Viděla jsem zamrzlé vlny

Proč nelétáš?

Cítím se blbě. Prostě už mi to moje svědomí nedovolí, vzhledem k ekologické stopě takového cestování. Snažím se ukázat, že to jde i jinak a zajímavěji. Ze stáže v Malaze na jihu Španělska jsem třeba jela domů na kole.

Jak jsi tedy jela do Japonska a jak dlouho to trvalo?

Klíčem byly žluté dveře, kterými jsem prošla, nouzový východ z pole na dálnici a zvednutý palec. Dva dny stopem do Kaunasu v Litvě a odtud den autobusem do Moskvy. Tu jsem si během volného dne prohlédla a pak jsem jela sedm dní vlakem celou Transsibiřskou magistrálu až do Vladivostoku. Kdysi jezdíval přímý trajekt z Vladivostoku do Takaoky, ten ale zrušili — prý kvůli zhoršení rusko-japonských vztahů. Plula jsem tedy s mezipřistáním v Jižní Koreji dva a půl dne do japonského města Sakaiminato a odtamtud jsem dostopovala na místo.

Nebylo těžké takové spojení najít?

Vůbec ne, snadno jsem to vygooglila. Ten trajekt byl i na aferry.com, serveru, který prodává jízdenky na lodní spojení po celém světě.

Cos dělala osm dní ve vlaku? Nebyla to nuda?

Vůbec. Klíčila jsem si za jízdy čočku. (smích) Sledovala jsem měnící se krajinu, přečetla spoustu knížek na čtečce a hlavně si povídala s lidmi. Byla jsem jediná, kdo jel celou trasu, jinak se lidé průběžně měnili, a o to to bylo zajímavější. Každý nastupoval ve svém časovém pásmu a udržoval si svůj rytmus, zatímco vlak samotný si po celou trasu drží moskevský čas. A tak si třeba dva lidé synchronně čistí zuby, avšak jeden se právě probudil a druhý jde zrovna spát. Vlak totiž projede přes sedm časových pásem. Třeba ke mně do kupé přistoupil školní výlet na Bajkal. Děti byly hrozně zvědavé, a když zjistily, že se se mnou dorozumí, ukazovaly mi fotky, vyprávěly své zážitky a už se ode mě nehnuly. Nejzábavnější spolucestující vyprávěl pohádky a nakreslil mi návod na výrobu alkoholu z jeřabin. Uteklo to rychle.

Kolik to stálo? Obzvlášť když to porovnáš s levnými letenkami do Japonska, které se občas objevují.

Okolo deseti tisíc — Transsibiřská magistrála jen dva a půl tisíce, trajekt skoro sedm. Finančně to vycházelo asi podobně jako letadlem.

Co bylo na té cestě nejhorší?

To, že si nejsem jistá, jak ekologické jsou ty trajekty. Nebyla to naštěstí cruise, ale i tak měla loď restauraci a byla docela velká. Většina pasažérů byla z Koreje a Japonska. Byla jsem zvědavá na cestu, ale kolem pobřeží Severní Koreje jsme museli plout v noci, asi aby nikdo nic neviděl.

foto: Eva Jašková

A zatímco ve Vladivostoku bylo všechno zamrzlé a pošmourně zimní, v Jižní Koreji už kvetly sakury. Mohla jsem se jít během mezipřistání v Donghae projít, ale hledat centrum se ukázalo jako evropská pošetilost. Centrum se vyznačuje jen vyšší hustotou obchodů, ne náměstím. Ale líbilo se mi, že skoro každý domek má zeleninovou zahrádku.

A nejlepší?

Na pobřeží ve Vladivostoku jsem viděla zamrzlé vlny na moři. Jako by se zastavil čas. Bylo to surreálné.

A co cesta zpátky do Česka, po půl roce? To jsi jela zase vlakem?

Nakonec ne, i když to bylo původně v plánu. Nejdřív jsem jela malým trajektem z nejsevernějšího japonského města Wakkanai na ruský ostrov Sachalin do Korsakova. Trvá to jen pět hodin a během cesty se sedí v japonském stylu na zemi na pódiích. Ze Sachalinu na pevninu jsem se pak dostala lodí spojující Cholmsk a Vanino. To už byl úplně jiný zážitek. Dlouho jsme čekali v přístavu. Jeden chlápek se hrozně cpal kupředu, ale ukázal se být tak opilý, že ho nepustili na loď. Loď byla stará, oprýskaná a plná štěnic. Cestující ze mě byli úplně u vytržení, protože v životě neviděli dredy. Kamioňáci mě zvali na vodku a nabízeli odvoz až do Moskvy. Ačkoliv jsem měla bezpečnostní předsevzetí, že v Rusku nebudu stopovat, souhlasila jsem alespoň s cestou kamionem do Komsomolsku na Amuru, odkud se dá jet vlakem severní trasou — Bajkalsko-amurskou magistrálou, kterou jsem chtěla vyzkoušet.

Jenže jsem začala s řidiči pociťovat sounáležitost a oni se báli nechat mě samotnou. A tak jsem se rozhodla, že s nimi pojedu až do Moskvy. Byla to jedinečná šance poznat jejich život. Sama trávím spoustu času na cestách, ale pro ně je to něco jiného, způsob obživy. Jedou dva týdny ze Sachalinu do Moskvy a dva týdny zpátky, pořád jsou jen v kabině, řídí nebo spí. Můj řidič říkal svému náklaďáku samovar, protože jsme museli co chvíli stavět a dolívat do něj vodu. Byl to starý americký kamion s dlouhým psím nosem, jaké se v Evropě nevidí. Měl to auto rád, stejně jako svou práci, a tím z něj vyzařoval takový zvláštní smír. Přes ten kravál za jízdy jsme si ani moc nepopovídali, ale rozuměli jsme si i bez toho. Celou cestu jsem plnila roli hosta a řidič se staral, aby se mi nic nestalo. Ani mě nenechal zaplatit si za jídlo.

Cesta trvala asi šestnáct dní, i když jsme jeli třeba 17 hodin denně, což by v Evropě neprošlo. Občas jsme jeli krokem, protože hmotnost nákladu byla dvojnásobná, než kolik je dovolené. Po cestě jsou kontrolní váhy, ale řidič od zaměstnavatele před cestou nafasoval hotovost na úplatky, a tak jsme vždy vesele projeli. Vasilij mne zavezl na okruh okolo Moskvy a odtud jsem pokračovala sama. V Moskvě jsem pár dnů zůstala a pak už jsem dostopovala přes Lotyšsko, Litvu a Polsko za den a půl domů.

Byla to skvělá příležitost prožít cestu a cítit vzdálenost, nebýt vcucnut letadlem na jednom ne-místě a vyplivnut na druhém konci světa na jiném či stejném ne-místě bez reálné představy vzdálenosti. Člověk se taky úplně vyhne jet lagu. A pokud duše člověka opravdu cestuje rychlostí velblouda, tak to ta má stíhala se mnou a nezůstala na Sibiři.

Připravil Martin Hyťha. Více o cestování bez létání se dozvíte zde.