graphic-header
Občanský kalendář » «»

září 2017

2017-8&clndr_act=2017-9-24
2017-10&clndr_act=2017-9-24
PoÚtStČtSoNe
1
pátek 1. září   »   2 události
Akce » Genius loci
2
sobota 2. září   »   2 události
Akce » Genius loci
3
neděle 3. září   »   2 události
Akce » Genius loci
4
5
úterý 5. září   »   1 událost
6 7 8 9
10
neděle 10. září   »   1 událost
11 12 13 14 15
16
sobota 16. září   »   2 události
17
neděle 17. září   »   1 událost
18
pondělí 18. září   »   1 událost
19
úterý 19. září   »   1 událost
20
středa 20. září   »   2 události
21
čtvrtek 21. září   »   2 události
22
pátek 22. září   »   3 události
Akce » LITR Olomouc
23
sobota 23. září   »   4 události
Akce » LITR Olomouc
24
neděle 24. září (dnes)   »   5 události
Akce » LITR Olomouc
25 26 27
28
čtvrtek 28. září   »   1 událost
Akce » Tabook 2017
29
pátek 29. září   »   1 událost
Akce » Tabook 2017
30
sobota 30. září   »   2 události
Akce » Tabook 2017
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

25 let Sedmé generace

Videoanketa k narozeninám 7.G.

Anketa »

Jak hodnotíte rok 2016?

stál za starou belu

špaténka, ale byly horší

střídavě oblačno

v podstatě dobrý

můj životní rok

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 1/2016  »

S klimaskeptiky na věčné časy
autor/ka: John Englart (Takver)  

Renata Svobodová, Vojtěch Pelikán

S klimaskeptiky na věčné časy

Pařížská Konference OSN o klimatické změně dala světu jasně najevo, že klima je globálním problémem a že panuje shoda ohledně potřeby adekvátní reakce. Navzdory vytrvalým výzvám vědců, více či méně naléhavým politickým prohlášením, četným demonstracím a rostoucí záplavě tíživých informací však zůstává klimatická změna v myslích některých lidí pořád jen mýtem či přinejmenším nafouklou bublinou. Jak je vůbec možné, že pochybovači, skeptici i vyložení popírači změny klimatu stále ještě existují?

Pokud se pohybujeme v nazelenalé sociální bublině, může se nám zdát, že se z klimatických popíračů stal vyhynulý druh. Nenechme se však do pochybovačství sami zatáhnout, o existenci početné skupiny lidí polemizujících i v současnosti nad změnou klimatu máme důkazy.

Ve Spojených státech se už několik let provádí výzkum mapující postoje veřejnosti ke klimatické změně. Jednou z jasně identifikovatelných skupin jsou skalní popírači, takzvaní odmítači (anglicky Dismissive). Těchto osm procent dospělých Američanů (údaj z podzimu 2012) se považuje za dobře informované a vyznačuje se velkou jistotou, že změna klimatu neprobíhá. A i kdyby náhodou ano, nevěří, že by měla nějaký negativní vliv na přírodu a lidstvo. Proto jsou zásadně proti aktivitám cílícím na její zmírnění. Podobnou skupinu nalezneme například i v Austrálii (zde tvořila v roce 2010 devět procent).

I v našich podmínkách má klimatický skepticismus tradici, navíc podporovanou vrcholovými politiky. Loňský výzkum Katedry environmentálních studií na FSS MU ukázal, že celých 29 % české veřejnosti nevěří, že by změna klimatu probíhala. A 29 % z nich (celkově jde tedy i zde o zhruba 8 % populace) si je svým názorem jisto a mohli bychom je tak směle zařadit na roveň zahraničních odmítačů.

Jak si vysvětlit, že nijak zanedbatelná část obyvatel bohatých zemí odmítá přijmout buď samotnou existenci klimatické změny, nebo její souvislost s lidskou činností — souvislost, na které se shodne přes 97 % vědeckých studií z posledního čtvrtstoletí? Kde se tato tvrdohlavost bere?

Skepse na prodej

Leckoho asi napadnou obligátně peníze. A nebude daleko od pravdy. Klíčovou roli v čím dál silnějším masírování veřejnosti totiž hrají profesionální skeptici — vědci, „vědci“ i laici. A tito, ač rádi vytvářejí obraz Davidů bojujících proti goliášovským institucím s tučnými granty, mívají sami v zádech obry mnohem větší.

Jak ukazují film a kniha Obchodníci s pochybností (Merchants of Doubt, viz 7.G 2/2013), řada čelních skeptiků se nachází na výplatních páskách firem, pro něž každý rok, o který se podaří odsunout konec éry fosilních paliv, znamená příjem stovkek miliard dolarů. Skepse je tak součástí profesionální PR mašinerie provázané s konkrétními finančními zájmy a použité techniky i argumenty se nápadně podobají příběhu regulace tabáku, freonů či azbestu. Nezřídka jde dokonce přímo o totožné „experty“, kteří před pár lety obhajovali nezávadnost kouření — například o Freda Singera, který v roce 2007 zavítal na pozvání klausovského Centra pro ekonomiku a politiku i do naší země.

Další nahlédnutí za oponu „vyrábění klimaskepse“ umožnila partyzánská akce figurantů Greenpeace. Ti loni v přestrojení oslovili vybrané vědce, zda by za úplatu nezaranžovali výzkumy s předem danými výsledky. Vědci — ačkoliv věděli o domnělém původu peněz od fosilních firem — bez okolků souhlasili. Oba příklady ukazují, že tedy nejde o rytířský souboj argumentů, ale o cílené a kobercové zasévání pochyb mezi veřejnost ze strany těch, kterým by přechod na bezfosilní ekonomiku nejvíce uškodil.

Proti klimatu, gayům a melounům!

Další klíč k tajemné vytrvalosti skeptiků může skrývat jejich ideologický profil. Pozoruhodné množství výzkumů se totiž shodne na tom, jak typický zástupce amerických skeptiků či popíračů vypadá: starší konzervativní muž tradičně volící Republikány a patřící do vyšší příjmové skupiny. Právě (ultra)konzervativní kruhy převzaly někdy na přelomu milénia od (často spřízněných) fosilních firem prapor boje proti „klimaalarmismu“. Tehdy se naplno začal formovat kompaktní ideologický proud, jehož představiteli je v USA Tea Party a u nás Svobodní či Václav Klaus.

S pádem železné opony začala v myšlenkovém světě řady konzervativců nahrazovat rudou hrozbu zelená. Boj konzervativních elit a médií proti „melounům“ se brzy dostal do jádra identity charakteristické „svatou válkou“ proti regulacím, levičáctví či sexuálním menšinám. Jak ve svém článku o české klimaskepsi upozorňuje Petr Vidomus, u nás je tento koktejl ještě okořeněn troškou švejkaření a euroskepticismu.

Konzervativně-skeptické souručenství jadrně odhaluje analýza popíračských knih publikovaných v angličtině mezi lety 1982 a 2010. Ze sto osmi jsou jich tři čtvrtiny přímo napojeny na konzervativní think tanky. Většina publikací přitom vyšla po roce 2006, v přímé reakci na nebezpečně vybuzený veřejný zájem po publikaci čtvrté zprávy IPCC a premiéře filmu Ala Gora Nepříjemná pravda.

Neztratit ze sebe dobrý pocit

Příčiny, proč hlas klimaskeptiků stále neutichá, mohou být zasunuty i v nás, respektive v našem vnímání světa a sebe. Ze známých psychologických teorií můžeme vyčíst, že jednou ze zásadních motivací pro lidské chování je touha po udržení vlastního pozitivního obrazu. Lidé se (většinou) vnímají jako dobří, kompetentní, rozumní či morální. Neradi jsou konfrontováni s informacemi, jež jim na jejich pečlivě namalovaný portrét nasprejují velkými písmeny „mýlil/a se“ či „choval/a se proti svému přesvědčení“. Pokud se člověk rozhoduje mezi uchováním dobrého pocitu a pravdivějším uznáním vlastní chyby, ve většině případů vyhrává první možnost.

foto: František Marčík

Tento proces vysvětluje známá, téměř šedesátiletá teorie kognitivní disonance sociálního psychologa Leona Festingera. Vysvětleme si ji na příkladu. Představte si, že jste žena, jež sama sebe vnímá jako otevřenou, inteligentní a soucitnou. Snažíte se žít zdravě a brát ve svém každodenním životě ohled na přírodu. Během pití fairtradové kávy si přečtete článek o velkochovech, v němž se dozvíte, jaké množství skleníkových plynů produkují, jak v nich zachází se zvířaty a další znepokojující informace. Uvědomíte si, kolik jste za poslední týden snědla masa, a jste zděšena. Vaše představa o vás samé se zachvěla. Cítíte vnitřní nepohodlí a napětí (onu „disonanci“), které (podvědomě) chcete zmírnit. Hned vám vytane na mysli várka „masitých“ argumentů: maso mé tělo zkrátka potřebuje, je těžké najít dobrou vegetariánskou restauraci, co by na to řekl přítel/babička/kolegové… Nedá se nic dělat, maso prostě musíte jíst dále. Navíc moje nesnězené porce masa změnu klimatu stejně nezastaví. Po tomto ujištění se zase cítíte hezky soucitně a morálně.

Tento příjemný pocit však můžete znovu nabýt i jinými prostředky — změna chování, popření příchozí konfrontační informace, znevážení její věrohodnosti či zlehčení závažnosti problému vám poslouží stejně dobře.

Trochu se chránit

Dobrá, říkáte si, kognitivní disonance by mohla přesvědčení klimatických skeptiků a popíračů částečně osvětlovat, ale většina lidí v klimatickou změnu možná nevěří zkrátka proto, že nemají dostatek informací. Jenže tento předpoklad se ukazuje jako mylný.

Socioložka Kari Marie Norgaard provedla etnografický výzkum v jednom norském městečku. Ve své knize Žít v popírání: klimatická změna, emoce a každodenní život odkrývá způsob, jakým se jeho obyvatelé s všudypřítomnými projevy změny klimatu vyrovnávají. Místní jsou zvyklí na každoroční sněhovou nadílku a lyžování je nedělitelnou součástí trávení volného času i výdělku. Navzdory poměrně dobré informovanosti a jinak silné společenské angažovanosti však nedělají pro zmírnění změny klimatu ve svém každodenním životě téměř nic. Norgaard barvitě popisuje jejich kolektivní zavírání očí: klimatická změna není ani předmětem hovorů — doslova zabíjí konverzaci. Místní na ni nemyslí, ačkoli (či právě proto, že?) se jí obávají.

Norgaard si tento nesoulad vysvětluje tím, že klimatická změna v lidech vzbuzuje pocity viny, bezmoci, možné ztráty či úzkosti, které jsou příliš zdrcující. „Lidé se chtějí trochu chránit,“ sdělil výzkumnici jeden z místních mužů skrz prsty, jimiž si zakrýval obličej. Psychologové by mu přisvědčili a dodali, že přirozenou lidskou reakcí na příliš velké hrozby je spuštění „obranných mechanismů“, jež nás výše zmíněných pocitů zbavují. Podobně jako kognitivní disonance, i obranné mechanismy mají rozličné podoby: od popření problému přes jeho zlehčení a racionalizaci až po projevy altruismu.

Éra popíračství rozhodně není za námi

Ať už bude hlavní příčina setrvalého odporu vůči klimatické realitě jakákoliv z uvedených (či možná ještě jiná), jednu věc lze do budoucna odtušit. Nezávisle na budoucí dramatičnosti změn globálního ekosystému zřejmě pořád najdeme skupinu těch, na které prostý kontakt se znepokojivými informacemi o okolním světě nezabere. Čemu se ostatně divit, když i v mnoha z nás pomyšlení na klimatický kolaps (a náš příspěvek k němu) vyvolává pocit viny, bezmoc či smutek? Navíc se v planetární hře točí přece jen příliš mnoho peněz na to, aby fosilní masáž v médiích utichla, a ideologicky zaťatí jedinci budou mít zřejmě i nadále tendenci k ještě selektivnějšímu čtení reality než běžní smrtelníci…

Ostatně tomu napovídá i lednový titulek v britském Guardianu, citující výsledky čerstvé analýzy více než šestnácti tisíc online dokumentů z let 1998—2013: „Éra klimatického popíračství rozhodně není za námi.“

Autoři působí na Katedře environmentálních studií FSS MU. Kontakty: pelikan@sedmagenerace.cz, svobodova@sedmagenerace.cz.

[15. února 2016]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?


  Související články:

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.