Úpadek biodiverzity našich lesů

Když jsme před lety na botanické exkurzi v okolí Zvolena obdivovali druhové bohatství místních luk, vzbudili jsme zájem staršího záhumenkáře. Ten ale jen povzdechl: „Tuná už nič neráste, všetko je poničené, všetko tu vyhubili…“ To, co nám se jevilo jako živá botanická zahrada, bylo ve skutečnosti jen chabým odleskem někdejšího přírodního bohatství. Podobně i současné lesy a zvláště pak lesy v Čechách jsou z biologického hlediska jen ozvěnou těch, které tu byly dříve, než prostor ovládl člověk.

Ohněm i mečem

Lidská přítomnost ovlivňovala les měrou a formami, které se v průběhu staletí proměňovaly. K prvním významnějším proměnám dochází v neolitu: v tehdejších sídelních oblastech je les mýcen a vypalován pro získání prvních polí, navazující ponechaný les je pak prosvětlován těžbou i pastvou dobytka. Drtivá většina našich lesů si ale dosud ponechává svůj panenský ráz. V průběhu středověké kolonizace, zejména ve 12. až 14. století, byla rozloha lesů redukována na méně než polovinu původního rozsahu a po- stupně se tak přiblížila současnému stavu. V extenzivně využívaných lesích se šířily světlomilné dřeviny (borovice, dub, bříza) především na úkor buku. Z porostů byly vybírány staré mohutné stromy a lesy v blízkosti sídel získaly výmladkový charakter. Pralesovitý ráz vnitrozemského lesa byl záhy vystřídán obrazem lesa hospodářsky využívaného, byť ještě ne v dnešním slova smyslu. Těžba dřeva probíhala často neorganizovaně a kořistnicky, obnova lesa byla plně ponechána přírodě. Díky tomu se do určité míry udržovalo přirozené druhové složení porostu, ovšem při vyšším zastoupení pionýrských a přípravných dřevin, k nimž ve středověku patřila i jedle. S rostoucím počtem obyvatel a hospodářským vzestupem měst a panských sídel tlak na les sílil. Stále více dřeva bylo potřeba pro stavební účely, na pálení dřevěného uhlí a výztuže do dolů. Velký díl dřeva končil v topeništích. Pro větší výhřevnost bylo preferováno tvrdé listnaté dříví, takže podíl listnatých dřevin (zejména buku) v porostech zvolna klesal. Pro získání potaše do sklářských hutí se nastojato pálil v lesích klen, což vedlo k jeho ústupu z lesů. V hustě obydlených oblastech s malým podílem lesů byly těžby dřeva tak intenzivní, že les zde představovaly jen několik metrů vysoké křoviny (tzv. porostliny), někdy ani nedosahující věku deseti let.

Lesní hody

Les v historické době ale strádal i jinak. V mnohých, zejména poddanských a obecních lesích byla rozšířena pastva. Ta vedla ke změnám ve složení stromového i bylinného patra porostů, nezřídka i k jejich výraznému prořeďování, neboť veškeré zmlazení dřevin bylo dobytkem vypásáno. V důsledku pastvy se v lesích šířila jedle, borovice a smrk na úkor buku a dubu. Dlouhodobě silně vypásané lesy nabyly vzhledu „lesoparku“ až pastviny s osamoceně stojícími dožívajícími stromy. Z dobře přístupných lesů se soustavně odebírala organická hmota: sbíral se klest, osekávaly se větve mladších stromů, shraboval se listnatý opad (stelivo pro dobytek), kosil se travnatý podrost, sbíral se mech atd. To nezbytně vedlo ke zhoršování půdních vlastností, k poklesu vitality dřevin a k ochuzování bioty. Ubylo rozkladačů odumřelé biomasy (bezobratlí živočichové, houby, saprofytní rostliny), druhy náročné na živiny byly vystřídány druhy troficky méně náročnými; v důsledku prosvětlení se zvýšil podíl druhů relativně světlomilných oproti druhům vyžadujícím trvalé zastínění. V krajním, ve skutečnosti však nikterak vzácném případě z lesů zcela vymizel bylinný podrost anebo jeho místo zaujaly nenáročné mechy.

Na panáka smrkovice

Neudržitelný stav exploatace lesů vyústil v polovině 18. století k vydání tereziánských lesních řádů. Ty pak stály u počátků plánovitého obhospodařování lesů. Přírodní způsob obnovy lesa (tj. ze semene nebo výmladky) musel ustoupit umělé obnově síjí a zejména sadbou. To umožnilo radikálně změnit druhové složení lesů ve prospěch dřevin hospodářsky nejžádanějších a zároveň pěstebně bezproblémových, tedy smrku a borovice. Poptávka po tvrdém listnatém dřevě značně klesla poté, co se rozšířilo používání kamenného uhlí. Již od 2. poloviny 18. století lze zaznamenat pokusy se zaváděním cizokrajných dřevin: kaštanovníku setého, akátu, borovice vejmutovky; mimo původní areál se začíná pěstovat modřín. Lesy byly obnovovány na holosečích, někdy značných rozměrů, výsledkem čehož byly stejnověké a často i druhově uniformní, nesmíšené porosty. Z ekonomického hlediska šlo o jednoznačně pozitivní vývoj, neboť se podstatně zvýšily zásoby dřeva v lesích a těžby byly rozvrženy tak, aby tyto zásoby neklesaly. Z hlediska biodiverzity lze však oprávněně mluvit o úpadku.

Pozměněné složení stromového porostu přináší nový světelný režim a odlišné porostní klima, mění se biologická aktivita půdy i půdní chemismus (především v důsledku kyselého jehličnatého opadu). Hospodaření na holinách škody na biotě ještě zesiluje. Přestože velké mýtiny byly leckde realitou již ve středověku, nyní se stávají běžnou součástí hospodářského lesa i v oblastech, kde dosud nebyly tak četné. Jejich rozsah přitom významně roste v dobách kalamit, které jsou nezbytným průvodním jevem soudobého modelu hospodářského lesa.

Jehličí místo listů

Zde je třeba učinit menší odbočku. Přírodní, člověkem neovlivňovaný les se vyznačoval velkou stálostí prostředí. Generační vývoj lesa se většinou odvíjel v nepříliš strmých křivkách, kdy starý, dožívající a odumírající porost plynule přecházel do následující generace lesa. Obě generace se prolínaly do té míry, že zde nelze hovořit o pasekách v dnešním slova smyslu. V tomto „skleníkovém“ prostředí mohly po staletí nerušeně přežívat rostlinné a živočišné druhy, které citlivě reagují na větší výkyvy stanovištních faktorů.

Na holinách je původní lesní biota vystavena prudkému oslunění, častému střídání tepla a chladu, sucha a vlhka i konkurenci pasekových druhů. V následné jehličnaté mlazině se pak musí vyrovnávat se silným plošným zastíněním, v přírodním lese neobvyklým. V těchto kritických podmínkách populace „konzervativních“ lesních rostlin a živočichů postupně slábnou a zanikají. Jejich místo pak obsadí ekologicky plastické druhy, které dnes dominují většině našich lesů. Přechod z listnatého na jehličnatý les znamená i konec rostlin, které se vyvíjejí zjara, ještě před olistěním stromů. V trvalém zástinu smrčin prostě nemají šanci.

Ke světlým zítřkům

Na počátku 20. století dostoupila degradace lesních biotopů maxima. Lesy více méně přirozeného charakteru se smrskly zhruba na desetinu celkové rozlohy, navíc s velmi nerovnoměrným rozložením s těžištěm v horských polohách a v karpatské oblasti. Ve druhé polovině 20. století dochází ke zvyšování porostních zásob a prodlužování průměrného obmýtí až na dnešních 116 let. Zlepšuje se i stav lesních půd, neboť sběr klestu je marginální a dříví z prořezávek (někdy i z probírek) zůstává na zetlení v porostu.

Současně však kulminují negativní vlivy, které s lesním hospodářstvím přímo nesouvisejí. V 70. a 80. letech rozvracejí průmyslové imise spolu s hmyzími škůdci obrovské plochy lesa v Krušných a Jizerských horách, v menší míře i v dalších pohořích. Lesní hospodářství musí čelit dosud nevídané kalamitě. V podmínkách reálného socialismu je zvoleno nejhorší z nabízených řešení: nejprve vše rychle vytěžit a pak se uvidí. Hektická těžba s nasazením brutální techniky přináší výsledek v podobě eroze nepředstavitelného rozsahu. Při zalesňování obrovských holin se experimentuje s nejrůznějšími, zhusta exotickými dřevinami, oře se až na skálu, letecky se dávkují hnojiva, odvodňuje se trhavinami. Dochází k bezprecedentním zásahům do mimořádně cenných rašeliništních komplexů, síť zpevněných lesních cest bobtná do obludné šíře. Les je poražen ve své podstatě. Přesto i dnes se najdou lesníci, kteří v této souvislosti neváhají hovořit o úspěchu.

Znečištěné ovzduší ovšem působí škody i v porostech zdánlivě nezasažených, chráněná území nejvyšší kategorie nevyjímaje. Po několik desetiletí dochází k okyselování půdního profilu a v důsledku toho i ke změnám ve složení lesní biocenózy. Lesní rostlinná společenstva prodělávají plíživý přechod od květnatých (bylinných) typů k typům acidofilním (často travnatým). Dříve běžné lesní byliny, jako jsou například kyčelnice, plicník, žindava, kokořík, některé hrachory a svízele, se stahují do nejživnějších poloh a na jejich místo se tlačí (mimo jiné) ostružiníky, třtiny, metlička či běžné druhy kapradin.

Dalším procesem, k němuž vlivem imisní zátěže dlouhodobě dochází, je eutrofizace. Ta představuje především obohacování půd vzdušným dusíkem, poutaným bakteriemi. Jde o jakýsi „samovolný“ proces dusíkatého hnojení, jímž jsou nejvíce zasaženy půdy nižších a středních poloh. Důsledkem je i šíření expanzivních (původem domácích) a invazních (původem cizokrajných) rostlinných druhů, což může vést až k úplnému rozvrácení původního bylinného podrostu. Nejzhoubnějším invazním druhem našich lesů je nenápadná netýkavka malokvětá, původní v západní Asii. Poprvé u nás byla zaznamenána v roce 1870, dnes již vévodí podrostu mnohých listnatých hájů a dále se šíří. Běžná je i v donedávna druhově bohatých lesích mnohých našich chráněných území. Bránit se jí přitom nelze. Podobně agresivně se v polohách lužních lesů a pobřežích vodotečí chová například netýkavka žláznatá, křídlatka japonská a sachalinská, severoamerické hvězdnice, bolševník velkolepý či celík obrovský.

Poslední leč

Jinou hrozbu pro biodiverzitu našich lesů představuje přemnožená spárkatá zvěř. Její stavy již po desetiletí dosahují úrovně, která vylučuje obnovu ekologicky žádoucích dřevin, jichž je ve většině dnešních lesů nedostatek. Mladé kultury těchto dřevin je nutno chránit individuálně (oplůtky, nátěry odpuzujícími látkami) nebo skupinově (oplocenky), tato opatření ale mají časově i prostorově omezený účinek a nemohou ve větší míře pokrýt zmlazení, které je z biologického hlediska prvořadé. Velké škody, zejména v horských oblastech, působí jelení zvěř, katastrofální dopady má i přemnožení nepůvodní zvěře, jako je muflon, kamzík a koza bezoárová. Tato zvěř kromě náletů či výsadeb decimuje i bylinný podrost, často v přírodně velmi exponovaných lokalitách (Velká kotlina v Jeseníkách, Studenec v Lužických horách, Pálava aj.). Přičiněním zvěře tak hrozí kolaps mnohých přírodních či přirozených lesů, které by za normálních podmínek překypovaly vitalitou. Namísto toho jsou ale resuscitovány v oplocenkách či za pomoci individuálně chráněných školkovaných sazenic, v horším případě jsou vydány napospas osudu.

Přestože je trvalá redukce stavů zvěře klíčovým předpokladem pro zvyšování ekologické stability lesů, její prosazení se zdá téměř nemožné. Samotní lesníci mohou myslivecké hospodaření ovlivňovat jen nepřímo a v některých případech jsou sami obětí nimrodské vášně. Totéž lze říci o mnohých jedincích vybavených důležitými pravomocemi, část zákonodárců nevyjímaje.

Po této neradostné rekapitulaci se nabízí otázka, zda ještě našim lesům můžeme nějak pomoci. Nepochybně ano, ale naše očekávání nesmí být přehnaná. Jistě lze druhové složení lesů přiblížit přirozenému stavu, jistě je možné zavést takové hospodářské postupy, které nebudou přírodě nepřátelské. Pokud jde o první požadavek, jeho naléhavost ilustrují dvě čísla: současný podíl listnatých dřevin a jedle v lesích činí 23,2 %, zatímco v přirozeném stavu by dosahoval 85,1 %. (V tomto ohledu patří naše lesy k nejhorším v Evropě.) V roce 2000 měly uvedené dřeviny na zalesnění podíl 40,3 % (ještě v roce 1990 to bylo pouhých 9,7 %). Z toho lze usuzovat, že vůle po zlepšení neudržitelného stavu existuje, důležité ale je, aby byla trvalá a neochabovala.

Většina našich lesníků zatím ještě nedospěla k poznání, že budoucnost lesů nelze stavět na smrku a borovici a hektarové paseky stále považuje za nezbytný prvek obnovy lesa. Své „máslo na hlavě“ má ale často i ochrana přírody, která nedokáže zřetelně artikulovat své zájmy a uvádět je do života; o skandální situaci v šumavském národním parku je pak snad lépe se vůbec nerozepisovat.

Les je ovšem mnohem více než jen seskupení dřevin. Je výsledkem tisíciletého vývoje, v němž každá předchozí etapa zanechala svoji nesmazatelnou stopu. Tyto stopy můžeme číst v půdním profilu, z druhové garnitury bezobratlých živočichů, podrostových rostlin a nakonec i dřevin. Mnohé stopy již svou činností v minulosti setřel člověk – o to větší hodnotu pak mají lesy, které si ještě přírodní ráz do jisté míry uchovaly. Mnoho lidí se domnívá, že zalesněním kusu orné či neplodné půdy získáme po určité době plnohodnotný les. Toto platí v omezené míře jen u některých lesních biotopů (např. u potočních luhů či u vysýchavých borů), častěji však návrat k přírodnímu stavu není možný ani za stovky či tisíce let. Vývoj, který prodělaly naše lesy v poledové době, totiž nelze zopakovat (dějiny se neopakují), mimo jiné i proto, že v dnešní krajině chybí dostatečné zdroje původního genofondu rostlin a živočichů – na rozdíl od bohaté nabídky invazních a expanzivních druhů.