graphic-header
Občanský kalendář » «»

srpen 2016

2016-7&clndr_act=2016-8-27
2016-9&clndr_act=2016-8-27
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8
sobota 8. srpna   »   1 událost
9
sobota 9. srpna   »   1 událost
10
sobota 10. srpna   »   1 událost
11
sobota 11. srpna   »   1 událost
12
sobota 12. srpna   »   2 události
13
sobota 13. srpna   »   1 událost
14
sobota 14. srpna   »   1 událost
15
sobota 15. srpna   »   1 událost
16
sobota 16. srpna   »   2 události
Akce » Festival Banát
22
sobota 22. srpna   »   1 událost
23
sobota 23. srpna   »   1 událost
24
sobota 24. srpna   »   1 událost
29
sobota 29. srpna   »   1 událost
30
sobota 30. srpna   »   1 událost
31
sobota 31. srpna   »   1 událost
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

Divočina v Sedmé generaci

V každé 7.G je kus divočiny.

Anketa »

Přál/a byste si chodit do přírody víc?

ano, ale nemám čas

ano, ale musím pracovat

ano, ale musím se starat o rodinu

ano, ale jsem líná/ý

ano, tento rok se mi to podaří

ne, jsem v přírodě tak akorát

ne, bojím se klíšťat a jiné havěti

ne, příroda není pro mě

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 2/2014  »

Probudit něco pradávného
autor/ka: Zuzana Kaliská 

Probudit něco pradávného

rozhovor s Karolem Kaliským

Pochází z myslivecké rodiny, stejně jako jeho žena Zuzana vystudoval lesnickou fakultu ve Zvoleně, poté se hned společně zapojili do projektu Tatranského národního parku na záchranu kamzíka. Po ročním angažmá ve zvolenském Lesoprojektu, dle jeho slov „dobré příležitosti pochopit práci a mentalitu kamarádů, kteří si mysleli, že v národních parcích vytvářejí les“, přešel do Správy TANAPu, kde se zasazoval o důkladnější ochranu přírody. Dnes žije v Liptovském Hrádku na „volné noze“ a čas dělí mezi fotografování divoké přírody pro Wildlife.sk a natáčení dokumentárních filmů s Erikem Balážem. Po známém Strážci divočiny nedávno uvedli nový film Vlčí hory, po jehož únorové brněnské premiéře v Café Paradigma jsme jej i jeho Zuzanu pozvali ke stolu. Sympaticky „vyzerajúci“ Karol Kaliský (*1978) odpovídal pečlivě, měkce, ale zásadově.

Kde vlastně leží Vlčí hory? V zeměpise jsme se o nich neučili.

Nacházejí se na slovensko-polsko-ukrajinském pomezí jakožto součást Východních Karpat a zároveň tří národních parků: slovenských Polonin, polských Bieszczadů a Užanského národního parku na Ukrajině. Území Vlčích hor ale obsahuje i další chráněné oblasti a nemá přesnou hranici. My jsme vytvořili návrh bezzásahového území o rozloze 133 tisíc hektarů, ale potenciál je tam až 200 tisíc hektarů.

Začali jsme tam filmovat už s nápadem, že hlavním hrdinou dokumentu by měl být vlk jakožto symbol divočiny a volnosti — i když jsme věděli, že jde o tajemné zvíře, které najdeme jen složitě. O jeho tradiční existenci na tomto území svědčí i fakt, že jej najdeme ve znaku řady místních obcí. Název filmu ale vyplynul až z objevu režiséra Erika Baláže (viz rozhovor v 7.G 6/2011 — pozn. red.), který při přehrabávání různých materiálů narazil na starou mapu z 16. století, na níž neslo toto území název Monte Lupi čili Vlčí hory. Tím debata o názvu filmu skončila.

Vlka se vám ovšem mockrát na kameru zachytit nepodařilo. Neměli jste původně větší oči?

Ano, naše očekávání se nám podařilo naplnit jen částečně. Od začátku jsme si ale velmi dobře uvědomovali, jakého máme „soupeře“. Ale šlo nám také i o zachycení vlčí tajemnosti a o ilustraci, že setkání s vlkem je opravdu výjimečné a navzdory všem přípravám — strávili jsme jimi dva roky — náhodné. Například já jsem nenafilmoval ani jednoho vlka, i když oni se na mě chodili dívat pravidelně. Všechny záběry vlků ve filmu se podařily druhému kameramanovi Jozefu Fialovi.

Chtěli jsme také natočit vlčí smečku a vyzdvihnout její podobnost s lidskou rodinou, kde s výchovou dětí kromě rodičů pomáhají i příbuzní. A též zdůraznit, že vlci mají velmi ušlechtilé vlastnosti a že v dávné minulosti jsme i velmi podobně lovili. Na začátku lovu vlci vyli a je docela možné, že zde můžeme hledat i kořeny našeho zpěvu. Kdysi jsme s vlky při lovech i jistým způsobem spolupracovali. Nicméně v nainstalovaných videopastích jsme onu devítičlennou smečku nikdy nezachytili pohromadě, takže jsme z toho nemohli vytěžit příběh hrajících si vlčat a tak podobně.

foto: archiv Karola Kaliského

Myslíte, že plachost vlků je umocněna tím, že jsou (nejen) na tomto území tak často stříleni?

O tom jsem zcela přesvědčený. Vlci jednak nejsou až tak plaší, jako spíš inteligentní — když jsme na jejich území vstupovali, v drtivé většině případů už o nás věděli. Udržovali si o nás přehled a zejména v noci nás chodili navštěvovat i na několik metrů. My jsme je ale zahlédnout nedokázali, což je způsobené tím, že vlci mají z lidí jakožto jejich nemilosrdných predátorů přirozený strach. To se ovšem netýká jen vlka, ale i prakticky všech větších lesních zvířat. Paradoxně 99 % společnosti v tomto doplácí na 1 % střílejících myslivců, takže pořádně ani nemůžeme sledovat srnku bezstarostně se pasoucí na louce, protože se celý den někde ukrývá. Tam, kde zvířata dlouhodobě nelovíme, strach z lidí nemají. Přesvědčili jsme se o tom například u tatranských kamzíků, které dnes můžete pozorovat ze tří metrů, zatímco v éře jejich lovu jste byli rádi, když jste je zahlédli na pět set metrů. Mimochodem v roce 2000 zůstalo v Tatrách jen 180 kamzíků, zatímco dnes jich tam běhá kolem 1300.

Ve filmu oslavujete krásu tamějších divokých zvířat. Proč jste do něj nezařadili i negativní lidské vlivy, například pytlačení?

Poopravil bych vás, my v něm neoslavujeme konkrétní divoká zvířata, ale divokou přírodu jako celek. Zvolili jsme záměrně pozitivní přístup proto, abychom lidem ukázali, jaké skvělé hodnoty se zde nacházejí. Negativní civilizační vlivy zmiňujeme jen okrajově, především jsme chtěli, aby se diváci nadchli pro myšlenku divoké přírody. Nemyslíme si, že by teď bylo dobré bojovat s lesníky nebo myslivci. My aktivitám i motivacím lidí, kteří se zde živí například těžbou dřeva nebo lovem divokých zvířat, velmi dobře rozumíme. Zároveň také doufáme, že tato pozitivní forma nám nezavře dveře při jednáních a pomůže nám je přesvědčit, že toto území se dá využívat i jinak. Ze zatímních ohlasů na film víme, že řada místních až teď zjistila, jakou krásu tam vlastně mají.

Říkáte, že chcete film použít jakožto nástroj pro založení „evropského Yellowstonu“ o rozloze více než sto tisíc hektarů. Nakolik je tento projekt reálný?

Jeho reálnost je podmíněna hlavně tím, že toto území už z velké části kritéria evropského Yellowstonu splňuje, zejména v polské části už bezzásahově funguje 30 tisíc hektarů. Nevymýšlíme přitom nic nového, inspirujeme se modelem fungujícím všude po světě, jen chceme vyplnit díru, která je v tomto evropském prostoru. Třebas africké Serengeti dokáže přitáhnout obrovské množství lidí a vydělat místním obyvatelům spoustu peněz. A takové příklady najdeme na každém kontinentu. Netvrdíme, že to musí být zrovna tady, ale máme jedinečnou příležitost udělat právě z Vlčích hor pilotní území. Pokud se to nepodaří nám, vznikne v Evropě někde jinde. Což by bylo škoda, protože nikde jinde v Evropě nenajdeme pohromadě zubra, losa, medvěda, rysa, vlka, divokou kočku, bobra a další vzácné druhy.

foto: archiv Karola Kaliského

Kdo anebo co vniku tohoto velkého bezzásahového území brání?

Bránil tomu hlavně nápad, a ten už se zrodil (smích), jinak tomu nic závažného nebrání. Jde tedy spíše o to, jak rychle se tuto myšlenku podaří převádět do praxe; určitě to však nepůjde hned a na celé výměře. V nejbližší době budeme usilovat o vytvoření menších modelových bezzásahových území založených na měkké turistice, samozřejmě s přihlédnutím ke specifikům jednotlivých zemí. Ve slovenské části bychom chtěli vykoupit nebo pronajmout souvislé území, které by pro okolní vlastníky fungovalo jako příklad dobré ekologické i ekonomické praxe. V Polsku by to mělo být rozšíření současných hranic národního parku až po řeku San.

Plánujete do tohoto území zahrnout i rezervace, které vytváří Lesoochranářské sdružení VLK, s podporou sympatizantů, kteří posílají proslulých 77 „lesních korun“? Chcete tato území rozšiřovat, nebo budete postupovat ve větším měřítku?

Je skvělé, že tato chráněná území VLKa vznikla. Jedno z nich je situované na západním okraji Vlčích hor, je to soukromá rezervace Vlčia v Čergově, ostatní se nacházejí mimo Vlčí hory. Budou si žít svým životem, a třeba se i výhledově rozšiřovat, my se ale budeme soustředit na území Vlčích hor. Je to ambiciózní cíl, měřítko je samozřejmě větší, ale Lesoochranářské sdružení VLK je i v tomto směru klíčovým hráčem.

Pořád mi není jasné, jak si to založení „evropského Yellowstonu“ vlastně představujete. Není k tomu potřeba prohlasovat nějaké zákony nebo směrnice?

Možná bych to měl uvést více do kontextu. My tři filmaři se prostřednictvím filmové společnosti Arolla Film a dokumentem Vlčí hory snažíme podpořit myšlenku vytvoření velké divočiny, podobně, jako jsme filmem Strážce divočiny a knihou Poslední pevnost přispěli k ochraně Tiché a Kôprové doliny v Západních Tatrách. Kromě toho jsme založili Nadaci Aevis, jejíž název je inspirován latinským citátem Plinia staršího o středoevropském Hercynském lese nedotknutém věky, intacta aevis. Nadace bude shánět peníze na výkup či pronájem území a následně je i spravovat. A vznikla i cestovní kancelář Carpatica, která může s pomocí vyškolených profesionálů provázet turisty vzácným územím až ke zvířatům.

Pokud jde o legislativu, máme s ní hodně zkušeností. Naším partnerem je zmíněné Lesoochranářské sdružení VLK, jehož je náš šéf Erik Baláž členem. To například nedávno vyhrálo spor se Slovenskou republikou ohledně nadměrného střílení vlků a s pomocí evropských norem dosáhlo legislativních změn — v této sezoně tak bylo na Slovensku zastřeleno jen 23 vlků oproti loňským 130. A VLK například může v rámci správních řízení navrhovat vznik bezzásahových rezervací. Po dva roky od úředně přijatého návrhu přitom poběží předběžná ochrana, během níž by se na daném území nemělo zasahovat. Chráněná území na Slovensku nově nevyhlašují krajské úřady, ale slovenská vláda. Záleží na nás, jestli tento fakt proměníme na příležitost.

Tedy máte pravdu, kromě získávání financí, a komunikace s místními obyvateli je potřeba zvládnout i legislativní aspekty. Na polské straně se na uvažovaném území nacházejí státní lesy, takže tam můžeme cíle dosáhnout jednoduchou změnou legislativy, změnou hranic tamějšího národního parku.

foto: archiv Karola Kaliského

Z diskuse po filmu jsme pochopili, že největším oříškem bude ukrajinská část, kde lidé do přírody zasahují nejvýrazněji. Jak chcete postupovat tam?

Na ukrajinské straně už dnes existují velmi dobře chráněná území, například rezervace Stužica a zmíněný Užanský národní park. Hlavním problémem je tam ale pytláctví, tamější lesy jsou prakticky vystřílené. Nedokážu odhadnout, jestli se toto dá v dohledné době změnit, ale probíhající politické změny na Ukrajině by naší věci mohly výrazně napomoci — pokud tedy bude jejich výsledkem demokratizace společnosti. Zatím jsme komunikovali s ochranáři a pracovníky tamějších chráněných území a našli mezi nimi několik lidí s podobnými vizemi; včetně vědce, který inicioval vyhlášení několika chráněných území. My sami nemůžeme na Ukrajině prosadit nic, potřebujeme získat spojence, kteří se tam o vznik bezzásahové divočiny zasadí.

Budete Vlčí hory promítat i na Ukrajině?

Zatím jsme se nad tím nezamýšleli, ale myslím si, že by to bylo dobré. Dosud jsme měli kvůli korupčním praktikám místní pohraniční správy velký problém vůbec přejít ukrajinskou hranici. Na Ukrajině jsme filmovali prastarý dub ve vesnici Stužica. Cestou zpátky jsme zaplatili pokutu, protože režisér Erik Baláž „nezná tradici – odmítl pozvání ukrajinských pohraničníků „na kávičku“ a nedal jim žádný úplatek. Ale o promítnutí filmu určitě pouvažujeme.

Vy chcete do Vlčích hor dostat spoustu měkkých turistů. Nedopadne to tak, že místo lovců a těžařů budou tamní přírodu ohrožovat — byť nezamýšleně — právě tyto nájezdy?

Nemyslím. Do těch nejcennějších a méně přístupných území by přicházelo jen minimum turistů, podobně jako je tomu dnes například v Tiché a Kôprové dolině. Lidé tam upřednostňují bezpečí a pohodlí cesty před strmými svahy a vyšším rizikem. Ani ve Vlčích horách, které jsou opravdu rozsáhlé, nehrozí, že by je jejich návštěvníci mohli poškodit více, než plánované či realizované hospodářské zásahy. Například na polské straně vzrostl etát neboli povolený objem vytěženého dřeva pro příštích deset let o 300 % a v zimě se tam velmi intenzivně loví. My k těmto procesům nabízíme alternativu. Tvrdý turismus naším cílem není a budeme se snažit, aby se zde nevyskytoval, respektive abychom jej minimalizovali.

foto: archiv Karola Kaliského

V diskusi po filmu jste se projevoval jako zastánce bezzásahové správy. Je pro vás přijatelná představa, že se do onoho „evropského Yellowstonu“ znovuvysadí některé živočišné druhy?

To je zajímavé téma. Nejdříve bych vyjasnil, že se nám jedná o bezzásahový režim pouze v chráněných územích, která dnes tvoří jen 2 % slovenského území, respektive v těch nových, která by vznikla po celospolečenské dohodě. Je jedno, jak ta území nazveme, jestli národní parky nebo rezervace nebo nějak jinak, ale jejich status by měl být bezzásahový. Mimo tato území si samozřejmě dokážu představit i reintrodukci nějakých druhů. Například bobr byl prakticky na pokraji vyhynutí a zubři přežili jen v zajetí v Bialowiezi. V Polsku probíhaly dlouholeté akademické debaty, jestli bobra do volné přírody vypouštět, a přiznám se, že sám nevím, jaký názor bych tehdy zastával. Ale mezitím někdo šikovný bobry vypustil a dnes jich v Polsku žije více než padesát tisíc. A když jsem viděl, jakým neuvěřitelně pozitivním způsobem dokážou bobři krajinu přetvářet, toto dilema pro mě skončilo. Když vidíte bobří díla nebo se setkáte se zubrem, probudí se ve vás něco pradávného, co desítky generací před vámi nezažily. A pak už nemůžete pochybovat, jestli je návrat těchto zvířat do jejich původních stanovišť správný, nebo ne.

Když už jste zmiňoval střílení a pytlačení vlků či kamzíků, pytlačí se i zubři?

Bohužel ano. Pytlačí se úplně všechno, včetně losů a zubrů. Losi se občas objeví i na slovenské straně, nejen ve Vlčích horách, ale i v Nízkých Tatrách, ale potom zkrátka „zmizí“. Mimochodem do Vlčích hor se je nám bohužel natočit nepodařilo. Zubři se pytlačí či legálně střílejí tím způsobem, že buď přejdou na ukrajinskou stranu, odkud už se nevrátí — nikoli však proto, že by si to tam tak zamilovali; nebo si polští myslivci nechají udělat rozbor některých uhynulých kusů, v nichž se najde nějaká nemoc, která poslouží jako záminka k odstřelení jistého počtu kusů. Loni tak byl například povolen odstřel celého stáda zubrů na Horním Sanu, což by byla katastrofa. Naštěstí když myslivci zastřelí první kusy, ty ostatní se rozprchnou po lese a už se jim je nepodaří všechny vyslídit.

foto: archiv Karola Kaliského

Říkal jste, že pocházíte z myslivecké rodiny. Jak jste se dostal na pomyslnou druhou stranu barikády?

Otec sice byl myslivec, ale nikdy neseděl na posedu nebo nejezdil v noci lovit v autech s reflektory, trofeje ho nezajímaly, i když zvířata střílel. Navíc máma pracovala v ochraně přírody a oba mě od útlého dětství vedli k poznávání přírody. Když něco prožijete v dětství, máte k tomu jiný, hlubší vztah, než když se k tomu dostanete až v dospělosti. Dítě úplně jinak nasává informace, čas se mu zdá nekonečný — každý má pocit, že dětství trvalo strašně dlouho, a naopak že v dospělosti vše ukrutně letí. Je to dané tím, že nedostáváme tolik nových vjemů, pro malé dítě je všechno nové. Moji rodiče nás už v kočárcích vozili po dolinách a ukazovali nám jeleny, rostliny, houby a všechno možné. Pak jsme začali chodit do lesa a všímali si stop zvířat, dělali si jejich obtisky nebo jsme vysbírali polovinu paroží v Nízkých Tatrách. Lesníci z nás byli nešťastní, nachodili jsme opravdu tisíce kilometrů. A už tehdy jsem se naučil, jak se zvířata chovají, kde žijí, jak se k nim dá potichu dostat a tak podobně. Získal jsem tak obrovské penzum zkušeností, které nevím, kde bych vlastně jinde nabyl. Nejraději jsem s otcem chodil do pralesa Rovne v Nízkých Tatrách, nic podobné jsem v životě neviděl a ani neuvidím, protože jej už lesníci vykáceli. Ve výšce 1500 metrů v něm žilo plno tetřevů, byli tam vlci, ti největší jeleni, překračovali jsme obrovské spadlé smrky, borůvkové keře mi tehdy byly po pás… Tento „můj“ les mě myslím zformoval v tom smyslu, že jsem v něm viděl předobraz lepší, krásnější, esteticky hodnotnější přírody.

Na gymnáziu jsem se pak seznámil s osobitým Erikem Balážem, se kterým jsme začali chodit do přírody. Žil tehdy pod Tichou a Kôprovou dolinou a přinášel mi informace typu „viděl jsem takového velkého černého vrabce“, čímž myslel tetřeva hlušce. Což byl zajímavý údaj, protože nikdo jiný ho tam neviděl. Učil jsem ho poznávat stopy zvířat a předával jsem mu lesnicko-myslivecké know how, on mě zase inspiroval osobitým viděním světa a nápady.

Odmala jste tedy chtěl být ochranářem, nebo lesníkem?

Vyrůstal jsem v domnění, že budu lesníkem, který má svůj úsek. Nic jiného jsem si nedokázal představit, jasně jsem si za tím šel. Ve státních lesích mi pak jejich ředitel řekl, že jestli nezměním názory, tak mě nezaměstnají. A když jsem pak šel do Správy TANAPu jako profesionální lesník v oddělení ochrany přírody, říkal jsem si: hurá, to je vysněné zaměstnání, do důchodu nemám co řešit. Během pár let jsem ale vystřízlivěl. Na rozdíl od mého předchůdce jsem totiž hned začal psát nesouhlasná stanoviska myslivcům k lovu v rezervacích. Pro ně to byl šok, protože dlouhé roky zvali mocné klienty, aby si přijeli zastřílet jeleny do Tiché doliny; sami myslivci tam stříleli medvědy, vlky a podobně. A teď jim honba náhle skončila, a skončila i těžba lesníkům.

Karol Kaliský s Erikem Balážem (vlevo), foto: Michal Wiezik.

První den v práci jsem také dostal za úkol novou zonaci TANAPu. Tehdy jsem to slovo ani neznal (smích). Po čase jsme tedy vytvořili návrh, který sice dodnes není schválený, ale v praxi se v jeho smyslu rozhoduje. Čili v navržené zóně A, Tiché a Kôprové dolině, se nezasahuje, neloví, nestaví, netěží. A v ostatních zónách musí státní správa udělit souhlasná rozhodnutí, k čemuž jí Správa TANAPu poskytuje odborná stanoviska. V rozdělení na bezzázahové jádro a zásahové okraje jsme byli od začátku transparentní a pravidla jsme za chodu neměnili, přičemž jsme vycházeli ze starých koncepcí národního parku.

Jaké největší profesionální chyby či omylu jste se dopustil?

Ještě jako lesník v TANAPu jsem se svými kolegy z jiných odborů vedl debaty o budoucnosti TANAPu. Podařilo se nám najít konsenzus, ale s výjimkou jedné krásné lesní rezervace — NPR Uhlištiatka. Ležela mimo velkou kompaktní zónu A nacházelo se v ní vícero rašelinišť. Nakonec jsme se dohodli, že větší část rezervace půjde do nižšího stupně, aby tu bylo možné provádět managementová opatření. Po kalamitě v roce 2004 se to ukázalo jako obrovská chyba. Naše transparentnost a to, že jsme v průběhu hry neměnili pravidla, se nám v tomto případě vymstily. Lesníci rezervaci vytěžili a přitom zdevastovali i rašeliniště…

V jaké společnosti podle vás žijeme, jaký je její charakteristický rys?

Charakteristická je pro nás podle mě lhostejnost. My Slováci nemáme příliš pozitivní vztah ke svému životnímu prostředí. Když v televizi vidíme příběh chudáčka opuštěného koťátka anebo týraného pejska, s většinou z nás to pohne. Ale když nám v další reportáži ukazují otrávenou řeku nebo tisícihektarové holoseče na místě bývalých nádherných lesů plných života, znuděně přepneme na jiný kanál. V Tatrách denně potkáme stovky Poláků a Čechů, ale domácí jen málokdy. Naštěstí tu žije skupina lidí, která ke svému životnímu prostředí lhostejná není. Tato skupina sílí a čím víc těchto lidí je, tím roste i poptávka po divoké přírodě.

foto: archiv Karola Kaliského

O čem bude následovník Vlčích hor?

Začali jsme pracovat hned na třech projektech. Jeden z nich nese pracovní název Život v oblacích a přiblížíme v něm horské prostředí Vysokých Tater. Zaměříme se na život kamzíka a jeho interakce s predátory, především s rysem, ale i s vlkem. Dalšími hrdiny bude orel skalní, medvěd a další zajímavá zvířata. V Tatrách chceme natočit celkem tři filmy ze zamýšleného šestidílného seriálu o Karpatech, pomocí něhož bychom chtěli změnit pohled evropské veřejnosti na divočinu.

Připravili Barbora Bakošová a Vít Kouřil.Další rozhovory najdete zde, na fotogalerii se můžete podívat tady.

[28. března 2014]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G



  Související články:


  Související fotogalerie:

Karol Kaliský

23. 2014, 9 fotek

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.