Johanna Nejedlová: Dřív nebo později se to stane

Ředitelka Konsentu JOHANNA NEJEDLOVÁ s námi hovořila mimo jiné o tom, jestli se v těchto oblastech konečně podaří prosadit příznivější legislativu.

V jakém světě podle vás aktuálně žijeme?

To je těžká otázka. Podle mě žijeme v náročném světě. Hrozba klimatické krize ve mně opakovaně vzbuzuje otázky, jestli je nejakutnější řešit témata, která řeším já, nebo jestli jsou tu jiná palčivější témata, ke kterým bychom měli všichni upínat svoje síly. Tak to je taková neustálá debata v mojí hlavě, ale pořád si říkám, že podmínky potřebujeme zlepšovat na více úrovních. My se věnujeme primárně snaze o zlepšení podmínek pro ženy, které jsou nejčastějšími oběťmi násilí, tak se pak budou ony třeba moct aktivněji hlásit o změny ve světě. 

Konsent jste založila v roce 2016, za tu dobu je šířka vašich témat hodně široká. Mohla byste přiblížit, kam se Konsent od svého vzniku posunul? A v čem jste se za těch sedm let nejvíc zmýlila?

Začínaly jsme jako pár holek, které chtěly upozornit na to, že znásilnění nevypadá tak, jak si ho většina lidí představuje. Chtěly jsme odbourat představu stereotypního napadení někým cizím. Na začátku jsme si myslely, že natočíme jedno video a uděláme webovku a problém bude vyřešený. Ukázalo se, že to tak není, ale zároveň že to téma českou veřejnost zajímá. Že to nad naše očekávání ve společnosti rezonovalo. Přemýšlely jsme, co můžeme reálně udělat pro to, aby téma bylo bráno vážně, a rozhodly jsme se, že začneme dělat workshopy na školách. Protože mladí lidi jsou skupina, kterou můžeme nejefektivněji ovlivnit — připravit na to, aby se jim nic špatného nestalo, nebo aby věděli, jak se mají zachovat, když se jim něco špatného stane, nebo ještě líp, aby to sami neudělali. 

A s tím se pak začala spojovat další témata — začaly jsme cílit vzdělávání i na další skupiny, kde jsme cítily, že je nějaký prostor pro změnu. Když jsme se začaly věnovat sexuálnímu obtěžování, šly jsme přirozeně do prostředí, které nás v tu dobu hodně zajímalo, a trávily jsme v něm hodně času, což byly bary a kluby, kde se odehrává strašně moc sexuálního obtěžování. Přišlo nám, že osvětová kampaň s tím spojená může spočívat ve vytváření míst, která budou připravena na to se s obtěžováním vypořádat. Protože do té doby — a děje se to i teď — se stávalo, že když vás někdo obtěžuje v baru a vy se tam snažíte vyhledat pomoc a stěžovat si, vysmějí se vám nebo řeknou, že jste si to vymyslela. Tak to jsme se rozhodly proměňovat. 

A jak jsme nabíraly zkušenosti ve vzdělávání lidí, rozhodly jsme se, že chceme pracovat s rodiči, což se postupně vyvinulo do toho, že jsme vydaly knihu Děti to chtěj vědět taky, která je poměrně úspěšná. Už jsme jí prodaly asi šest tisíc kusů. Kniha i související workshopy mají rodiče vzdělat v tom, jak citlivě přistupovat k sexuální výchově svých dětí. Všechno, co děláme, vychází z našich zkušeností. Hlavní impulz byl poznání, že sexuální výchova doma nebyla často úplně ideální, protože rodiče nikdo neučil, jak na to. Sexuální výchova ve školách neprobíhá perfektně, a i když se to snažíme měnit, tak tam důležitou roli rodina hraje. A ukázalo se, že je tu dost lidí, co si to uvědomuje. 

A při hledání cílových skupin jsme se pak dostávaly na vysoké školy, což je taky téma, které mi přijde fascinující. V roce 2012 vznikly velké průzkumy, které říkaly, že až 78 procent studujících má zkušenost s obtěžováním nebo jiným nevhodným chováním, ale nedařilo se s tím komplexně něco dělat. Ale asi jak to klima uzrává, tak už přišel čas, kdy se s těmi školami daří komunikovat, objednávají si vzdělávání, jsou tady i kauzy vyloučených vyučujících.

Johanna Nejedlová, foto: Lukáš Houdek.

Postupně se ale od přímé práce — asi i tím, jak dospíváme jako organizace — přesouváme k tomu, že tu práci nechceme dělat donekonečna, a proto se snažíme o nějakou systémovější změnu. Snažíme se apelovat na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, aby se těmito problémy zabývalo, aby sexuální výchovu a preventivní programy zkvalitňovalo, připravovalo k nim materiály, monitorovalo, jak situace vypadá. A to samé i v oblasti sexuálního násilí, kde se snažíme o velkou legislativní změnu.

V průběhu času vykrystalizovalo i to, že naše služby a know-how jsme schopné nabízet i komerčně, a proto jsme se rozhodly pomáhat firmám ve zkvalitňování jejich pracovního prostředí. Protože i tam k sexuálnímu obtěžování dochází a my se snažíme zasáhnout co největší počet lidí, kterým můžeme pomoct, aby oni pak mohli sami vyžadovat nějakou větší změnu. 

Od začátku jsme Konsent chtěly budovat s tím, že jsme takový obyčejný holky, co nemají nějaké super jiné znalosti a schopnosti než ostatní, jenom vidíme, že se nám něco nelíbí, a chceme to měnit. A i jsme tímto způsobem hodně komunikovaly s veřejností. A přestože jsme se postupně stali organizací s velkým expertním potenciálem, pořád se nám to vrací ve smyslu „Co nám tady nějaký holky přišly něco vyprávět?“.

Myslíte, že toto byla věc, ve které jste se nejvíc zmýlili? 

Nevím. Celkově si myslím, že ta idea nebyla špatná, ale zároveň je v rozporu s tím, že pak potřebujete něco vyjednávat a neberou vás jako relevantního partnera. Starší lidé v saku jsou bráni vážněji, i když se jejich názory neopírají o žádná data a fakta. Přemýšlím ještě, v čem jsme se výrazně zmýlili… pracovně asi jenom v tom, že očekáváme, že se věci budou dít rychleji, než se dějí.

Poslední dobou v Konsentu hodně cílíte na mladou generaci, například máte kampaň pro takzvanou „generaci K“. Jak moc je podle vás přístup k rovnoprávnosti žen a mužů, partnerským vztahům a sexuálním menšinám ovlivněný generačně?

V kampani generace K se snažíme říkat, že to není generace, která je definována věkem, ale hodnotami. Tyto hodnoty nutně nemusí sdílet jenom mladí lidé, i když ze všemožných sociologických průzkumů vychází, že citlivější a vnímavější k tématu rovnoprávnosti, souhlasu i péče o duševní zdraví nebo o svoje okolí jsou mladí lidé. Ale my se naopak snažíme říkat i těm starším, že tady jsme a vidíme je. Zároveň jsme chtěli propojovat více témat, protože si myslím, že to je hodně často tak, že lidé senzitivní k ochraně zvířat můžou snáz pochopit i problematiku LGBTQ+ lidí, protože už jsou nějak tím tématem zasaženi, protože vidí, že na světě jsou nerovnosti a problémy, se kterými je potřeba pracovat. Chtěli jsme ty skupiny spojit. 

A taky mi přišlo, že se často můžeme v našich tématech cítit osamělí, ale že si můžeme říct: tady je generace K, pro kterou jsou nějaké hodnoty důležité. My říkáme, že to K je jako konsent, souhlas. Ale ta konsenzuálnost se pak promítá i do dalších témat. A zároveň ta naše skupina dospívá a roste. Na Instagramu máme polovinu lidí, kteří jsou do 25 let, ale druhá polovina je 25 až 35 let a pak i nějaká část nad 40 let. Takže vlastně už nejsme tak mladí, jenom mám pocit, že se na nás občas pořád nahlíží jako na mladé crazy hipísáky.

Tým Konsentu, foto archiv Konsentu.

Jaký je zájem o vaše workshopy pro učitele? Setkáváte se s negativními reakcemi škol? 

Z mého pohledu ten zájem spíš narůstá. Z průzkumu, který jsme si udělaly, než jsme začaly vyrábět metodiky pro vyučující, vyšlo, že většina vyučujících považuje ta témata ve výchově za důležitá; vyšlo nám, že považují za důležitá i ta témata, která v sexuální výchově neučí. Učí většinou pohlavně přenosné choroby a antikoncepci, ale za důležitá témata považují třeba první sex, orgasmus a bezpečí, ale nevědí, jak na ně. A mám pocit, že povědomí o tom, že by bylo dobré, aby to učili, se zvyšuje. 

Zároveň většina vyučujících by pořád byla radši, abychom přišly k nim do školy a provedly workshop my; ale my teď začínáme přicházet na to, že to není udržitelné. Zájem o to je, proškolily jsme asi 300 vyučujících, ale mnohem větší dopad měly metodiky, které jsme připravily k výuce. Stáhnou si je, přečtou si základní informace a pak to sami odučí. Z jejich zpětné vazby se ukazuje, že si to třeba berou do hodin suplování, což mi přijde super, že volný program vyplní něčím smysluplným. 

Celkově cítíme mezi vyučujícími zájem. Měly jsme dva tisíce stažení metodik vyučujícími se slibovaným dopadem na osmdesát tisíc žáků a žákyň. Ale nemáme zmonitorované, kolik se toho reálně odučilo, protože následně zaslanou zpětnou vazbu jich vyplní jen malé procento.

A negativní reakce ze škol nechodí?

Když jsme v roce 2018 začínaly s prevencí sexuálního násilí, reakce byly hodně negativní. Chodily nám odpovědi, že v žádném případě, že je to úplně zbytečné a učit se to nebude. Do škol jsme se dostávaly spíš tak, že si to vyžádali sami studující. 

Teď se to hodně proměnilo, možná i díky spolupráci s Odborem rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády, se kterým teď dokončujeme workshopy. Spolupracovaly jsme s nimi tři roky a část workshopů jsme dělaly pro ně a část pod sebou. To posvěcení vládou tomu dodalo punc, takže je to pro více škol v pohodě. Potýkaly jsme se — a pořád se potýkáme — s ohromným přetlakem zájmu a nejsme schopné školy pokrýt jen z našich grantových kapacit. Jen za posledních pět měsíců jsme připravily čtyřicet workshopů, které si školy platily samy, a mimo ně zhruba sto workshopů financovaných z grantů.

Negativní reakce už jsou hodně ojedinělé. Měly jsme jeden workshop, kde nastala scéna, protože jeden z těch lektorujících řekl „lidé, kteří menstruují“. Vyučující na základě toho třídu sbalil a odešel s ní. To je ale hodně výjimečný exces. Většinou jsou zpětné vazby pozitivní, s tím, že se ale nedostáváme do těch škol, kde mají hodně stereotypní představy a nechtějí nás tam. Teď jsme každopádně ve fázi, kdy další školy vůbec neoslovujeme, máme totiž dlouhé čekací doby.

Johanna Nejedlová, foto: archiv Konsentu.

Vedle zmíněného barového prostředí pořádáte workshopy i pro táborové vedoucí. Z čeho při vytipování nových cílových skupin vycházíte?

Bary byly naše idea, která souzněla s tím, že jsme podobné projekty viděly v zahraničí, kde fungovaly velmi dobře. Hodně jsme se inspirovaly v Izraeli a Británii, kde běží dva úspěšné projekty s velkým počtem zapojených podniků. Daří se jim hodně pracovat s municipalitou. A ty municipality začaly dost často podmiňovat udělení licence tím, že se starají o harm reduction (minimalizaci rizik, pozn. red.), která může spočívat i v tom, že řeší sexuální obtěžování. A zároveň jsou zvyklí pracující v barech hodně posílat na různá školení. U nás máme s bary a kluby ten problém, že v nich často pracují brigádníci, kteří jsou placení od hodiny a hodně se točí. Pak je náročnější je vzdělávat, zároveň podniky nejsou zvyklé jim proplácet čas, který tráví na školení, takže je to pro ně finančně náročné. Cena našeho workshopu není vysoká, jde o čas. Některé podniky jsou nadšené a zapálené a jejich zaměstnanci přijdou na školení zadarmo ve volném čase. Ale je otázka, jestli je to vůči nim fér. Nebo je ty podniky musí zaplatit, což se ne každému chce, když zaměstnávají třeba dvacet lidí. A zároveň u nás nefungujeme na licencích a není tady zvykem zaměstnance vzdělávat, takže v tom to trošku naráželo. Ale zájem z některých podniků pořád je, ale jsou to spíš alternativnější místa nebo ta, která už mají vytyčené hodnoty. Ale když jsme s projektem začínaly, tak se nám v Praze povedlo zapojit i mainstreamové Karlovy Lázně — myslím ale, že to spíš bylo proto, že chtěli mít dobrý vztah s místním nočním starostou, který v tu dobu v Praze fungoval. 

Ale jinak se naše cílové skupiny tvoří většinou na základě poptávky. Třeba táboroví vedoucí vznikli na základě toho, že se na nás začalo obracet účastnictvo táborů s tím, jestli můžeme jezdit na jejich tábory školit. A my jsme si říkaly, že budeme radši školit vedoucí, aby to tam už pak zvládli sami. 

Přemýšlíme, jestli ještě naši cílovku rozšiřovat, protože se na nás začínají obracet lidé působící ve výchově v různých institucích, například na internátech, což je vlastně super, ale váháme, jestli už se z kapacitních důvodů nedržet při zemi.

Na workshopech zpracováváte nějaké typické situace — v baru, na táboře — a řešíte, co se při nich může stát?

Ano, většinou si představíme, jak funguje to prostředí, co se tam děje, předtím si to zjišťujeme od lidí, co tu práci dělají, s čím se potýkají. A na základě toho pak připravíme školení, které obsahuje zcitlivění k dané problematice a modelové příběhy. Když je to workshop na předávání kompetencí, tak je učíme odvést vzdělávací aktivity a snažíme se jim k tomu dát podrobný návod. Ale stane se, že… měli jsme teď třeba internát a účastníci problematice vůbec nerozuměli, a ať jsme se snažili jakkoliv, tak se s nimi nedalo hnout. Měli pocit, že holky si za znásilnění můžou samy, „podívejte se, jak se tadyty náctiletý holky oblíkají“… Pak jsme jim metodiku, aby to mohli školit, nedali, protože nám přišlo, že to nejde. Máme vlastní pravidla, kdy vyhodnocujeme, jestli je schvalujeme, nebo ne. A pak komunikujeme s tím, kdo si ten workshop vyžádal, že si nemyslíme, že jim můžeme s čistým srdcem předat metodiky, aby dál vzdělávali. Stejně tak jsme do naší sítě nepřijali všechny bary, protože se nám během workshopu nepodařilo dospět tam, abychom si byli jistí, že jejich zástupci tu problematiku pochopili.

V Konsentu se též hodně věnujete mediální práci a lobbingu. Jak to podle vás vypadá v Česku s redefinicí znásilnění a s přijetím Istanbulské úmluvy? Kdo je v tom největší protivník, kdo to nejvíc blokuje?

Myslím, že už je načase začít říkat, že velkým blokátorem změn, které jsou přínosné pro celou společnost, je ODS. Ta se o tom zároveň snaží veřejně nemluvit, protože mám pocit, že ví, že už by to veřejnost nepřijímala tak pozitivně. Veřejnost není natolik konzervativní a zpátečnická, jako je část poslanecké sněmovny. Samozřejmě, že v některých stranách se najdou lidi, kteří s těmi věcmi nesouhlasí, ale často jich není tolik a nemají takový vliv. Ale v ODS vidím velký odpor. U Istanbulské úmluvy je to i část KDU-ČSL a část ANO. SPD nezmiňuju, protože nevím, jestli jsou vůbec pro něco. 

Jsem velmi zvědavá na to, jak Istanbulská úmluva ve sněmovně dopadne, protože rozložení poslaneckých hlasů nemáme zas tak dobře zmapované. Myslím si ale, že jestli to projde, tak to bude hodně těsné. Ale pořád tady nějaká naděje je. Oproti minulému volebnímu období se totiž vynořuje víc a víc poslanců a poslankyň, které o ní otevřeně mluví a říkají, že Istanbulskou úmluvu podporují. V minulém volebním období někteří říkali, že to nemohou říkat nahlas, protože veřejnost by to nepřijala, což už se naštěstí podařilo změnit. Teď mám pocit, že se k tomu hlásí dost lidí a například na náš happening dorazili i někteří poslanci a poslankyně; zároveň k tomuto tématu podporují kulaté stoly a už se aktivně snaží, aby tento bod vláda sněmovně předložila. 

A pokud jde o redefinici znásilnění, tam je situace jiná v tom, že podpora poslanců a poslankyň je mnohem vyšší. Babiš veřejně říká, že to podporuje, a s ním velká část ANO. TOP09 a Piráti říkají, že to určitě podporují, Piráti a STAN to měli dokonce ve volebním programu. KDU-ČSL je rozpolcená, ale je tam dost poslanců a poslankyň, kteří jsou pro. Jediná strana, od které slýcháme, že je zcela proti, případně se o tom odmítá bavit, je ODS. A SPD samozřejmě. Před měsícem proběhla schůzka napříč politickými stranami, na které se strany dohodly, že dají ministerstvu spravedlnosti za úkol vytvořit paragrafové znění změny definice znásilnění ve dvou variantách. První je ta, kterou podporujeme my, která říká, že sex bez souhlasu je znásilnění. Tak to mají ve čtrnácti státech Evropy. Druhá varianta, podobná té ve Švýcarsku, je opatrnější a říká, že znásilnění je jen v případech projeveného nesouhlasu, když to hodně zjednoduším. Tato varianta má ten problém, že nemusí pokrýt případy, které se snažíme tou změnou definice vychytat, což jsou případy obětí, které jsou paralyzované strachem natolik, že nedokáží říct ne ani se nijak bránit. A to může být až 70 procent případů. A my potřebujeme, aby je definice pokrývala.

Ministerstvo spravedlnosti mělo včera (6. června, pozn. red.) tiskovou konferenci, na které naznačilo, jakým směrem se ty varianty ubírají. Jedna z nich je tedy s oním nesouhlasem a druhá spočívá v tom, že by představili nový trestný čin, kterému by říkali nesouhlasný styk. Podrobnosti zatím moc neznáme, ale zdá se, že Ministerstvo spravedlnosti v čele s Pavlem Blažkem z ODS nenaplňuje kritéria, která dostalo.

foto: archiv Konsentu.

V poslední době se také hodně mluví o manželství pro všechny. Jak si myslíte, že může hlasování v této sněmovně dopadnout? 

Myslím, že pozitivní by bylo už jen to, kdyby o tom nechali konečně hlasovat. Ta míra neochoty vůbec přejít k hlasování je fascinující. Bojím se, že se to budou snažit blokovat až do konce volebního období. 

V tomto volebním období tedy přijetí manželství pro všechny nevidíte jako reálné? 

Netuším. Nemáme přesně zmapované hlasy, sama vím o dost politicích, kteří by to podporovali, ale nevím, jestli dají dohromady většinu. Doufám, že ano, ale zároveň si myslím, že ta hlavní otázka spočívá v tom, jestli konzervativci vůbec o tomto bodu připustí hlasování. To, že ho blokují, ve mně vyvolává dojem, že by se to schválit mohlo. Když se na to podívám logicky, kdybych já něco nechtěla a měla jistotu, že to tím parlamentem neprojde, tak to nechám odhlasovat.

Když mluvíme o právech sexuálních menšin a o reprodukčních právech, tak je na tom Česko v rámci Visegrádské čtyřky o něco lépe. Čím to podle vás je?

Myslím, že u nás pořád ještě není tolik silná ultrakonzervativní lobby. Třeba reprodukční práva, která se vydobyla za minulého režimu, se nepodařilo odstranit, například právo na potraty, které Československo povolilo jako jedna z prvních zemí už v padesátých letech. Samozřejmě to vůbec nebylo dokonalé, ale v porovnání s jinými státy, například s USA nebo se západním Německem, to bylo legální. A jinde za to musely ženy dlouho bojovat. A pak se práva na potraty zlepšovala, na konci osmdesátých let se odstranily komise, které musely schvalovat potraty, a vlastně máme poměrně progresivní potratové zákony. 

V Polsku se silné katolické lobby toto podařilo, hned po přechodu na nový režim, zvrátit. U nás tato lobby doposud tak silná nebyla, ale byla bych v tomto ohledu hodně ostražitá, protože mám pocit, že jejich vliv sílí. Celosvětově se pozoruje, že anti-genderové hnutí se daří velmi dobře financovat. Do evropských anti-genderových hnutí — ta se snaží právě o to, aby nebyli zrovnoprávnění gayové a lesby, aby se zakazovaly potraty a aby práva žen nebo opatření, která by ženám usnadnila emancipaci, třeba místa ve školkách, nebyla zlepšována — se dostávají miliardy a miliardy na podporu jejich práce. A v Česku už to vidíme — Aliance pro rodinu radí v poradních orgánech, lidé z těchto organizací dělají asistenty a asistentky poslancům, což není problematické jen z toho důvodu, že jim dělají poradce, ale že mají přístup ke všem dokumentům, které se ve sněmovně objevují, a můžou mnohem operativněji sladit svoji práci a velmi rychle na cokoliv reagovat. 

Když se vrátím k tématu potratů, tak česká legislativa je vlastně v pohodě, určitě by se ale dala zlepšovat — například jsou státy, které potraty poskytují zdarma. Pro spoustu žen totiž může být ta částka za interrupci nedosažitelná. Pamatuju si, že v covidu jedna známá, která je sociální pracovnice, urgentně sháněla peníze na potrat pro svoji klientku, která byla drogově závislá, a nedávalo vůbec smysl, aby když nechce mít dítě, bere drogy, aby ho měla. Takže to je něco, co by se dalo vyřešit. 

A zároveň u nás máme zastaralé ustanovení z osmdesátých let, které říká, že potratu se nemůžou účastnit ženy ze třetích zemí nebo z cizích zemí. Díky tomu, že jsme v Evropské unii, by se to nemělo týkat žen z EU, ale některé kliniky si pořád nejsou jisté, jak to interpretovat, takže nechtějí přijímat například ani Polky. Zároveň tady žije spousta cizinek, které by potřebovaly podstoupit interrupci, a nemůžou, protože jsou například z Vietnamu. Když jsme se snažili toto téma ve sněmovně otevřít, tak nám političky a politici často říkali, že by to byla super věc, ale radši ten zákon vůbec neotvírejme, abychom nemuseli čelit tomu, že se ho někdo bude snažit úplně shodit a právo na potrat omezit. To je realita toho, že konzervativní skupiny jsou natolik silné, že dokážou nějakou progresivní legislativní změnu brzdit jenom hrozbou toho, že by do toho mohly zkusit zasáhnout. Ale samozřejmě můžeme být rádi, že pořád nejsou natolik vlivní jako ve zbytku Visegrádu, kde jsou konzervativní katolické kruhy početnější. Sice můžete svoje letáčky šířit po kostelech, ale když tam tolik lidí nechodí, tak jich zase tolik nevyburcujete.

Ve chvíli, kdy jsme na petičním výboru ve sněmovně prezentovali petici za ratifikaci Istanbulské úmluvy, zároveň tam představovali petici i její odpůrci a narovinu tam přiznali, že petici proti Istanbulské úmluvě zprvu nikdo nechtěl podepisovat, ale když do ní připsali, že vám budou krást děti, tak se podpisy hrnuly. Je to neférová hra.

Johanna Nejedlová, foto: Nikola Ramešová.

Byla jste členkou poradního týmu Danuše Nerudové, která hodně akcentovala nutnost zapojení žen do politiky. Podíl žen v politice sice pořád stoupá, ale například v poslanecké sněmovně je žen pořád jen čtvrtina. Jaké jsou podle vás hlavní překážky pro ženy v politice, i s přihlédnutím k vaší spolupráci s Danuší Nerudovou?

Teď mě napadá, včera jsme byli v senátu, kde jsou dámské a pánské toalety a těch dámských toalet tam bylo třeba osm, v takové obrovské místnosti. Smáli jsme se tomu, když máme jen jedenáct senátorek…

Takže záchody ta překážka nejsou.

Myslím, že i ten člověk, co tam dělal architektonickou rekonstrukci, počítal s tím, že senátorek by tam mohlo být víc. Překážek je ale určitě hodně. Rozhodně není pravda to, že ženy do politiky nechtějí, nebo že si myslí, že do ní nepatří. A vidíme to i třeba v nižší politice, protože na nižších postech, často neplacených, je žen mnohdy víc než mužů. Ale jak v politice stoupá moc a prestiž, tak v ní ženy ubývají. 

Jednou z bariér je to — a vyplývá to i z našich rozhovorů s některými političkami —, že je tam ti muži prostě nechtějí. Muži spolu často úzce spolupracují a ženy pak nemají tolik vnitrostranických spojenců, takže pak různě vypadávají. To ale není systémová překážka. Velkou bariérou je také to, že na ženách leží většina péče o děti. A vy ve chvíli, kdy se máte naplno věnovat politice, která vyžaduje spoustu času — často se například zasedá po večerech —, tak se toho nemůžete účastnit, když nemáte stoprocentně podporujícího partnera. A i společnost na vás vyvíjí tlak v tom směru, že by se žena měla přece věnovat rodině. Setkala jsem se i s tím, že politička zvažovala, jestli vůbec může po volbách nastoupit do parlamentu, protože byla rozvedená a řešila, jak bude zvládat dojíždět z jiného města do Prahy a starat se u toho o děti. Je to velká bariéra, kterou muži často vůbec nemusí řešit. Málokdy se musí potýkat s tím, kdo by se staral večer o děti, když budou dlouho zasedat. Skloubení kariéry a péče je velmi náročné, a když už se v dané politické straně nemůžete na začátku angažovat tolik jako ostatní, tak se často neproderete tam, kam potřebujete. 

Ale je vidět, že strany, které jsou ochotné to řešit, to vyřešit umějí — sestavují různé zipové kandidátky, dávají si kvóty na ženy a daří se jim pak ženy dostávat i do vyšší politiky.

Naznačila jste, jaká se nabízejí řešení. Napadá vás ještě něco jiného, co by ženám vstup do politiky ulehčilo?

Určitě pomoc s péčí o děti. My jsme třeba diskutovali o tom, jak to funguje v evropském parlamentu a v komisi, kde mají školku, která je tam pro děti všech, nejen političek, ale i paní uklízečky. Ta školka samozřejmě nemá otevřeno jen do čtyř hodin, ale děti tam můžou být i déle, protože to tak jejich rodiče potřebují. Dále se také dá pracovat s tím, jak moc musíme být přímo na místě, spousta věcí může probíhat online. 

To jsou měkká opatření, která to můžou ženám usnadnit, určitě je ale důležité vůbec podporovat ženy v tom, aby kandidovaly, a to vyžaduje péči a práci jejich kolegů. Já nechci dávat jako nejpozitivnější příklad ANO, protože je to samozřejmě z mnoha důvodů problematická strana, ale ženy tam působí ve vyšší míře, pravděpodobně proto, že si Babiš uvědomuje, že je to dobré pro jeho volební preference. A když chce, tak tam ženy dosadí. Ale taky je musel asi nějak namotivovat, aby tam chtěly vstoupit. Dají se najít ženy, které chtějí a jsou schopné si ten čas najít. 

Všude na světě se ale jako nejúspěšnější variantou ukázaly různé typy kvót, protože ten růst je jinak strašně pomalý — je ostatně možné, že se za našeho života rovného zastoupení žen nedočkáme, nepřistoupíme-li k tomuto řešení. Zároveň se v Česku na kvóty dívá část veřejnosti hodně negativně. Má pocit, že to může vynést nahoru neschopné ženy, ale to není pravda. Je to o tom vybrat si na to místo schopné ženy. Teď to spíš vypadá tak, že máme kvóty pro muže a občas se do nich podaří dodat nějakou ženu. A když se podíváme na německou CDU, ze které je Angela Merkel — což rozhodně není žena, kterou bychom mohli nazvat slabou političkou a která se někam vyškrábala díky kvótám —, jde o stranu, která aplikuje různé typy vnitrostranických kvót.

Johanna Nejedlová, foto: Nikola Ramešová.

U nás měla kvóty chvíli ČSSD, ale pak je zrušila.

Oni ty kvóty ale nastavili špatně. Bylo to tak, že minimálně třetina lidí musí být toho druhého pohlaví — ty kvóty nejsou nikdy jen pro ženy, jsou na to, aby to zastoupení bylo vyrovnané. Oni to ale nastavili tak, že to mohlo znamenat, že všechny ženy budou na kandidátce na posledních místech. Reálně to tedy úplně nefungovalo.

Vy vedete organizaci a zároveň vyjednáváte s politiky a političkami. Jak se v té roli cítíte? Stíháte odpočívat, nebo jedete pořád na plný plyn?

Odpočívat moc nestíhám a mám pocit, že neznám moc lidí, kteří odpočívat stíhají. Takže ani já nejsem výjimkou. Té práce je hodně, zároveň mi dává smysl, takže je pro mě náročné ji odmítat a je to takové hodně živelné. Snažím se s tím nějak konstruktivněji pracovat, protože vím, že to není dlouhodobě udržitelné, pracovat víc, než je zdrávo. Chodím na terapie, kde často přemýšlím nad odpočinkem a work life balance (rovnováha mezi pracovním a osobním životem, pozn. red). V poslední době mi začaly pomáhat dovolené, na kterých vůbec nepracuju, což může znít trochu absurdně, ale pro mě to byl velký krok vpřed. A zároveň se hodně snažím pracovat na tom, aby víkendy byly co nejméně pracovní. 

Zůstáváte pozitivní? Když se za deset let potkáme, bude v Česku schválené manželství pro všechny a bude daleko méně znásilněných?

Určitě jsem pozitivní, dřív nebo později se to stane. Určitě se dřív nebo později uzákoní manželství pro všechny, protože veřejnost to chce, tam je jasná podpora. Myslím, že dřív nebo později také dojde ke změně definice znásilnění, a to i z toho důvodu, že to po nás začne vyžadovat evropská legislativa. Byla bych mnohem radši, kdybychom k tomu přistoupili sami. A zároveň si myslím, že je čím dál tím víc lidí, kteří ta témata považují za důležitá a chtějí je zohlednit ve svých volebních preferencích. 

Jediné, co mě trochu děsí nebo z čeho mám obavu, je to, co jsem četla v knize Roky od francouzské spisovatelky Annie Ernaux. Popisuje v ní, že když vyrůstala v šedesátých letech, žilo strašně moc mladých. My jsme měly Husákovy děti a všechno se točilo kolem mladých a mládí. A proběhly i velké studentské nepokoje a mladí lidé byli i politickým tématem. A jedním z důvodů bylo to, že jich bylo hodně. A teď je naopak mladých lidí relativně pořád méně, a tudíž nemají tak velkou politickou moc jako starší lidi a jejich zájmy často nejsou pro politiky prioritou. Tohle mě trošku demotivovalo. 

Toto číslo se věnuje tématu folkloru. Máte k němu nějaký vztah?

Já jsem vyrůstala v Praze, moje babička je z Podkrkonoší a folklor se u nich na vsi zrovna neřešil. Takže žádný osobní vztah k folkloru nemám. Ale v Praze byl chvíli boom různých folklorních party, na které občas přišel někdo v krojích a hrály se tam zdýdžejované lidovky. Je to tak sedm let. 

A hodně se mi líbí, že když se jednou za rok v New Yorku koná konference Komise pro postavení žen OSN (UNCSW), kam se sjedou lidé z celého světa, spousta z nich tam jezdí v národních krojích, což mi přijde hezké. Ale hrozně mě mrzí, že my z Česka tam jedeme normálně oblečení. Takže mám k folkloru spíš sentiment, přijde mi to zajímavé, ale nijak tím nežiju.

Připravily Žaneta Gregorová a Kristýna Hájková. Kontakty: gregorova@sedmagenerace.cz a hajkova@sedmagenerace.cz. 

Johanna Nejedlová (*1990) v roce 2016 spoluzaložila neziskovou organizaci Konsent, která se zabývá problematikou sexuálního obtěžování a obecně sexuálním vzděláváním, zasazuje se i o úpravu definice znásilnění. Konsent pořádá workshopy, vytváří vzdělávací videa a vydává publikace, které v tématu vzdělávají děti i dospělé a boří mýty o sexuálním násilí v mediálním prostoru. V roce 2019 získala ocenění Women of Europe v kategorii Woman in Youth Activism. V roce 2020 ji časopis Forbes zařadil do výběru 30 pod 30, tedy třiceti výrazných osobností pod třicet let. Ve stejném roce ji zařadil do svého žebříčku 2020 Bitch 50, významný americký feministický server Bitch Media, který každoročně oceňuje osobnosti, jež se ve světě zásadně podílejí na vytváření lepší a rovnější společnosti. Pravidelně přispívá svými komentáři a fejetony do různých médií.