěstitelské dovednosti
autor/ka: archív Marka Kvapila (vše) 

Obnovovat pěstitelské dovednosti

Rozhovor s Markem Kvapilem

Marek Kvapil je dlouhodobým propagátorem permakulturního hospodaření a sdílení zkušeností s ekologickým zahradničením. Vedle vzdělávacích kurzů se aktivně zasazuje za uchování a šíření neprůmyslových a špatně dostupných odrůd. Spolupracuje s genovou bankou Gengel o. p. s. a na úrovni ministerstva zemědělství se snaží prosadit zmírnění legislativy směrem k volnějšímu šíření semínek. Je autorem webové platformy potravinovézahrady.cz, kde sdílí svoje poznatky a zkušenosti. Rozhovor se odehrál letos v září u příležitosti prvního Fóra potravinové suverenity, kde Marek Kvapil vystoupil. Mluvili jsme zejména o „semínkové“ krizi naší doby a o možnostech jejího překonání.

Pojmenoval jste několik extrémů soudobého zemědělství, které lze zmírnit návratem k semenaření. Mohl byste je stručně představit?

Prvním velkým problémem je příliš centralizované osivářství. To znamená, že několik málo obrovských, často nadnárodních korporací pohlcuje menší semenářské firmy a dochází ke koncentraci moci do několika málo semenářských center. Velké osivářské firmy mají tendenci v nově získaných dceřiných firmách vyřadit méně ekonomicky zajímavé linie. To ale přispívá k omezování rozmanitosti a zvýšení rizika negativních globálních dopadů, pokud jeden z těch velkých zdrojů selže — například některé z hodně rozšířených odrůd Monsanta.

Druhý extrém se týká toho, že v průmyslových zemích jsou zemědělci a pěstitelé včetně zahrádkářů hodně závislí na nákupu semínek od osivářských firem. Farmářská osiva nebo pěstování vlastních semínek se dnes dělá spíše okrajově, i když už se k tomu někteří pěstitelé začínají vracet. Producenti osiv tuto závislost záměrně posilují, protože z toho mají zisky. Když si totiž koupím takzvané patentované osivo, například od Monsanta, musím podepsat smlouvu, že si je sice můžu vypěstovat a sklidit, ale ne znovu zasít.

Druhým nástrojem zvyšování závislosti na osivářských firmách je takzvané hybridní osivo. To se semenařit teoreticky dá, ale nehodí se k tomu, protože není geneticky stabilní a dané odrůdy si neuchovávají požadované vlastnosti. Když tedy vyseju hybridní osivo, vyrostou mi sice pěkná rajčata, ale když si z nich vezmu semínka a další rok je vyseju, rajčata mají úplně jiné vlastnosti, můžou být v horší kvalitě a je to celé rozhozené.

Dnes už jsme bohužel v situaci, kdy naše největší firmy jako Semo například nenabízejí jedinou nehybridní odrůdu okurek.A pěstitelé, co už nechtějí za semínka utrácet, se tedy k nehybridním odrůdám vhodným k semenaření dostanou jen stěží.

Často zdůrazňujete, že osivářské firmy zároveň patří mezi největší výrobce agrochemie. Doslova jste uvedl, že například Semo má v popisu „výrobu a produkci chemických jedů“. O čem tato souvislost vypovídá?

Zejména o kvalitě jejich osiva, respektive odrůd. Tyto firmy logicky vytvářejí takové odrůdy, které chemii potřebují, protože pak prodají obojí — osivo i chemické přípravky. A i když potom taková firma nabízí i bio osivo, ještě to neznamená, že se jedná o neprůmyslovou odrůdu šlechtěnou tak, aby nepotřebovala chemii. A v tom spočívá další úskalí: těch neprůmyslových odrůd skutečně vhodných k pěstování bez chemie není mnoho a dnes už není jasné, které to jsou.

Bylo by tudíž velmi užitečné, kdyby tady byl někdo, kdo by různé odrůdy testoval v neprůmyslových podmínkách a ty osvědčené potom nabízel pěstitelům, kteří se chtějí obejít bez chemie. Třeba ve Velké Británii existuje malá rodinná semenářská firma, Real Seeds, která to dělá. Ty odrůdy, které se jim pěstovat nedaří, vyřadí, a ty ostatní potom namnoží a prodává je lidem. To by myslím mělo být i u nás. Real Seeds se také specializují na odrůdy pro zahrádkáře. Naše Semo sice pro zahrádkáře také prodává, ale jeho primární odbyt zajišťují velcí konvenční zemědělci, takže šlechtí hlavně pro ně.

Neprůmyslových odrůd, adaptovatelných pro pěstování bez chemie, je tedy u nás nedostatek?

Ano, souvisí to s výše řečeným, že hodně velkých osivářských firem zároveň produkuje chemii. Není to tak, že žádná z konvenčních odrůd by se nedala bez chemie vypěstovat, ale obecně ji potřebují. Celosvětově sice většina pěstovaných odrůd stále patří — díky samozásobitelství — mezi neprůmyslové, ale v těch takzvaně vyspělých zemích už je tomu naopak.

Ještě terminologická poznámka: pojem neprůmyslové odrůdy není moc zažitý. Blízko k němu má termín low-input odrůdy, neboli odrůdy, které se dají pěstovat v režimu nízkých vstupů, bez chemických hnojiv, herbicidů a pesticidů.

Opravdu platí, že osm největších evropských semenářských firem pokrývá 99 % unijního trhu?

Platí, alespoň to vyplývá ze studie, kterou nechali vypracovat a zveřejnili evropští Zelení. Týká se to však jen Evropské unie. Celosvětově je to ještě horší: pět společností kontroluje 95 % trhu s osivy zeleniny; jenom Monsanto má téměř čtvrtinu.

Takže Monsanto na evropském trhu také významně působí, i když se v EU nesmí prodávat geneticky modifikované plodiny k běžné konzumaci?

Ano, Monsanto tady je a překvapivě i na trhu s osivem zeleniny. GMO plodiny se totiž u nás můžou používat na zkrmování, například u dojnic. V České republice bude jeho podíl menší, protože máme Semo a české osivářství je na vysoké úrovni, takže Monsantu dokáže konkurovat. Ale i ty české firmy jsou svým způsobem nadnárodní korporace, protože nezásobují jen český trh, ale i jiné země.

Prakticky celou historii se celá společnost věnovala produkci potravin a zemědělství. Dnes je to přesně naopak a drtivá většina obyvatel západních společností se věnuje službám. Neztrácejí se u nás kulturní znalosti pěstování, a případně co to pro společnost znamená?

Už se moc neztrácejí, protože se dávno ztratily v důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství. Dnes se ty znalosti spíš znova objevují. Občas na venkově nebo v okolí narazím na pár hodně starých sedláků, kteří ještě vydrželi a sečou si podél cesty seno, krmí jím doma voly a prodávají je pak někam na maso. Ale to už jsou tak ojedinělé případy, že… Ano, od nich by ještě bylo možné na tu tradici navázat, ale myslím, že většina už je zcela pryč.

Co se s tím tedy dá dělat?

Musíme tu tradici hledat a vytvářet zase znovu a využívat k tomu současné prostředky. Takže já třeba dělám vzdělávací kurzy, kde ty znalosti — byť omezené, protože jsem původně z města, ale už mám nasbírány nějaké zkušenosti a něco nastudováno z odborné literatury — předávám dál. A zároveň se na těchto kurzech sejdou lidi z různých zahradnictví, třeba i zemědělci, a přinesou své poznatky a zkušenosti. To je jedna z forem, jak znovuobnovovat pěstitelské dovednosti navzdory přetržené tradici.

Zajímavé mi přijdou i permakulturní kurzy, při nichž se lidé mohou naučit sadu jednoduchých pravidel a získat vodítko, jak hospodařit — aby se v tom neztratili, aby věděli, na co si dát pozor a aby to taky dělali udržitelně; to znamená, aby ekosystém toho pozemku nedegradoval, ale vydržel co nejdéle.

S tím souvisí bod, který se snažíte zviditelnit, a to je ochrana ohrožených odrůd a jejich uchovávání. Proč jsou tak důležité?

Myslím si, že zemědělci a zelináři a zahrádkáři se můžou věnovat semenaření, a mohou tím přispět k ochraně některých ohrožených odrůd, krajových nebo starých, které už jsou dnes jen uloženy v genových bankách. Kdyby totiž banku zasáhl požár či povodeň a nikdo tu odrůdu nepěstoval, o všechny přijdeme. Pokud je tedy rozptýlíme do zahrad a na pozemky, před tímto rizikem se ochráníme. Ale není to jen tak: když se má odrůda uchovat, je potřeba, aby se nezkřížila s jinými odrůdami nebo s planými příbuznými rostlinami, protože tím ztrácí své vlastnosti. Takže je dobré o tom něco vědět a pro pěstitele je to práce navíc. Ale nemusí být tak velká, záleží, co si kdo vybere.

Hodně zajímavý přístup by byl, kdyby se vytvořily lokální komunity pěstitelů a rozdělily by si práci tak, že každá z nich by semenařila jednu nebo dvě odrůdy, ale nejen pro sebe, i pro ostatní. Ono když člověk začne semenařit, má semínek víc, než sám dokáže spotřebovat. Takže by v tomto mohla fungovat dělba práce a potom by to nebyla až tak velká zátěž. Ta komunita by dosáhla na dnes nedostupné odrůdy, a zároveň by přispěla k jejich ochraně.

A pokud jde o vytváření odrůd nových?

To už hovoříme o šlechtění nebo i selekci jako jedné z metod šlechtění, což je ještě složitější. Ale také to nemusí být nic náročného. Dnes třeba existují alternativní šlechtitelé, kteří se vracejí ke krajovým odrůdám — rozmanitým, adaptovaným na podmínky dané oblasti a typickým pro tradiční zemědělství. Mluví se o nich jako o takzvaně primitivních odrůdách. Poté, co se začalo šlechtit a vznikla genetika, už najednou nebyly krajové odrůdy pro zemědělce tak výhodné. Ale dnes se ukazuje, že se k nim někteří zemědělci nebo alternativní šlechtitelé vracejí a vytvářejí i nové moderní krajové odrůdy.

Postup je úplně jednoduchý: stačí nashromáždit větší množství odrůd z různých zdrojů, třeba deset, patnáct, dvacet, nechat je prokřížit mezi sebou a první dva roky nedělat žádnou selekci, aby se jen zkřížily a promísily jejich geny. A pak teprve začít podle nějakých kritérií selektovat. Třeba že chci, aby odrůda byla raná, dobře klíčila a rostlinky rychle rostly a měly ještě nějaké další vlastnosti. Selekci pak provádím rok co rok, a tím dochází k adaptaci. A čím větší rozmanitost je na začátku, tím lépe se rostlina dokáže přizpůsobit lokálním podmínkám. Takhle vyvinutá odrůda je pak velice zajímavá pro pěstování bez chemie.

Takže se dá říct, že jde o opačný přístup, než když industriální zemědělství vytváří plodině ideální chemické prostředí?
Ano, průmyslové zemědělství vlastně mění ekosystém. Půda se vysterilizuje, herbicidy ji zbaví plevelů, funguje tam ochrana před škůdci a chorobami, růst podporují hnojiva… Takže kontrolujeme všechny důležité aspekty životního prostředí a vytváříme optimální podmínky pro to, aby průmyslové odrůdy poskytly dobrý výnos.

Existuje ovšem jedna pěkná studie, od českých vědců, v níž srovnávali krajové odrůdy ječmene s těmi moderními a zjistili zajímavou věc: ty moderní samozřejmě dávají vyšší výnosy, ale jen v optimálních podmínkách. Když se něco pokazí, najednou je ve výnosech krajové odrůdy předčily.

A co se vlastně může pokazit?
Může přijít špatné počasí, extrémní sucho jako letos, nebo může dojít k tomu, že z nějakého důvodu nebude dost hnojiv. A může se objevit řada jiných problémů. A v takových nepříznivých podmínkách mohou někdy krajové odrůdy fungovat lépe.

Jen málokdo ví, co jsou to semínkové, či lépe, genové banky. Kdy vznikly a k čemu slouží?

Genové banky vznikly v době, kdy si společnost uvědomila, že dochází ke genetické erozi. To znamená k nevratné ztrátě genů, jejich kombinací a celých odrůd. Vznikla tudíž potřeba ohrožené odrůdy nějak chránit a zachránit. V genových bankách je tedy uloženo osivo starých či krajových odrůd — většinou v mrazu, aby dlouho vydrželo. Tímto způsobem se podařilo zachránit mnoho odrůd a je skvělé, že genové banky máme. Není to však jediný způsob, jak tyto odrůdy uchovávat.

Tuto cestu by myslím bylo dobré doplnit o jiné způsoby, které nejsou tak rozšířené a podporované. Například tím, jakým to u nás dělá obecně prospěšná společnost Gengel, která ohrožené odrůdy uchovává v zahradách různých pěstitelů. Tento způsob konzervace má také svá úskalí, třeba to, že se mohou odrůdy nekontrolovaně křížit, pokud si je pěstitelé nepohlídají. Což se v genové bance nestane. Ale tento způsob má i výhody, třeba tu, že dochází k adaptaci — odrůda se mnohem více vyvíjí. Takže když se mění prostředí, ekosystém, mutují škůdci a choroby a po padesáti letech se z genové banky vytáhne zakonzervované osivo, tak ta odrůda už není na změněné podmínky vůbec připravena a může být náchylná k novým mutacím chorob a škůdců.

Ještě zajímavější je, že v genové bance se uchovávají jen odrůdy, geny, nikoliv zkušenost, jak je použít a k čemu jsou dobré. Kdežto když si je lidé uchovávají na zahrádkách, většinou je i sami používají a tu zkušenost si mohou navzájem předávat.

Kde všude genové banky po světě jsou?
Má je většina vyspělých zemí a jsou financovány státem. V České republice genová banka uchovává tisíce odrůd. Na internetu najdete její archiv, do kterého můžete nahlížet a dokonce si osivo vybraných odrůd vyžádat. Akorát je pak musíte pěstovat pouze pro vlastní potřebu a písemně se zavázat, že je nebudete šířit dál.

Z jakého důvodu?

Ten úplně přesně neznám: myslím si, že to je jedna z věcí, která by se mohla změnit. Když už si někdo po hledání v archivu osivo vyžádá a vyzkouší třeba patnáct starých českých odrůd rajčat a dejme tomu pět z nich ho zaujme, nemůže je nabídnout dalším lidem. Což je škoda. Nevidím důvod, proč by to mělo být zakázáno.

Problém některých genových bank spočívá také v jejich podfinancování. Nevím, jak je na tom v tomto ohledu ta česká, ale týká se to třeba ruské genové banky, Institutu rostlinné výroby N. I. Vavilova. Mimochodem jde o první genovou banku na světě, založenou slavným ruským genetikem. Z expedicí si přivážel nasbíraná semínka nejrozmanitějších odrůd a příbuzných planých rostlin a shromažďoval je. Absolvoval i expedice do východní a střední Evropy, takže v ruské bance najdeme i spoustu starých českých a moravských odrůd — objevil jsem tam třeba hanácké odrůdy. Vavilovův institut bohužel trpí nedostatkem financí a tamější semínka nejsou v dobrém stavu. Tam jde skutečně o čas. Semínka každým rokem ztrácejí klíčivost a možná už hodně z nich nikdy nevyklíčí, nebo do tohoto stadia brzy dospějí. Pracovníci institutu před časem sami vyzývali k tomu, že kdyby měl někdo o semínka zájem, ať se jim ozve. Nevím ale, jak se od té doby situace proměnila, protože politická situace není úplně ideální a možná se za pár let ještě zhorší a bude ještě větší problém ta semínka třeba k nám dostat. Kdyby se do toho nějaký nadšenec vrhl, byl by to myslím zajímavý projekt.

Do jaké míry si myslíte, že za ztrátu rozmanitosti našich českých odrůd mohou prodejní řetězce? Zahraniční supermarkety, které u nás působí, totiž preferují nízkou cenu produktů, kterou většinou zajišťují výrobci v zemích globálního Jihu nebo ze Středomoří. My jsme byli například v zelenině soběstační, dnes jsme jen ze 40 %. Máme tady také spoustu krásných, tradičních českých odrůd jablek, které ale nelze snadno získat, protože řetězce preferují primárně italské odrůdy. Jak dovozové, tak pěstované u nás. Jaký mají řetězce vliv na lokální pěstování nebo na české odrůdy?

Popravdě nevím. To je těžko posuzovat. Určitě nějaký ano, ale…Je možné, že když by se preferovaly u nás pěstované potraviny, upřednostnily by se i české odrůdy. Ale já bych z mizení zdejších odrůd řetězce asi vůbec neobviňoval, to není jejich problém a asi o tom ani nikdo z nich vědomě neuvažuje.

Ne, to v žádném případě není vědomé, oni se řídí trhem a preferují levnější zboží, které ale většinou pochází ze zemí globálního Jihu nebo má nějaká specifická kritéria, která řetězce požadují.

No, možná to souvisí s odrůdami tak, že jsou na základě takto nastaveného ekonomického systému preferovány právě ty nejvýnosnější a nejefektivnější. Takže potom ty starší nebo neregistrované odrůdy, které poskytují menší výnosy, ale mohou být zajímavé třeba výživově, tvarově či chuťově, nemají moc šanci.

Je to dáno i tím, že plodiny v supermarketech musí být trvanlivé a vizuálně pěkné, což jsou dvě vlastnosti, které často mohou být s dobrou chutí v rozporu. Existuje třeba pěkné divoké rajče, které má miniaturní, ale chuťově strašně dobrá rajčátka. Komerčně jsou ale asi nepoužitelná, protože nevydrží moc dlouho a jsou vyloženě vhodná na přímou spotřebu pro zahrádkáře. Jen je musíme chtít pěstovat.

Připravil Tomáš Uhnák, působící v nevládní organizaci Ekumenická akademie. Kontakt: t.uhnak@gmail.com.

[27. listopadu 2015]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G



  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.