Hlasy ptáků a jazyk náležení

25. října 2021 /
foto: Ray Hennessy
David George Haskell je americký biolog a spisovatel, který v současnosti působí jako profesor biologie na Jižní univerzitě v Tennessee. Dosud publikoval dvě knihy: The Forest Unseen (2012) a The Songs of Trees (2017). Obě byly nominovány na řadu významných literárních ocenění (například na Pulitzerovu cenu) a druhá jmenovaná obdržela Medaili Johna Burroughse. Podle závěrečné kapitoly téže knihy dokonce vznikl oceňovaný krátkometrážní film pro virtuální realituThe Atomic Tree (2019). Kniha The Forest Unseen, v níž autor sleduje malý výsek lesa v běhu jednoho roku, byla přeložena do deseti jazyků, mimo jiné i do češtiny (pod názvem Utajený les ji vydalo nakladatelství Universum). Haskell pravidelně přispívá do deníku The New York Times či magazínu Emergence. Haskellovy texty jsou výborným příkladem moderní podoby přírodopisné literatury: kontemplativní a lyrický aspekt se v nich nenásilně potkává s vědeckým fundamentem, nepřehlédnutelný je pak důraz na detailní (až básnickou) evokaci smyslových prožitků, především čichu a sluchu. (Ještě letos vyjde autorovi kniha Thirteen Ways to Smell a Tree, v níž vypráví o stromech z hlediska poznávání jejich aromat a vůní. Příští rok pak chystá knihu o zvukové rozmanitosti živé přírody a umění naslouchání s názvem Sounds Wild and Broken.) Haskellovy texty vedou čtenáře k přímému prožitku s nepřebernými formami mimolidského života, k přímé smyslové zkušenosti s okolním (důvěrně blízkým) světem. To je ústředním námětem i následujícího textu z magazínu Emergence, v němž autor pojednává o ptačím zpěvu a významech, které v něm, jsme-li dostatečně pozorní, můžeme číst.

 

Po tisíciletí nás hlasy ptáků vybízely k překonávání rozdílů. V Koránu obdrží Šalamoun odměnu a požehnání v podobě ptačího jazyka. Jób nás vyzývá, abychom naslouchali moudrosti okřídlených nebeských tvorů. Novinky z lidského světa přinášeli k božskému sluchu hovorní Ódinovi krkavci a modře zbarvení ptáci taoistické Královny Západu. V ptačích hlasech k nám promlouvají věštby, předzvěsti, proroctví. Vábí nás za hranice do jiných časů a míst.

Slyšte: pozvání. Co přesně však řeč našich okřídlených příbuzných sděluje, není snadné určit. Tělo, které ptáci obývají, se zásadně liší od toho našeho. Nedostatek naší pozornosti nám ptačí jazyk ještě více vzdaluje. Oddělujeme se od ptáků cihlovými stěnami, jež nás drží v zajetí vnitřních prostor, uvnitř světů vytvořených lidskýma rukama. A stejně tak domněnkami, přísně střeženými trezory mysli. To my sami jsme ze sebe učinili natolik osamělé a ztichlé místo.

Vpusťme zvuk dovnitř.

Z rozevřených zobáků se rozlévá píseň stoupající z ptačích hrudí. Zde na souběhu průdušek, přímo nad srdcem, spočívá zvukotvorný orgán jedinečného a podivuhodného vzhledu. Syrinx, jak je nazýván, je velký pouze jako lentilka nebo fazolka. Do tohoto těsného prostoru je vetkáno množství svalů a chrupavčitých prstenců propojených tenkou blankou s pysky choulostivé tkáně. Svaly schopné dvou set stahů za sekundu patří k těm nejrychlejším vůbec. Když vydechovaný vzduch prochází skrz, pysky se utáhnou a chvějící se blanka předá píseň vzduchu. V řádu milisekund je zvuk modulován mimořádně přesnými záškuby ve svalovině a chrupavkách. Ptáci jsou hbitoprstí klenotníci vzduchu, kteří v každém okamžiku vytvářejí tucty ozdobných klenotů. Z ptačích modulací výšky, rozkmitu a témbru promlouvá životnost jejich krve, svalů a nervů.

foto: Ray Hennessy

Neslyšíme však totéž co oni. Přinejmenším po 300 milionů let kráčeli savci a ptáci po oddělené evoluční stezce. Naši společní předci, obojživelníkům podobní tvorové z mokřadních paleozoických lesů, měli sluch uzpůsobený vodnímu prostředí. Jejich potomci, ptáci a savci, dospěli každý nezávisle na sobě k sluchovým orgánům přizpůsobeným vzduchu. Ptačí a savčí sluch je tudíž vystavěn na dvou odlišných architekturách: více lineární a přímé u ptáků, segmentované a svinuté u savců.

Také ptačí a savčí mozky se vydaly odlišnými evolučními cestami. Neurony jsou v ptačí lebce doslova napěchované, díky čemuž mají drobné ptačí mozky srovnatelné množství nervových buněk jako mnohem větší primáti. Záhyby a vrstvy předního mozku mají odlišnou geometrii, hierarchicky vrstvenou u savců a seskupenou do uzlů u ptáků. Ptačí mozky a těla jsou také o několik stupňů teplejší než ta savčí, což stimuluje chemické reakce, a tím pádem urychluje i odezvu nervů.

To vše se projevuje v odlišném vnímání zvuku. Ptáci jsou citliví na rychlé akustické změny a jejich slyšení je zaměřené především na středové frekvence. Nevnímají ani tak relativní výšku tónu, jako spíše celkový tvar zvuku, jemné odstíny mezi vrstvami zvukových frekvencí. Nebo se tak alespoň zdá z nevelkého počtu studií, které usilovaly o pochopení aktu slyšení z ptačí perspektivy.

foto: Lyssa Sutter

Stojí před námi dva souběžné zkušenostní světy. Tytéž zvukové vibrace jsou u ptáků a savců přijímány a vyhodnocovány zásadně odlišnými způsoby.

Když nasloucháme a usilujeme o navázání spojení, měli bychom mít tento rozdíl na paměti a ctít ho. Zároveň ale nepřipusťme, aby v nás odlišnosti udusily zvídavost, obrazotvornost a vědomí příbuznosti. Existuje přemostění. Tím přemostěním je dar naší pozornosti. Leckdy z tohoto daru čerpá věda, ale mnohem častěji nám k ptačím jazykům otevírá brány v každodennosti.

Každý zvuk má svůj domov

Co slyšíme v ptačích hlasech našich domovů? Každý druh má vlastní zvukovou signaturu a jedinci v rámci druhu mají vlastní jedinečné hlasy. V této rozmanitosti akustického výrazu jsou zastoupené rozličné významy.

Zaprvé jsou to zvláštnosti druhu, kadence a tempo vlastní každému z nich. Střízlík zahradní. Orel bělohlavý. Strnadec zpěvný. Krkavec. Povšimnutím si a snahou o pojmenování činíme první krůčky k navázání přátelství a porozumění, jež překlenuje propast mezi druhy. Zvuk je obzvláště mocné pojidlo, protože k nám putuje skrze překážky a kolem nich. Tak nás oslovuje a probouzí z netečnosti. Procházíme městem a všímáme si ptačích příbuzných. Spřízněnost a společenství již nejsou pouhými ideami, ale žité, smyslově ukotvené vztahy.

Jednou z vrstev jazyka ptáků jsou tudíž početné významy a poselství zaslechnutelné ve společenství ptačích hlasů. Do ovzduší jsou nepřetržitě se měnícími zvuky zapisovány rytmy roku. Přílety a odlety během tahu: tropických zpěvných ptáků, hus sněžných z tundry, jeřábů z vnitrozemských mokřadů. Ptáčata halekají na své rodiče zkraje léta. Štěbetající vlaštovky upozorňují na výskyt líhnoucích se říčních jepic. Ze zimního podrostu se špitavě ozývají vrabci. V běhu roku má každý druh své vlastní zvukotvorné tempo řízené lokálním počasím a vyladěné na zvláštnosti hmyzu a jedlých, plodonosných rostlin. Prostřednictvím těchto zvuků zjišťujeme, že nejsou toliko čtyři roční doby, ale desítky a stovky. Hlasy ptáků odtajňují polyrytmy živoucí Země.

foto: Patrice Bouchard

Jazyk ptáků rovněž vyjevuje fyzickou rozmanitost světa. Křik racka protíná burácející větry na oceánském pobřeží. V mechem porostlém lese vydává jeřábek kanadský hluboce znějící teritoriální volání, které protéká hustou vegetací, jako by mu nic nestálo v cestě. Vysoko v horách spolu mlynaříci američtí rozmlouvají tóny, které jako ostří nože pronikají do skučení větru v korunách smrků. Vlhovci vrhají své oštěpům podobné písně přes husté traviny v otevřených prériích. Každý zvuk má svůj domov.

Do těchto domovů se vkrádá rachot industrializovaného lidstva živený fosilními palivy. Šíříme světem nízkofrekvenční dunění a hřmot. Ptáci nejblíže močálu motorového lomození jsou nuceni zpívat hlasitěji a ve vyšších rejstřících, jinak se jejich hlasy v hluku neprosadí a zaniknou. Jiní, zvláště špačci obecní a vrabci domácí, jsou v tomto novém světě spokojení a nacházejí v něm nepřeberně příležitostí pro akustické i ekologické improvizace a objevy.

Naslouchání v přítomnosti jako začátek

Věnujeme-li pozornost zvukům ptačích druhů, naše smysly se učí jazyku náležení. Po jisté době nám toto vtělené vědění o místě začne napovídat, čeho se dotkla změna, co nového přibylo, a co naopak vzalo za své.

V nadcházejících letech budou naši potomci, studenti a přátelé potřebovat naše příběhy. Díky naslouchání ptákům můžeme pro budoucí vyprávění získat cosi hodnotného, příběhy, jejichž význam prozatím nelze dohlédnout: že krkavci umlkli v horku vrcholného léta, že se jeřábi kanadští ukázali v březnu, ale zdrželi se jen krátce, že trupiáli a tyrani vetkali své letní písně do korun topolů a lesňáčci v prosinci opustili příměstské jedle. Takto budou znít příběhy o kontinuitě, vymírání, rozkvětu, pozměněném tempu a textuře. Nadcházející generace spoléhají na to, že budeme schopni tyto živoucí vzpomínky vyjádřit. Naslouchání v přítomnosti je začátek.

foto: Matt Nelson

V příbězích vyprávěných zvuky ptáků se však ukrývá i jiné bohatství. Každý jednotlivý pták má svou vlastní zvukovou signaturu. Zaposlouchejte se a poznejte hlasy místních opeřenců. Některé druhy odměňují naši pozornost tím, že vyjeví svou zvukovou osobitost prakticky okamžitě. Na většině území Severní Ameriky je jedním z takových učitelů strnadec zpěvný. Každý zpívající sameček má svůj vlastní repertoár a styl. Pár minut naslouchejte a osobitost jejich hlasů zaletí do vašeho vědomí.

Odlišit osobitost hlasů jednotlivých druhů je pro nás již obtížnější. Kýchavičné písně tyranů se zdají být necvičenému uchu na chlup stejné, třebaže se ptáci po hlasu vzájemně poznají. Krkavci se naproti tomu sebevyjadřují s takovou složitostí, že jen bezmocně lomíme rukama. Jsme vyladěni na melodie lidské hudby a mnohočetné odstíny krkavčího krákorání, mlaskání a hvízdání nás uvádějí do úzkých. Na rozdíl od strnadce, který v našem bezprostředním sousedství prozpěvuje den za dnem a ve svých pisklavých melodiích nám poskytuje průběžné lekce, jsou krkavci roztroušeni po ohromných teritoriích a umožňují nám jen velmi omezený přístup do vnitřních dynamik své řeči.

S trochou všímavosti a možná i s pomocí nahrávacího zařízení můžeme osobitost ptáků v okolí našich domovů rozpoznat. Ale porozumět významům, které jsou do těchto zvuků vtištěné, už tak snadné není. V doméně lidského se mohu naučit odlišit jednotlivé hlasy lidí hovořících v cizím jazyce, to mi však neumožní, abych pochopil, o čem hovoří a jaký je smysl jejich slov. O kolik náročnější je takový úkol s tvory, které od nás dělí stovky milionů let evoluce?

foto: Zděněk Macháček

Překonat hranice mezi druhy

Pozorní posluchači ptáků však cosi z těchto významů slyší. Osobitost v ptačích hlasech není volní nebo nahodilá; zjevuje osobnost každého jednotlivého ptáka. V komunitě sýkor mají někteří ptáci otevřené a zvídavé osobnosti, jiní jsou naopak opatrnější až úzkostliví. Řehtání rybaříků a večerní píseň drozda lesního nabývají zcela nových odstínů, když se ptáci během námluv párují. Na hnízdě slyšíme informace proudící v přívalu zvuků mezi spárovanými ptáky. Dva nevzletní tyranovci nežadoní o jídlo stejně. Když mláďata strnadců žvatlají a procvičují si své písně, ohledávají akustické rozlohy způsobem blízkým tomu, jakým je tomu u lidské řeči: improvizací, opakováním a trénováním skrze poslech starších. V korunách stromů za soumraku si havrani potichu švitoří sami pro sebe při probírce peří. Krkavčí volání zní uštěpačně a ironicky, pokud pták pro své společníky napodobuje volání jeřába kanadského. Smějící se papoušci způsobují, že se ptáci v jejich blízkosti začínají chovat rozpustile. Když se drozdi slétávají na trávník, sojka chocholatá napodobí křik káně páskované: stejný klam s chutí opakuje, když pod stromem procházejí lidé. Takto nezní bezduché strojové řinčení. A stejně tak nejde ani o strohá, společensky jednostranná vyjádření pocitu nasycení nebo sexuálního uspokojení. Tyto zvuky jsou spletité, vrstevnaté, prozrazují vnímavost ke vnějším podnětům, tvořivé a prodchnuté vtipem.

Laboratorní studie odhalily, že ptačí průpovědi jsou prodchnuté porozuměním a vysokou mírou obraznosti, organizované podle zvyklostí, poháněné kreativitou a utvářené kulturou a kontextem. Ptačí zvukotvorba má vnitřní gramatická pravidla. Ptačí mozky jsou učenlivé a inovativní. Ptáci slyší a pamatují si jemné zvukové nuance a propojují abstraktní zvukové vzorce s hmotnou dimenzí svých ekologických a sociálních světů. Naslouchají hlasům jiných druhů a rozumějí tomu, co je sdělováno. Sociální interakce s příbuznými a sousedy vtiskují podobu jejich individuálním zvukovým projevům a určují uspořádání těchto projevů do celistvého tvaru.

Zmíněné vědecké studie, jakkoli hodnotné v prohlubování našeho porozumění, zkoumaly ptačí jazyk jen u omezeného množství druhů, často s cílem testovat, zda se určité zákonitosti lidské gramatiky objevují rovněž u ptáků. Prozatím nám tedy věda samotná pro úkol naslouchání ptákům nedostačuje. Několik málo experimentů provedených hrstkou výzkumníků sluch lidského druhu hlasům našich bratranců neotevře. Učení se jazykům je přístupné všem.

foto: Dorothea Oldani

Když porozumíme smyslu zvuku vydávanému ptákem, nervy ve dvou odlišných mozcích se dotknou a začnou vysílat signály. Z vibrujícího vzduchu se vytvoří spojení mezi nervovými buňkami, spojení natolik reálné a silné jako chemické vazby mezi nervy v jediném mozku. Ptačí zvuky jsou tedy zvukovými neurotransmitery, které překonávají hranice mezi druhy.

Takovýto skok je tvůrčího rázu. Když se ptačí a lidská mysl propojí, zrodí se nový jazyk. Tento rozšířený jazyk spojuje mnoho druhů do jediného komunikativního celku, sítě naslouchání a řeči. Učení se jazyku je vskutku přístupné všem bez rozdílu. Stmeluje nás. A tak se navracíme k pozvání, jež nám ptáci v blízkosti našich domovů nabízejí. V jejich hlasech slyšíme mnohočetné rytmy ročních období a barvitou fyzikalitu obývaných prostředí. Učíme se osobitým příběhům každého z ptáků. Je nám zřejmé, jakými proměnami naše společenství prochází a co bychom si měli uchovat z přítomného okamžiku. Slyšíme a utváříme univerzální gramatiku Země.

Přijměme pozvání ptáků a vyjděme ven, abychom jim nabídli prostý dar naší pozornosti. Naslouchejme. Žasněme. Staňme se těmi, kdo někam náležejí.

Vybral, přeložil a předmluvou opatřil Luděk Čertík. Mezititulky redakce.

Tento článek byl podpořen z projektu „Škola lesem, les školou“ financovaného Státním fondem životního prostředí České republiky na základě rozhodnutí ministra životního prostředí.

    

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Sedmá generace 3/2022 vychází v 2. polovině června.