Avokáda, zabijačky a jiná utrpení

Zvířata jsou součástí folkloru jako prvek tradiční venkovské krajiny a hospodaření v ní. Zemědělství a chov zvířat byly vždy neodmyslitelnou součástí českého venkova. Využití zvířat se promítá i do tradičních řemesel, příkladem budiž zpracování ovčí vlny, hovězí kůže, kožešin či ptačího peří. Tradiční zemědělské praktiky, jako je pastva dobytka na loukách nebo chov slepic, mají hluboké kořeny v historii. Dnešní realita je však od romantické představy tradičního venkova velmi vzdálená. 

Většina vyprodukovaného masa, mléka a vajec dnes pochází z velkochovů, které ačkoli se stále nacházejí na venkově, jsou typicky umístěny někde za vsí, skryté před zraky lidí. Pokud si tedy dnes maso koupíme úhledně zabalené v plastové krabičce, poněkud to problematizuje „tradičnost“ konzumace masa. Nemáme kontakt s daným zvířetem ani s jeho smrtí. Většina lidí, kteří maso konzumují, by zřejmě nebyla schopna si jej sama porazit. Ze stejného důvodu lidé nechtějí vidět, jak jsou zvířata na jatkách usmrcována, protože by se dostali do vnitřního konfliktu. V psychologii pro tento fenomén existuje označení kognitivní disonance. Tedy nepříjemné pocity nesouladu mezi našimi přesvědčeními, postoji nebo hodnotami a našimi konkrétními činy. 

Dalším faktorem odlišujícím tehdy a teď je objem spotřeby, „tradičně“ se totiž maso konzumovalo jen zřídka, většinou pouze v neděli či při speciálních příležitostech. 

Je tedy tradice ještě dostatečným argumentem pro obhajobu konzumace masa? Při snaze rozhodnout, zda jsou některé naše činy etické, se vždy dostáváme na tenký led. Co je morální pro jednoho, nemusí být morální pro druhého. I proto se vztahem lidí a zvířat zabývá environmentální etika. 

Směřovat k zachování celistvosti, stability a krásy 

Moderní environmentální etika se často datuje od vzniku biocentrismu a konceptu Alberta Schweitzera, označovaného též jako „nauka (etika) úcty k životu“. Tento koncept se snaží znovu a lépe vymezit morální hranice, jimiž by bylo možné správně a eticky nazírat na svět a život okolo nás a uzpůsobit jim naše chování. Podobně jako u Aristotela se zde setkáváme s vůlí k životu jakožto dostatečným a jediným potřebným argumentem pro vymezení entit, na něž se mají vztahovat morální zákonitosti. Kámen, na rozdíl od kočky, vůli k životu nemá, a proto je v pořádku do něho kopnout, pokud zrovna máme chuť to udělat. Je ale vždy správné chránit každý živý organismus?

Sám Schweitzer uznává, že toho nelze docílit. Měl by to nicméně být náš záměr. Nemůžeme nezabíjet, ale musíme se o to alespoň snažit. Kritici biocentrismu — a zástupci nastupujícího ekocentrismu — Schweitzerovi vytýkají především jeho neznalost přírodních, ekologických zákonitostí, podle nichž je často jedinec absolutně bezvýznamný v porovnání s vyšším nadřazeným celkem, totiž ekosystémem. V ekosystému je nejdůležitější neustálý tok energie a genetické informace, z čehož vyplývá, že pro správně fungující ekosystém jsou esenciální vzájemné vztahy, a to jak mezi organismy navzájem, tak mezi organismy a prostředím. Každý jedinec, potažmo druh, má v ekosystému své místo a funkci, kterou vykonává. 

Foto: CC.

Počátky ekocentrické environmentální etiky nalezneme u amerického přírodovědce a průkopníka ochrany přírody Alda Leopolda. To jediné, v čem jsou si podle něj organismy rovny, je jejich podřazenost celku. Z hlediska etiky je u Leopolda důležité, že prosazuje systematickou změnu v nazírání na svět a hodnocení morálního nikoliv z pohledu antropocentrického, ale ekocentrického. „Určitá věc je správná, když směřuje k zachování celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná,“ píše Leopold. 

Ačkoli souhlasím s hlavní myšlenkou ekocentrismu a myslím si, že při formování environmentální etiky hrál tento směr velmi významnou roli, připadají mi jeho východiska poněkud těžko aplikovatelná na dnešní každodenní realitu. Většina lidí nemá kapacitu zkoumat každý výrobek v nacpaných regálech a svá spotřebitelská rozhodnutí nečiní na základě podrobné analýzy, do jaké míry ta či ona věc poškozuje některý ekosystém. Zjednodušeně se dá říct, že každý produkt, který je výsledkem velkoplošného industriálního zemědělství, je k fungování ekosystémů nešetrný. Samozřejmě existují případy, u nichž je jejich škodlivost pro životní prostředí nadmíru jasná — avokádo z Chile, palmový olej z Indonésie či brazilské hovězí. Přesto se ani já, jakožto člověk, jemuž na stavu životního prostředí záleží, prvním dvěma z uvedených příkladů striktně nevyhýbám. 

Prožívání bolesti a utrpení

Proč tomu tak je, vysvětlím na posledním z vybraných environmentálně etických směrů, který je mně osobně nejbližší a který dle mého názoru jako první položil otázku, na níž se všichni před ním báli ptát. Tím směrem je zoocentrismus v čele se svým zakladatelem a hlavním představitelem Peterem Singerem. Jeho filosoficko-etický koncept popsaný v knize Osvobození zvířat vychází z předpokladu nutného znovu-vymezení množiny bytostí, na něž se mají vztahovat morální pravidla. Ať už totiž použijeme jakékoliv kritérium, jakým může být například rozum a inteligence, vždy nám z této množiny vypadnou někteří lidé (novorozenci, lidé s postižením nebo v kómatu a tak dál), zatímco do ní přibydou některá zvířata. Takové kritérium by tudíž bylo nesprávné a ve své podstatě pokrytecké. Singer proto vymezuje hranice morálního schopností prožívat utrpení a slast. Tím automaticky rozšiřuje tento okruh na většinu zvířat, minimálně obratlovců. Singer říká, že pokud nechceme být rasističtí, musíme se zabývat také mezidruhovým rasismem neboli speciesismem. Kritizuje moderní etiku za její neschopnost reflektovat postavení a práva zvířat v naší společnosti. 

Ačkoli tedy avokáda mají poměrně velkou ekologickou stopu, na rozdíl od krávy avokádo není schopno prožívat bolest a utrpení. Pěstování avokád má samozřejmě obrovské ekologické i sociální dopady v tamních regionech, nicméně v porovnání s vypalováním amazonských pralesů kvůli pastvinám a pěstování krmné sóji, a nadto obrovským utrpením, které stojí za zdmi velkochovů, je to pro mne stále volba etická. 

Mýtus lokálnosti 

Mnoho lidí se domnívá, že ekologickou stopu své stravy sníží nejlépe tak, že budou jíst lokálně. Ačkoli to zní logicky a doprava opravdu produkuje spoustu emisí, obecně je to jeden z nejrozšířenějších mýtů. Jíst pouze lokálně by dávalo smysl, kdyby doprava byla zodpovědná za většinu celkové uhlíkové stopy — což pro většinu potravin neplatí. Doprava má naopak pouze menšinový podíl na celkové uhlíkové stopě, a proto je mnohem důležitější, co jíme, než odkud naše jídlo cestovalo. 

Dosud největší meta-analýza globálních potravinových systémů byla publikovaná před pěti lety Josephem Poorem a Thomasem Nemeckem v časopise Science. Autoři v ní zkoumali data z více než 38 tisíc komerčních farem ve sto devatenácti zemích a brali v potaz nejen nejdůležitější skleníkový plyn CO₂, ale i další skleníkové plyny produkované v zemědělství — metan a oxid dusný. Pro zachycení všech emisí skleníkových plynů z výroby potravin je proto výzkumníci vyjadřují v kilogramech „ekvivalentů oxidu uhličitého“. Nejdůležitější poznatek z této studie spočívá v tom, že existují obrovské rozdíly v emisích skleníkových plynů z různých potravin: při výrobě kilogramu hovězího se uvolňuje šedesát kilogramů skleníkových plynů (ekvivalentu CO₂), zatímco hrách má poměr jedna ku jednomu kilogramu.

Foto: CC.

Celkově mají potraviny živočišného původu větší stopu než potraviny rostlinného původu. Při produkci jehněčího masa a sýra se uvolňuje více než dvacet kilogramů ekvivalentu CO₂ na kilogram hmoty. Drůbež a vepřové maso vytvářejí při výrobě méně, ale stále více než většina rostlinných potravin, a to šest a sedm kilogramů ekvivalentu CO₂. Doprava je v tomto kontextu mnohem menším původcem uhlíkových emisí. U většiny potravinářských výrobků představuje méně než deset procent a u největších producentů skleníkových plynů ještě mnohem méně, například u hovězího masa ze stád jen 0,5 procenta. 

Jíst místní hovězí nebo jehněčí maso má tedy mnohonásobně větší uhlíkovou stopu než většina ostatních potravin. Zda jsou pěstovány lokálně, nebo odeslány z druhého konce světa, není pro celkovou emisní bilanci až tak důležité. Ať už si ji koupíte od farmáře odvedle nebo zdaleka, pro uhlíkovou stopu vaší večeře je podstatná skutečnost, že jde o hovězí maso. 

Na míře záleží

Samozřejmě lokální maso z ekologického chovu je lepší variantou než maso z dovozu, jelikož by mělo zaručovat alespoň lepší životní podmínky zvířat. Domnělá udržitelnost je ale sporná. Ekologické chovy nikdy nebudou schopny uspokojit současnou poptávku po mase, která se navíc stále zvyšuje. Pastviny totiž zabírají mnohem větší plochu na vyprodukování mnohem menšího množství masa než velkochovy. Tolik volné plochy na planetě už zkrátka není, nemluvě o obrovských zemědělských plochách využívaných pro pěstování krmné sóji. Ačkoli to mnozí neradi slyší, jediným opravdu ekologickým řešením je konzumaci masa omezovat.

Tradiční jídla z českých stolů zřejmě nezmizí. Ani nemusí. Vegetariánství ani veganství koneckonců neznamená zánik svíčkové ani vepřo-knedlo-zelo. Tyto a mnoho dalších masových pokrmů jsou součástí naší kultury a tradic. Svět není černobílý a lidé se nedělí pouze na vegetariány a masožravce. Na míře záleží. Pokud si tedy maso nedokážete zcela odepřít, zaměřte se na to, abyste maso nepotřebovali jíst každý den. Začněte jedním bezmasým dnem v týdnu. Dnešní doba a média sice milují škatulkování, někdy je ale nejlepší vykašlat se na to, zda si budu říkat vegetarián, flexitarián, pescetarián nebo vegan, a místo toho se vědomě rozhodovat. Potřeba někam se zařadit nás častokrát naopak stresuje a vytváří pocit viny, pokud z nějakého důvodu své zásady porušíme. 

Zajímejme se každopádně o původ naší potravy. Pokud nám to situace umožňuje, volme ekologické chovy. V tomto kontextu je domácí zabijačka přeci jen nejekologičtějším a snad i nejhumánnějším způsobem, jak si maso dopřát. Při tradičních domácích zabijačkách se totiž zpravidla využije opravdu každá část těla zvířete. Zároveň je zvíře chováno v domácích podmínkách, které jsou v ideálním případě lepší než životní podmínky zvířat ve velkochovech. Neabsolvuje stresující přepravu na jatka a není vystaveno stresu ze smrti ostatních zvířat. Pokud si člověk zvíře sám vykrmí a sám zabije, má k němu zřejmě větší vztah a úctu, než když si koupí kus svaloviny v plastové krabičce v supermarketu. Minimálně ví, že se zabitím daného zvířete nemá morální problém, čímž se dle mého názoru alespoň zprošťuje pokrytectví, které „moderní“ masný průmysl a samotnou konzumaci masa v dnešní době doprovází.

Kontakt: miskova.ivca@gmail.com. Data ohledně globální spotřeby masa a jejích důsledcích můžete najít například v Atlasu masa.

Text byl podpořen nadací Heinrich Böll Stiftung.