Ukrajina: Molnijenosnaja vojna, správně česky Sitzkrieg

Že ne úplně vše musí být s velkoryse financovanými ruskými ozbrojenými silami v pořádku, naznačovaly například loňské zprávy, podle nichž až 20 procent prostředků alokovaných na přezbrojování ve skutečnosti spolkne endemická korupce. Plný rozsah problémů však vyplaval na povrch teprve v okamžiku, kdy se Vladimir Putin definitivně rozhodl spustit svůj „projekt historického odkazu“ — znovudobytí Ukrajiny.

Špetka imperiální geopolitiky

Řada lidí, včetně těch, kdo na osobní rovině Rusko dobře znají, do poslední chvíle nevěřila, že opravdu zahájí invazi. Ve skutečnosti ale z pohledu Kremlu byla válka „nevyhnutelná“ — a také to při různých příležitostech bylo mnohokrát řečeno. Dávno před publikací proslulého Putinova ukrajinského eseje v červenci 2021.

První postupnou ambicí ruských imperiálních elit je návrat k mezinárodnímu postavení bývalého SSSR. Tedy k situaci, kdy se celý svět musel ohlížet pouze na stanoviska dvou „supervelmocí“ vzešlých z 2. světové války — Spojených států a Sovětského svazu. Putin za prvé a jako naprosté minimum chce, aby současné Rusko bylo opět velmocí stejné váhové kategorie jako USA (a nově Čína).

Po rozpadu SSSR v roce 1991 se však novým ideologickým kultem někdejších „marxistických“ siloviků (představitelů armádních a bezpečnostních struktur) stala mytizovaná geopolitika formálně navazující na anglosaské a německé předchůdce. Představa stavěná proti „anglosaskému světovému ostrovu“ pak počítá se „sjednocením Eurasie“. Protože geopolitika tradičně tvrdí, že Eurasie disponuje celkově většími přírodními a lidskými zdroji než americký kontinent a Británie (nebo z pohledu Moskvy marginální „evropský poloostrov“ na západ od Ruska), její sjednocení by prý umožnilo přesunout mocenské centrum světového systému z Ameriky do eurasijské oblasti. A dosáhnout toho je údajně historickým úkolem ruského geopolitického mesiášství.

Zdroj: Twitter.com

Rusko se však nemůže vrátit ani k postavení bývalého SSSR, natož pak spolu s Čínou sjednotit celou Eurasii, pokud nebude mít pod kontrolou zdroje na území Ukrajiny. Její osamostatnění nepředstavuje zdaleka jen „ztrátu strategické hloubky“, jak tvrdí ti, kdo berou za bernou minci kremelskou paranoiu chronicky koexistující s pocity všemohoucnosti. Vyjádřeno jednoduše, bez Ukrajiny se Rusko nesvede dostatečně vyzbrojit na to, aby zvládlo dobyvačná tažení v rámci plánované expanze.

Ukrajina tedy může existovat vlastně jen kvůli tomu, aby upřela Rusku jeho světodějné historické poslání. Jako anti-Rusko. Pokud Rusko ještě nevládne světu, třebaže má na to „právo“, může za to na prvním místě nespolupracující Ukrajina.

Sovětský trpaslík musel být největším za všech trpaslíků — a i překompenzovaný ruský mindrák přirozeně musí být největší na světě.

Přijde vám to celé jako nejpotrhlejší věc, co jste četli od okamžiku, kdy jste omylem otevřeli Schreberovy paměti? (Knihu Paměti nervové choroby publikoval drážďanský právník Daniel Paul Schreber v roce 1903 a později ji interpretoval Sigmund Freud, pozn. red.) Co naděláte, tak to prostě je. Dejte si hlt meduňkového čaje a můžeme pokračovat.

Bleskovější než blesk?

První dějství přišlo v roce 2014, když Ukrajinci nedovolili proruskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi zablokovat sbližování s EU. Nejprve Rusko uloupilo Krym, poté kus Donbasu. Ve druhém případě ale bylo rozhodnuto využít obsazené území jako trojského koně uvnitř Ukrajiny. Rusy dosazené vedení donbaských „republik“ mělo díky plánované novele ústavy spolehlivě paralyzovat veškeré západní směřování země. Pokus Ukrajinců vyhnat v zimě 2014/15 okupanty z Donbasu skončil regulérním ruským ozbrojeným vpádem — už žádnými krymskými „zelenými mužíky“.

Druhé jednání nastalo na jaře roku 2021. Ohromné ruské manévry v ukrajinském pohraničí skončily odjezdem vojáků, po nichž ale zůstala na shromaždištích uložena bojová technika. Mezitím Gazprom pilně vyprazdňoval pronajaté zásobníky v Evropě, aby nedostatek zemního plynu případně změkčil očekávanou reakci na invazi.

Třetí pokračování začalo ve druhé polovině října. Americké tajné služby spustily alarm, ale i na sociálních sítích se postupně začala objevovat záplava fotografií a videí vojenských ešalonů, většinou pořízených telefony obyčejných Rusů v projíždějících autech či vlacích. Z Přímořského kraje, ze Sibiře, z čínské hranice, z rusko-finského pomezí, z Moskvy.

Zpočátku přijížděla hlavně běžná bojová technika. Postupně ale přibyly prostředky protivzdušné obrany, logistická vozidla, těžká dělostřelecká technika patřící na úroveň armádního sboru a výše, pseudobalistické rakety Iskander tvořící podpůrné prostředky celého vojenského okruhu. Začínalo být zřejmé, že tentokrát nejde o cvičení. S příjezdem sanitek a stavěním polních lazaretů se podezření změnilo v jistotu. Nakonec začali navážet personál. Vojáci v pantoflích natáčeli sami sebe, jak řežou v závějích ruční pilkou zmrzlé březové dřevo do kamínek ve stanu. Jak dlouho takhle mohou žít? Čtrnáct dní? Tři týdny?

Už v prosinci se v západním tisku začaly postupně vynořovat možné scénáře invaze. Konsternováni jsme četli, že Rusové plánují obsazení Kyjeva za 72 hodin, a představovali si, co by muselo útoku předcházet, aby měl naději na úspěch. Jistě, sehrálo svou roli, že Ukrajina před osmi lety měla ve vojenských skladech 90 procent materiálu a munice nefunkčních, po dekádách bez řádné údržby. Kreml tehdy dospěl k závěru, že žádný zásadnější odpor čekat nemusí.

Ruský Blitzkrieg měl být tentokrát nejrychlejším ze všech Blitzkriegů.

Iďot vojna narodnaja, molnijenosnaja vojna. (Jde o parafrázi dvojverší sovětské válečné písně Svatá válka z roku 1941, která dodnes patří do repertoáru Alexandrovců. Místo „svatá“ autor použil „blesková“, pozn. red.)

Píseň Svatá válka, zdroj: classicalmusicnews.ru.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky

Vojáci ovšem původně operaci neplánovali. Putinovi ji pomohli prosadit prokremelští „politologové“ — a následně se ještě opřeli o povinně optimistické zprávy ruské tajné služby FSB. Jejich tvůrci zřejmě věděli, že malují situaci narůžovo, jenže vůbec ještě netušili, že stařík plánuje vojenské tažení. Mysleli si, že jde prostě o další papír vyžádaný vrchností, který tedy musí vypadat, jak se nahoře očekává — jinak by si řekli o kariérní problémy.

Kreml si představoval, že se Ukrajina pod vlivem šoku z neočekávané invaze, v jejíž reálnou možnost prezident Zelenskyj do poslední chvíle odmítal uvěřit, a „ohňostroje“ v podobě pseudobalistických střel či střel s plochou dráhou letu dopadajících na vybrané cíle, zhroutí jako domeček z karet.

Zhroucení měla pomoci také velkoryse naplánovaná výsadková operace, při níž překvapivý vrtulníkový výsadek z běloruského území obsadí kyjevské letiště Hostomel a umožní rychlý letecký přísun početnějších a lépe vyzbrojených jednotek, které zatknou či zlikvidují vládu a prezidenta Zelenského.

Jenže první vlna výsadku utrpěla už během příletu děsivé ztráty v důsledku nasazení ukrajinských přenosných protiletadlových kompletů. Zbytek parašutistů sice v Hostomelu přistál a letištní plochu nakrátko obsadil, záhy z ní byl ale vyhnán protiútokem Národní gardy s podporou tanků a dělostřelectva.

Zbytky zpráskaných elitních šiřitelů „ruského světa“ se pak stáhly do okolního podrostu.

Díky ukrajinskému odporu se už v první den invaze sesypal celý ruský operační plán opakující v rozšířeném měřítku afghánskou invazi z roku 1979.

Dělat haura a WC mít na chodbě

V ohni války se pak postupně jako pod zvětšovacím sklem ukázaly před dekádami zchroničtělé organizační nedostatky ruských ozbrojených sil.

Peníze šly přednostně a zřejmě takřka výhradně do velkých a drahých „přehlídkových“ kusů vybavení. V základech ruské kultury — nemyslím pochopitelně vysokou kulturu Puškina, Pasternaka či Tarkovského, ale běžnou institucionální kulturu — je hluboce zakořeněna neúcta k jednotlivému „pouhému“ lidskému životu, což vytvořilo podmínky pro situaci, v níž se „ergonomie“ stala takřka sprostým slovem.

Ještě v únoru obletěl Twitter snímek elitní ruské jednotky nocující bez jakéhokoliv vybavení či možnosti občerstvení v nevytopené nádražní čekárně. Jakých radostí se dočkali „neelitní“ vojáci si můžete pouze představovat.

Noční boj bez noktovizorů (zařízení využívajících infračerveného pásma k zesílení zbytkového světla, pozn. red.) téměř vždy dopadá ve prospěch lépe vybaveného protivníka. Přesto jich Rusové mají zoufalý nedostatek.

V armádě, která vždy raději koupí další tank vyjímající se dobře ve vládních výkazech, než by pořídila tisícům vojáků kvalitní spací pytle nebo teplé zimní boty, to s morálkou vypadá všelijak.

Nový bojový tank T-14 Armata v ulicích Moskvy 9. května 2015. Foto: Vitalij V. Kuzmin, CC.

V ozbrojených silách konzumujících prošlé konzervy a fasujících obvazy ve věku českých Husákových dětí, kde i těch několik málo dostupných šifrovaných vysílaček postrádá potřebný dosah a kde neudržované levné čínské pneumatiky praskají jedna za druhou, kdykoli se podhuštěné zanoří do všudypřítomného bláta, se zajisté nebojuje s nadšením.

A to ani kdybyste náhodou věděli, co se má vlastně dít a co přesně se od vás očekává.

Což řadoví ruští vojáci bezprostředně před rozkazem k útoku stále ještě nevěděli.

Z rozkazu generála Potěmkina

Nová ruská armáda, těsně před invazí poučená Putinem, že je třeba postupovat kreativně, inovacemi rozhodně nešetří.

Když postupují tanky, téměř nikdy s nimi není pěchota, která by pátrala po ukrajinských pancéřovnících. Relativně slepá ruská obrněná vozidla, tím spíše ta s „protibayraktarovou“ mříží bránící ve výhledu, sama nepřátelského vojáka neuvidí, dokud nevystřelí. A to už je zpravidla pozdě.

Když postupuje pěchota, téměř nikdy s ní nejsou tanky, které by ničily opevněné body a snižovaly ztráty.

Vojáci se musejí většinou navzájem domlouvat komerčními vysílačkami nebo ukradenými ukrajinskými mobilními telefony. Když takové nešifrované zařízení používá velící důstojník, existuje značná pravděpodobnost, že bude zaměřen a krátce na to se stane terčem útoku. To vysvětluje osudy ruských generálů. V době vzniku tohoto článku již přišlo o život sedm.

Právě proto, že někdo rozkradl fondy na bezpečná pojítka, nemohlo Rusko použít jeden ze svých hlavních trumfů — masivní rušičky elektronických signálů schopné pokrýt celé ukrajinské území. Když by rušily Ukrajince, stejně by postihly i vlastní vojáky. Tož urá!

Ni šagu nazad!

V polovině března se podařilo obsadit jediné ukrajinské oblastní centrum, město Cherson nedaleko okupovaného Krymu, ale téměř všude jinde se ruský postup zastavil. U Kyjeva i Chersonu probíhá ukrajinská protiofenzíva.

Podceněná a materiálně nevhodně zajištěná ruská logistika nestíhá dovážet zásoby tím spíše, že na ni za frontou útočí ukrajinské jednotky, zpravidla „speciálové“. Postupně přibývá zrekvírovaných civilních aut, která nahrazují zničené vojenské náklaďáky. Na kukavozy zřejmě dojde v dubnu.

Útok pokračuje v obleženém Mariupolu a pokus o něj směřuje na zbytek Donbasu. Jinde okupanti přešli do obrany.

Obránci Mykolajivu vítají ruskou armádu, zdroj: Twitter.com.

Snaží se napadat obležená města, ale po spotřebování většiny zásob přesné munice to dělají stále plošněji a brutálněji dělostřelectvem či „hloupými“ leteckými bombami. Ukrajinské jednotky při nájezdech likvidují útočníky, kteří odvetou a z frustrace nad „nevítězstvím“ vraždí především civilisty.

Žádná „jarosť blagorodnaja“ z toho nekouká. (Spojení „blahodárná zuřivost“ najdeme též v písni Svatá válka, pozn. red.)

Jestli se najde způsob, jak zajistit Ukrajině navýšení vojenské pomoci ze Západu, Putin tuto válku nemůže vyhrát. Bude se muset stáhnout a doma čekat, až ho bývalí spojenci v bezpečnostním aparátu konečně svrhnou.

O prvenství ho ovšem ani v takovém případě nikdo nepřipraví.

Za měsíc války stihl přijít přinejmenším o polovinu všech vojáků, které jeho sovětští předchůdci pohřbili za deset let bojů v Afghánistánu. Dosavadní ztráty na vybavení bude zbrojní průmysl nahrazovat přinejmenším tři roky.

Ruský průser musí být, samozřejmě, nejprůserovatějším ze všech průserů.

Autor je redaktorem Britských listů. E-mail: k.dolejsi@post.cz.