graphic-header
Občanský kalendář » «»

listopad 2017

2017-10&clndr_act=2017-11-19
2017-12&clndr_act=2017-11-19
PoÚtStČtSoNe
1 2
3
pátek 3. listopadu   »   1 událost
4
sobota 4. listopadu   »   1 událost
5
neděle 5. listopadu   »   1 událost
6 7 8
9
čtvrtek 9. listopadu   »   1 událost
10
pátek 10. listopadu   »   2 události
11
sobota 11. listopadu   »   3 události
12
neděle 12. listopadu   »   2 události
13 14 15 16 17
18
sobota 18. listopadu   »   2 události
19
neděle 19. listopadu (dnes)   »   1 událost
20
pondělí 20. listopadu   »   1 událost
21
úterý 21. listopadu   »   1 událost
22
středa 22. listopadu   »   1 událost
23
čtvrtek 23. listopadu   »   1 událost
27
28
úterý 28. listopadu   »   1 událost
29 30
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak zatím hodnotíte rok 2017

můj životní rok

v podstatě dobrý

střídavě oblačno

špaténka, ale byly horší

stál za starou belu

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 7/1998  »

Erazim Kohák

Příroda a člověk v Hradci Králové

Referát o referátu předneseném na lékařské konferenci o životním prostředí.

Můj referát na celostátní konferenci „Environmentální zdraví“ 9.—10. června na LF UK v Hradci Králové poněkud vybočoval z řady. Zkratkou řečeno, byl takový „duhový“ — ač té zkratce by mezi odborníky lékaři sotva kdo rozuměl. Je to otázka přístupu. V zemích s tradicí direktivního vládnutí — a takovou jsou české země od roku 1620 — vzniká sklon přenechat věci veřejné odborníkům. Když taková společnost narazí na problém, vytvoří se Ústav pro řešení problému s kolektivem řešitelů. Těm se zadá úkol vypracovat řešení na základě výsledků dosažených našimi sovětskými soudruhy či dnes našimi kolegy na Západě. Kolektiv vypracuje teoretické řešení, vláda je začlení do pětiletého plánu či podnikatelského záměru. Problém je vyřešen — a nic se nezmění.

Společnostem s demokratickou tradicí je jasné, že bez občanské vůle k řešení není ani ten nejlepší teoretický model nic platný. Zůstane na papíře. Teoretický model, který nabízí např. Weizsäckerův Faktor Čtyři, je opravdu výborný. Kolektiv řešitelů odvedl vynikající práci. Bohužel si ani nepoložil otázku, jak vytvořit občanskou vůli k šetrnosti. Svým příslibem „dvojnásobného blahobytu“ — rozuměj dvojnásobné hmotné spotřeby — podporuje pravý opak.

Snad proto, že jsem prožil život v demokratické zemi, se k technokratickým řešením stavím skepticky. Jako základní problém všeho ekologického aktivismu se mi jeví potřeba vytvářet občanskou vůli k udržitelnosti, ne budovat technokratická řešení, by£ si techniky a odbornosti sebevíc vážím. Ano, pokud se rozhodneme, že chceme zachránit lidstvo před sebezničením a Zemi před lidstvem, budeme potřebovat co největší odbornost a teoretickou zdatnost. Nejprve však potřebujeme vůli k udržitelnosti.

Proto můj referát nezačal odborným rozborem, nýbrž filosofickou otázkou: co vlastně si představujeme pod pojmem „příroda“? Zdůraznil jsem, že příroda není ozdobnou zahrádkou v lidském světě, kterou si můžeme dovolit, pokud jsme „milovníci přírody“ a pokud si na ni vyděláme, avšak bez níž bychom se mohli obejít. Zadruhé, příroda není zásobárna surovin, něco jako skladiště s mosazí kdesi za městem, kam posíláme pro materiály našeho městského „pokroku“ — třeba i „ekologicky“, pokud se to vyplácí. Příroda je předpokladem všeho lidského konání. Náš lidský svět — soubor všeho lidského jednání a konání — je závislý subsystém, který vzniká a žije druhotně, v závislosti na nezávislém systému přírody. Jde o soustavu všeho bytí a žití, která se na této planetě vyvíjí po 400 milionů let, která pozvolna vytvořila podmínky života, udržuje poměrně stabilní teplotu vzdor změnám v teplotě Slunce, složitou soustavou zpětných vazeb udržuje stabilní atmosféru a umožňuje vznik vysoce složitých organismů, jako jsou třeba delfíni, vlci a lidé.

Lidský živočišný druh, dnes snad 30 000 let starý, je něčím zcela nedávným. Je zcela závislý na stabilitě teploty a atmosféry, na vyrovnanosti lesních a vodních ploch se zalidněnými částmi země, prostě na celém fungování soustavy všeho života, které říkáme „příroda“. Proto základním úkolem pro lidstvo je uspořádat své představy a nároky tak, že svou činností nenaruší předpoklady své vlastní existence. Lidstvo si potřebuje vytvořit soubor zásad únosného obcování s přírodou — čili ekologickou etiku.

***

Tu narážíme na otázku, proč tak najednou? Proč bychom nemohli ponechat sladění potřeb přírody a lidských přání té Neviditelné ruce přírody, která se o ně stará, co svět světem stojí? Řekl bych, že ze tří důvodů:

Nejprve proto, že v tomto století nesmírně stoupla jeho početnost. Po třicet tisíc let nedosáhl celkový počet lidských obyvatel země půl miliardy. Za posledních sto let stoupl jeho počet z jedné miliardy na šest — a zdá se, že za čtvrt století to bude dvanáct. Větší počet znamená větší zatížení. Když k nebi stoupal dým jen z několika ohnišť lovců mamutů, mohli jsme se spolehnout na lesy a vody, aby napravily rovnováhu atmosféry. Čím však přibývá komínů a výfuků, tím naléhavěji potřebujeme sledovat, kolik znečištění si můžeme dovolit a sami je omezit.

Pak zadruhé, lidstvo potřebuje ekologickou etiku, protože je nesmírně náročné. Průměrný obyvatel nadspotřebního světa si nárokuje nesrovnatelně vyšší podíl všeho, co Země poskytuje. Jen kolik krychlových metrů dřeva si vyžádají naše noviny a propagační letáčky! Automobil, ekologicky nákladný a zhoubný, považujeme nejen za potřebu, nýbrž přímo za své právo. Naši předkové, kteří se od přírody dožadovali jen uspokojení svých potřeb, se na ni mohli spolehnout. My, kteří si od hromadění majetku slibujeme nejen uspokojení, nýbrž štěstí, ne-li přímo blaženost, potřebujeme stanovit své meze.

A za třetí, jsme nejen početní a nároční, nýbrž také nesmírně mocní. 1 ručními nástroji dokázali staří Římané nenávratně odlesnit jižní Itálii. My máme k disposici těžkou techniku a jadernou energii. Protože jsme početní, nároční a mocní, potřebujeme být i moudří a sami stanovit meze svých nároků.

***

Jenže záleží nám opravdu na dlouhodobém přežití lidského života na zemi — nebo jen na co nejvyšší spotřebě v naší generaci? Pokud jsme ochotní omezit spotřebu ve jménu udržitelnosti, co chceme zachovat a čeho bychom se byli ochotní vzdát? My, lidstvo, můžeme mít cokoliv, avšak nemůžeme mít všechno — a ne cokoliv je pro Zemi a pro naši budoucnost na Zemi záhodné. V tom smyslu je nejzákladnější otázka ekologické etiky filosofická: na čem opravdu záleží? Oč jde v lidském životě?

Zamyslete se nad hodnotami, které považujete za výdobytky lidského konání. Jsou lidé, kteří by citovali JE Temelín, vodní dílo Gabčíkovo a pro pamětníky třeba Dněprostroj. Mě napadá něco jiného. Snad nejzákladněji osobní bezpečnost — že mohu jít ulicí a nemusím se stále ohlížet, zda za mnou nejde útočník. To je privilegium dostupné málokterým živočichům — a ostatně i pramálo lidem. Pak dostup ke zdravotní péči: vědomí, že když pocítím náhlou bolest v břišní dutině, nemusím jen bolestně zemřít na protržení zaníceného slepého střeva, což bylo po staletí lidským údělem. Mohu se spolehnout na pomoc. A dál: svoboda od bezpráví, svoboda od bídy, svoboda od útisku, svoboda od strachu, to všechno jsou hodnoty, které chceme zachovat a poskytnout všemu lidstvu.

Jenže patří k výdobytkům lidského konání také automobilismus a luxusní zboží dovážené z druhého konce světa ve čtvernásobném balení? Patří k nim „blahobyt“ podle reklam na prací prášky? Kde končí potřeba a začíná luxus? Co je naléhavější úkol: zajistit stále stoupající konzumní nadspotřebu privilegovanému zlomku lidstva (či pro nás „vstoupit do Evropy“) nebo zajistit základní svobodu od bídy a od strachu všemu lidstvu?

Jsem přesvědčen, že dlouhodobě může přežít jen lidstvo daleko spravedlivější, zato méně početné, podstatně skromnější a ohleduplnější vůči zemi. Nemůžeme si dovolit vulgárně opulentní nadspotřebu pro jednu část lidstva a zoufalou bídu pro jinou část. Bída je ekologicky zhoubná: hladovějící ve svém zoufalství kácejí větrolamy, mýtí pralesy, ničí půdu. Stejně neúnosná je nadspotřeba, která drancuje zemi svými nekonečnými nároky.

Proto za nejdůležitější ekologický úkol nepovažuji změnu techniky, byť ji sebevíc vítám, nýbrž změnu lidských představ o dobrém životě a společné i osobní odpovědnosti za následky našeho konání. Dlouhodobá únosnost vyžaduje především občanskou vůli k udržitelnosti. Pokud za nejvyšší dobro považujeme stupňování spotřeby — třeba ten „dvojnásobný blahobyt“, který slibuje Faktor 4 — není dlouhodobá únosnost myslitelná. Potřebujeme vytvářet zcela jiné představy o tom, co je dobré, co záhodné — a co bezohledné vůči přírodě i lidem.

***

Jenže kdo tomu brání? Na první pohled je volba jednoznačná. Jde jak o lidskou spokojenost, tak o dlouhodobou únosnost lidského pobývání na Zemi. Kdo by mohl být proti?

Na odpor proti dlouhodobé udržitelnosti narážíme na dvou úrovních. Jednou je anonymní moc propojených nadnárodních koncernů či TNCs (transnational corporations), které převzaly úlohu nadnárodních impérií, jakými bylo třeba britské nebo sovětské. Jejich rozhodování na všech úrovních neřídí lidé, kteří by mohli mít dost. Rozhodují počítače naprogramované na stále víc, tedy na maximalizaci zisku. Těm se jakýkoliv sociální či ekologický ohled jeví jako omezení „práva na podnikání“. Pro dobro a zlo mají jen jedno měřítko: maximalizaci krátkodobého zisku — a té jsou ochotné obětovat všechno ostatní.

Proto za jednu rovinu zápasu o udržitelnost považuji úsilí o zachování sociálních a ekologických mezí tzv. „rozvoje“. Neomezený rozvoj — tedy neomezená expanse — na konečné zemi je o sobě neudržitelný. „Udržitelný rozvoj“ je protimluv. Možný je jen udržitelný život, a to znamená život v sociálních a ekologických mezích. Je tedy naprosto nezbytné usilovat, aby nedošlo k podřízení všech ohledů údajné svobodě podnikání, jak to prosazuje Světová obchodní organizace (WTO) a navrhuje Mnohostranná úmluva o investicích (MAI) a všestranně podporovat legislativní a strukturální předpoklady udržitelnosti, od ekologické legislativy po výstavbu železnic.

Druhá úroveň je osobní. Ano, nadnárodní koncerny manipulují legislativu, vymývají mozky reklamou a kontrolují poptávku nabídkou. To všechno je pravda, avšak v tom všem využívají TNCs naší chamtivosti a snobismu. Pokud své představy o životě odvozujeme z televizní reklamy, zůstáváme v jejich moci. Pak prodáme duši i přírodu, jen abychom mohli dosáhnout konzumní blaženosti, od těžké zahradní techniky po vložky s křidélky.

To považuji za druhý naléhavý úkol: vytvářet si adekvátnější představu o tom, na čem v lidském životě opravdu záleží a co nekonečně nedůležité, čím se lidský život naplňuje a čím se jen utrácí. Ekologický aktivismus se potřebuje obracet oběma směry: strukturálním úsilím a rámcovou udržitelnost lidského pobývání — a osobním úsilím o vytváření způsobů života zaměřených již ne na hromadění a maximalizaci zisku, nýbrž na lásku, štědrost, spravedlnost a spokojenost.

Tak chápu náš dvojí úkol. Není záruky, že uspějeme a že se podaří zajistit dlouhodobé žití lidstva v přírodě. Mohu však zaručit, že pokud přežití lidstva přenecháme neviditelné ruce nadnárodních koncernů, nebude naše žití příliš dlouhodobé. Rozhlédněme se tedy: jsme tu na environmentální konferenci: pomáháme vytvořit udržitelnou představu o lidském životě na Zemi?

[27. července 1998]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.