graphic-header
Občanský kalendář » «»

srpen 2016

2016-7&clndr_act=2016-8-24
2016-9&clndr_act=2016-8-24
PoÚtStČtSoNe
1 2 3 4 5 6 7
8
středa 8. srpna   »   1 událost
9
středa 9. srpna   »   1 událost
10
středa 10. srpna   »   1 událost
11
středa 11. srpna   »   1 událost
12
středa 12. srpna   »   2 události
13
středa 13. srpna   »   1 událost
14
středa 14. srpna   »   1 událost
15
středa 15. srpna   »   1 událost
16
středa 16. srpna   »   2 události
Akce » Festival Banát
22
středa 22. srpna   »   1 událost
23
středa 23. srpna   »   1 událost
24
středa 24. srpna (dnes)   »   1 událost
29
středa 29. srpna   »   1 událost
30
středa 30. srpna   »   1 událost
31
středa 31. srpna   »   1 událost
Zůstaňte se 7.G v kontaktu »
Sítnice »

Divočina v Sedmé generaci

V každé 7.G je kus divočiny.

Anketa »

Přál/a byste si chodit do přírody víc?

ano, ale nemám čas

ano, ale musím pracovat

ano, ale musím se starat o rodinu

ano, ale jsem líná/ý

ano, tento rok se mi to podaří

ne, jsem v přírodě tak akorát

ne, bojím se klíšťat a jiné havěti

ne, příroda není pro mě

Ke stažení »

Chcete mít 7.G ve svém počítači napořád? Stačí si stáhnout naše tapety, bannery či ikonky.

7.G twitter »

Sedmá generace 4/2014  »

Učit se mají rodiče, ne děti
autor/ka: Petr Matas 

Učit se mají rodiče, ne děti

rozhovor s Naomi Aldortovou

Dva třídenní semináře, několik přednášek, osobních konzultací a rozhovorů. To vše stihla během nabité dubnové návštěvy České republiky. I po tom všem se přední osobnost hnutí kontaktního rodičovství, americká spisovatelka Naomi Aldortová (*1949), s námi po e-mailu ochotně podělila jak o zážitky z českého turné, tak o časté rodičovské omyly nebo podrobnosti z jejího „unschoolingového“ života.

Naomi Aldortová vytvořila ucelený koncept výchovy, kde nedominuje ani rodič, ani dítě. Namísto mentorování, ovládání a manipulace je s dítětem zacházeno s úctou a respektem. Napsala knihu Raising our Children, Raising Ourselves, která vyšla dnes již ve 13 jazycích. V Česku si ji můžete koupit pod názvem Vychováváme děti a rosteme s nimi.

Při vašem minulém pobytu v České republice jsme v Sedmé generaci psali (viz 7.G 4/2012) o vašich principech ve výchově dětí a o tom, jak souvisí rodičovství s životním prostředím a společností. Změnilo se od té doby něco? Musela jste některé svoje náhledy v průběhu těch dvou let přehodnotit nebo upravit?

Ano, pořád se učím. Mám v srdci více prostoru pro rozdíly mezi lidmi. Mnohdy nejsme schopní vést děti dokonalým způsobem, aby vyrostly v emočně zdravou, šťastnou, silnou, milující a odpovědnou bytost. Nemůžeme vědět, jak vnímají naše láskyplné úmysly. Některé děti jsou citlivější, než si dovedeme představit. Jiné dokážou přežít naše bouře a obraty v chování s vnitřní silou, a ani té často nedokážeme porozumět. Jen z mála lidí vyrostou veskrze šťastné a vyrovnané osoby. Většina z nich má problémy, na nichž musí pracovat, bez ohledu na to, že měli skvělé dětství.

Nejrůznější problémy, s nimiž se potýká každá rodina, považuji za „podhoubí“ pro rozvoj a seberealizaci každého člověka. Všichni potřebujeme něco, s čím můžeme pracovat a z čeho můžeme růst.

Naším cílem není vychovávat lidské bytosti bez citových problémů, to není možné. Chceme vychovávat lidi, kteří tyto problémy milují a užívají si jízdu životem, která je jimi poháněna.

V čem byla letošní cesta do Evropy jiná než ta minulá? Jaké nejčastější otázky a témata teď řešíte na svých seminářích a při osobních konzultacích?

Otázky se příliš neliší. Myslím, že ústředním tématem této mé cesty bylo dítě závislé na chtění, na tom, že život běží podle něj. Tato citová slabost se stala západní kulturní „epidemií“. V USA jí říkáme affluenza (nemoc z hojnosti, angl. affluence). Vyrůstat je pro děti příliš snadné, a tak potom často nezvládají životní stresy. Proto se domnívám, že rodiče, přestože dávají prostor rozmanitosti křehkých lidských povah a reagují vlídně, mají potíže s vedením. Dítě potřebuje zažít skutečné životní výzvy a rodiče by mu je neměli tolik usnadňovat. Sama jsem v této oblasti udělala chyby a právě v ní objevuji onu jemnou rovnováhu.

A máte na tuto nemoc nějaký lék? Mají tyto děti šanci, že se s životními stresy naučí vypořádat později?

Můj koncept výchovy tento problém nepřináší, protože dětem umožňuje projít si všemi výzvami, pláčem, bolestí, zklamáními, nepohodlím a jinými. Ale poučila jsem se ze svých chyb, více o tomto tématu hovořím a během posledních let ho na svých seminářích zdůrazňuji.

Na nápravu není nikdy pozdě. Vyžaduje to, aby se učili rodiče, ne děti. Rodič musí upustit od svých očekávání, včetně přání, aby bylo dítě neustále šťastné. Je-li rodič v klidu, pokud čelí výzvám, slzám a bolesti, dítě zaujme stejný postoj.

Rodiče mohou k učení využívat nevyhnutelné situace selhání nebo frustrace a zůstat při nich v klidu. Když batole křičí kvůli zbořené věži z kostek, reagujte, aniž byste popírali jeho pocity a aniž byste situaci dramatizovali. Nechte dítě si všimnout, že vás to nezneklidnilo, že jste ho nepřišli zachraňovat, změnit situaci nebo mu něco vynahradit. Nechte dítě, aby vnímalo váš klid a „neutrální“ přístup. Budete-li v klidu, dítě se naučí cítit stejně a bude emočně odolné.

Na konferenci Aktivní rodičovství, FSS MU Brno, foto: Jiří Dukát. 

Když se staršímu dítěti něco nepodaří nebo se s ním například přestane bavit kamarád, vyslechněte ho s láskou, ale s neutrálním přístupem. NEJEDNÁ se o problém, dokud dítě svým přístupem nenaučíte, že to problém je.

Stejným způsobem si v sobě vytvářejte lásku k realitě. Když zmeškáte například lekci jógy, vyjádřete své pocity s klidem a láskou k realitě — můžete zůstat doma a více si pohrát s dětmi. Zkoumejte myšlenky, které realitě vzdorují, a budujte si schopnost zůstat v klidu, když se věci nevyvíjejí podle vašich představ. Vaše děti budou dělat totéž.

Důležitý je tedy jak váš vzor, tak vaše reakce na citové projevy vašeho dítěte v běžných životních situacích. Opravdový život není růžový a je krásné, když máme sílu jím procházet, aniž bychom se snažili měnit jeho cíl. Je to jízda, na niž reagujeme, ne ji ovládáme.

V České republice se od vašeho posledního pobytu velmi rozšířila myšlenka unschoolingu (způsob vzdělávání, kdy dítě nenavštěvuje školu ani se neučí podle předem stanoveného vzdělávacího plánu, ale svobodnou interakcí s okolním světem, například hrou, diskusí apod. — pozn. red.) Mnoho rodičů by rádo tuto cestu vyzkoušelo, ale potýkají se s množstvím obav, zda je tento způsob vzdělávání vhodný pro všechny děti.

Je vhodný pro všechny děti, ale ne pro všechny rodiče nebo rodiny. Děti potřebují prostředí, které rozvíjí jejich zvídavost a mezilidské vztahy. Potřebují komunitu, do které se mohou zapojit. Nejde o to k tomu děti vést. Je třeba, aby se na takovou cestu vydala celá rodina. Já podporuji různé způsoby výchovy a neobhajuji žádné dogma o školní docházce nebo jiných otázkách týkajících se životního stylu. Učím posluchače milovat cokoliv, co je součástí našich životů, a plynout s tím.

Co když rodiče nezvládnou dodávat dítěti dostatek podnětů?

Úkolem rodiče není poskytovat podněty, podněty přicházejí od dítěte v reakci na životní zkušenost. Rodiče by měli zprostředkovávat kontakt se společností prostřednictvím zajímavých příležitostí. Začíná to činnostmi doma, čtením, prací na zahradě, tancem, hudbou, uměním, stýkáním se s rodinou a přáteli, cestováním… Pokračuje to tím, že reagujeme na ambice dítěte, které se například chce zapojit do komunity, soustředit se na rozvoj určité dovednosti atd.

Co když se dítě samo od sebe vůbec nic nenaučí?

To není možné. Dítě se učí neustále. Dospělým to tak možná nepřipadá, protože představu, jak by mělo učení vypadat, jsme si utvořili na základě školní docházky.

Svobodné dítě se neučí školními metodami, což je skvělé, protože ty jsou nastavené tak, aby se třída snadno ovládala, nikoliv aby se jedinec učil přirozeným způsobem vycházejícím zevnitř. Svobodná osobnost si najde vlastní způsoby učení a mnoho z nich nám připadá jako hra, umění, tvoření či objevování. Dospělí často brání hře nebo činnosti, kterou si děti vymyslely a kterou se učí, protože si neuvědomují, že tu nějaké učení probíhá.

Jak se potom dítě vyrovná s okolním světem, s pracovními povinnostmi, nutností živit rodinu?

Plod v děloze neučíme dýchat, a přesto dýchá, když se narodí. Novorozence neučíme chodit, a přesto se to dítě kolem jednoho roku věku samo naučí. Dítě nemusíme učit, jak se stát dospělým. Musíme je začlenit do skutečného života, a tím není škola. Děti získávají dovednosti tím, jak procházejí životem. Jednotlivých fází dosahují v optimálním čase, který odpovídá jejich vývoji. Nepotřebují žádný „pokročilý“ výcvik pro budoucnost. Nové etapy dosáhnou ve chvíli, kdy jsou na to nejlépe připravené.

Na konferenci Aktivní rodičovství, FSS MU Brno, foto: Jiří Dukát. 

Vytvořili jsme společnost, do které se děti nezapojují. Nejsou-li děti VE společnosti, je pro ně obtížnější naučit se být její součástí. Škola se snaží napravit, co sama způsobuje. Svým způsobem je to komické.

Vaši synové už jsou dospělí. V dětství nikdy nechodili do školy. Jak probíhaly vaše společné dny?

Byla to čirá radost. Klopýtali jsme, smáli jsme se, chybovali jsme a během té cesty jsme se učili jako všichni ostatní. Každý den byl jiný. Měli jsme celé měsíce, kdy se děti o něco zajímaly nebo něco dělaly, a ponořila se do toho celá rodina. Období slimáků, zahradničení, hudby, zvířat, skládaček, umění, akrobacie, karate, dobrovolnických akcí v hospicu, stavění, šachů a jiných her, převleků, přátel a rodiny, výletů, lodí, cestování, vědeckých pokusů, divadla, tance, bubnování, opery a tak dále a tak dále. Reagovali jsme na zájmy každého dítěte.

Mohlo by se zdát, že jsme toho dělali opravdu hodně, ale je to pohled zpět na období zhruba dvaceti let. Většinu dní se děti celé hodiny samy zabavily, často venku v lese nebo ve své herně. Jindy jsme si hráli spolu nebo někam jezdili, každý den se sám utvářel a přinášel překvapení. A ano, jedli jsme, spali jsme, potýkali jsme se se závažnými otázkami, plakali jsme a smáli se.

Všichni tři vaši synové se postupně rozhodli přihlásit se na vysokou školu. Jak se tam dostali, když jste se s nimi nikdy neučila? A jak se jim podařilo začlenit se do skupiny vrstevníků a vůbec do společnosti? Jak zvládají studium na univerzitě a každodenní život plný povinností, když si po celou dobu dětství mohli celé dny dělat, co chtěli?

K učení není třeba vyučování. Děti se samy snaží vědět, zvládnout život a zapadnout do něj. Naše děti si hodně hrály svým vlastním způsobem. Pokud jde o povinnosti, kdo myslíte, že stanovil povinnosti dospělých? Lidé. Děti jsou také lidé. Jsou uzpůsobené k vytváření společnosti, což vede k utváření pravidel a povinností.

Sledujte děti, jak si hrají a vynalézají, a uvidíte, jak vzniká společnost. Jak rostou, zapojují se do situací, v nichž role a povinnosti vytvořili ostatní. Není to pro ně nové, procvičovaly to celý život prostřednictvím hry, umění, tvořivosti a zapojováním do rodiny a komunity.

Děti, které se vzdělávají doma, jsou ve skutečnosti LÉPE připravené na život, protože jsou od začátku jeho součástí. Škola děti izoluje od skutečné komunity, zatímco děti, které do školy nechodí, jsou její součástí po celou dobu. Jeden z mých synů se ve věku deseti let zúčastnil třídenního semináře pro zájemce o dobrovolnictví v hospicu. Potom jako dobrovolník asistoval umírajícímu člověku, čímž si po svém vyřešil otázku smrti.

Skupiny stejně starých dětí nejsou nic přirozeného. Moji synové ale neměli problém zapadnout do života na univerzitě, každý po svém. Sociální dovednosti se není třeba učit. Děti, které žijí se sociálně zdatnými osobami, si tyto dovednosti osvojí snadno a rády. Pro děti je důležité, aby se společensky zapojily do skutečné komunity, spíše než do uměle vytvořených věkově omezených skupin.

Každý z mých synů se k univerzitě dopracoval jinak. Dva z nich absolvovali srovnávací maturitní zkoušky a jeden v mladém věku prošel kurzy komunitní univerzity, díky čemuž potom mohl nastoupit na univerzitu. Ti dva, kteří se rozhodli pro zkoušky, neměli žádný problém připravit se během několika týdnů a já jsem se do jejich učení nijak nezapojovala, ani jsem neviděla knihy, které si objednali přes internet. Jeden z nich zkoušky skládal v devatenácti letech, druhý v patnácti.

Protože neměli špatné vzpomínky na nucené učení ve škole, studium na vysoké škole je velmi naplňovalo a byli vynikajícími studenty.

Nezvládli se vaši synové tak dobře zařadit do života, protože jsou nadprůměrně inteligentní?

Nebo jsou tak inteligentní, protože vyrůstali ve svobodě věnovat se sami sobě? Škola může brzdit rozvoj inteligence svými omezeními, limitovaným množstvím předmětů, soutěžením, známkováním a hodnocením a s tím související úzkostí a strachem.

Všechny děti si dokážou poradit se životem a vybrat si povolání a zájmy, které odpovídají jejich schopnostem a nadání. Potřebujeme, aby lidé už od začátku vyrůstali svobodně a mohli následovat svůj vlastní talent.

Zvládnou to i jiné děti? Máte zkušenosti i z jiných rodin?

Ano, mám. Děti s různým talentem a nadáním si vedou dobře, pokud mají možnost být samostatné a realizovat svoje záliby. Tráví dětství tím, že rozvíjejí své schopnosti, a pak jsou schopné je uplatnit nebo dále studovat. Učí se i o souvisejících tématech. Ta potřeba vzniká autenticky a vzniká vždy.

Můžete uvést konkrétní příklady lidí, kteří byli jako děti vychováváni metodou unschoolingu? Čím jsou? Studovali vysokou školu? Vynikají v něčem?

Školy by měly dokazovat, proč je jejich odklon od přirozeného učení tak dobrý. V průběhu historie se lidé učili bez škol a lidstvo pomocí individuálního a domácího vzdělávání došlo daleko.

Mnohé zdroje týkající se domácího vzdělávání uvádějí dlouhé seznamy slavných lidí vzdělávaných doma. Nejobsáhlejší seznam uspořádaný podle profesí najdete na www.homeschoolacademy.com nebo na Wikipedii pod heslem „List of homeschooled people“.

Na semináři v Doksech, foto: Petr Matas. 

Osobně znám dospělé, kteří vyrůstali bez školy a žijí smysluplný a spokojený život. Někteří cestují, jiní dělají práci, kterou mají rádi, další jdou na vysokou školu a pak pracují. Znám jednoho řečníka a spisovatele, který píše a přednáší od svých sedmi let. Další moji známí, vychovávaní prostřednictvím unschoolingu, jsou rukodělní umělci. Lidé vychovávaní metodou unschoolingu si spíše sami vytvářejí práci, než jsou zaměstnaní, někteří ale zaměstnaní jsou, mnoho jich studuje na vysokých školách a většinou jsou to vynikající studenti.

Přes svého nejmladšího syna znám několik dospělých, kteří se učili doma a stali se klasickými hudebníky nebo studenty na nejlepších univerzitách a hudebních školách. Další mladý muž pracuje jako asistent na univerzitě v Torontu, kde studuje matematiku a informatiku. Několik lidí z naší komunity vyrostlo bez školy. Jedna žena chodila na komunitní univerzitu, je vdaná, má děti a pracuje na částečný úvazek, hraje v divadle a tančí. Jiný mladý muž studuje medicínu, dva jsou v armádě. Znám i rodiče, kteří vyrostli bez školy, vytvořili si udržitelné živobytí a mají rodiny.

Rodiče vzdělávající své děti doma rádi ukazují seznam slavných lidí, kteří se učili doma. Nepřikládám tomu žádnou hodnotu, protože sláva mi nepřipadá důležitá. Vím, že úspěšní lidé vycházejí i ze škol a že úspěch není měřítkem spokojeného života. Nevidím příliš smyslu ani ve srovnávání. Mám obavu, aby rodiče na své doma vzdělávané děti příliš netlačili — jejich úspěch totiž rodičům umožňuje obhájit své rozhodnutí žít bez školy. Dětem můžeme dát příležitost žít svobodně, pokud si uvědomujeme, že všechny životní cesty mají svou hodnotu.

Druhou polovinu rozhovoru, věnovanou rodičovským chybám, učení cizích jazyků, stravování, medicíně či šetrnému životnímu stylu, si můžete přečíst v tištěné nebo e-verzi Sedmé generace 4/2014. Seznam prodejních míst je tady

Připravily Petra Kutáčková a Kateřina Rezková, přeložila Michaela Perníková. Fotogalerii k článku najdete tady, další 7.G rozhovory pak zde

[30. července 2014]

  Líbí se vám tento článek?
 
  Chcete autora finančně odměnit?
Jak mikroplatby Flattr fungují?
Anebo nás chcete ve vydávání podobných textů podpořit jinak?
Další články z tohoto čísla 7.G



  Související články:


  Související fotogalerie:

Naomi Aldortová

25. 2014, 7 fotek

Okomentujte článek na facebooku...

...anebo svůj komentář přidejte zde:

Marie Chvátalová - Mělník-Všetaty-Přívory - 8. 9. 2014 21:52

Dobrý den, článkem jsem velice potěšena. S většinou slov souhlasím. Podílím se na výchově vnoučka a užívám si právě jeho nápadů, které i mne posouvají... Knihu "Vychováváme děti a rosteme s nimi", vyhledám a určitě koupím. Děkuji Vám.


Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.