graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-19
2017-12&clndr_act=2017-11-19
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu (dnes)   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2015  »

Po pomalém jídle pomalé zprávy
autor/ka: Esther Vargas 

Jan Miessler

Po pomalém jídle pomalé zprávy

Držet prst na tepu doby může být vysilující. Pomalá žurnalistika nabízí alternativu, nikoliv však spásu.

Když jsme před sedmi lety v Sedmé generaci (6/2008) psali o uspěchaném životním stylu, věnovali jsme zvláštní pozornost hnutí pomalého jídla, iniciovanému italským gastronomem Carlem Petrinim. Nikdo z nás tehdy ještě nemohl tušit, že hned poté, co se odpůrci hektického životního tempa dosyta najedí — samozřejmě pomalu a z čerstvých lokálních surovin, posvítí si i na nezdravě uspěchaná média.

Definiční kontradikce

V čem vlastně ta „pomalá žurnalistika“ spočívá? Na její důkladné vymezení si nejspíš budeme muset ještě počkat. Dosavadní pokusy působí poněkud provizorně a v podstatě bojují hlavně s tím, že výrazy slow news (pomalé zprávy) a slow journalism (pomalá žurnalistika) jsou vlastně contradictio in adjecto — podobně jako třeba kulatý čtverec, hlasité ticho nebo ekologické auto. První slabika ve slově žurnalistika totiž pochází z francouzského le jour (den) a novinky jsou logicky nové jenom do té doby, než zestárnou kvůli novinkám ještě novějším. Každý novinář vám proto na požádání ochotně potvrdí, že opravdu není nic staršího než včerejší noviny, že loudavost se v branži necení a že v zásadě platí akademický imperativ publish or perish (publikuj, nebo zhyň) v kombinace s imperativem be quick or be dead (buď rychlý, nebo chcípni), o kterém pro změnu zpívají Iron Maiden.

Je sice pravda, že první knižní pojednání o pomalých novinkách Pomalé zprávy: manifest kritického konzumenta mediálního zpravodajství novináře Petera Laufera vyšlo už loni, že první vědecké sympozium o pomalých zprávách se konalo letos koncem března na anglické univerzitě s podezřele lázeňským jménem Bath Spa, i že v časopise Journalism Practice loni vyšel článek Co je pomalá žurnalistika? od Megan Le Masurierové. K nějakým konkrétním závěrům ale nic z toho zatím nevedlo, přičemž Le Masurierová prostřednictvím citací několika poněkud postmoderních expertů, z principu odmítajících definice jakožto omezovače plurality významů, dospívá pouze k neurčitým spekulacím, co by pomalá žurnalistika mohla být. Směle však předpovídá, že se tato verbální mlha stane východiskem pro nový pohled na fungování médií.

Proti instantní žurnalistice

Pomalé zpravodajství se tak v praxi prozatím negativně vymezuje vůči současné „instantní“ žurnalistice. Tedy té, která se snaží informovat s co nejmenším zpožděním, a zároveň ušetřit na kvalifikovaných lidských zdrojích, jež by informace zasadily do kontextu a vypíchly nejdůležitější souvislosti. Která zkrátka neváhá svoje informační nudle vařit z nejrůznějších agenturních či dokonce píárkových polotovarů a pak na nich svoje čtenáře tahat. Zejména v redakcích zpravodajských serverů za takových podmínek funguje zpocený mozek průměrného pracovníka jako průtokový ohřívač a výsledný produkt pak nesplňuje standardy, jimiž se práce novinářů obvykle poměřuje. Jinými slovy: rychlost a spolehlivost jsou ve vztahu nepřímé úměry, čím více jednoho, tím méně druhého. A jelikož se po internetové informační dálnici zkrátka pomalu nejezdí, člověk musí držet krok s mašinou a dopadá jako Chaplin ve filmu Moderní doba. Ne nadarmo americký mediální expert Hanno Hardt nazýval novináře asistující u takové pásové linky „počítačově gramotnými dělníky s amnézií“.

Zastánci pomalé žurnalistiky naopak zdůrazňují, že pomalá produkce, distribuce a konzumace zpráv by měly poskytovat dost času na to, aby pomalí novináři získali nad tématem nadhled a společně s pečlivými editory své texty vybrousili do obsahové a formální dokonalosti. Pomalá žurnalistika se též nesnaží předběhnout konkurenci, nehoní se za celebritami, senzacemi a módními trendy, ale cení si přesnosti a správnosti informací, snaží se o nový úhel pohledu, namísto přihřívání cizí polívčičky sází na přímou zkušenost s danou událostí, zdůrazňuje nadčasová témata… Jenomže — není toto všechno pouze objevováním Ameriky?

foto: oooo

Například americký časopis New Yorker totiž už nějakou tu dekádu publikuje dlouhé, velmi dobře napsané a vyrešeršované texty, které si mohou dovolit jít do hloubky, protože dostanou hodně prostoru (deset stránek není výjimkou). Známe také knižně rozmáchlé reportáže, které přežily hlodání zubu času a dnes tvoří součást zlatého fondu literatury, přestože šlo původně o texty publikované v novinách. A navzdory instantní informační tsunami vidíme hromadu kvalitních příkladů i ze současnosti.

Uspokojivé opoždění?

Vlajková loď pomalé žurnalistiky, čtvrtletník Opožděné uspokojení (Delayed Gratification), má pomalé zprávy přímo v podtitulu. Vychází od roku 2011 a v okamžiku naší uzávěrky vydal sedmnácté číslo, pokrývající hlavní události posledního loňského čtvrtletí. Poněkud exkluzivní cena dvanácti liber šterlinků (zhruba 450 českých inflačních korun) naznačuje, že podobně jako pomalé jídlo nebudou ani pomalé zprávy určeny masovému publiku, ale vrstvám spíše elitním. Jak před vydáním prvního čísla prozradil hlavní editor časopisu Marcus Webb, má jít o čtení pro „high-end klienty“, kteří si časopis najdou v lobby lepších hotelů nebo saloncích leteckých společností a na něž má cílit inzerce výrobců whisky nebo třeba luxusních hodinek. Nabízí se skeptická otázka, jestli je správné cílit pomalý časopis na lidi, kteří se po světě běžně pohybují nadzvukovou rychlostí, ale na druhou stranu, kdo jiný by měl mít díky tryskáčům možnost ušetřit si na pomalé texty dost času…

Na rozdíl od tradičních a nových médií nemusí pomalý čtvrtletník každý den chrlit spoustu článků, reportáží nebo fotek, ale může se pokusit odstínit zbytečný informační šum a soustředit se na to, co jeho redaktoři pokládají za opravdu důležité; a to vše pak doplnit promyšlenou infografikou a sondami expertů, kteří vypíchnou to nejpodstatnější. V současné době je totiž — o čemž nás média dlouhodobě a pokrytecky zpravují — informací nikoliv nedostatek, ale nadbytek. Velká část z nich nás pouze okrádá o čas — a právě ten Opožděné uspokojení svým čtenářům paradoxně slibuje ušetřit. Navzdory tomu, že si budou moci četbu náležitě vychutnat.

Luxusní čas

Vzhledem k tomu, že časopis ještě nestačil zkrachovat, představuje zřejmě životaschopný byznys model — a to navzdory problémům, kterým podobný mediální projekt musí čelit. Za prvé: pokud nemůže pomalá žurnalistika soupeřit se svým zlým instantním dvojčetem rychlostí, musí soupeřit kvalitou — jenomže kvalita je drahá. Je třeba zaplatit netuctové autory, kteří kvalitní text napíšou, i ty, kteří ho dovedou k dokonalosti. V Opožděném uspokojení prý zatím platí autorům minimální odměny a dva jeho hlavní redaktoři mají další pracovní úvazky. Za druhé: ne každý má čas číst dlouhé analytické články. Drahá a náročná žurnalistika si nenajde příliš mnoho čtenářů (posluchačů či diváků) a pravděpodobně bude méně zisková (tedy spíše ještě více ztrátová) než žurnalistika méně náročná a cílící na větší publika.

Oba problémy mají jednu věc společnou: čas jsou peníze a pomalost je luxus. Ten jak známo umožňuje jistým skupinám, jež jsou „za vodou“, dávat najevo, že na to doopravdy mají. Klasický teoretik takzvané zahálčivé třídy Thorsten Veblen tento jev nazýval okázalou spotřebou — v našem případě nikoliv především peněz, ale času, stráveného listováním ostentativně pomalým (a ovšem i drahým) časopisem.

Takto pojímaná pomalá žurnalistika tak sice nabízí jistou alternativu, zatím však neposkytuje východisko ze současné informační potopy — jak té instantní, tak trvanlivé. A navíc nezohledňuje další možné aspekty pomalého životního stylu. Po vzoru kritérií hnutí za pomalou turistiku, módu či zmiňované jídlo bychom se mohli ptát: smějí pomalou žurnalistiku produkovat nechvalně proslulé velké korporace? Neměli by její autoři minimalizovat ekologickou stopu, například necestovat letadlem? Hodí se pomalá sdělení do všech typů médií, včetně chytrých mobilů, tabletů a dalších „rozptylovačů“?

A především: proč by žurnalistika vlastně vůbec měla být pomalá a proč bychom ji měli pomalu konzumovat? Neměly by nám ke zvolnění životního tempa sloužit spíše knihy, meditace, procházky do přírody a jiné osvědčené „zpomalovače“? Ostatně už Jan Amos Komenský v Labyrintu světa a ráji srdce sice zprvu vzdával pomalé žurnalistice hold slovy „Z nichž mnozí na prudkých koních jezdili, a od těch kupovali mnozí; jiní chodili pěšky, někteří se i na berlách kulhajíce; a od těch rozumní kupovali raději, pravíce, že bývají jistší.“ Následně však, zklamán z různic a rvaček vzešlých z prodávaných „píšťal“, poznamenává: „Protož sem ty chválil, kteří, šibřiňků těch nedbajíce, prácí svých hleděli.“

P. S.: Tento článek jsme psali a editovali celkem deset hodin a dvacet šest minut. Pokud jste ho jen spěšně prolétli, zamyslete se nad způsobem života, který vedete…

Další díly Kurzu mediální sebeobrany najdete tady.

[13. dubna 2015]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.