graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-22
2017-12&clndr_act=2017-11-22
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu (dnes)   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 6/2009  »

Po stopách našich šatů
autor/ka: Michela Rychtecká, Společnost pro Fair Trade 

Lenka Parkánová

Po stopách našich šatů

Současný způsob výroby, distribuce, údržby i likvidace oděvů společně s trendem stále rychlejšího střídání módních vln a rostoucí spotřeby učinil z oděvů významné environmentální a sociální téma. Podobně jako Šárka Špačková (7.G 5/2005 a 7.G 2/2006) se nyní vydala po stopách našich šatů Lenka Parkánová. Co nového přináší její pátrání?

Barva, střih, materiál, značka. To nás na oděvech zajímá na první pohled. Lidská práce, spotřebované zdroje a znečištění životního prostředí. To by nás mělo zajímat už na pohled druhý. Kolik energie se spotřebuje na výrobu a údržbu obyčejného trička a kolik bychom jí mohli ušetřit, kdybychom postupovali jinak? Jakou roli z hlediska zátěže životního prostředí hraje volba materiálů či jejich recyklace? Kolik peněz dostanou lidé, kteří naše šaty vyrábějí, a co si ze svého platu mohou dovolit? Kudy může vést cesta zlepšení jejich pracovních a životních podmínek? A jak se tedy máme obléct? Vydejme se hledat odpovědi.

Není látka jako látka

Od pradávna lidé vyráběli oděvy z přírodních materiálů, bavlny, lnu, hedvábí či vlny. Se schopností zpracovat celulózu získanou z rostlin přišla na počátku 20. století viskóza, která se ale mezi přírodní vlákna díky složitému procesu výroby nepočítá. Následovaly materiály jako polyester, akryl či nylon, vyráběné z ropy. Většinu těchto názvů důvěrně známe z cedulek našich oděvů. Při přemýšlení nad otázkou, která látka je ekologicky příznivější, leckoho napadne, že přírodní materiál musí zaručeně vyhrát nad umělým, navíc vyrobeným z neobnovitelné suroviny, ropy.

Faktem zůstává, že výroba polyesteru je oproti bavlně asi třináctkrát energeticky náročnější. Ovšem zabalit se do bavlny také není ideálním řešením. Při jejím pěstování se totiž spotřebují tisíce litrů vody na zavlažování a asi čtvrtina všech pesticidů užívaných v zemědělství (viz 7.G 2/2006). Přírodě vstřícnější variantou je biobavlna, někdy se jí říká také organická. V porovnání s konvenční plodinou zatíží životní prostředí chemikáliemi o 90 % méně. U nás ji prodávají specializované prodejny, nicméně biomikina či biokalhoty na vás vykouknou i ve velkých obchodech s konfekcí.

Při přemýšlení nad materiály určitě nemůžeme opomenout konopí. Na rozdíl od bavlny roste i v našich zeměpisných šířkách. Navíc lépe odolává škůdcům, nepotřebuje tolik závlah a má oproti bavlně čtyřikrát pevnější vlákna. Při troše snahy už i u nás koupíte biokonopné oblečení či látku k ušití čehokoliv.

Na umělé materiály bychom však neměli zcela zanevřít. Dají se totiž recyklovat. Někdy se sice při tom spotřebuje více energie než při výrobě nové látky, jindy to naopak zafunguje velice pěkně. Například recyklací polyesteru technologií Eco circle® se oproti výrobě nového materiálu uvolní o 77 % méně emisí skleníkových plynů a uspoří se 84 % energie. Firma Patagonia zavedla v USA systém zpětného odběru polyesterových oděvů, které posílá na recyklaci.

Pereme, sušíme, žehlíme

Ze známého příběhu o průměrných džínách se dozvíme, že na své cestě ke spotřebiteli urazí zhruba devatenáct tisíc kilometrů. Někde se spřádá bavlna, jinde probíhá tkaní, na dalším místě se šije, o kus dál se zase barví. Podíváme-li se však na energetickou bilanci obyčejného bavlněného trička, zjistíme, že mnohem víc než doprava oděvů zatíží životní prostředí jejich údržba. Vypereme-li tričko pětadvacetkrát na 60 °C, pokaždé usušíme v sušičce a vyžehlíme, vzniknou zhruba čtyři kilogramy skleníkových plynů. Pokud oželíme sušičku i žehlení a budeme prát na 40 °C, snížíme emise spojené s údržbou asi o polovinu. Svůj význam má určitě také vypuštění aviváže a volba ekologického pracího prostředku.

Rychlost vítězí nad trvanlivostí

I když budeme naše biooblečení úsporně udržovat, pořád se nabízí otázka: Co kdybychom si je vůbec nekoupili? Nebylo by lepší staré oblečení opravit či přešít? Nebo si třeba šaty na ples půjčit? Také můžeme namísto nového nakupovat již nošené oblečení. Zajímavým britským trendem je takzvaný servicing, tedy systém půjčování nejrůznějších předmětů běžného užití. Lidé spolu sdílejí nejen oděvy, ale i kabelky, na deset let si můžete pronajmout dokonce i koberec.

Dnešní uspěchaná doba však sdílení, spravování či přešívání moc nepřeje. Nasvědčuje tomu firemní strategie takzvané rychlé módy (z anglického fast fashion). Design oděvů se obměňuje v horizontu několika týdnů, což motivuje zákazníky sledující nové módní trendy osvěžovat šatník mnohokrát do roka. Strategii dovedla k dokonalosti společnost Inditex. Je schopna navrhnout, vyrobit a dodat na pulty obchodů Zara módní kolekci během dvou týdnů. Podle studie uveřejněné v Harvard Bussiness Review zákazníci z centrálního Londýna navštěvují ostatní obchody s oblečením průměrně čtyřikrát za rok, zatímco do obchodů Zara přicházejí za nákupem sedmnáctkrát ročně. Na rychlou módu proto přesedlaly i další společnosti, například H&M či Topshop.

Kouzlo zrychlení spočívá v menším počtu smluvních vztahů a koncentraci celého procesu do jednoho místa. Někdy se produkce přiblíží k zákazníkovi: například pro značku Zara některé kolekce šijí ve Španělsku. Jindy se celý proces koncentruje do takzvané volné obchodní zóny v Indii či Bangladéši. Velkou měrou se zvyšuje tlak na dodavatele zakázek, který vrcholí na konci samotného řetězce, tedy u dělníků v textilkách. Výrobní náklady totiž musí zůstat co nejnižší. Strategie rychlé módy často ještě zhoršuje situaci zaměstnanců, ať už jde o Čínu, Turecko, Bangladéš či Indii. A právě z těchto států proudí do Evropské unie nejvíce oděvů.

Kilo rýže za dvě a půl hodiny práce

Špatná vymahatelnost pracovního práva, nízká hodnota minimální mzdy, mírné požadavky na bezpečnost a ekologičnost provozu a lidé čekající ve frontě na práci. Tím vším je možnost vyrábět oděvy ve vybraných asijských zemích atraktivní. Některé z nich se na tomto průmyslovém odvětví postupně staly ekonomicky závislé. Třeba v Bangladéši a Kambodži představují oděvy více než 80 % celkové hodnoty veškerého vývozu, v Číně živí textilky okolo sedmi milionů lidí.

Platy pracovníků textilních továren většinou nepokryjí ani základní výdaje spojené s běžným životem. Z částky, kterou zaplatíme za oblečení, jim připadne mizivá část. Nejhorší situace je v současné době asi v Bangladéši. Mzdy některých zaměstnanců se pohybují pod oficiální hranicí chudoby. Pracují za dvě koruny na hodinu, přičemž kilo rýže stojí zhruba pětikorunu. O něco lépe placení jsou dělníci v Indii. Ovšem to, co vedoucí továren napíší do dokumentů předem ohlášené kontrole, realitě často odpovídá jen velmi vzdáleně. Falšují nejen výše platů, ale i délku pracovní doby a samozřejmě údaje o počtech zaměstnanců.

Ne každému se poštěstí mít řádnou pracovní smlouvu. Bez ní je velmi snadné dát zaměstnanci okamžitou výpověď bez jakéhokoliv odstupného. Důvodem může být těhotenství, účast v odborech, nemoc, dovolená, ale třeba i opakovaná žádost o otevření okna v neklimatizované zaprášené hale. Pitná voda není na pracovišti dostupná, toalety jsou zamčené a klíč dělníci dostanou jen na požádání. Poprosit vedoucího směny, obvykle muže, o klíče je indickým ženám vzhledem ke kulturním zvykům nepříjemné. Raději to neudělají. Genderové rozdíly se odrážejí také ve mzdách. Ženy dostávají za stejný výkon dvakrát méně než muži. Dělníci textilek pracují při špatném osvětlení, v nadměrném hluku, prachu, namačkaní v malém prostoru s ostrými nástroji bez ochranných pomůcek. Přesto by se své práce nechtěli v žádném případě vzdát. Dává jim možnost zajistit rodinu a vzdělání pro děti. Často bilancují mezi touhou hlásit se o svá práva a strachem ze ztráty zaměstnání.

Naděje na změnu

Aby nemuseli asijští dělníci váhat, čemu dát přednost, je potřeba mimo jiné vzdělávat spotřebitele v Evropě a Americe. K tomu slouží kampaně jako Clean Clothes nebo Labour Behind the Label. Vedle osvěty vyvíjejí tlak na oděvní firmy nebo lobbují za legislativní úpravy obchodních podmínek. K tomu nedávno vznikly i české webové stránky (sweatshopinfo.wordpress.com). Informují například o aktuálních projektech či srovnávají systémy značení eticky vyráběných oděvů, jako je Fair Wear či Fair Trade. Právě tyto certifikace by měly spotřebiteli zaručit, že člověk, který ušil dané oblečení, pracoval v důstojných podmínkách a dostal řádně zaplaceno.

Velmi důležité jsou však i aktivity přímo v jádru dění, tedy ve vyrábějících zemích. O práva zaměstnanců textilek se zasazují místní neziskové organizace a odborová hnutí. V Bangladéši pracuje už pětadvacet let organizace National Garment Worker’s Federation (NGWF). Zastřešuje takzvané Trade Unions, což je obdoba našich odborů. Lidé z NGWF pomáhají dělníkům organizovat demonstrace za lepší pracovní podmínky, píší s nimi stížnosti či mapují nelegální činnost managementu. Indickou obdobou NGWF je Society for Labour and Development (SLD). Podporuje aktivistické snahy v celém asijském regionu. „Se zaměstnanci textilních továren se setkávám hlavně v terénu, pomáhám jim podávat žaloby, radím, jak založit odbory. Oslovuji také některé zahraniční organizace s prosbou o apel na oděvní firmy. Myslím, že je možné změnit věci k lepšímu a každý pozitivní výsledek mé práce mě těší,“ říká pětadvacetiletá Saleena při rozhovoru s Michaelou Rychteckou ze Společnosti pro Fair Trade. Saleena pracuje pro SLD a zároveň koordinuje kampaň Asia Floorwage. Hlavním cílem této iniciativy nejrůznějších asijských organizací je zajistit pro všechny zaměstnance textilního průmyslu minimální mzdu, která by jim umožnila uspokojit základní životní potřeby. Spojení všech asijských zemí je klíčové. Tím se snižuje riziko, že majitelé přesunou výrobu do méně rebelující, levnější země s poslušnějšími pracovníky.

Směrem k etičtějšímu odívání

Možností, jak pomoci lidem i přírodě, je tedy hodně. Od vybírání materiálů a šetrné údržby přes upřednostňování certifikovaného zboží až po podporu dělníků textilek. Důležitá je také menší spotřeba. Ovšem jaké to může mít sociální dopady? To poslední, co by indický, čínský či bangladéšský dělník textilky chtěl, je přijít o práci. To poslední, co by země ekonomicky závislé na textilním průmyslu uvítaly, je jeho útlum. Omezení spotřeby oblečení proto musí jít ruku v ruce se změnou nastavení celého odvětví i celých ekonomik států nezdravě vázaných na export jediné komodity. Řešení tedy rozhodně neleží jen na jednotlivcích, ale je velkou výzvou především pro vlády a mezinárodní organizace.

[10. prosince 2009]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.