Ekozemědělství se nikdy nestane globálním mainstreamem

Domnívám se, že v České republice si málokdo uvědomuje velmi hluboké a historické kořeny světového ekologického zemědělství, které sahají až do dvacátých let minulého století. Protože tento proud v poválečném vývoji Československa nerezonoval, museli jsme čekat až na konec osmdesátých let, kdy skupina českých agronomů, kteří hledali jiný model zemědělství, iniciovala praxi biodynamického a ekologického zemědělství. Vy se osobně podílíte na úspěšném rozvoji českého ekologického zemědělství od raných devadesátých let prakticky dodnes. Mohl byste prosím stručně shrnout svoji perspektivu počátků českého ekologického zemědělství a roli FiBL?

Když jsem v roce 1990 nastoupil jako ředitel švýcarského Výzkumného ústavu ekologického zemědělství, celá organizace byla maličkatý ústav o dvaceti lidech pracujících ve starém domě. Jako první mne kontaktovali Margrit a Louis Lieschovi. Byli to jedni z prvních ekologických vinařů ve Švýcarsku a udržovali výborné vztahy s Českou republikou. Požádali mě o zaslání informačních materiálů, publikací a knih o ekologickém zemědělství. Chtěli je přivézt do České republiky, protože měli přátele, kteří se o ekologické zemědělství velmi zajímali a neměli žádné dobré materiály. 

A to byl jen začátek. O půl roku později přijela do FiBL skupina ekologických zemědělců a agronomů s profesorem Richardem Bartákem. Vyptávali se na mnoho otázek týkajících se ekonomických aspektů, rozboru půdy a postupů ekologického zemědělství. V té době pro mě hnutí ekologického zemědělství v České republice nemělo tvář. Tak jsem jim vše vysvětlil, ale nijak zvlášť jsem se neangažoval. V roce 1991 brzy na jaře zaklepal na dveře ústavu mladý kluk, bylo to v neděli, otevřel jsem mu a on se mi s úsměvem představil: „Jsem Jiří a jsem z Čech, mohu zde pracovat?“

Byl to mladý agronom a měl zájem o práci na statku a na poli. Jmenoval se Jiří Sedlo. Pracoval u nás celou sezónu nejen na vinici, ale i na poli a v laboratoři. Byl jsem rád, že ho tam mám. Pak se vrátil domů. Až po pětadvaceti letech jsem se s ním znovu setkal v Lednici na konferenci o ekologickém zemědělství. Mezitím se stal předsedou Svazu vinařů. Zorganizoval pro mě zájezd, na kterém jsem ochutnal asi dvacet českých biovín. Když mě přivezl zpět na konferenci, byl jsem už lehce opilý… 

V roce 1992 přijel jako stážista do FiBL Jiří Urban (viz rozhovor v 7.G 2/2017, pozn. red.). Byl už poměrně zkušeným agronomem, a navíc se věnoval ekologickému zemědělství. Proto FiBL od té doby dva roky financoval jeho aktivity při budování hnutí ekologického zemědělství v České republice. Byla to mimořádně dobrá investice. Ve FiBL se naučil vše o ekologickém zemědělství, vědeckém výzkumu, poradenské činnosti, kontrole a certifikaci, o tom, jak vytvořit značku ekologického zemědělství, a o trhu s biopotravinami. 

FiBL byl založen v roce 1973, je tedy nejstarším ekologickým výzkumným a poradenským centrem v Evropě? 

Ano, starší je pouze biodynamický institut v Darmstadtu v Německu. Ale jako skutečně vědecky orientovaný byl FiBL první. Téměř vše, co je dnes hlavním proudem, bylo vyvinuto tam. Prošli jsme celým vývojem a specializací hnutí ekologického zemědělství. Pro Svaz ekologických zemědělců jsme vytvořili logo, zelené poupě, a oddělili jsme kontrolu, certifikaci a označování od všech ostatních činností FiBL, jako je výzkum, výuka a poradenská činnost. Jiří Urban měl tento model dobře zažitý, protože v těchto strukturách začal pracovat. A myslím, že když se vrátil do České republiky, chtěl tam dělat totéž. Od té doby byla naše výměna informací spíše na přátelské úrovni, protože ekologické zemědělství se rychle rozvíjelo, a to jak ve Švýcarsku, tak v České republice.

Urs Niggli, foto: Mafalda Rakos.

Existovala velká snaha založit pobočku FiBL také v České republice. Jaká byla geneze této myšlenky a jaký institut pro ekologické zemědělství v Česku nakonec vznikl?

V roce 2000, kdy jsme v Basileji pořádali 13. mezinárodní vědeckou konferenci IFOAM (Mezinárodní federace hnutí ekologického zemědělství, pozn. red.) s 1200 účastníky, se Jiří Urban a Jiřina Pavelková vrátili a prezentovali úspěšný příběh hnutí ekologického zemědělství v České republice. Jedním z hlavních řečníků při zahájení konference byl náměstek ministra zemědělství Richard Barták. Přečetl velmi angažované poselství prezidenta Václava Havla, které si vysloužilo velký potlesk. 

V roce 2002 jsem spolu s přáteli ekologického zemědělství v Německu založil FiBL Germany, protože v Německu byl nedostatek podobných společností. Existovaly silné ekologické organizace a ekologické značky, ale nebyla tam žádná struktura pro vědeckou a technickou podporu hnutí ekologického zemědělství. 

FiBL vedl nejen technický výzkum, ale také pracoval na úrodnosti půdy, biodiverzitě a environmentálních přínosech ekologického zemědělství ve srovnání s tím konvenčním. A pak jsme v roce 2004 založili FiBL Austria. Tehdy jsem si ale uvědomil, že expanze FiBL lidi vyděsila, protože si mysleli, že by se společnost mohla stát příliš dominantní. Proto jsem reagoval s výhradami, když mě Jiří Urban a Jiřina Pavelková kontaktovali a požádali mě, abych jim pomohl založit FiBL Česká republika. Sešli jsme se na chatě kdesi u Šumperka v horách a diskutovali, jak bychom mohli posunout výzkumnou a poradenskou činnost v České republice. Poradil jsem jim, aby se to nejmenovalo FiBL Česká republika. Jiří byl nejprve zklamaný, ale pak jsme ústav založili a čeští kolegové ho nazvali Bioinstitut. Když v letech 2006 nebo 2007 přesídlil do Olomouce, ředitelkou se stala Pavlína Samsonová. Pomáhali jsme se vznikem Bioinstitutu společně s Bořivojem Šarapatkou z Univerzity Palackého. Jako člen správní rady Bioinstitutu jsem tak mohl sledovat vývoj českého hnutí ekologického zemědělství.

Na průkopníky ekologického zemědělství v České republice dnes navazuje mladá generace, ať novým vzdělávacím programem Farmářská škola, nebo v rámci nové poradenské organizace pro ekologické zemědělce Czech Organics. Kdo ji založil? 

Před třemi lety mě Jiří Urban seznámil s Janem Trávníčkem, jehož otce Petra jsem znal z rady Bioinstitutu. Jiří Urban mi tehdy řekl, že musíme vychovat novou generaci. Jan Trávníček skončil na univerzitě ve Wageningenu a byl to ten pravý člověk pro práci v oboru ekologického zemědělství, a proto jsem jej zaměstnal jako stážistu. V roce 2019 přišel do FiBL a pracoval v různých odděleních, aby se se vším seznámil. Nakonec pomáhal Helze Willer s přípravou Globální knihy o ekologickém zemědělství, se statistikami ploch, zemědělců a prodeje potravin. Od té doby se na tuto důležitou práci vrací každou zimu. 

V březnu 2020 jsem FiBL opustil a Jan Trávníček se rozhodl založit Czech Organics. Byl jsem jedním ze spoluzakladatelů. A teď musejí následovat další kroky. Dvakrát jsem začlenil Czech Organics do výzkumného návrhu Evropské unie jako partnera. Doufám, že alespoň jeden z mých návrhů bude financován a že budeme moci opět zintenzivnit vědeckou spolupráci. 

Urs Niggli, foto: Samuel Schalch.

V České republice jsme za posledních třicet let dosáhli téměř 16 procent plochy zemědělské půdy v režimu ekologického zemědělství. Ovšem samotný podíl spotřeby biopotravin tvoří pouze dvě procenta. Jak hodnotíte tento stav ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie? 

Je to obrovský úspěch produkce, ale spotřeba se příliš nezvýšila. Pro mě je to dobrý příklad toho, co by se mohlo stát v rámci celé Unie. Když chce mít Evropská komise do roku 2030 čtvrtinu všech produktů v biokvalitě, znamená to, že uvidíme hodně biopotravin, které vznikají v horách a v kopcovitých oblastech. Na orné půdě už tolik biopotravin neuvidíme, protože se dostaneme na limit trhu. Za posledních deset let vzrostl trh s biopotravinami v Unii o 150 procent. Abychom mohli prodávat čtvrtinu produktů pocházející z ekologické půdy, musí se rychlost růstu ekologických trhů a spotřeby minimálně zdvojnásobit. 

Akční plán pro ekologické zemědělství v Evropě samozřejmě obsahuje také mnoho opatření pro rozvoj trhu, ale pravomoci Evropské komise k rozvoji trhů jsou omezené. Jsme tedy závislí na supermarketech a velkých diskontních prodejnách. Mají sice sekce biopotravin, ale vždy se řídí poptávkou. Česká populace si šance na rozvoj udržitelných způsobů hospodaření prostřednictvím spotřeby příliš neuvědomuje. A to je podstatné. Nemyslím si, že by si české obyvatelstvo neuvědomovalo problémy, lidem záleží na životním prostředí a kvalitě potravin, možná jim záleží i na dobrých životních podmínkách zvířat, ale zatím si opravdu neuvědomují, že to mohou změnit. Oni jako spotřebitelé to mohou změnit. Myslím, že to je nejdůležitější práce, kterou je třeba udělat. Nejsem tak naivní, abych tvrdil, že každý jednotlivec může změnit svět. Ale dobře organizovaní kritičtí spotřebitelé jsou jedním z motorů, který může pomoci. Například prodejci potravin si velmi dobře uvědomují, když se dobře organizovaní kritičtí spotřebitelé aktivizují. Protože chtějí být uznáváni jako ti, kteří podnikají odpovědně, chtějí být udržitelní a starají se o dobré životní podmínky zvířat. To vytváří na potravinářský průmysl velký tlak. 

Ceny externích vstupů v zemědělství, jako jsou pohonné hmoty, pesticidy, a zejména syntetická hnojiva, v posledních měsících prudce vzrostly. Ukrajinská válka tento trend jen umocnila, kvůli omezení dodávek ruského plynu a jeho stoupající ceně své provozy již v Evropě uzavřela řada výrobců anorganických hnojiv. Pokud k tomu připočteme strategii Farm to Fork (Z pole na vidličku), která si klade za cíl snížit používání hnojiv o 20 procent a používání pesticidů o 50 procent do roku 2030, pak se zdá, že evropské zemědělství směřuje k jakémusi bodu zlomu a nevyhnutelné změny, kdy používání anorganických hnojiv a pesticidů přestane dávat ekonomický a politický smysl. Souhlasíte s touto představou o vývoji v blízké budoucnosti?

Souhlasím. Proto se musíme zaměřit na efektivní využívání vstupů, musíme omezit hnojiva a pesticidy a musíme vyvinout systémově orientovaná řešení. Vedle toho může hrát větší roli šlechtění a také digitalizace. 

Loni jsem se společně s dalšími 22 vědci ze všech částí světa zapojil jako stálý člen vědecké skupiny summitu OSN o potravinovém systému. Doporučení této skupiny znělo, že potřebujeme přechod od živočišných bílkovin k rostlinným, opatření ke snížení plýtvání potravinami a také udržitelnější a diverzifikovanější potravinový systém. Jednou z cest, jak toho dosáhnout — a to je pro Českou republiku velmi relevantní —, je oživit tradiční znalosti o zemědělských systémech. 

Bohužel kvůli historickým reáliím bylo v České republice mnoho zemědělského know-how a zkušeností zapomenuto. Mnohé z toho, co bude důležité pro budoucnost, by mohlo převzít hnutí ekologického zemědělství. Mezinárodní vědecká skupina proto doporučila kombinaci systémově orientovaných přístupů a tradičních znalostí. K posílení postavení zemědělců nevyloučila ani moderní technologie, jako jsou CRISPR/Cas9 nebo digitalizace. 

Ekologická hnutí a nevládní organizace samozřejmě kritizovaly postoj mezinárodní vědecké skupiny UNFSS právě kvůli doporučení využít CRISPR/Cas9 při šlechtění rostlin. Podle ní by genetické úpravy rostlin, digitalizace a vyšší preciznost v zemědělství za účelem silného omezení aplikace pesticidů mohly mít smysl. Kritici naopak tvrdili, že správnou cestou je čistě ekologický zemědělský systém. 

Ekologické zemědělství není globálním mainstreamem a nikdy se jím nestane. Ekologické zemědělství však nabízí tolik pozitivních technik, z nichž se mohou učit všichni zemědělci. A má prokazatelně pozitivní vliv na úrodnost půdy, životní prostředí i biologickou rozmanitost. Vědci tvrdí, že potřebujeme transformaci směrem k udržitelným potravinovým systémům, které zahrnují i stravovací návyky lidí. Ale protože ekologické zemědělství ještě dlouho zůstane jen menšinovou záležitostí, zajímá mě spíše těch 75 procent evropských zemědělců, kteří se ekologickými nestanou. 

Při cestě vlakem z Vídně do Prahy jsem opět viděl obrovská pole monokulturní produkce. Tento druh zemědělství musíme proměnit a to nebude možné jen prostřednictvím protlačování přechodu konvenčních farem na ekologické zemědělství. Musíme najít specifická řešení pro velké, zcela industrializované podniky. To bude obrovská výzva, které se věnuji v nově založené organizaci.

Urs Niggli, foto: Mafalda Rakos.

Zemědělství, změny ve využívání půdy a produkce potravin se na světových emisích CO₂ podílejí 24 procenty. Jakou roli hraje ekologické zemědělství a další formy alternativních způsobů produkce ve zmírnění změn klimatu a ve schopnosti pokračovat v produkci potravin?

Změny ve využívání půdy je třeba zastavit, a proto nemůžeme extenzivně rozšiřovat zemědělství a dovážet potraviny z jiných kontinentů, kde je změna využívání půdy urychlena. Ekologické zemědělství vytváří v půdě organickou hmotu, ale využívá mnohem větší plochu půdy, protože jeho výnosy jsou o dvacet procent nižší. V dlouhodobých polních pokusech zůstávají rozdíly ve výnosech mezi ekologickým a konvenčním zemědělstvím po desetiletí stejné. Ve švýcarském polním pokusu DOK se po dobu čtyřiceti pěti let udržel rozdíl na dvaceti procentech. Proto se domnívám, že musíme spojit dobré stránky ekologického zemědělství s dobrými stránkami moderního zemědělství. 

Ekologické zemědělství je považováno za udržitelnější formu zemědělství, prospěšnou pro životní prostředí a zdraví lidí. Co však zbývá zodpovědět, je důležitá otázka, zda ekologické zemědělství dokáže nasytit evropskou populaci.

Ne, nedokáže. Ale je vynikající pro úrodnost půdy a biodiverzitu. Až třicet procent ekologického zemědělství je dobré číslo a nezhorší nedostatek potravin. Navíc můžeme změnit své stravovací návyky tím, že budeme jíst méně masa a méně plýtvat potravinami. 

Jste spoluautorem značně citované studie s názvem Strategie pro udržitelnější výživu světa pomocí ekologického zemědělství, v níž zkoumáte globální scénáře přechodu na ekologické zemědělství. Jaké jsou její hlavní závěry? 

Nejdůležitějším výsledkem bylo, že když jsme modelovali potravinový řetězec a snížili plýtvání potravinami o polovinu a samotnou spotřebu masa také o polovinu, zůstalo na jednoho obyvatele stále dostatek bílkovin a energie, i když se šedesát procent světového konvenčního zemědělství převedlo na ekologické. Jedná se však o teoretický údaj, protože potraviny nejsou distribuovány rovnoměrně a chudí lidé si je nemohou dovolit, když jsou příliš drahé. Přesto studie poskytla důležité informace o prioritách, kterými se musíme zabývat. 

Ozývají se hlasy, že by standardy certifikace ekologického zemědělství měly být ambicióznější, respektive že by měla být explicitně začleněna také biologická rozmanitost a sociálně-ekonomické aspekty. Jinými slovy, také ekologické zemědělství umožňuje monokultury a prekérní pracovní podmínky. Je to dáno mimo jiné tím, že systém světové bioprodukce a distribuce byl z velké části převzat korporátními strukturami a dochází k replikaci mnoha neudržitelných rysů společných s konvenční, průmyslovou produkcí potravin. Vidíte způsob, jak tyto aspekty zahrnout a učinit systém nejen ekologicky, ale i sociálně odpovědným a udržitelným? 

Souhlasím. Ekologické zemědělství lze provozovat velmi technokraticky, pokud se dodržují pouze minimální standardy. Mnoho vědců a poradců vyvinulo nástroj, kterým lze měřit všechny aspekty udržitelnosti. Tyto nástroje musejí být k dispozici zemědělcům, aby si každý farmář mohl ověřit, jak udržitelně postupuje. A přímé platby by měly být vypláceny za skutečné veřejné statky, jako je úrodnost půdy, biologická rozmanitost a čisté životní prostředí, nejen za ekologické hospodaření a malou míru znečišťování. 

Evropská strategie Zelená dohoda pro Evropu a strategie Farm to Fork stanovuje cíl dosáhnout do roku 2030 čtvrtiny rozlohy zemědělské půdy v režimu ekologického zemědělství. Je tento cíl reálný vzhledem k tomu, že výchozí bod každého členského státu je zcela odlišný? 

Pro Evropskou unii je to obrovská výzva, vyžaduje zdvojnásobení ročního tempa růstu oproti minulým deseti letům. A vyžaduje to také obrovský růst trhů. Je to možné, ale zdaleka ne ve všech zemích Unie.

Urs Niggli, foto: Michael Fritschi.

I přes tyto výzvy se jeví unijní cíl jako velmi nízký — vzhledem k naléhavým problémům, kterým evropská půda čelí v souvislosti s její degradací, erozí, znečištěním pesticidy a hnojivy, ztrátou biologické rozmanitosti a emisemi ze zemědělství, nemluvě o zdravotních dopadech na společnost. Má být podle vás cílem dosáhnout časem padesáti, či dokonce sta procent zemědělské půdy v ekologickém zemědělství, nebo existují i jiné udržitelné modely, které stojí za to podporovat?

Potřebujeme transformaci evropského zemědělství na udržitelné potravinové a zemědělské systémy. Nebude to stoprocentní ekologické zemědělství, ale 25 až 35 procent je reálné číslo, pokud to spotřebitelé budou kupovat. Udržitelnosti lze dosáhnout různými cestami. Pro většinu půdy potřebujeme velmi produktivní systémy, které podporují úrodnost půdy a biologickou rozmanitost. Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) tomu říká udržitelná intenzifikace nebo agroekologie. 

Po odchodu z FiBL jste založil institut agroekologie. Agroekologie jako věda, praxe a hnutí je připisována globálnímu rolnickému hnutí La Via Campesina, které agroekologii vnímá z perspektivy potravinové suverenity, definované jako právo lidí na zdravé a kulturně vhodné potraviny produkované prostřednictvím environmentálně příznivých a udržitelných přístupů a právo těchto společenství definovat vlastní potravinové a zemědělské systémy. Transformaci chápe skrze proměnu mocenských struktur, kdy znalosti a zdroje nejsou privatizovány, ale jsou veřejné. Do jaké míry tento rámec reflektujete v principech vašeho nového institutu? 

Pro rolnické hnutí je agroekologie politickým požadavkem, protože chce být nezávislé na velkých mezinárodních výrobních a obchodních společnostech. Potravinová suverenita je pro ně skutečně velmi důležitým aspektem. V rámci současných krizí — pandemie a války — je to velmi přesná politika, která produkci a spotřebu potravin opět více regionalizuje. Podporuji je, ale mám modernější a vědecký přístup k agroekologii. 

Dovedete si představit, že budete mít v České republice opět statisíce rolníků? To, co mě zajímá, je rozvoj agroekologické praxe pro zemědělce, ať už jsou malí, velcí, nebo obrovští. Protože zkondenzovat všechny nejnovější vědecké poznatky, které máme o interakcích v agroekosystému, do zemědělské praxe je myslím velmi zajímavá věc. Velké farmy mají různé strategie, jak se stát udržitelnějšími. Například díky preciznímu zemědělství využívajícímu GPS, senzory, kamery a přesné techniky postřiků a aplikace pesticidů a hnojiv mohou na svá pole vrátit rozmanitost a masivně snížit škody na životním prostředí.

Pokud hovoříme o agroekologii, máme na mysli kompletní transformaci, kde se řeší všechny dimenze ekologické, ekonomické a sociální udržitelnosti. Z agroekologie mohou profitovat konvenční i ekologické farmy. 

V čem vidíte hodnotu agroekologie oproti ekologickému zemědělství v situaci, kdy agroekologie není na evropské úrovni natolik známá jako ekologické zemědělství? 

Potřebujeme pojem agroekologie pro přeměnu konvenčních i ekologických farem na vyšší úroveň odolnosti a udržitelnosti. Konvenční farmy tuto transformaci naléhavě potřebují a mohou se od ekologických zemědělců hodně naučit. Systémový přístup ekologických zemědělců je při této transformaci velmi důležitý, zejména střídání plodin, směsi plodin nebo odrůd, využívání co nejvíce metod biologické ochrany, používání tolerantnějších nebo odolnějších odrůd, snaha o recyklaci organické hmoty, hnoje a živin. Jde o to, co nejvíce snížit vstupy, protože pak lze zabránit znečištění životního prostředí. 

Například herbicidy lze snížit o devadesát procent díky preciznímu zemědělství, které rozpozná plevel a odliší ho od plodiny. Ale také ekologické farmy se mohou dále rozvíjet. Díky jejich moderním mechanickým technikám pletí jsou i pole téměř stoprocentně čistá. Agroekologickou praxí by bylo plevel nezabíjet, ale hospodařit s plevelnými společenstvy tak, aby nekonkurovala plodině, ale pokrývala půdu pod plodinou a nabízela pyl a nektar pro užitečný hmyz. Existuje tolik technik, které nepoužívají ani ekologičtí zemědělci. 

Ekologičtí zemědělci mají také nevyřešené nebo špatně vyřešené další problémy. Při pěstování zeleniny využívají hodně kompostu, který by mohl způsobit únik dusíku, nebo používají některé pesticidy, které nejsou stoprocentně šetrné k životnímu prostředí, jako jsou měďnaté soli, spinosin nebo minerální oleje. Proto stoprocentní kopírování ekologického zemědělství není řešením pro všechny zemědělce. Přestože FiBL investoval za posledních třicet let několik milionů do hledání alternativ k měďnatým fungicidům, nepodařilo se to. A to je pouze jeden z nevyřešených problémů ekologických farem. Proto si myslím, že je třeba podporovat také koncept agroekologie — méně restriktivní než ekologické zemědělství, ale také velmi udržitelný. 

Jak k těmto problémům ekologické zemědělství došlo?

Ekologické zemědělství se řídí konceptem, že vše musí být „přírodní“. To může být špatný koncept, protože po deseti tisících letech činnosti zemědělců je zemědělství od přírody na hony vzdálené. „Přirozenost“ proto může být dobrou myšlenkou pouze pro marketing. 

Uvedu příklad: FiBL pod vedením Dr. Luciuse Tamma vyvinul larixol, extrakt z kůry modřínu evropského (Larix decidua). Ten by mohl částečně nahradit měď jako fungicid. Ale k jeho výrobě v komerčním měřítku bylo potřeba velké množství kůry, což je drahé a energeticky náročné. Jelikož je chemický vzorec larixolu znám, mohli byste ho syntetizovat. Ekologičtí zemědělci to používat nechtějí, ale agroekologičtí zemědělci by mohli. Agroekologie může opět najít nové kombinace mezi systémovým přístupem a novou technologií. 

Zdá se, že vaše pojetí agroekologie je značně odlišné od pojetí, které prosazují a praktikují světoví členové hnutí La Via Campesina. Evidentně existují široké interpretace agroekologie, což s sebou nese negativa i pozitiva. Považujete za nutné vytvořit pro agroekologii standardy nebo legislativní rámec? 

Vzhledem k tomu, že agroekologie nemá jasně definovaný standard, nelze ji certifikovat. Nejlepší zemědělci by proto měli přejít na ekologické zemědělství. V současné době plánujeme vypracovat agroekologický standard za účasti zemědělců. Možná ho jednoho dne bude možné certifikovat. V centru mého zájmu je, aby většina zemědělců, kteří jsou stále konvenční, využívala agroekologii ke své transformaci směrem k vyšší udržitelnosti. 

Připravil Tomáš Uhnák. Autor spolupracuje s Českou technologickou platformou pro ekologické zemědělství. Přeložila Kristýna Čermáková. 

Urs Niggli (*1953) vedl v letech 1990—2020 Výzkumný ústav ekologického zemědělství (FiBL). Pod jeho vedením se FiBL stal přední výzkumnou institucí v oblasti ekologického zemědělství a rozvinul se v evropskou síť s kancelářemi v Německu, Francii, Rakousku, Maďarsku a také v Bruselu. Od roku 2009 je Urs Niggli čestným profesorem výzkumného managementu v mezinárodním ekologickém zemědělství na Kasselské univerzitě v německém Witzenhausenu a od roku 2019 čestným profesorem na zemědělské univerzitě v Pekingu. Jeho pedagogická činnost v Německu se zabývala principy ekologického zemědělství. V současné době je prezidentem Institutu agroekologie —  agroecology.science, založeného v roce 2020, kde pracuje na projektech s výrobci potravin, maloobchodníky a také charitativními nadacemi. Působí též v řadě dalších národních i mezinárodních organizací zabývajících se ekozemědělstvím a potravinovým systémem.