Hazel Hendersonová: Model třípatrového dortu s polevou

„Mezi šedými byznysmeny, kteří vystupovali z letadla, působila Hazel neobyčejně svěže a živě — vysoká, štíhlá žena s bohatou blond kšticí, oblečená v džínech a zářivém žlutém svetru, s malou kabelou nenuceně přehozenou přes rameno. Přiblížila se rychlými, dlouhými kroky a mile se na mě usmála. Ujistila mě, že nemá žádné jiné zavazadlo. ‚Vždycky cestuji nalehko, jen s kartáčkem na zuby a se svými knížkami a papíry,‘ řekla s výrazným britským přízvukem. ‚Všechny ty zbytečné věci mě otravují.‘“

Plynutí s Taem se vyplatilo

Tak líčí v knížce Uncommon Wisdom své první setkání s Hazel Hendersonovou v roce 1978 Fritjof Capra. Slavný autor a fyzik se v té době chystal k napsání svého druhého bestselleru The turning point (1982, česky Bod obratu 2002), který mapuje obrat naší kultury od mechanistického a redukcionistického pohledu na svět směrem k organickému a holistickému přístupu na příkladech vývoje ve fyzice, psychologii, lékařství a ekonomii. Jednotlivé oddíly zpracovával ve spolupráci s odborníky v uvedených oblastech.

Capra po své návštěvě u ekonoma-guru E. F. Schumachera, zmíněného v předchozím díle, navzdory silným sympatiím usoudil, že autor knížky Malé je milé nebude vhodným poradcem pro ekonomickou část jeho textu. Schumacherův pohled byl příliš hierarchický a patriarchální. Capra, v té době již hluboce vnořen do feministického myšlení, chápal „bod obratu“ i jako reintegraci „ženských“ způsobů vnímání světa (kontextuální myšlení, city a intuice, důraz na proces) do dnešních převážně „mužsky“ orientovaných přístupů ke skutečnosti (analytické myšlení, instrumentalita a racionalita, důraz na výstup). Cítil tedy, že jeho poradce pro oblast ekonomie by měl nejenom umět proniknout houštinami ekonomie, kritizovat její slabiny a nabídnout alternativy. Měl by to být někdo, kdo o ní navíc dokáže přemýšlet z feministické perspektivy. Čili neměl by to být ani tak poradce, jako spíše poradkyně.

„Měl jsem jen malou naději, že tuto ‚poradkyni svých snů‘ najdu,“ vypráví Capra. „V té době jsem se ale již naučil spoléhat na svou intuici a ‚plynout s Taem‘. Nepodnikal jsem systematické pátrání, ale měl jsem oči a uši otevřené. A zázrak se skutečně dostavil.“

Ekonomika lásky

Zázrak se dostavil v podobě Hazel Hendersonové, o níž se Capra dozvěděl od přátel. Hazel bylo v té době pětačtyřicet let, a ačkoliv pocházela z Británie, žila od svých čtyřiadvaceti ve Spojených státech, stejně jako Capra, původem Rakušan. Výsledkem jejich spolupráce byly dvě kapitoly v Caprově knížce Bod obratu, pro něž Hazel napsala podkladový materiál, který pak sama publikovala ve své druhé práci The politics of the solar age (1988).

Hendersonové knížky se nečtou snadno (je autorkou či spoluautorkou sedmi, z nichž Beyond globalization, 1999, je dostupná i česky pod titulem Za horizontem globalizace). Často působí dojmem výživné, ale nesourodé polévky plné faktů, myšlenek a metafor, jako by formát pouhé knížky nestačil autorčině kypícímu intelektuálnímu rozpětí a tvořivosti. Dozvídáme se, že je nutné „upéci nový ekonomický koláč“ či „recyklovat naši kulturu“, případně že na jevy naší složité doby nestačí aplikovat jednolité hledisko ekonomické, ale že při jejich poznávání je třeba vrstvit mnoho metod, z nichž každá, jako různobarevný celofán, zdůrazní jiný aspekt problému.

Při bližším ohledání však přece jenom najdeme některá základní témata, z nichž vychází. Nejzásadnějším je asi model „třípatrového dortu s polevou“, který se objevuje v několika jejích knížkách. Zobrazený dort zpodobňuje náš „celkový produktivní systém“ a sestává ze čtyř vrstev. Nejspodnější je „matka příroda“, která nám poskytuje řadu neplacených „služeb“, například rozklad humusu, samočištění vody či regulace klimatu. Poskytuje nám zadarmo i „zboží“ ve formě potravin, vody a „surovin“ pro výrobu. Na „produkci přírody“ spočívá druhá vrstva nepeněžní ekonomiky.

V rozhovoru, který mi Hazel poskytla v roce 1993 (Poslední generace 3/1994), tuto „produkční vrstvu“ charakterizuje takto: „Ekonomická činnost je umožňována, podporována… dotována samotnou společností, zejména neplacenou činností, jako je práce v domácnosti, výchova dětí, vzájemná pomoc a péče o staré a nemocné. Této činnosti, ekonomy ignorované a přitom nezbytné pro fungování ekonomiky v užším smyslu, říkám ekonomika lásky, love economy. Zabývají se jí především ženy.“

V kterém patře dortu bydlíte?

Nad vrstvou nepeněžní ekonomiky či „ekonomiky lásky“ leží třetí patro dortu, veřejný sektor. Stát a obce spravují silnice, kanalizace, mosty, školy nebo třeba veřejnou dopravu či alespoň poskytují dotace na jejich fungování. Tato třetí vrstva závisí na spodních dvou. A teprve na ní najdeme podle Hazel Hendersonové „polevu“. „Poleva“ je tržní ekonomika, přesněji privátní sektor, který je závislý jak na veřejném sektoru (třetí patro dortu), tak i na druhém patře — nepeněžním sektoru (někdo musí zaměstnance firem nejprve vychovat). Všechny vrstvy jsou pak závislé na spodním patře — ekosystému či patře matky přírody.

V The politics of the solar age Hendersonová upozorňuje, že ekonomy všech přesvědčení spojuje jedna vada: ztotožňují peněžní část dortu, tedy horní patro s „polevou“, s dortem celým. Nazývá je proto „jednookými ekonomy“. Nevnímají, že velká část světové produkce, spotřeby a údržby probíhá na nepeněžní rovině – uvnitř dvou spodních pater dortu. Spadá sem samozřejmě i samozásobitelství, které se tak ocitá mimo hledáček konvenční ekonomické teorie, a tím jako by neexistovalo. Přitom polovina světové populace žije na venkově, a z ní se velká část živí samozásobitelstvím. Pobývá tedy převážně ve dvou spodních patrech dortu, o které oko ekonoma nezavadí.

Na ekonomii nevěří

Tato kritika ekonomické teorie, kterou rozvádí celá řada dalších autorů a zejména autorek, se může zdát triviální. Ekonomie se zabývá peněžní ekonomikou, no a co? Nemůže přece studovat všechno. Nahlédneme-li však do ekonomických učebnic, zjistíme, že ekonomie se tváří, jako by se zabývala veškerým uspokojováním lidských potřeb, tedy i sférou nepeněžní. Sféře nepeněžní, k níž je upřeno její slepé oko, se potom z ekonomického hlediska nevěnuje, a ta proto upadá — například proto, že není zahrnuta do hrubého domácího produktu (HDP). Pokud se při nárůstu HDP, který měří peněžní hodnotu třetího patra a „polevy“, zároveň vytrácejí dvě dolní patra, je možné, že ve skutečnosti ubývá nenahraditelné bohatství ve smyslu ekologického kapitálu, kulturní diverzity, existenčních jistot či kvalitních lidských vztahů.

Hendersonová tvrdí, že „úspěch“ západních ekonomik, vyjadřovaných pomocí HDP, byl vždy závislý právě na schopnosti narýsovat definiční hranice, které umožnily horním patrům dortu (zpeněžněnému sektoru celkového produkčního systému, zejména aktivitám trhu či státu) externalizovat (tedy hodit) své sociální a ekologické náklady na dolní patra dortu.

Tato externalizace může mít například podobu globálního oteplování, rabování zdrojů v jiných zemích či rozpadu místních sociálních vazeb. Pokud například zvýšíme hranici odchodu do důchodu prarodičům, vtáhneme je sice hlouběji do peněžní ekonomiky a zvýšíme HDP, ale nastane eroze druhého patra dortu, konkrétně jeho vrstvy rodinné péče a soudržnosti. Tyto externality se ovšem již do ekonomických indikátorů nezapočítávají. Pokud se mají přesto zahrnout, nastává problém kvantifikace — ale co se neprodává na trhu, lze kvantifikovat velmi těžko. I proto se Hendersonová odmítá označovat jako ekonomka. „Nejsem ekonomka. Nevěřím totiž na ekonomii,“ říká Caprovi v knížce Uncommon Wisdom.

Neviditelná ruka je naše

Jiným velkým tématem Hendersonové, která se považuje za žačku E. F. Schumachera, je problém závislosti světové ekonomiky na fosilních zdrojích. „Neviditelná ruka je naše,“ říká a upozorňuje, že jsou to vlády, které určují ekonomický vývoj států prostřednictvím mezinárodních dohod a legislativních či finančních nástrojů, odrážejících jejich priority. Systémy dotací, daní, daňových prázdnin či odpisů i postupná deregulace zvýhodňuje stále vyšší intenzifikaci, koncentraci a automatizaci výroby, tedy stále větší závislost na zdrojích, včetně fosilních paliv, a stále menší závislost na pracovní síle. To vede k ničení přírody a k nezaměstnanosti navzdory ekonomickému růstu.

Hazel Hendersonová

Jaká řešení nabízí Hendersonová? V The Politics of the Solar Age je trousí v textu jako rozinky. Například se dívá skepticky na privátní vlastnictví, které má smysl v malém měřítku, ale při akumulaci majetku nadnárodními společnostmi se stává kontraproduktivním. Hovoří proto o důležitosti družstev, komunitních pozemkových spolků a dalších projektů na místní i na mezinárodní úrovní (fair trade), které mají za cíl vedle zisku i další, veřejně prospěšné cíle. V pozdější knížce Za horizontem globalizace se už snaží své návrhy utřídit systematicky.

Ovšem je zde už patrné, že Hendersonovou tak trochu pohltil systém. Což asi při jejím záběru nepřekvapí — dělala konzultantku desítkám, ne-li stovkám firem, organizací a vlád, její úvodníky, jak hlásá na svých webových stránkách, vycházejí ve čtyřech stovkách deníků a již delší dobu má i vlastní televizní pořad. Řešení Hendersonové působí dosti krotce (například klade velký důraz na „společenskou odpovědnost korporací“), navíc knížku napsala odborným žargonem.

Na už zmíněných internetových stránkách najdeme články, jež dobře ilustrují její obrovskou duševní kapacitu, ale i určitou chaotičnost, která se s časem (letos slaví 75 let) asi trochu stupňuje. Je tu i krátký film, v němž Hazel mluví o svém televizním pořadu až nevěrohodně nadšeně.

Mezi námi děvčaty

Přesto tuto ženu, která mimochodem ukončila školní docházku v šestnácti letech, obdivuji. Její výkon jí může závidět většina mužů, přesto pro mě zůstává symbolem ženského přístupu k věci. K ekologickému aktivismu — boji za čisté ovzduší — se dostala přes svou dcerku, která na newyorském pískovišti zapadávala sazemi. Ekonomií se pak začala zabývat, jak mi sama řekla, protože „vždy, když jsem se snažila něco prosazovat, objevil se na scéně nějaký ekonom a prohlásil: Je to milá paní, ale ekonomii vůbec nerozumí“. Hendersonovou hluboce inspirovala i její matka, které v úvodu knížky Building a win-win world věnuje vlastní báseň. Matce v ní děkuje za její „ekonomiku lásky“, která, ač nedoceněna ekonomy, v širším kosmickém kontextu vítězí.