Ukrajina: střecha, otop, zavařeniny

Vlakové nádraží ve Lvově. Cestuje s námi mnoho žen s dětmi, na ukrajinském území postupně přibývají muži ve vojenském oblečení.

Po dvaceti hodinách cesty přijíždíme do Velyké Dymerky — obce s více než devíti tisíci obyvateli, která byla tři týdny obléhaná ruskou armádou. Mnoho domů bylo poškozeno, některé se daří pomalu opravovat, některé ztratily majitele. V domě, který budeme následující dny opravovat, bydlí jen 73 letá Katia. Má vybitá všechna okna, rozbitou střechu a štít.

Velyka Dymerka. Domy mají rozstřílené ploty, stopy po střelbě ve štítech, následkem výbuchů vysklená okna a porušenou statiku. Některé vyhořely úplně.

Velyka Dymerka. Stavební odpad je velký problém, odpadová politika není v těchto dnech priorita.

Velyka Dymerka. V této oblasti umírali lidé, ruští vojáci zabíjeli také zvířata.

Velyka Dymerka. Plot po střelbě ze samopalu.

Velyka Dymerka. Plot po střelbě ze samopalu.

Velyka Dymerka.

K domu, ve kterém už nikdo nebydlí, nosí pořád sousedé jídlo pro kočky.

Velyka Dymerka.

Velyka Dymerka.

Velyka Dymerka — Katin dům. Stát dává na opravu domu 25 000 hřiven. To je ale velmi málo.

Velyka Dymerka. Katia nám ukazuje svůj „pohreb“ — tedy sklep, ve kterém se tři týdny schovávala. Měla v něm zásoby jídla, topila si v něm, pro vodu ale musela ven. Na ulici se prý nesmělo vůbec. Kdo vyšel ven, toho ruští vojáci zastřelili.

Velyka Dymerka — vysklená okna lidé zakrývají různými způsoby. Není dostatek materiálu.

V domě i přístavku je velká zima i teď v říjnu.

Některé postupy ohledně rekonstrukce je potřeba vyřešit přes překladatelku.

Rekonstruujeme strop v hlavní místnosti, po odkrytí tapet zjišťujeme také poškození statiky domu.

S dovozem materiálu na rekonstrukci nám pomáhají sousedé.

Je potřeba odkrýt trámy v podkroví.

Pánské kalhoty na šňůře a veliké boty na verandě mají působit tak, že babička nežije v domě sama.

Rekonstrukce starého stropu je technická výzva, vše se drolí a padá nám na hlavu.

Rekonstrukce starého stropu je technická výzva, vše se drolí a padá nám na hlavu.

Stavebniny v ulici mají základní nabídku, ale co potřebujem, to jsou schopní sehnat. Pán nám dokonce nabrousí a připraví staré sekery, když nemůže dodat nové.

Dodavatel přiváží dřevo, které následující den a ráno sekáme a rovnáme, aby měla Katia v zimě čím topit. Plynové rozvody má zničené.

Dodavatel přiváží dřevo, které následující den a ráno sekáme a rovnáme, aby měla Katia v zimě čím topit. Plynové rozvody má zničené.

Zakrýváme i štít domu. Není to ideální, ale už docházejí peníze. Děláme alespoň základní úpravy, aby do domu nepršelo a nesněžilo.

Zakrýváme díry ve střeše materiálem, který najdeme kolem domu.

Katia se o nás stará jako o vlastní. Dokonce vaří vegansky — kolem domu má perfektně udržovanou zeleninovou zahradu, a co nesní, to zavaří.

Také nemá mejmenší problém zvýšit hlas a nahnat nás od práce do jediné vyhřáté místnosti, když je jídlo na stole.

To do list. Rychle dokončujeme, co ještě jde. Doufali jsme, že stihneme sehnat sklenáře, ale nakonec to byl nadlidský výkon, a už nezůstalo dost peněz. Zkusíme to v listopadu.

Babuška nás podaruje pytlem brambor. Nelze odmítnout.

Katia a dřevo. Tuto akci hradil z velké části Jirka, nějaké peníze přišly v průběhu týdne od různých dárců. Rádi bychom vybrali ještě na okna.

První letecký poplach za denního světla. Jsme zrovna v Kyjevě. Zkoušíme rozluštit hlášení.

Aloyna — reportérka z kyjevské TV nás veze přes Irpiň a Buču a vypráví svoje zážitky. Fotky ale asi nepotřebují komentář.

Most v Irpini.

Pravoslavný kostel v Irpini.

Buča. Samotnou Alyonu příjemně překvapilo, jak rychle postupují opravy. Mnohé domy jsou ale pořád ještě zničené, ve městech páchne spálenina.

Vojenské hlídky a technika se nesmí fotografovat, aby nedošlo k prozrazení místa. Takzvané blockposty jsou na každém kroku — při vjezdu do měst ukazujeme pasy a vysvětlujeme důvody, proč jsme v Ukrajině.

Skládka zničených aut na okraji Irpině.

Skládka zničených aut na okraji Irpině.

Zpět v Kyjevě.

Dnes spíme v domě Aloyniny sestry Nataši — obě pracují v kyjevské televizi. Týdny se schovávaly ve sklepě rozestavěného domu, než uznaly, že už to takhle dál nejde a poslaly děti s babičkou do Česka. Tak se seznámily s Jirkou Benešem, který je pomáhal ubytovat v Řídeči u Šternberka.

Dlouho nás hostí, povídáme si o válce, o tom, co se stalo a co se pravděpodobně ještě bude dít. Obě sestry jsou redaktorky a velmi dobře se v nové situaci orientují. Děti umí dobře česky, a když je nejhůř, překládá z angličtiny třináctiletý Nazar.

Alyona nám ukazuje fotky z dob, kdy se u nich ve sklepě obě rodiny schovávaly. Nejvíc jich bylo v jednu chvíli patnáct. Diví se, proč se na Ukrajinu bojí lidé jezdit. Jsme překvapení, že jsou překvapení. Vždyť je v jejich zemi válka! Dokonce nás nechtěla před cestou pojistit žádná pojišťovna. Ale oni si — dle svých slov — zvykli, pravděpodobnost, že se jim za války něco stane, je malá. Čtyři dny na to dva kilometry odtud dopadne raketa.

Natašin dům bude sice po dokončení velmi moderní, ale stejně jako v každé ukrajinské domácnosti v něm nebude chybět dobře zásobený sklep.

Kolem domu je veliká užitková zahrada, na které obě rodiny po práci pracují. Pěstují si vše od brambor přes papriky, rajčata, zelí, kapusty až po saláty. Za domem stojí velký solární kolektor. Ve sklepě nám ukazují filtr na vodu. Jako jinde v Ukrajině ani v Kyjevě není pitná voda z kohoutku. Je to dlouhodobý problém způsobený z velké části nedostatkem chloru.

Holky ještě v aktovce nosí české učebnice.

Ve vlaku celých osm hodin sledujeme bezpečnostní upozornění a správné postupy, co má člověk dělat při leteckém nebo chemickém útoku, ostřelování, zaminování a tak dále.

Ve vlaku s námi cestují vesměs opět ženy s dětmi, několik anglicky hovořích mužů, ale také lidé s ruskými pasy. Před ukrajinsko-polskou hranicí je dlouho vyzpovídávají ukrajinské ozbrojené složky a vůbec neskrývají pohoršení. Mluví se o tom, jak je pokrytecké odcházet z anektovaných území s ruským pasem.

Cesta zpět západní Ukrajinou.