Jaderný výbuch pod Donbasem
V roce 1979 byl v Doněcké oblasti, na území Ukrajinské SSR, v uhelném dole Mladý komunard (Yunkom) proveden podzemní jaderný výbuch. Šlo o takzvaný „mírový“ experiment — výbuch malé síly, který měl podle sovětské verze snížit riziko úniku metanu v důlních slojích. Přestože šlo o jaderný výbuch, důl nebyl uzavřen: pokračoval v provozu ještě více než dvacet let — až do roku 2002, kdy byl označen za neperspektivní. Po uzavření důl fungoval v režimu odčerpávání vody, aby se zabránilo zaplavení nebezpečné zóny, kde se mohly potenciálně nacházet radioaktivní materiály.
Po začátku války v roce 2014 Ukrajina ztratila kontrolu nad městem Jenakijeve, kde se důl nachází. V roce 2018 okupační správa samozvané „Doněcké lidové republiky“ prohlásila, že objekt nepředstavuje žádné nebezpečí, a rozhodla se odčerpávání vody ukončit — tedy důl fakticky zatopit. Rozhodnutí bylo přijato bez řádného ekologického průzkumu a bez zohlednění možných dopadů na životní prostředí a místní obyvatele.
Podle hydrogeologa Jevhena Jakovleva se od doby výbuchu aktivita úložiště snížila zhruba na polovinu — ze 100 na asi 50 curie. Hlavní produkty výbuchu — cesium a stroncium — však mají poločas rozpadu kolem třiceti let, takže hrozba zůstává. Podle jeho odhadů by při dalším prosakování radioaktivní vody do okolního prostředí mohly být ohroženy povodí řek Severní Doněc a Kalmius i akvatorium Azovského moře. To se týká nejen okupované části Donbasu, ale i Záporožské, Charkovské a Dněpropetrovské oblasti.
Vedoucí delegace Nejvyšší rady Ukrajiny v Parlamentním shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Mykyta Poturajev během zasedání ve Vídni uvedl, že už na začátku roku 2020 byl důl zcela zaplaven radioaktivní vodou. V souvislosti s tím zahájila prokuratura Doněcké oblasti trestní řízení podle článku 441 Trestního zákoníku Ukrajiny — ekocida.
Celkově jsou nyní na Donbasu zatopeny desítky dolů — a každý má své „půvaby“: těžké kovy, metan, rtuť, toxický odpad. „Yunkom“ je však jediný důl s jadernou minulostí, a proto je jeho situace mimořádně nebezpečná. Zatopení může způsobit proniknutí radioaktivních látek do zvodnělých vrstev, což ohrožuje dlouhodobými následky nejen okolní území, ale i celé povodí Severního Donce a značnou část východní Ukrajiny. V podmínkách, kdy není kvůli válečným operacím možný normální monitoring, se to mění v loterii — jen místo jackpotu tam čeká radioaktivní koktejl v podzemní vodě.
Pod korunami Rudého lesa
V únoru 2022 získala Černobylská zóna — památník jaderných omylů lidstva — „druhý život“ v podobě cvičiště pro ozbrojené síly Ruské federace.
Po havárii v roce 1986 a vybudování nového bezpečného ochranného krytu už sice Černobylská jaderná elektrárna nevyrábí elektřinu, zůstává však složitým inženýrským objektem, který vyžaduje nepřetržitou údržbu. Personál se stará o monitoring radiačního pozadí, údržbu sarkofágu, bezpečné skladování vyhořelého paliva a provoz čisticích a chladicích systémů — to nejsou procesy z kategorie „lze prostě pozastavit“. Jakékoliv přerušení dodávky elektřiny nebo zastavení těchto procesů může vést ke zvýšení radiačního rizika.

Yumkom_Bývalý uhelný důl Mladý komunard, foto: v-variant.com.ua.
Během prvních týdnů ruské invaze obsadily jednotky Ruské federace území zóny vyloučení, včetně areálu zničeného reaktoru č. 4, skladu vyhořelého jaderného paliva a dalších objektů. Bylo přerušeno napájení chladicích systémů, zastaven monitoring radiačního pozadí a vypnuty bezpečnostní systémy, které po léta kontrolovaly stabilitu sarkofágu. Personál byl držen jako rukojmí více než 600 hodin, bez střídání, ve fyzickém i psychickém vyčerpání. Podle hodnocení Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) zůstávala situace na objektu krajně nestabilní.
Vrcholnou scénou tohoto absurdního představení byl průjezd tanků přes Rudý les — oblast, kde stromy dávno vyměnily zeleň za rezavý odstín v důsledku silného ozáření po havárii v roce 1986, zónu s nejvyšší úrovní kontaminace, kde je zakázáno i vstupovat. Prach zvířený tanky mohl být radioaktivní a způsobit ozáření vojáků, ale také šířit kontaminaci na další území.
A znovu: nedošlo k žádnému jadernému výbuchu. Ale jaderná hrozba byla reálná. Stačilo jen vpadnout na území, narušit kontrolu, odpojit elektřinu a donutit personál pracovat pod tlakem — a už jsme stáli jen pár kroků od nové katastrofy. To, co je pro svět společnou tragédií a symbolem nebezpečí jaderné energetiky, památníkem hesla „nikdy více“, se v rukou agresora může proměnit v páku vydírání — „můžeme to zopakovat“ — nejen sousedů, ale i celého světa.
Na jaderné frontě neklid
Symbolem jaderného vydírání v 21. století se však stala největší jaderná elektrárna v Evropě — Záporožská JE ve městě Enerhodar. Před začátkem plnohodnotné války vyráběla asi pětinu veškeré elektřiny v Ukrajině. V březnu 2022 elektrárnu obsadily ruské jednotky a de facto ji proměnily ve vojenský objekt. Jde o unikátní případ v dějinách: fungující jaderné zařízení se ocitlo jako rukojmí pod kontrolou armády státu-agresora, na frontové linii. Od té doby se elektrárna opakovaně ocitla na pokraji jaderné havárie kvůli ostřelování, odpojení od energetické sítě a nedostatku stabilního přístupu k chladicím systémům.
V srpnu 2022 se ZJE poprvé v historii zcela odpojila od energetické soustavy a poté pracovala s rizikem zastavení chladicích systémů, kvůli čemuž MAAE opakovaně upozorňovala na porušení sedmi základních principů jaderné bezpečnosti.
Situaci ještě zhoršilo zničení Kachovské přehrady v červnu 2023 — hlavního zdroje chladicí vody pro reaktory a bazény s vyhořelým palivem. V letech 2023—2025 byly navíc na území elektrárny zaznamenány útoky dronů poškozující infrastrukturu a ruská strana bránila přístupu mezinárodních pozorovatelů.
Každé odpojení od elektřiny či ztráta přístupu k chladicí vodě podle odborníků posouvalo elektrárnu směrem k možné havárii o pouhé hodiny: „Pokud se neobnoví dostatečné chlazení, palivo se může v ocelové reaktorové nádobě roztavit a — v nejhorší situaci — může kontejnment protékat nebo prasknout a uvolňovat do okolí štěpné produkty. (…) Elektrárna musí mít k dispozici energii a jaderné palivo v reaktoru chladit,“ zdůraznil Mark Hibbs, vědecký pracovník programu jaderné politiky neziskové organizace Carnegie Endowment for International Peace.

Záporožská JE_Záporožská jaderná elektrárna ve městě Enerhodar, foto: Ralf1969, CC.
Úplně „zastavit“ jadernou elektrárnu v doslovném smyslu není možné. I po vypnutí reaktorů v nich a ve skladech vyhořelého paliva zůstává obrovské množství tepla vznikajícího radioaktivním rozpadem. Toto teplo je třeba nepřetržitě odvádět, aby nedošlo k přehřátí a poškození ochranných krytů. Neustálé napájení a chlazení jsou jediným způsobem, jak může elektrárna zůstat bezpečnou. A každá hodina bez nich je dalším krokem od kontrolované energetiky ke krizové geopolitice.
Případná havárie na Záporožské JE by měla následky daleko přesahující hranice Ukrajiny. Kvůli velikosti zařízení a množství uloženého paliva by se únik radioaktivních látek mohl rozšířit na desítky tisíc kilometrů čtverečních, ovlivnit zdraví milionů lidí, zemědělství, vodní zdroje i ekonomiku regionu — fakticky by šlo o Černobyl vynásobený minimálně šesti.
Odolná energetika
Vojenské útoky na energetickou infrastrukturu v Ukrajině během plnohodnotné války ukázaly zásadní rozdíl v povaze a rozsahu následků pro různé typy elektráren. Ačkoli jsou všechny elektrárny zranitelné, zničení tepelných a vodních elektráren vede k zastavení výroby, přerušením dodávek elektřiny, lokálním ekologickým katastrofám a ekonomickým ztrátám. Příklad Kachovské vodní elektrárny (viz 7.G 6/2024) ukázal, že zničení vodohospodářské stavby může prudce změnit hydrologickou bilanci regionu, připravit rozsáhlá území o přístup k vodě a zavlažování a také vyvolat rozsáhlé ekologické změny, jejichž následky budou patrné po řadu let. Přestože jsou tyto škody obrovské, jejich dopady jsou převážně v měřítku „regionu“ a relativně omezené v čase — obnova je možná po rozsáhlých, ale technicky proveditelných pracích. Na rozdíl od jaderné havárie, jejíž následky se počítají ne na roky, ale na generace, a „obnova“ se omezuje na kontrolu kontaminace a omezení využívání půdy a vody.
Energetická bezpečnost tedy nespočívá jen ve spolehlivosti dodávek elektřiny „tady a teď“. Je to strategická otázka, která určuje, jak bude země schopna reagovat na krize, tržní výkyvy či klimatické výzvy v budoucnu. Když se energetický systém opírá o různé zdroje — jadernou energii, obnovitelné zdroje, záložní kapacity — stává se méně zranitelným vůči výpadkům ve kterémkoli odvětví.
Pro Česko a další země, které považují jadernou energetiku za klíč k energetické stabilitě, jsou tyto ukrajinské příklady nejen varovným signálem, ale i připomínkou: jaderná infrastruktura má jinou úroveň rizika než jakýkoli jiný zdroj energie. Při plánování energetické transformace je třeba zohlednit nejen emise CO₂ či náklady na výrobu, ale i zranitelnost v krizových scénářích — od klimatických katastrof po válečné konflikty. Pouze kombinace různých zdrojů, rozvoj decentralizovaných kapacit a posilování odolnosti sítí mohou zajistit zemím nejen stabilitu v době špiček, ale i bezpečný přechod k ekologičtější a flexibilnější energetice bez prudkých cenových výkyvů či rizika nedostatku.
Autorka studuje environmentální studia na FSS MUNI. Kontakt: 532777@mail.muni.cz.
Článek vznikl díky spolupráci s nadací Heinrich Böll Stiftung.

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.
Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Napsat komentář